Rutinní lovecká šichta (Moderní lovec vlkodlaků)

„Copak si přejete?“ zeptala se mě přibližně třicetiletá žena, surfující svými vyzáblými prsty po upocené klávesnici značky Genius.

„Jdu si pokecat s vaším starým,“ odvětil jsem a vyjmul si z úst značně vyšťavenou plastickou hmotu, pomocí níž jsem v minulých hodinách vyprodukoval hromadu velkých nelepících bublin.

Ihned po vstupu do místnosti mi bylo jasné, že budu konfrontován s člověkem, upřednostňujícím striktní pracovní regule a neosobní přístup vstříc příchozím osobám. Její gesta byla toho důkazem a o zabarvení hlasu ani nemluvím. Nejomšelejší filmová klišovitost vměstnaná do okének reálného života…

(V brakové literatuře si však čtenář nevybere…)

„A jste obědnán?“

Sekretářčina otázka mě nepatrně zaskočila. Pravda… nezaskočila mě tak, jako když vás kolega zastoupí v práci v době vaší nepřítomnosti, ale zaskočila mě zhruba tak, jako když hrábnete do kapsy pro kapesník a vytáhnete seschlý psí trus.

„Snad objednán, ne?“ neodpustil jsem si nezbytnou připomínku. Coby bývalý korektor jsem nemohl zůstat němým.

Na první pohled prostinká sekretářka si však ne a ne připustit existenci kráterů ve vlastních znalostech pravidel českého pravopisu: „A co jsem asi řekla?!“

Má češtinářka by zaplakala, zakroutil jsem nevěřícně hlavou a několikrát si prsty přejel přes své husté obočí. Ihned po vysmeknutí ze spárů nadočního ochlupení jsem svou nespokojenost specifikoval: „Objednán se nepíše s „é s háčkem“, ale s „j-e.“

„A jak můžete vědět, že jsem to řekla špatně??? Obojí se přece čte stejně…“

„Mám prostě dobrej sluch,“ řekl jsem a hned na to se opřel o kancelářský stůl, jedním okem přitom zkoumaje counter-strikeové zápolení na šedivém monitoru.

Naše zraky se na vteřinku střetly. Opravdu jen na okamžik. Hrát si se mnou na hru „Kdo dřív ucukne pohledem“ je naprosto nesmyslné. Nikdy neuhýbám. … Neuhýbám ani na chodníku. Baví mě, když se ode mě lidé odrážejí a jejich lebky se tříští o přilehlé zdivo.

I díky této „oční zarputilosti“ se mi brzy poštěstilo přimět sekretářku k opakování sebe sama. „Co si teda přejete?“ zeptala se mě snad už potřetí, stírajíc si u toho stékající kapku potu z líce.

Ta kapka jako by se mi snažila něco naznačit. Vytékala z jejího pravého ucha, a nebýt kapesníčkového zásahu, jistě by si to namířila do její levé nosní nozdry. Nezvyklé to chování zanedbatelného objemu tekutiny...

„Už jsem vám jednou řekl, že jdu navštívit vašeho šéfa,“ vyřknul jsem už poněkud roztrpčeně - stále v mysli uchovávaje tu podivně se chovající kapku potu.

Reakce sekretářky mě nijak nevyvedla z míry: „V tom případě – pominu-li onu vysokou migraci přechodníků - se musíte objednat.“

„Heleďte,“ na chvíli jsem se odmlčel, „dneska mě čeká ještě fůra masakrování, takže mi to neztěžujte a pusťte mě za vaším šéfem, ať to s ním můžu co nejdříve ukončit.“

„Ukončit???“

„Ano,“ odvětil jsem s naprosto kamennou tváří a na hranici sadomasochismu se kousnul do spodního rtu. „Ještě řekněte, že vám to vadí… Většina nadřízených jsou hovada a ten váš je jím určitě taky. Za to bych dal ruku do ohně.“

Svými slovy jsem sekretářku donutil k zřídkakdy prováděné aktivitě – k zamyšlení se. Během této němé vsuvky jí naštěstí netrvalo dlouho, aby na mé předsudkové filosofii shledala cosi schválitelného. „Máte pravdu. Je to cholerik. Navíc smrdí potem a…“

„A…?“ nevyhnul jsem se skoku do řeči v důsledku naběhlé zvědavosti.

„…a už se mě pokusil několikrát znásilnit.“

Jak tragické, pomyslel jsem si. Ve snaze neztratit i ty poslední zbytky lidskosti, které ve mně nějakým záhadným způsobem zůstaly, jsem se pokusil pracovat se svou obličejovou mimikou v závislosti na nedávno vyřčené „šokující“ informaci. Inteligentní výraz Luďka Soboty se k tomuto účelu hodil více než dobře.

„Vidíte to, pro tuhle svini je místo pod sluncem nezáslušné,“ přitakal jsem a ihned na to si rozhrnul svůj dlouhý černý kabát. Zrak sekretářin byl rázem obdarován pohledem na tzv. „zbrojní hruď“.

Žadonit o pochopení jsem v tu chvíli ani nemusel. „Nebojte se, volat polici nebudu…“

Pokýval jsem hlavou, otočil se na podpatku a vydal se vstříc své pracovní povinnosti.

„…možná jen zavolám kamarádce. Chceme jít totiž nakupovat do Hypernovy…“

Ta sekretářka si mě evidentně oblíbila a kdo ví, kde se dobrala názoru, že je v mém zájmu si s ní povídat a usrkávat přitom čajíček z miniaturního porcelánového servisu.

„Dost už bylo reklamy!“ procedil jsem škvírou mezi předními zuby, které jsem si ráno vydrhnul novou pastou od Colgate.

Sekretářku jsem tímto rázněji řečeným dodatkem zaskočil. Pravda, nezaskočil jsem ji tak, jako když vám nějakej kolega zahřívá postel v době vaší nepřítomnosti, ale zaskočil jsem ji přibližně tak, jako když se poškrábete na hlavě a zjistíte, že se vám pod nehty zaryly malilinkaté kusy mozku.

Na chvíli mi jí zabylo líto. Sám nevím proč… možná mám slabost pro naivní a jednoduché lidské jedince bez perspektivy…

„Teď navštívím vašeho šéfíka, takže až potom zaslechnete výstřel, nijak se nelekejte a nezmatkujte. Fízlové tu budou nejdříve zítra a stejně – já vám ublížit nechci. Jen jsem přišel vymýtit nějaký plevel…“

Metaforicky laděná poslední věta přiměla sekretářku k položení další otázky, prodlužující již tak vleklý rozhovor: „Plevel???“

Pousmál jsem se. „Ano… už to tak v mém pochmurném životě plném suchých hlášek chodí… prostě a jednoduše jsem tu od toho, abych zabíjel vlkodlaky.“

„Vlkodlaky?“

„Ano… nic jiného už na mě nezbylo. Upíry má na starost Buffy and Blade, mumie Brendan Fraser a skřety partička šílenců okolo maníka s nějakým podělaným prstenem…“

„No jo, na Ostravsku si člověk nevybere,“ pokusila se mě neznámá žena utěšit, „nabídka práce je zde mnohonásobně nižší než poptávka.“

            Opět jsem symbolicky pokýval hlavou a tentokráte již nadobro vyklouznul ze zdánlivě absurdního dialogu. Přistoupil jsem ke dveřím, po vzoru slušňáka dvakrát zaklepal a vstoupil…

Pokračování příště