ZÁBLESK V KRVI

Tuto báseň jsem napsal před léty, kdy jsem byl výjimečně šťastně zamilován do jedné nádherné dívky, tenkrát měla 17 let. Rád na ní ještě dnes vzpomínám. Byla nedosažitelná a tajemná. Přesně to jsem potřeboval. Doufám jen, že je šťastná. Už jsem jí neviděl spustu let. Některým to může připadat příliš pubertální, ale takový jsem já. Je to zvláštní, když člověk vytahuje ze šuplíku stará díla, která neulpívají prachem, protože v nich pořád bije masité srdce, které do nich bylo vloženo.

        ZÁBLESK V KRVI

[THE GLINT WITHIN BLOOD]

 

Až vytryskne v krvi mé srdce,

nepohlédnu do slunce trpce.

Já zastíním svit toho šalu,

kdy prudce žeh toho světla

v pekle svárlivého zmaru,

klesá do noci temné,

která jako hrob je skutečná.

 

A v její mezírce na horním patře,

kde stojím a tluču prudce a mladě

na ten malinový les, jenž zastře

tu skálu vědění věcí o mé straně

s Biblí přetočenou vazbou svou

k srdci mých tužeb, kdy oddaně

a svatě, jak vždycky bych chtěl.

 

V rýmu bych chtěl vzdálit se hněvu

a cit přidat do vyprahlého moře

ve vytrysklém krevním zpěvu,

kdy zpola jsem jen v ohni hoře

a druhá půle kdesi smýká se

v záchvěvu jejího těla.

 

V možném hrobě a tobě já říkám

- a to nejsem bouřlivák -, že cítím se

být medem ve tvých žilách,

veden v síle modrého sentimentu.

Prázdněn plností tvé budoucí moudrosti,

pálen v říční kyselině za svou rentu

zamilování, a když přemlouvám se

s vervou téměř trojrozměrnou,

 

vyválen jsem v trávě na pastvinách,

kdy spíná se ve mne věž neduhu,

mořen láskou svou a ve svých vinách,

které setřít musí se a odeznít ten

vypálený až moc červený den,

v kleci půstu pro otázku spěchám,

co dál a zda lásku její i pro mne

uchystám a přejdu most, když zmírám.  

  

---