Případ uzavřen

„Nechte mě, jděte pryč,“ křičel muž, který probíhal za letního dne hlavní třídou v pyžamu. Jeho šílený výraz polekal řidiče kamionu natolik, že zapomněl zabrzdit. Nad nárazem zničené tělo přišel muž v černém rubáši. Na plešaté hlavě se odráželo sluneční světlo a dlouhý černý cop, rostoucí na temeni, se zmítal ve větru. „Další,“ zakroutil hlavou a odešel po vydlážděném chodníku někam, nikam. „Pozdě. Jako vždycky pozdě pánové. Kolikrát Vás ještě budu muset varovat,“ téměř křičel u zdi za kinem. Spustil oči a všiml si malého chlapce s lízátkem v puse. Usmál se, aby jej zbavil upnutého, vyděšeného a udiveného výrazu. Nepomohlo to, a tak se raději otočil a šel pryč. Nepotřeboval velkou pozornost. Mezitím na místo dorazila policie a záchranka, aby zjistili, že je pozdě. Mrtvý u sebe logicky neměl žádné doklady. Trvalo asi týden, než zjistili, kdo je. Malý řezbář v invalidním důchodu. Nemohl chodit bez berlí poté, co mu náklaďák rozdrtil nohy, ale díky včasnému a rychlému zásahu lékařů mu nohy alespoň zůstaly. „Zvláštní,“ povzdechl si policista za naleštěným stolem. „Nemohl ani chodit pořádně chodit a najednou běhá přes hlavní třídu jako atlet.“ Praštil do papíru razítkem „případ uzavřen,“ papír dal do složky a složku hodil na přichystaný vozík. Poslíček se usmál, popřál detektivovi dobrou noc a odtlačil vozík pryč. „Předávkování neznámou látkou. A zase jsem si ušetřil několik týdnů práce,“ zašeptal si pro sebe polda s brýlemi na nose, dopil svůj šálek kávy, oblékl si černou bundu a odešel z kanceláře.