Krev - Příběh právníka II

Osmnáct, dveře se otevřely. Cedrik dívajíc se stále do chodby vstoupil do výtahu. Nervózně hledal tlačítko P, když najednou. „Sakra, klíčky od auta!“uvědomil si. Zmáčkl knoflík na otevření dveří a rychle běžel zpět do bytu. Tam popadl klíčky a opět si to namířil k výtahu. Byl ještě nervóznější, poprvé litoval, že si neopatřil zbrojní průkaz a zbraň, která by mu alespoň trochu dodávala sebevědomí v situacích jako je tato. Sice mu nikdo nebránil, ale představte si, že vám zabijou klienta půlhodinu potom co ho dovezete domu, kór potom co vám sdělil. Ano, šílený pocit sužoval Cedrika. Nastoupil do výtahu a zmáčkl ono vytoužené tlačítko do garáže. Když vystupoval ohlédl se mezi garážové sloupy, ale kromě stojících aut neviděl nic. Pořád měl takový pocit, jako by se na něj někdo díval. Přesto tam prostě nikdo nebyl, „Už blouznim.“řekl si v duchu. Auto měl zaparkované kousek od výtahu, otevřel ho a nasedl. Pomalu vyjížděl z garáže neustále se ohlížejíc. Takový strach se jen tak nevidí. Cestu k Martinově bytu vzal dost rychle. Pro jeho auto žádný problém, ale Cedrik nebyl žádný pirát silnic. Už pomalu zatáčel do ulice, kam měl namířeno, ale náhle se za ním ozval klidný a zároveň děsivý hlas: „Nezatáčejte, jinak vám hrozí smrt a to si nepřejete, viďte?“ Cedrik dbal pokynů, absolutně zaražený ve své sedačce, ruce se mu třásly. „Nebojte, jsem tu, abych vám pomohl, proč byste také ještě žil…tady zastavte.“ Řekl hlas klidně, načež Cedrik zastavil na kraji silnice v ulici, kde nebylo po nikom ani památky. Bál se jakkoli pohnout, ruce držel stále na volantu, zpětné zrcátko raději ignoroval. Nakonec se přeci jen podíval, ale nikoho v něm neviděl. „Otočte se.“uslyšel a pomalu se otáčel aniž by řekl jediné slovo. Uviděl muže. Oblečeného v drahém obleku, s delšími havraními vlasy. Modré oči, tak pronikavé. „Cedriku, kdybyste mě neuposlechl, zemřel byste. Možná je toho na vás hodně, ale víte příliš mnoho. Ovšem ve vašem případě to nemusí být na škodu.“ To už mluvil normálním hlasem. „Já to nechápu, kdo jste, co po mě chcete?“ opovážil se konečně cokoliv vyslovit. „Kdo jsem? Kdo vlastně jsem? Jsem jen prach ve svitu slunce pane Flinte, ale ten prach vás teď může zachránit. Ten koho jste před hodinou vezl v autě je mrtev. Nebyla to náhoda, byl to úmysl. Ten člověk toho věděl mnoho a ještě o tom mluvil. Chápete, dostal některé lidi (načež se ušklíbl) do nepříjemné situace a tito lidé si to nenechají líbit. Problém je teď ten, že vy jste byl ten, komu to všechno vyzradil.“ „Ale, vždyť mluvil z cesty“ přerušil ho Cedrik. Muž se pousmál, „Vy dokážete jednoho pobavit pane Flinte. Ty blbosti co jste se dozvěděl pane jsou naprosto klíčové, nevěřil jste? Tak začněte, protože jinak, jinak vám není pomoci.“ řekl klidně. „Takže, to o té dívce, krvavých očích, to vše je pravda?“tázal se. Náhle koukal do prázdné sedačky. „Ale jistě.“ Muž seděl vedle Cedrika a koukal se mu zpříma do očí. „Jak jen…“než stačil dokončit co chtěl. „Možné jsou různé věci. Pohádky nebyly vždy výmysly. Ocitl jste se ve světě, který skrývá mnohá tajemství. Právník totálně zkoprněl, začal se třást a omdlel.

 Těžko říct, jak dlouho spal, ale, když se probral, ležel v posteli. Nebyl ve svém bytě, ale kdesi. Ležel v nádherném pokoji, který zdobily zvláštní obrazy zobrazující bitvy početných armád, alespoň to tak na první pohled vypadalo. Okno zahaloval těžký tmavý závěs. Světlo poskytovaly svíce. Cedrik se snažil vstát. „Jen klidně pane Flinte, tady jste v bezpečí. Tedy alespoň dočasně.“ Řekl hlas patřící muži, který byl v jeho autě. „Dočasně? Předčím jsem vlastně v bezpečí?“opět se zmohl akorát na otázky, ale co měl asi dělat. „Teď ještě odpočívejte, zavolám jsem někoho, kdo vám ten pobyt zpříjemní.“ Řekl opět absolutně klidným hlasem, vstal a šel směrem ke dveřím. „A prosím, neopouštějte pokoj.“dodal ještě, načež odešel(bez uspokojující odpovědi) z místnosti a zavřel dveře. Cedrikovi se v tu chvíli honila hlavou spousta myšlenek, které však nedávaly žádný smysl. Byl to chaos v jeho mysli, která neokázala pochopit vůbec nic, natož tuto situaci. Posadil se na kraj postele, hlavu složil do dlaní a snažil se přemýšlet, ale dostavila se akorát úzkost a strach. „Tohle je jen sen, jen sen“ říkal si v duchu. Vstal z postele a náhle se otevřely dveře. Vešla nádherná žena, v ruce měla podnos s čerstvým chlebem, sýrem, šunkou dalšími dobrotami, ale Cedrik pozoroval jenom ji. Byla opravdu nádherná. Rudé rty krásně kontrastovaly s její bílou pletí, dlouhé černé vlasy stočené v drdol působily vášnivě, stejně jako černé upnuté šaty zviditelňující křivky jejího nádherného těla. Ovšem Cedrika paralyzoval její pohled, její oči. Nádherné modré oči. Ano, Cedrik byl zcela omámen tou krásou, nezmohl se na slovo. Upřeně se jí díval do očí a ona evidentně opětovala jeho pohled, ale těžko říct, zda to bylo zájmem o jeho samého nebo jen zvědavost. Po chvilce ticha však řekla: „Tohle všechno snězte, musíte být hodně vyčerpán.“ „Kdo jste?“ ptal se Cedrik pohotově. Žena se pousmála, „Gillian, říkej mi Gill.“ Načež položila tác s jídlem na stolek a chystala se odejít. „Pojďte, dejte si se mnou, já nejsem žádný jedlík.“ Překvapil ji i sebe tímto jistě legračním přáním. Gill si k němu sedla na postel, podala tác a najedla se společně s ním. „Víš, Darius chce, abych ti dělala společnost, abys tu nebyl moc osamělý. Mám ti říct, že už se nemusíš ničeho obávat, že všechno má svůj čas.“ Než se Cedrik pustil do jídla, neodpustil si ještě jednu otázku: „Čeho se to mám vlastně obávat?“ Gill tuto otázku přešla bez odpovědi a Cedrik si už dovtípil, že se toto tajemství jen tak nedozví.

 Cedrik v její společnosti strávil několik dnů, samozřejmě, že s ní nebyl pořád zavřen ve svém pokoji, ale procházeli se i po zámku, kde byl prý chráněn. Říkal tomu „noční procházky“, protože vycházeli jen v noci. Samozřejmě, nebyl to takový hlupák, aby si neuvědomil, s kým má tu čest. Zajímavé na tom spíš bylo, že se nebál. Nebál se Gillian, a už skoro ani Daria, který ho občas navštěvoval a debatoval s ním o právnických záležitostech, umění a jiných jistě zajímavých tématech. Byl to zvláštní společník, klidný, vyrovnaný. Vyzařoval jisté kouzlo, charisma, a přesto z něj šel určitý strach. Možná to bylo tím, že z něj byla cítit velká síla, taková skrytá, ale přitom viditelná,. Ovšem nejzvláštnější byla elegantnost, s jakou se k Cedrikovi choval. Nikdy mu netykal, choval se k němu s úctou, kterou mu Cedrik velice rád opětoval.

 Uběhl zhruba měsíc. Cedrik se mohl procházet vždy a kde chtěl. Dokonce mu Darius povolil kdykoliv odejít. Seznámil ho tedy s riziky, která by tím na sebe vzal, ale také mu nechtěl bránit.  Jenže právníkovi se nikam nechtělo. Velice rád trávil čas s Gill, vybudoval si s ní velice přátelský vztah. Svěřoval se jí a ona jemu. Říkala, že se tak nenarodila, že byla proměněná po nějaké válce, ale o té se bavit nechtěla. Vždy měla co dělat, aby neplakala a Cedrik po ní nikdy nechtěl více. Byla mu za to moc vděčná, někdo by dokonce myslel, že ho milovala. Možná, že i to dokonce, ale také si byla moc dobře vědoma vážnosti takového citu a dokonale ho v sobě potlačovala. On vztah upíra s člověkem je ještě horší, než, když by se zamiloval upír třeba do vlkodlaka. Možná se to zdá zvláštní, ale je to tak. Představte si člověka, který se bezhlavě zamiloval do prasete. Zní to sice moc nadneseně, ale s přimhouřeným okem je člověk pro upíra to samé, co pro člověka prase – potrava.

Ovšem Cedrik se zamiloval zcela určitě. Sice o svých citech nehovořil, dokonce je nedával nijak výrazně najevo, přesto to Gill dobře věděla a o to víc se snažila odolat citu, který v ní hořel.

 Když už Cedrik bydlel na zámku něco kolem třech měsíců, začalo se mu dosti stýskat po svém životě, po práci a po přátelích. Na zámku sice bydlelo více osob, než jen tajemný Darius a půvabná Gill, ale s nikým jiným než právě s těmito dvěma se Cedrik bavit nechtěl(oni ostatní s ním popravdě také ne). Právě, v době jeho mrzuté nálady, vyvolané steskem začala atmosféra na zámku trochu houstnout. Po příjezdu jakéhosi tajemného hosta, kterého Cedrik zahlédl jen jednou se začal Darius chovat ještě vážněji než obvykle. Mluvil ke všemu tak, aby mu nebylo rozumět. Gill se chovala jako vždy vlídně, ale v jejich očích byla cítit nervozita. Ostatní obyvatelé zámku, všechno upíři pořád něco nacvičovali, Cedrik nevěděl co. Když se chtěl podívat, tak ho nepustili, takže tajnosti. To alespoň vyvedlo právníka ze chmurné nálady. Podnítilo to touhu ochutnat zakázané ovoce a na domov zase zapomněl. Ovšem, tajemství nerozluštil nikdy.

  Když tajemný host zámek opustil, zdálo se vše zase ve starých kolejích, ale jednoho dne, když Cedrik spal, vlétla Gill do jeho pokoje, byla velice ustaraná. „Musíš jít hned k Dariovi, hned, je to moc vážný.“ Cedrik rozespale vstal, pohlédl jí do ustaraných očí a neváhal. Vylétl z postele jako střela a utíkal dlouhou chodbou do Dariovy kanceláře. Darius k němu rychle přistoupil a řekl něco, na co Cedrik už nikdy nezapomněl: „Vím, že jí miluješ, proto půjde s tebou, alespoň budeš mít ochranu a ona zas tebe.“ Dodal, řekněme trochu s povzdechem, ale velice upřímně. „Poběžíte tajnou chodbou, pomoc je sice na cestě, ale pravděpodobně přijde pozdě. Jste pro nás moc důležitý.“ Stiskl Cedrikovi ruku . „Na konci chodby bude čekat přítel. Neptejte se, pochopíte.“ Odvrátil od Cedrika zrak a jasným gestem mu dal najevo, aby už šel. Cedrikovi bylo v tu chvíli jasné, že už se nikdy nesetkají…