O vlku a hříběti

S hříběcí duší vlka znám od mládí zvyklý kráčet sám už roky chodí jediný nezůstal za ně bez viny Hříběcí duše vlčí zjev tolikrát viděl téci krev a často vlastní když chtěl snít až naučil se sám ji lít Tak běžel čas a vlk šel dál vlčími ústy rád se smál v hříběcí duši hárá zlost za křivdy kterých poznal dost Za spravedlnost tasil meč a naplánoval lítou seč aby pak skončil v pochybách že ochromí ho vlastní strach Mnohokrát blýskl vlčí chrup hříbě však nezná zkřivit chlup a často křivdou poraněn zavrčet umí v duši jen Bez smečky vlk tak bloudí dál co hříbě se už stáda vzdal nezřídka k rohu dotlačen vyje svůj žal jen do mračen Vlk s hříbětem by chtěl si hrát na jiné hleděl tisíckrát když pokynuli mu však dál uprchl v strachu všechno vzdal Dál hledá stádo s nímž by šel hříběcí hravost připomněl samotou stůně bez stáda těsná mu každá ohrada Dál hledá smečku z níž má strach hledá ji s krví na tlapách krví již prolil ve vzteku že nemá přátel v člověku Samoten se tak toulá jen pro druha žil by každý den ale ta krev ta dává znát zradu že umí potrestat

---