Není to ještě zdaleka hotový,ale ui tak se Vám to všem bude doufám líbit...časem dopíšu:-)

Byl krásný zimní večer a na sněhové pokrývce se třpytilo vše, jen ne lidská duše. A uprostřed tohoto zázraku se jako stužka linul  temně rudý pramínek čehosi. Pramínek krve. A na místě, odkud tato stužka vytéká, leželo tělo dívky. Dívky, která zažila příliš mnoho….

 

Zadívala se z okna na krásný letní den. Slunce svítilo, obloha bez mráčku připomínala bleděmodrý závoj matky Přírody. Prázdniny trávila povětšinou s kámošema na čundrech , jen teď byla už dva dny na táboře coby praktikantka…a dalších dvanáct dnů ji ještě čeká. ,,To je teda spravedlnost. Všichni jsou venku, jen já musím bejt tady.“, postěžovala si sama pro sebe Petra a pustila si cédéčko. Když si uvědomila, že ji nikdo nemůže poslouchat, pokračovala dál v mluvě sama pro sebe. ,,Tohle se mi nezamlouvá..proč musej bejt vedoucí takový? To jim nezáleží ani trochu na těch dětech?“

Jezdí na tenhle tábor už pět let, ale poprvé jela jako praktikantka. Vždy věděla, co se mezi vedoucími děje, ale letos to narostlo do obrovských rozměrů…

Petra vstala, došla do koupeny a kriticky se zadívala do zrcadla. Její modré oči, pln mladé jiskry 16-ti leté holky, lehce neladili s hlubokými vráskami na čele a unavenou zašedlou tváří. Dlouhé hnědé rozcuchané vlasy ještě dolaďovaly depresivní výrazy Petřinýho obličeje. Navíc měla ve tváři něco, co tam zanechalo cosi jako utrpení. Není to nic hmatatelného, je to jen jakési něco, čeho si všimne každý, ale nedokáže to pojmenovat.

Elegantním krokem došla ke stolu, přitáhla si popelník a zapálila si cigaretu. Jestli přemýšlela opět nad táborem, to nikdo neví…Z jejího zamyšlení ji po chvíli vytrhl hluk dětí, vracejíc se z lesa. Petra v rychlosti típla cigaretu a vykoukla ze svého okna v prvním patře. Okamžitě se ozval hlas jednoho kluka z jejího oddílu: „Tak co, ty lenochu?“ Petra zareagovala téměř ve vteřině: „Hoď se do klidu, Martine, nebo půjdeš zas k mohylám. Radši mi řekni, jaká byla hra.“ . Martin prohlásil, že by to pro příště chtělo míň pohybu. Petra jen mávla rukou nad jeho leností, okřikla dvě holky, které si málem vjely do vlasů a urychleně seběhla dolů, aby spočítala svůj oddíl. Jejich vedoucí Tomáš byl prozatím mimo tábor, musela se o ně v táboře postarat i přes to, že je nemocná. „Takže, za půl hodinky je oběd, a jelikož máme službu, půjdou Martin a Verča připravit jídelnu a -“. „A to je jako za co?, ozval se okamžitě Martin. „Za pitomý otázky a skákání do řeči. A ostatní mají zatím volno.“, oznámila Petra. Martin se zatvářil zakysle, ale zamířil do jídelny. Verča se omluvně podívala na svou praktikantu, pokrčila rameny a odešla, směr jídelna. Nechápu, jak s ním Verča může chodit, pomyslela si Petra a odešla do svého pokoje, kde v samotě vzpomínala na svého kluka….Těšila se, až ho zase uvidí…

Oběd strávila v koutku, sama jen se svými myšlenkami- i když seděla u nejhlučnějšího stolu se svými spolutrpiteli z oddílu. Nezasmála se však ani jednomu z Martinových vtípků, nevnímala Verču s Luckou, jak drbou všechny z tábora, ani si nevšímala Lukáše, jak se předvádí se svými jizvami po noži na levé ruce.. Lukáš tuto metodu machrování používal na holky- a nejedna se za ty dva dny na to chytla. Chodit však začal jen se Zuzkou.

Najednou se ve dveřích objevil hlavní vedoucí a vedoucí nejstaršího oddílu v jedné osobě- Tomáš. Všichni ho začali hlasitě zdravit a pokřikovat na něj, jen Petra ani oči nezvedla. Najednou stál u ní a zašeptal jí do ucha: „Hned po obědě se u mě zastav, něco od tebe potřebuju.“ Petra souhlasně zamručela a dál se věnovala své porci svíčkové s knedlíky.

Jak Tomáš řekl, Petra učinila. Stavila se jen na pokoji pro cigarety a zamířila na pokoj 117, kde Tomáš bydlel. Jen co zaklepala, ozvalo se unavené „Dále!“.  Když otevřela, naskytl se jí pohled, který znala téměř nazpaměť: Tomáš ležel na posteli, popelník na břiše a plně si vychutnával chuť cigarety. Petra se na něj podívala a řekla: „A už se zase válíš v posteli. Že se nestydíš!“. Tomáš se na místo odpovědi zvedl, zamkl dveře a přiložil jí prst na pusu na znamení, ať je potichu. Petra na něj omluvně mrkla, ale Tomáš si toho zjevně nevšiml, poněvadž byl plně zabrán tím, jak Petru něžně nesl na postel a začal jí líbat…

„To sis mě sem přitáhl jenom proto, abys mě měl do postele?“, zeptala se naoko naštvaně. Tomáš se na ní jen podíval s lehce zvednutým obočím. To s Tomášem chodí už rok a půl a to je moc dlouho na to, aby ji měl jen do postele. Jediný problém je, že Tomáš je o šest let starší než  ona, takže si svůj románek radši nechávali pro sebe. Věděli o tom jen někteří jejich nejbližší. Petra se na něj usmála: „Klídek, to byla jen nejapná legrácka. Jen ráda prudím, toť vše“. Tomáš se zarazil a řekl: „No tak někdy příště, no! Tak si dáme panáčka a půjdem připravit fáborovku.“ Vstal, obešel pokoj a vyndal flašku ferneta ze skříně spolu se skleničkami. Pak se zeptal: „Je tam ještě kola?“, Petra se podívala pod stůl a přikývla. Tomáš položil sklenky na stůl a každému nalil trochu ferneta a dolil kolou.. Přiťukli si a nalili do sebe celou sklenku. Poté Tomáš prohlásil: „Tak a jdeme na to!“. Petra se omluvila, došla se na pokoj přezout a sešli se před budovou…

 Když se po hodince vrátili do tábora, byli už všichni na cestě. Petra došla na svůj pokoj a znova si zapálila cigaretu…  

 

Dny plynuly, tábor skončil, prázdniny také a Petra musela zpět do mumraje střední školy. Byla ve druháku a první, čeho si ve škole všimla bylo, že starší ročníky už na ní nekoukají jako na sůvu. Vstoupila do třídy a rozhlédla se- skupinka kluků- vtipkářů se bavila jakýmsi nejmenovaným časopisem u katedry, třídní šmucka pletla náramek, přitom polohlasně zpívajíc, další slezina kluků řešila profesora chemie v zadní části třídy, holky drbali koho mohly, poslední opozdilci přicházeli do třídy a Petra zamířila do své třetí lavice v prostřední řadě. Usadila se, pozdravila kámošku Janu a zasnila se. Ze vzpomínání ji vytrhl až příchod třídního profesora. Začínala nudná třídnická hodina. Při čtení školního řádu Petra ještě trochu vnímala, ale při školení o bezpečnosti už zase bloumala ve vzpomínkách na  pokoj 117 a nocích strávených v něm…

„Co blbneš?“, Zeptala se Jana, když Petra nevnímala, že se má pod školení podepsat. „To nic, nevšímej si toho..kde to mám podepsat?“, řekla Petra a Jana ukázala na místo na papíře vedle jména Petra Jelínková. Petra se podepsala a poslala papír dál kolovat…Najednou se otevřeli dveře a stál v nich Tomáš. Petra okamžitě zareagovala: „Co tu děláš?“, Tomáš však na místo odpovědi jen pokynul, aby šla s ním. Petra byla v rychlosti v rychlosti sbalena a dívala se, jak na ni všichni čumí, když odcházela…Petra byla v sedmým nebi! Její miláček si pro ni přišel nehledě na okolnosti….

Petra se s trhnutím probudila- byl to jen sen, nádherný sen. Škoda, že netrval déle, Petra by ráda věděla, co by bylo potom…Petra si však realitu příliš brzy- zítra je teprve druhý den školy a tohle se nemůže nikdy stát. Je to příliš vysněné a malované v růžových barvách, než aby se to mohlo stát realitou…

Další den byl stejný jako vtom snu- tedy skoro stejný, Tomáš se totiž neobjevil. Petra se nedivila, jen byla trochu zamlklá, takže se jí Jana optala, jestli jí něco je. Petra řekla, že ne. Nemohla jí přece vyprávět sen o někom, o kom neměla ani potuchy…a znovu se zaposlouchala do samomluvy třídního…

Dny plynuly, měsíce míjely šťastně zamilované Petře jako po másle až do pololetí, kdy měli s Tomášem druhé výročí. Těšila se na to ještě více než malé dítě na Vánoce. Oblíkla se teple a pohodlně, její oblíbený černý kožený kabát nebyl zapomenut. Petra se naposledy odívala do zrcadla, usoudila, že lepší už to nebude a vyrazila na Václavák, kde měli sraz.

Když dorazila na místo, Tomáš už na ní čekal se svým úsměvem…

Ve třídě sílil šum a profesorka přednášela svůj ubohý výklad o mineralogii, který stále více protkávaly napomenutí všech lavic. Jen jedna lavice stále napomenutí nedostávala.

Jindy by řešily „závažné věci ze školních chodeb a kabinetů“, tento den však jen tiše seděli. Kdyby se Jana, která si kreslila smutné tváře mladých dívek, podívala na Petru, zjistila by, že má vedle sebe živoucí předlohu svých kreseb….Petra kašlala na poznámky tohoto nudného předmětu. Seděla s kamenným výrazem, oči upřené do dáli. Vlasy měla ještě rozcuchanější než jindy a k hořkým slzám neměla daleko….

Bolest, kterou Petra cítila, se v ní rozlévala jako čerstvě vylitý černý inkoust, který se jí vpíjel do pozitivních pocitů a myšlenek. Tomáš se s ní po dvou letech rozešel. Kvůli jiné. Vzpomínala, jak to bylo krásné, když byli o samotě na pokoji 117…a teď – jela domů, sama, smutná, pouze s pitomými vzpomínkami, ve kterých by se neměla utápět. Když si to uvědomila, musela dát této myšlence za pravdu. Jenže to se lehce řekne a hůř už udělá…jak to bude na táboře??? Praštit s táborem nemohla  a ani nesměla- přiznala by tím Tomovi porážku. „Takovou radost mu neudělám!“ , zařekla se a zapla discmana s oblíbeným cédéčkem…

 

 

Život plynul dále a Petra s úspěchem dokončila druhý ročník. Za pár dnů měla odjet na tábor a přestože se s Tomášem neviděla od té doby, co se s ní rozešel, tudíž by už mohla přebolet jakýsi odpor vůči pohledu z očí do očí, stejně měla z toho setkání docela nahnáno. Nastal den odjezdu a Petra se s těžkou krosnou a taškou snažila dostat k autobusu, aby si mohla odložit. To však bylo přes záplavu dětí, která ji přišla pozdravit, skoro nemožné. Když se jí to podařilo, čekal ji za záplavou Tomáš. Upjatě se pozdravili, vůbec se nezměnil- jeho světlé vlasy byli pořád stejně rozcuchané a modré oči pln chtíče. Tomáš se na ní po chvíli otočil se slovy: „Petro, jestli ti to nebude vadit, budeš jako praktikantka u středního oddílu s novým vedoucím. Potřebuju, aby u něj byl někdo, kdo na něj ´dohlídne´, a tobě v tomhle důvěřuju.“ Petra přikývla  dodala: „Jo, klidně, není problém. Jen jeden dotaz, jak to, že tu žádnej novej vedoucí není, hmm?“ „Protože přijede autem..“, odpověděl jí na její otázku.

Když dorazili na místo, Petra si okamžitě zabrala ten samý pokoj, co loni. Měl velkou koupelnu se sprchou, postele u dveří a stolek s židlemi u okna byl přesně tam, kde si před rokem zapálila cigaretu chvíli předtím, než děti přišli z lesa s Martinem v čele, který si chtěl vyžádat pro příště méně pohybu…

Petra si znovu zapálila a byla podvědomým nucena se zamyslet nad ní a Tomášem….a nad tou holkou, se kterou chodí. Je to už půl roku, co se rozešli a Petra neměla ani potuchy, s kým chodí. To jí bylo docela divné, poněvadž se nejvíce pohybovala ve společnosti, kde ho znají., ale nikdo nic neví. No, pátrat po ní nebudu, je mi ukradená….naštěstí si ji ani nevzal na tábor, takže to asi tak vážné nebude…  , pomyslela si, když někdo zaklepal na dveře. Petra okamžitě zareagovala svým chladným Dále!, aby dala příchozímu najevo, že jí vyrušil z něčeho důležitého.

Když ho však spatřila, musela se usmát a to velmi mile. Nebyl o moc větší než on, světle hnědé vlasy se světlými pramínky naznačovali, že kdysi byl ještě blonďák s modrýma očima. Petra se však nemohla ubránit dojmu, že ho odněkud zná. „Potřebuješ něco?, zeptala se Petra, aniž si uvědomila, že nově příchozímu tyká, Tomu to však zjevně nevadilo. „Předpokládal jsem, že bychom se měli seznámit, vzhledem k tomu, že spolu máme střední oddíl, jestli jsem to dobře pochopil. Honza Reich.“. „Petra Jelínková“, představila se a dodala: „Klidně se posaď, jestli chceš. Tak jaký jsou první pocity, hmm? Poznal jsi už tady někoho?“  „Ale jo, zažil jsem už mnohem horší. Jen se tady ještě necejtím moc dobře, když jsem tu novej. Tomáš je jedinej, koho znám. A koho jsem poznal? Toho peroxiďáka, kterého nechci do oddílu.M- M..nevim, jak se jmenuje…“ Petra se na něj podívala s lehkým úsměvem: „Martin. Není nejhorší, měla jsem ho loni v oddíle. Stačí mu pohrozit, že půjde v noci k mohylám a sklapne. Strašně machruje, ale jinak je to ubohej čtrnácti letej kluk.“ Honza se na ní nevěřícně podíval: „To je takovej srab? Nebo se bojí tmy?“ Petra mu to však obratem vysvětlila: „Ale ne, normálně nemá problém být v noci v lese, ale nesmí to být blízko kamenných mohyl tamhle nahoře-“a kývla směrem k lesu. „- kdysi jsme si tam z něho tak trochu vystřelili, on ale tvrdí, že tam byl i někdo cizí a od tý doby tam nechce chodit v noci sám…dobrý dva dny na mě nepromluvil ani slovo, poněvadž jsem to zorganizovala já.“ Při této vzpomínce se musela znovu usmát. Honza na ní stále hleděl upřenýma očima a hltal každé její slovo. Dojímalo ho, jak elegantně a přitom rychle a jednoznačně mluví a gestikuluje. Petra dalším pohybem vyndala z ledvinky cigarety, a zapalovač. Pro popelník musela dojít do koupelny. Honza jí naoko káravě řekl: „Tak mladá a kouří…že se nestydíš!“ a drze si od ní vzal cigaretu. Petra ho však s úsměvem odbyla: „Nemám za co.“..

Petra s Honzou kecali u ní na pokoji až do večeře, takže nejenže stihl probral jednotlivé osoby z tábora, ale dokonce se už podělili i o zážitky z dětství a trapasy…a začínali si rozumět..

 Večeři Petra strávila opět v „tichém“ koutku obklopena Martinem a spol., ale sama byla v myšlenkách jinde. Byla sice veselá, smála se všem povedeným vtípkům, ale pořád musela myslet na Honzu.

Po večeři byla hodinka volna, a Petra byla Honzou pozvána k němu na pokoj na panáčka. Jakmile vešla do jeho pokoje, okamžitě jí upoutalo jedno. Měl nezvykle uklizeno.„Chceš fernet nebo whisky?“, tato Honzova otázka ji vytrhla z jejího bloumání. „Radši whisky…“, odpověděla a už před ní stál nalitej panáček. „Tak na zdraví!“ řekla Petra a vyklopila ho do sebe. Honza jí okamžitě nalil dalšího.Nakonec to nebyli jen dva tři panáčci, jak se původně předpokládalo, ale celá flaštička. Z večerního programu tak jako tak sešlo, poněvadž Tomáš byl přespříliš unaven, než aby byl někde dole na slezině. Petra s Honzou toho jen využili.

Najednou se  začali líbat. Petra nevěděla, jak k tomu došlo, nebo kdo začal, prostě to tak nějak přišlo. V jednu chvíli jen seděli a kecali, další chvíli už v pevném objetí leželi a líbali…. A nezůstali jen u líbání…

 

Druhý den u snídaně byla Petra jak přejetá. Měla za sebou sice nádhernou noc, ale stejně se lehce hlásala kocovinka, proto si radši dala jen čaj. Když byli všichni najedení,  Tomáš vstal a prohlásil: „Tak zklidněte se a teď vám řeknu, kdo bude u koho. Tak, v mým oddíle je Martin s jeho Verčou, Lucka Svobodová, Lukáš Nový, Simča, Petr Řeřábek, Honza Městka, Ládík, Jakub Skřivánek, Jana Valešová, Tomajda, Aleš a Zuzka Váňová. Dále…U Honzy bude Andrea, Lucka Výšinová, Marek, Jitka, Ondra Samohýl, Danoušek, Robin, Helenka, Veronika Horáková, Dan Babický, Anča, Jirka a Michal…U malého oddílu je zbytek, ale stejně to radši přečtu: Saša, Ovečka, Sedmikráska, Lenka, Terezka, Andrej, Zdenka, Tomášek Valeška, Honzík, Martínek, Klárka a Janička. Tento oddíl má Renata s Pavlem. Praktikanti jsou následovně: praktikantka Jana, ta je u mě, přijede dnes odpoledne. Petra je u Honzy a Vojta je u malejch. Nástup je v půl desátý po oddílech před budovou…Běžte!“

Petra se vydala z jídelny na svůj pokoj. Ráda by šla za Honzou, ale nemůže si to dovolit. Vypadalo by to příliš nápadně, stačí, že u něj byla skoro celou noc. Sedla si ke stolku, přitáhla popelník a zapálila si, když v tom někdo zaklepal. Petra ze sebe vydala přiškrcené „Dále!“ v domnění, že je to Honza. Měla ale smůlu, nebyl to ten, co jí zamotal tak rychle hlavu, nýbrž Tomáš.

„Copak by si chtěl, hm?“, zeptala se ho. „No, chtěl jsem se zeptat, jestli by tu mohla spát ta praktikantka Jana, musela by být jinak u malejch holek a to by nebylo asi nevhodnější, protože..“

„Protože až bys sis pro ní v noci chodil, tak bys je mohl vzbudit, a jim by mohlo dojít, že asi nejde jen o poradu či pokec u tebe na pokoji, nemýlím-li se….“, dokončila za něj myšlenku Petra. Tomáš se na ní usmál: „No, je vidět, že ti to myslí stále stejně dobře.“

„To má být lichotka? Jestli ano, tak ne moc povedená.“, odsekla mu chladně.

„Dřív jsi tak chladná k mně nebyla…copak se ti stalo???“

„Mě se nestalo skoro nic, jen jsem díky své blbosti začla s tebou a to stačilo…ne, nejsem na tebe naštvaná, teď už ne, ale mohlo ti dojít, že se k tobě asi nebudu chovat stejně jako předtím, ne? Nebo jsi už zapomněl na to, že jsme spolu chodili dva roky a tys pak řekl, že máš jinou?“, prohlásila Petra kousavě a ještě dodala: „Počítám s tím, že tu Janu máš tady ze stejného důvodu, jako jsi měl už ty další…abys s ním tady mohl chrápat, nebo se pletu?“

„Ne, to se opravdu nepleteš, ale zpět k tomu, proč jsem tady…může tady teda spát?“, zeptal se, aniž by stíhal.

„Samozřejmě, že tu může spát..dokonce zdarma ode mne dostane pár rad týkající se jejího vedoucího…“, pokračovala Petra stále stejným chladným odměřeným tónem.

„No, když myslíš……“

„Nemyslím- vím. Ale ty už musíš jít,..uvidíme se na nástupu.“ A téměř ho vyhodila ze dveří.

„Idiot, co si o sobě vůbec myslí? Chudák holka, s tou asi budu mít hodně dlouhej pokec, jak tak koukám….“, řekla si Petra sama pro sebe a koukla na hodinky. Měla ještě dvacet minut do nástupu. Přešla pokoj a zapla si oblíbené cédo, lehla na postel a přemýšlela….

V půl desátý byl celá tábor nastoupen před budovou. Dostali instrukce o vymyšlení názvu apod. Přesně, jak Petra předpokládala. Po skončení Tomovýho proslovu zakončeném slovem „Vyražte!“ se Petra ohlédla na Honzu a zeptala se: „Tak kam půjdem? Někam do lesa, nebo zůstanem v klubovně?“ Honza bez rozmyslu oznámil, že zůstanou v klubovně. Všichni se rozeběhli směrem do budovy a Petra se chtěla vydat za nimi. Jenže Honza ji chytil zezadu za ruku a zastavil ji se slovy: „Já myslel, že se za mnou po snídani ještě stavíš a ty nic. Copak se stalo, žes nepřišla?“ Petra se na něj omluvně podívala: „Byl za mnou Tomáš, kvůli té praktikantce, a potom to už nemělo smysl.“ Otočila se a zamířila za dětmi.

Bylo poledne a celý tábor byl na obědě. Petra se najedla co nejdřív, aby mohla taky co nejdřív vypadnout. Potřebovala jsi ještě nutně v soukromí zavolat a potom byla dohodnutá s Honzou, že se u něj staví na pokoji. Bleskově vyrazila z jídelny, ale okamžitě zůstala stát s čelistí někde na zemi. Před ní stála její kamarádka Jana a očividně hledala někoho, koho by se na co zeptala.

„Do pytle..co tady děláš?“, zeptala se Petra se stále spadlou čelistí. „Jsem ta nová praktikantka, cos nečekala, co?“, usmála se Jana. Ne, tak to jsem tedy opravdu nečekala, že jseš to ty, kterou si sem Tomáš vzal letos jako matraci, pomyslela si Petra, ale nahlas to neřekla.

„Ne, to jsem teda opravdu nečekala..chceš se jít ohlásit Tomáši? Nebo se radši půjdeš rovnou ubytovat a pak teprve půjdeš za ním, hm?“, zeptala se Petra.

„Nejdřív půjdu nahoru dát si tam věci, jak dlouho budou ještě na jídle?“, optala se.Petra se podívala na hodinky: „Mno, ještě tak půl hoďky minimálně, vypadla jsem dřív..tak pojď, beztak spíš u mě.“

„Skvělý“, vydechla Jana a vydala se za Petrou nahoru do budovy.

„Tak, to je naše království..tamhle máš postel a tamhle skříň..“, uvedla Janu do pokoje.

„Fajn“, řekla Jana, odhodila krosnu na postel a dodala: „A teď jdem na ten oběd, co říkáš?“

„Já jsem pro“, souhlasila okamžitě Petra a obě se se smíchem vydaly zpět do jídelny.

„Koukejte, kdo nám sem přijel!“, vykřikla Petra, jakmile dorazila do jídelny a za ní se poměrně nesměle krčila Jana.

Tomáš se okamžitě zvedl a prohlásil: „To jsem rád, že jsi tady! Takže“, otočil se..na celý tábor a dodal: „Tohle je Jana, moje praktikantka, spí na pokoji s Petrou, kdyby jste ji něco chtěli. Jinak se sejdeme klasicky po poledním klidu v půl třetí před budovou. Můžete jít!“. A Všichni se rázem zvedli a pádili na druhou budovu si odpočinout.

Jana s Petrou došly k sobě na pokoj, zapnuly cédo, aby je nikdo nemohl poslouchat-což se tady stávalo čím dál častěji- a začly se bavit o táboře. Nebo spíš o Tomášovy.

Petra sváděla vnitřní souboj sama se sebou, jestli má Janě říct, jak o ní Tomáš mluvil. Nakonec však přátelství a upřímnost zvítězili a Petra to všechno vyklopila. Jana to však vzala až nějak moc s klidem a úsměvem. „Ale tohle já všechno vím, jen jedna malá nepřesnost…pamatuješ, když jsem ti říkala, že mám sestru? Nějak jsem opomenula říct ti, že jsme jednovaječná dvojčata.,ačkoliv já se s Tomem seznámila jako první, okamžitě jsem poznala, co je zač, tak ta, se kterou spal, byla moje sestra Anna, která se za mně vydávala. Chápeš?“ Petře pomalu, ale jistě začalo docházet smysl toho, co jí Jana právě řekla. „Ale proč? Nějak mi nedochází, proč jsi to udělala..“

„To je více než prosté. Anně se Tomáš líbí i přesto, jakej má charakter. Je trochu jiná než my dvě. Jde spíš po vzhledu než po povaze. To mě na ní lehce štve, ale co se dá dělat. A navíc jsem ti takto mohla dokonale otevřít oči, abys poznala, co je zač..možná to bylo hnusný, ale aspoň to víš…mohlo by to být i horším způsobem. Věř mi.“ Petra to musela uznat..pořád lepší tohle než, aby se to dověděla jiným, násilnějším způsobem.Ale nemohla překousnout to, že v tom měla prsty její nejlepší kamarádka, které tolik důvěřuje.

„Taky ti potřebuju něco říct, netýká se to nijak tebe, ale potřebuju se někomu vykecat. Všimla sis toho vedoucího, co sedělo vedle Tomáše? Jmenuje se Honza, jsem u něj v oddíle. Víš, včera večer jsem večer byla u něj na skleničce a ..no…prostě jsem se sním vyspala. Nevím, jak se to stalo, prostě to přišlo. Jenže teď mám trochu, no, výčitky, to je možní blbý slovo, ale klidně to tak nazvu..mám trochu výčitky, že jsem to neměla dělat..nevím, jestli třeba má holku, vůbec ho neznám..NIC! Ani ťuk o něm nevím…a nejhorší je…že mám trochu blbej pocit vůči Tomovi..mám ho pořád ráda..a to mě strašně  štve, nevím, jestli jsem třeba nebyla v posteli s Honzou jen kvůli tomu, abych si dokázala, že to tak není..prostě se sama v sobě nevyznám…co si o tom myslíš ty, hm?“ , zadívala se Petra na svou kamarádku. „To, že máš pořád Tomáše ráda mě trochu udivuje, ale co se dá dělat. Musíš na něj zapomenout. A co se týče toho Honzy, tak s ním si o tom musíš promluvit. Tak to vidím aspoň já. Třeba holku nemá a počítám s tím, že to by ti nevadilo,“ mrkla na ni Jana. „Ne, to opravdu ne!“, usmála se Petra a zazářilo jí v oku tou známou jiskrou zamilovanosti. „Ale asi máš pravdu…pokec s ním na toto téma je asi nejlepší, co můžu v tuhle chvíli udělat. Večer za ním zajdu. Teč na to nemám náladu a navíc beztak je s Tomášem, tak co..“ Po celý zbytek poledňáku řešily samé blbosti ze školy, kluky a takový ty různé věci, které řeší snad každá puberťačka….

Odpolední program proběhl přímo hladce a jak se blížil čas večeře, Petra byla čím dál víc nesvá, protože Janě slíbila, že za Honzou dojde hned po večeři. Když na to došlo, Petře se svírali vnitřnosti jako klubko hadů…a vůbec se to nerovnalo těm krásným motýlkům v břiše, které cítila ten první večer.Zhluboka se nadechla a zaklepala na dveře jeho pokoje.

„Potřebovala bych s tebou mluvit. A nechci slyšet, že teď nemůžeš.“, vybalila to na něj. „Jde o tu první noc. Chci prostě vědět na čem jsem. Nemám ráda život v nejistotě.“ Honza se na ni podíval se značným údivem ve tváři, ale téměř okamžitě se mu na tváři rozlil úsměv. „Jestli to chceš vědět, tak se tady posaď a já ti tedy všechno povím. Jsem ale rád, žes přišla ty, poněvadž jinak bych musel já za tebou a než bych se odhodlal, byl by konec tábora. Takže, je tu takovej problém. Víš, mám v Praze holku. Jsme spolu už víc než tři roky a nerad bych na tom něco měnil..“ Petřin úsměv se pomalu vytrácel. Jak mohla být tak strašně pitomá?.... „…a pokud jde o tu noc, tak ne že by mi to nějak vadilo, spíš naopak, ale..myslím, že bychom na ní měli nějak tak zapomenout..a dělat, že se nic takovýho nikdy nestalo..toť můj názor.“ Petřiny oči náhle ztvrdli: „Fajn, takže prostě se nikdy nic nestalo..ok…na to nemám co říct….zatím se měj.“ Vstala otočila se a odešla.

Se slzami v očích se vrátila na svůj pokoj, kde na ni netrpělivě čekala Jana…sedla si na postel, všechno jí pověděla a přemýšlela o tom, co jí Honza právě řekl.  Samozřejmě, že počítala s tím, že je tady riziko, že má holku, nebo že jí nebude chtít, ale s tímhle nepočítala..tohle bylo trochu moc..Z jejího bloumání jí vytrhl až Janin hlas: „…víš, přesto se mu ale jedno musí nechat..ačkoliv za tebou nepřišel sám, tak měl aspoň tolik úcty k tvé osobě, že ti to řekl na rovinu a nenechal tě utápět se v nejistotě. Tohle by třeba Tomáš nikdy neudělal.“ Petra musela uznat, že Jana má pravdu. Tomáš by opravdu nikdy nebyl tak upřímný a už vůbec ne v tomhle tématu. Udělalo se jí trochu nevolno, když si uvědomila, s kým chodila dlouhé a pro ni krásné dva roky…

Petr si došla do koupelny pro popelník, otevřela okno a zapálila. Věděla, že Jana nemá tento její zlozvyk v lásce, proto před ní kouřila minimálně, ale v této situaci se Petra prostě neovládla. Petra šlehla po Janě omluvný pohled za tu cigaretu, ale Jana si ho očividně nevšimla. Bůhví, jestli vůbec zaregistrovala, že si Petra zapálila….Od té chvilky, co řekla Petře svůj názor, tak zírala do stěny, ani se nepohnula. Petra si toho po chvilce všimla a proto se optala: „Copak ti je? Nějaká zamyšlená…“

„Ale to nic, já jen….no, radši nic….“ Petra se na ni podívala se zvednutým obočím. „No tak jo, pamatuješ se tenkrát, jak jsem ti říkala o tom klukovi…o tom z vedlejší třídy, jak mě pozval na rande….“

„Počkej, ten kluk z vedlejší třídy? Ten idiot? Jak že sem jmenuje…Petr Mašek? Ty jsi s ním šla na rande? Ty ses do něj zabouchla? Tak to potěš koště, abych byla upřímná“, polemizovala Petra nahlas. Ale Janu to nerozhodilo: „Idiot? Možná..působí příliš tvrdě na venek, ale ve skutečnosti dokáže být jemnej, milej a dokonce i něžnej, jak jsem se přesvědčila….“ A zatvářila se nervózně, ale zároveň se jí šibalsky zablesklo v oku.

Na rozdíl od ní se Petra zatvářila zmateně. Tahle holka, která sedí před ní, něco měla s tím blbem jménem Petr Mašek? Tahle holka, která se s klukem ani nepolíbí, pokud si není jistá, že by to klapalo, že ji má rád a podobně? Petra trochu zbystřila: „Tak moment, chceš mi říct, že jsi s Petrem spala?“

Jana se až trochu lekla toho tónu, který její kamarádka použila. „Bože chraň, to ne…Přece mě znáš…Víš moc dobře, že do toho bych fakt nešla. Ale přiznávám..že bylo něco víc..než..“ Jana byla tak nervózní, že nevěděla, jak to má říct: „..než jen líbání…Ale nespali jsme spolu.“ Hlas se jí třásl a byla celá rudá. Za to Petra se zatvářila značně nechápavě. „Tak tohle jsem trochu nepobrala. Trochu mě to udivuje, ale což…. A jak je to teda teč mezi váma? Měli jste spolu něco a od tý doby nic? A ty ho máš ráda? Já jen jestli to chápu dobře…“

„Jo, chápeš to přímo výborně. Jen já nevim, co mám dělat…víš, mám takovej pocit..že jsem se zamilovala. Vím, že je to trapnej blbej ješitnej egoista, kterej si hraje na tvrďáka…ale miluju ho.“…chudák Jana zrudla jěště víc, pokud to bylo možné. Petra přímo cítila teplo, které sálalo z tváře její kamarádky a spolubydlící zároveň. Ale dojalo ji to. Jěště nikdy neslyšela z Janiných úst, že by někoho měla natolik ráda, aby užila slůvko „milovat“. Jana byla vždy spíš človíček žijící city, na rozdíl od Petry, která se řídila převážně zásadami a rozumem a s city si příliš nerozuměla.

Když o tom tak Petra přemýšlela, možná proto si tak skvěle rozumí. Petra byla poradkyně před zásady a rozum, Jana přes srdce a city. Obě se vždy navzájem výborně doplňovaly.

„A? co s tím hodláš dělat, hm?“ , optala se po chvíli. „Abych byla upřímná, nemám šajn. Uvidíme, jestli se ozve, nebo jestli to pro něj byl pouze úlet“, odpověděla Jana nejistě. „to asi bude nejlepší. Ale musím přiznat, že jsi mě šokovala. Tohle bych do tebe nikdy neřekla.“ Petra se jukla na hodinky. Za chvíli měli jít do klubovny. „Tak, máme asi deset minut, pak musíme dolů..tak se trochu upravíme a půjdem, ať tam jsme přesně.Víš, jak nemám ráda, když někdo chodí pozdě.“ Jana se musela usmát. Věděla to moc dobře, jak Petra nenávidí, když někdo přijde pozdě. Vždycky, když se zpozdí byť jen o minutku, tak ji Petra někdy až nechutně sjede. „Ok, ale pusť mi tam tu mojí, ať se mi trochu spraví nálada“ a mrkla na Petru. Ta ihned poslechla, ačkoliv Petra poslouchala úplně jinou muziku, než Jana, i když jí ale nějak nevadila. Mezitím se obě převlékly, připravily a nakonec za nimi bouchly dveře jejich pokoje a vydaly se dolů do klubovny.

Pokud se Petra nemýli-la, tak dneska večer by měly být na programu hry. Když vešly, bylo tam už pár děcek, usazených v křeslech podél zdí. „Už se sem dostavil nějakej vedoucí?“, zeptala se Petra a odpověď dostala ihned: „Teď už jo…“, ozvalo se jí za zády. Ohlédla se a stál tam Honza v celé své kráse. Petře se rozbušilo srdce jako na poplach. Měla pocit, že každou chvíli musí vyskočit a poskakovat tu po podlaze. Navíc měla problém vyslovit dvě zdánlivě banální věty: „Ok, já je, aby tu nebyli sami. Přece jen, já na ně nemám takovej vliv jako ty, nebo Tomáš.“ Petra zrudla až po zadek. Copak se bude takhle cítit pokaždé, když ho uvidí..? Takhle….trapně?

„Klid, buď v pohodě, nic se nestalo“, pošeptala jí Jana tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

Jenže Petra měla pocit, že stalo a moc. Cítila se neuvěřitelně trapně a měla dojem, že si toho musí každý všimnout. Bože, vím, že ho mám ráda, ale tohle?, pomyslela si a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. V tom přišel do klubovny Tomáš s dalšími dětmi a se slovy: „Dobrý večer, přátelé..jsem rád, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu..“  Načež to někdo nevydržel a ozvalo se: „Aby taky ne, když být tady dole je povinný!“ Petra se tomu musela usmát. Pokaždé jí dostane Tomášův výraz, když ho někdo utře, i když ne nějak radikálně. Prostě z toho má takovou tu škodolibou radost.

„Dost už bylo vtipů…jste tu všichni? Petro, máš tady celej oddíl? Vojto, to samý, taky všechny tady?“, optal se Tomáš a Petra s Vojtou přikývli na souhlas. „Dobrá, já tu snad mám taky všechny,“  rozhlédl se po klubovně, „jo, mám. Takže můžeme začít.“ Odkašlal si a přešel klubovnu sem tam.

Petra neslyšela ani slovo z Tomášovi přednášky na téma „celotáborová hra“, místo toho hltala očima jednu jedinou osobu- Honzu. Myslela si, že to už překousla, ale jak se zdálo tak vůbec. Ta první noc se jí dotkla až moc. Ne až moc. Dotkla se jí úplně. Vzpomínala na jeho doteky, polibky, které tenkrát naznačovaly, že to bude trvat snad věčně. Až do skonání světa. Věřila, že budou spolu napořád..že je nic nerozdělí…. Nikdy, nikdo a nic……ano musela uznat, že byla přímo až neuvěřitelně bláhová a naivní..nechala se moc strhnout city, kterými tolik opovrhovala…. Ano, můžete opáčit, že to není pravda, když tak dlouho chodila s Tomášem, ale i když ho ráda měla, nebylo to nějak žhavý…Prostě bylo to spíš přátelství, taková ta dětská lásečka, tedy aspoň pro ni, nikdy se nedověděla, co ty dva roky znamenaly pro něj. Možná to ani radši nechce vědět. Zklamalo by ji to ještě víc, kdyby se třeba dozvěděla, že pro něj to bylo to samý… takhle je to pro ni pohodlnější a tím pádem i příjemnější.

Nemohla se však stále zbavit myšlenek na Honzu. Vzpomínky na tu noc jí ubíjely a zevnitř jí spalovaly plameny touhy, vášně, radosti a zklamání zároveň. V jeden okamžik má pocit, že za tu jednu nádhernou noc to zklamání stojí a v okamžiku příštím si dává za vinu, že to neměla dělat, že se dostala na rovinu obyčejné děvky bez vlastní hrdosti. S těmito myšlenkami nebyla schopná uvažovat logicky a dle zdravého rozumu. Tohle překousnout nemohla.

Vstala. Rychlým, avšak klidným krokem zamířila ke dveřím, které přes záplavu slz téměř neviděla. Nevydržela to. V půlce klubovny se dala do běhu. Nezajímalo ji, co si o tom budou myslet děcka, nezajímalo ji, co si budou myslet vedoucí, ani co samotný Honza. Chtěla jen pryč. Pryč od toho všeho a od všech. Nevěděla kam běží. Bohatě jí stačilo, že bude pryč z toho nedýchatelného prostředí, kterému kralovaly pohledy na Honzu a Tomáše. Nesnesla to. Nemohla to překousnout…utíkala tak daleko, co jí síly stačily a dostala se až k chatičkám na kraji blízkého lesa. Dál nemohla.

Sedla si do trávy, lapala po dechu a mlátila se do hlavy. Nesnášela se. Jak svou povahu, tak svoje tělo. V zatemněné mysli se jí cosi vynořilo. Byla to tvář jedné holky z tábora, co momentálně seděla v klubovně a nejspíš se divila, tak odběhla. Kdysi ze ní Martina zašla, že jí závidí, jak je hezká, sympatická a je magnet na kluky…vzpomíná, že jí Martina řekla, že má štěstí.  Petra jí tenkrát odbila se slovy, že plácá nesmysly…..Teď si na to musela vzpomenout. Ačkoliv se může zdát, že je šťastná, není tomu tak…a už vůbec ne díky svému vzhledu…. koneckonců, jak by mohla? Nikdy jí nepřinesl nic dobrého. Uslyšela najednou kroky. Rychle si otřela oči a nasadila lhostejný výraz ve tváři a ledový chlad v očích. Někdo ji chytl za rameno. Vysmekla se neznámému a vstala. Otočila se. Tak tuto osobu bych tu čekala jako poslední, pomyslela si, když zjistila, že hledí do očí Tomášovy.

„Co blbneš, broučku?“, zeptal se a pokusil se ji objat. „Nic, co by Tebe mohlo zajímat a co by se Tě nějak dotýkalo. Můžeš zase jít zpátky. Nepotřebuji Tě,“ odsekla mu Petra.

„Je to kvůli Honzovy, co? Mám na mysli to, že ses ním vyspala a pak ti řekl, jak to je….nemám pravdu?“, dotíral Tomáš pořád a stále. Petra si ho změřila pohledem. „A to soudíš podle čeho?“

„Podle toho, co mi řekl, podle tvého chování od té doby a samozřejmě taky podle tvé minulosti a vím, že kdybys ho skutečně neměla ráda, tak s ním do té postele nejdeš po tom, co se ti stalo,“ řekl Tomáš a jeho hlas zněl jakoby byl pln laskavosti, lásky a dlouholetého přátelství.

Petra už to nevydržela. Propukla opět v pláč. Mezi vzlyky opakovala, že ona je tady ta blbá a naivní osoba, která si za všechno může sama…..Když tohle Tomáš uslyšel, tak jí kousek oddálil, aby se jí mohl podívat zpříma do očí: „Tak a naposled. Za to, co ti ten parchant udělal, nemůžeš. Rozumíš? On je tady ta svině, ty za nic nemůžeš!“

Petra mu jeho pohled opětovala a hledala v nich cosi,co jí napoví. Jiskřičku, záblesk, cokoliv, co jí řekne, že má tom pravdu. Nic však nenašla.

Potom se Petra vysmekla z jeho náručí a kráčela v jakési apatii kousek od něj. „Možná máš pravdu, ale proč to teda udělal? ….já ho měla za otce, co za otce, za tátu, a on mi proved tohle….,“ Petřin hlas zněl nechápavě, ztraceně a jakoby prosil o pomoc: „.. chápeš to? Já mu věřila, nahradil mi toho, kdo se o mě přestal zajímat už kdysi dávno. A on mi provede tohle?“

Petra se najednou prudce otočila směrem na Toma a její hlas náhle ztvrdl jakýmsi opovržením: „… bylo mi jedenáct, chápeš, co tím říkám? Jedenáct! Tenkrát si ještě většina mých vrstevnic hrála s panenkami a na písku, zatímco já mu dělala matraci…celý dva roky, každý týden, každý den……rozumíš tmu, co říkám? Každý den se mnou spal….ne jednou a pak toho nechal….ne, to mu nestačilo….byl jako posedlý…..nikomu jsem o tom neřekla, až tobě….stejně, co s tím….už se musím smířit s tím, že jsem už do svého dětství jen malá, ubohá coura, kterou má každý jen na to, aby si užil….“

„Co se děje?“ ozvalo se jim náhle za zády.

„Nic, co by tě mělo zajímat, Honzo,“ odsekla naštvaným hlasem Petra a snažila se trochu uklidnit. Nevěděla, co všechno Honza slyšel a co ne. Nechtěla se zas sesypat. „Omluvte mě. Mám na práci lepší a užitečnější věci, než tu s vámi kecat o blbostech,“ otočila se a klidným krokem zamířila do budovy. Neotočila, nezajímalo ji, co si ti dva řeknou či ne. Zašla do budovy a okamžitě zamířila na svůj pokoj. Tam na ni už s ustrašeným výrazem ve tváři čekala Jana.

„Co se stalo? Proč si najednou tak utekla? Něco o čem nevím a měla bych vědět?“

Petra už nevěděla, co se děje. Rezignovaně a zároveň omluvně se podívala na Janu. Něco se v jejím pohledu zalesklo. Slza? Ano, malá kapička slané chuti opět sklouzla po Petřině tváři kamsi za triko. Petra se podívala na okno. Byl krásný vlahý večer a začínali se objevovat první hvězdy. Sklouzla pohledem zpět na Janu a nepatrně učinila pohyb hlavy na znamení souhlasu.

„Ano, je tu něco, co jsem ti nikdy neřekla.“ Teď už si Petra byla jistá, že si to pro sebe nechat nemůže. Musí ji to říct, teď je ta příležitost. Ne zítra, ale teď. Zhluboka se nadechla. Najednou si uvědomila, že neví, kde začít. Musela jí tedy říct všechno.

---