Život je pes

Život je pes

Tak a dost! Tohle si ke mě ti malí parchanti dovolovat nesmí. Musím jim ukázat, kdo je tady pánem. Oni si prostě nebudou vyskakovat... Na mě teda určitě ne! Jestliže si to kolega Novák nechá líbit - prosím! Když to kolegyni Mrázkové nevadí, klidně! Mně nic takového dělat nebudou! Však já je budu držet zkrátka, hajzlíky. Já jim přitáhnu řetězy, utáhnu opasky a přiškrtím límečky, to se budou divit. Jsem jenom státní zaměstnanec a můj plat není tak vysoký, abych se na pracovišti nechal zmrzačit, a co víc – znemožnit! A před ředitelem! Samozřejmě, že si ty vypočítavé potvůrky nemohly vybrat lepší dobu, aby ukázaly, co v nich je, než při neohlášené inspekci z ředitelství... Ale co jsem vlastně čekal? Že budou ukázněně sedět a hltat každé slovo, co pronesu? Ne, o tomhle se mi  nezdá ani v nejdivočejších snech.

Jaké já si za studií dělal plány, jak se jim budu věnovat, zasvětím jim svůj život a nebude to jen povolání, nýbrž poslání! Kolik času jsem věnoval pročítání metodických příruček o správném přístupu a výchově! Vsadím se, že všichni ti přemoudřelí docenti, co je psali, se svému oboru nikdy v praxi nevěnovali. Jak jinak by mohly vzniknou věty jako ...při správné výchově jde hlavně o mírumilovný a přátelský přístup. Přesvědčete je, že jim rozumíte a jste na jejich straně, jinak jejich přízeň a pozornost nikdy nezískáte... Předpokládám, že se nikdy nesetkali s takovým vořechem, jako je třeba ten zrzek z C8. Už vidím, jak ho přátelský přístup přinutí k poslušností. Leda tak bonbon. Při nejlepším. Nebo kopanec. Ale to až v krajním případě... Já jsem totiž nikdy nebyl příznivcem tělesných trestů. Ale někdy to jinak nejde, vážně!  Znáte to, že Kdo chce psa bít, hůl už si najde. Jenže když oni nasadí ten svůj psí pohled, taková  ta očička se smutným výrazem... Jeden by se i rozbrečel. Ale o to jim jde! Ví, že když někoho přinutí k lítosti, mají napůl vyhráno... Ale ne u mě! Já ty jejich fígle prokoukl už dávno. Škoda, že jen já...

No zrovna při té včerejší inspekci. Ředitel přišel spolu s nějakým papalášem z ministerstva, že prý se jdou podívat, jak to tu s těmi drobečky zvládám. Drobečky? Možná, ale pěkně prohnanými. A lstivými. A nevypočitatelnými. To hlavně! Ze začátku poslouchali na slovo. Stačilo pokynout a byli na svých místech. Nestačil jsem se divit! Říkal jsem si, že by konečně zmoudřeli, po takové době... Ukolébalo mě to, tak jsem přestal být ostražitý. A to byla ta chyba, na kterou moji prohnaní, lstiví a nevypočitatelní svěřenci čekali. Že mě to nenapadlo!

Všechno začal Ocásek. Přikázal jsem mu sednou si. Nejdřív se podíval, jako kdybych po něm chtěl, aby panáčkoval na nose, a pak na mě začal štěkat. Co štěkat! To byl přímo lví řev! Když to viděli ostatní, začali se netrpělivě vrtět a já jsem v tu chvíli už tušil. Co? No přece svou prohru... Ťapka s Flíčkem se vrhli po pytli s granulemi a celý ho vysypali. Když to zahlídl zbytek, okamžitě opustili svá místa a začali pobíhat po kleci. Doslova se zbláznili a za pár minut nejenže spořádali granule pro celý útulek, ale natrhli mi levou nohavici, pomočili pravou botu, prokousli moji koženou brašnu, kterou jsem se je snažil odehnat, zničili mi dobrou pověst u ředitele útulku a co je nejhorší – zkazili všechny mé naděje a šance na možný  budoucí postup, protože mě absolutně ztrapnili před vyslancem ministerstva životního prostředí. Ten pak prý řediteli řekl, že jsem nelida a že by mi na starost nesvěřil ani kožešinový límec své ženy, natož nějakého psa... Ředitel mě ale uklidnil, že z toho nebude dělat žádné závěry, na výši mé mzdy se to nepodepíše a  o smečku v kleci C8 se mám starat dál.

No, dopadl jsem jako zpráskaný pes. A taky jsem se tak cítil... Což ale posílilo mé přesvědčení, že na žádného živého tvora nikdy nevztáhnu ruku.

Dnes ráno se mi to ale nějak rozleželo v hlavě. Ocásek dorážel na Rexe, a když jsem je chtěl od sebe odtrhnout, vrhli se na mě. O prokousnutou dlaň mi zas až tak moc nejde. Horší je vzteklina... Včera měl Rex pěnu u tlamy...

Život je pes. A nepoznal to nikdo, kdo nepracoval v psím útulku...