ODPOČIŇ SI NA HRANĚ SLUNCE

Rád bych jako milovník psaného slova podotknul, že si nesmírně vážím, že ještě dnes je možno najít lidi, kteří mají zájem zkoumat slovo a slovně se vyjadřovat. Dnešní doba drží poezii pod gilotinou, kdy se básník cítívá sám, když kultura soudobého člověka upadá a není s kým se podělit. Naštěstí jsou ještě i tací, kteří cítí potřebu ze sebe pocity dostat verbálním způsobem. A je to nádhera, co se dá slovy všechno vyjádřit. Moje téze ohledně poezie je prostá. Umění musí sloužit všem a musí být pro všechny, jinak nemá smysl. Miluji slova mého vzorového básníka Dylana Thomase, Welšana, kterého nadpřirozeným a jedinečným způsobem přeložil z anglického originálu vážený pan Pavel Šrut: \\\\\\\"Dejte mi list papíru a ja si nedokážu zabránit, abych jej nezaplnil písmenky. Výsledek je nejčastěji dobrý i špatný zároveň, vážný i komický, upřímný a neupřímný, průzračný a neproniknutelný, takový, jaký je můj způsob přemyšlení, rozvířený jak dětský vláček, kdy začínám od špatného konce, utíkám, kde bych měl kráčet, ale chci letět, aniž bych měl právo na křídla vůbec pomyslet.\\\\\\\" [1933] Asi takto bych viděl můj přístup k poezii. Píši jedině, tak jak píši, protože jinak psát neumím.