samota

Každá žena – pokud je sama – se snaží tvrdit, že samota je skvělá věc. Ve vztahu se samotou vás nikdo neomezuje, máte mnohem více času na své přátele než když vám za zády hlídkuje žárlivý přítel atd. Ve skutečnosti to jsou pouze chabé výkřiky zoufalství nad vlastní neschopností navázat fungující vztah. Po nějaké době si to ovšem žena přizná na rovinu: samota je svinstvo. Naprosto odporné svinstvo, kterým si každá z nás musela alespoň jednou za život projít. Kamarádky vás sice mohou utěšit, když se utápíte v depresi, ale co je vám to platné, když nemáte, koho obejmout a vaše rty si už pomalu ani pamatují, jaké to bylo, když naposled líbaly.

A po nějaké době se najednou objeví někdo, kdo ve vás probudí opět ty nádherné pocity a s nostalgií vzpomínáte, jaké krásné to bylo naposledy a zapomínáte na všechno špatné. Nezáleží ani na tom, jak dlouho toho člověka znáte – může to být váš dávný přítel z mateřské školky nebo taky někdo, koho znáte sotva hodinu. Vášně ukrývané takovou dobu pod povrchem z vás náhle vytrysknou ani nevíte jak. Znovu a znovu zažíváte euforii z toho, že o vás někdo stojí a že konečně po tak dlouhé době by to mohlo vyjít. Fantasie začíná pracovat. Hlavou se vám honí onen známý proud myšlenek představující milion rozličných situací strávených s vaším novým objevem. Během několika hodin se možná dostanete až k poklidnému stáří strávenému kdesi na venkově ve společnosti kupy vnoučat.

A když zrovna přemýšlíte, jaké svatební šaty si máte koupit, přijde ta odporná ledově studená sprcha, která vás zamrazí až do morku kosti. Stačí k tomu třeba jen telefonát, kterým ruší vaši dnešní schůzku a vy ani nerozumíte jeho důvodu, protože nemáte signál. Většinou vás potom přejde jakákoliv chuť o něj bojovat a vůbec se nějak snažit. Raději se odevzdáte zpět do chladného a nic neříkajícího objetí samoty, která vám kousek po kousku uždibuje sebevědomí a tím i šanci na znovuobjevení smyslu života.