Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seByl jednou jeden...
16. 05. 2005
2
0
1070
Autor
Lost_Dog
Byl jednou jeden Štědrý den…
I.
Asi v polovině cesty se zastavil, aby si odpočinul. Vlastně ani nevěděl, zda je právě ten kámen, pokrytý tlustou vrstvou hnědého jehličí, bod někde v půli jeho cesty. Nevěděl, ani jestli leží v její čtvrtině, či někde u jejího cíle. Nevěděl, jak dlouhý kus cesty je ještě před ním, ani jaký je za ním. Nevěděl kde právě je. Nevěděl, co se s ním děje. Nevěděl, jestli ještě k cíli dorazí, nevěděl, zda vůbec nějaký cíl existuje. Nevěděl nic. Nic…
Dýchal z těžka, s každým nádechem rostla náročnost na sebrání energie k dalšímu. Cítil bolesti někde uvnitř hrudi. Snad se ozvaly plíce, snad srdce, to nevěděl. Játra zřejmě také podala demisi na svou funkci. Důsledkem byly stále větší výkyvy jeho tělní teploty. Před chvílí, kdy se mu zdálo, že umrzne během chůze, si navlékl druhé a poté třetí rukavice, ale teď si jeden pár po druhém zase svlékal. Nejdříve fialový pár, poté černý a nakonec ten červený…
Moment, pomyslel si, tyhle první rukavice byly přece bílé…
Rukavice přijaly barvu krve. Podíval se na své dlaně, poté je otočil a spatřil své prsty. Páchly zánětem a jejich kožní pokrývka místy ve velkém množství chyběla. Všiml si, že nemá ani jeden nehet. Později je vytřepal z těch rukavic, které už nebyly bílé…
Ani sníh už nebyl bílý.
Takový sníh jsem v životě neviděl, všiml si, když se rozhlížel okolo. Sníh byl pokryt velkou vrstvou jemného popílku. Působil na něj jako parazit, a on chtíc - nechtíc, se mu musel podřídit. Neparalyzoval však jen sníh. Do jeho ošklivých spárů padl i vzduch a vše okolo. Stromy měly vizáž oschlých a zkroucených pahýlů, kterým chybělo vše od vitálnosti přes stabilitu až po jehličí. Kolem prošla srnka. Zastavila se v místě, kde jí upadla zadní končetina. S oddaným výrazem v očích se za ní ohlédla a nechala na sebe působit gravitační zákon. Ještě sebou na zemi trhla a v křečích bolesti usnula navždy…
Pozoroval vše s pocitem, že za malou chvíli jej čeká přesně to samé a představoval si jak asi bude vypadat jeho scéna, ve které se oddá torsu přírody, která po včerejšku Zemi zbyla. Vzduch už se nestačil ubránit přílivu šedavého popílku a stával se stále více nepoužitelným. Ucítil jej i ve svých plících, nebo spíše v tom zbytku svých plic. Srdce mu silně bušilo, jako by mělo každou chvíli náporem vysokého tlaku prasknout. Sundal si čepici a prohrábl si vlasy. Mezi troskami jeho prstů se mu objevil jejich velký pramen.. Podíval se na dno čepice. Jeho dlouhé, světlé kadeře zůstaly na něm. Ležely tam ve velkém chomáči jako nějaké spící dlouhosrsté morče. Sáhl si ještě jednou, tentokrát s větší opatrností na hlavu. Ucítil… Neucítil nic. Jen holou kůži na lebce a i ta už se místy začala vytrácet.
„Zatraceně!“, ulevil si nahlas.
Musím si pospíšit, snad je ještě čas…. pošeptal svému svědomí. Vlasy vytřepal z čepice a pokoušel se ji opětovně nasadit. Bez nehtů se mu to nedařilo. Vztekle ji zahodil na zem:
„A ještě jednou zatraceně!“odplivl si rozčileně. Na zem přistála místo slin krev….
Dýchat bylo stále těžší a těžší, každý krok se stával větším utrpením a opět ho zastihla zimnice. Když už se takto trýznil sekundu za sekundou, podlomily se mu kolena a on začal dávit krev. Poté vyčerpáním lehl na zem. Oči se už už klížily, smysly pomalu doznívaly, jako konec obehrané písničky na desce. Pomalu sahal po vypínači od života…
„Dost!“ pokusil se zvolat, ale jeho hlasivky už také neplnily svůj úkol. S námahou, kterou ještě neměl za svůj život tu čest poznat, si klekl na třesoucí se kolena. A tu spatřil něco podivného. Viděl už rozmazaně a jen na malou vzdálenost, ale tohle bylo teď velmi zřetelné…
„To snad ne… zázrak“ šeptl si pro sebe tónem, ve kterém zněla úleva a pocit, že nakonec přece jen zvítězí…
II.
V supermarketu na okraji města byl teď, krátce před půlnocí, na tuto dobu nezvyklý provoz. Lidé před sebou tlačili nákupní vozíky, projížděli mezi vysokými regály a někteří opozdilci vybírali dárky, které zítra věnují svým blízkým, či přátelům u vánočního stromečku, za doprovodu vůně smažené ryby, lineckého těsta, nebo purpury. I on procházel mezi regály a pasivně vybíral něco pro svou sedmdesátiletou babičku.
Určitě by si přála nový budík, rentgenoval očima regály v oddělení elektroniky…
Ne ten jsem ji věnoval předloni.
A co třeba houpací křeslo? , položil si otázku mezitím co prošel pod cedulí s nápisem: „Oddělení nábytku“.
To taky ne, má z houpání závratě, pomyslel si posmutněle s tím, že bude muset vymyslet něco jiného.
A co tohle? ožil mu náhle pohled, když se před ním zjevil krásný, porcelánový mlýnek na kávu. To je kousek, ruční mlýnek na kávu, zaradoval se.
U prodavače, který mu jej dárkově zabalil, se poradil o údržbě a případných doplňcích mlýnku. Prodavač měl dobrý nápad, který si za svůj ihned přivlastnil i on. Na začátku prosince vyšla kniha „Svět jako bobule kávy“, kde se babička může dovědět vše o kávě, její historii i přípravě a najde v ní také mnoho skvělých receptů.
Má babička je gurmán, kávu miluje, řekl si pro sebe a jal se vydat do oddělení knih…
I počal hledat ve velkých knižních regálech.
„Sumo, Světový atlas hub, Světové rekordy, Světové dějiny,…. Aha tady to je - Svět jako bobule kávy…“V rychlosti ji prolistoval a přidal k mlýnku do vozíku. Tu jej ale zaujal, zlatým písmem psaný, nápis na velké, silné knize vedle kávového souboru receptů. „Světové dějiny v obrazech a záznamech“
Se zaujetím ji vzal do ruky. Otevřel ji na straně 326. V jejím středu bylo tučně napsáno: Kubánská raketová krize.
Začal pročítat:
Kubánská raketová krize, mezinárodní konflikt, který roku 1962 posunul USA a SSSR na pokraj jaderné války.
Po přečtení první věty mu zamrazilo v zádech: Kolikrát už asi byl svět na pokraji své zkázy? Naštěstí to vždy dopadlo dobře, řekl si s oddechem. Ujistil se po přečtení poslední věty …Chruščov odvolal své ponorky… , že i tento příběh se řadí mezi ty s happy endem a zavřel knihu se zamyšleným výrazem.
Vánoce, čas míru, štěstí a pohody, který by měl každý strávit se svou rodinou. No měl bych už jet, ještě vyberu nějaký pěkný vánoční stromeček a hurá do vyhřátého křesla u televize a k šálku teplého punče…
Výběr stromku nebyl jednoduchý. Všechny ty z „lepší třídy“ už byly dávno vyprodány a on teď jen paběrkoval ve zbylých, které nikdo nechtěl.
Hmmm, ten vypadá celkem slušně, řekl si při pohledu na asi 180 cm vysokou borovičku. Když se chystal, říct si o něj prodavačovi v teplé péřové bundě a hnědém kulichu, zarazil ho zvuk sirén, ozývající se někde z dáli, z centra města. Jen se porozhlédl okolo a všiml si, že také ostatní lidé, ještě před chvílí spokojeně kráčející ke svým vozům, znejistili. Najednou přestaly hrát z rozhlasu v supermarketu vánoční koledy a ženský hlas nervózně oznámil, ať se vážení zákazníci co nejdříve dostaví ke vchodu supermarketu, kde budou navedeni do krytu civilní obrany. Na konec svého sdělení ještě dodala skutečnost, že se nejedná o cvičení.
Co se mohlo stát? zeptal se sám sebe, když jej probudil ze šoku jeden z příslušníků bezpečnostní agentury, který mu ukázal směr, kde se nachází kryt. Popadl svou tašku s dárkem pro babičku a zrychleným krokem se hnal k houfu lidí postávajících u vchodu. Do houfu dokonale zapadl. Většina lidí v něm měla pod paží svou nákupní tašku a již netrpělivě čekala na své místo v krytu.
Uběhly už tři hodiny, od doby, kdy bylo něco přes pět stovek lidí vtěsnáno do krytu, jenž mohl pojmout maximálně dvě sta osob. Nikdo nevěděl, co se nahoře, nad povrchem dělo, ani co se tam děje teď. Občas prosákla informace o leteckém náletu, či útoku nervovým plynem. Ale oficiální zprávu o současné situaci nikdo nedostal. Seděl, opřený o zeď, na zemi a v ruce svíral svou tašku s mlýnkem a knihou „Svět jako bobule kávy“ a přemýšlel o tom, co se mohlo nahoře stát. Vzpomněl si také na svou mámu, sestru i babičku, se kterými žil pod jednou střechou. Fakt, že byl v domácnosti odmalička jediným mužem mu nakládal na záda těžké břímě. Neuměl se chovat jako muž. Do dneška se nenaučil pořádně oholit a „chmýří“, jenž hrdě nosil na bradě a jenž se jen vzdáleně podobalo vousům z něj dělalo i v jeho osmnácti letech malého a neznalého kloučka. Nikdo ani nevěděl, zda byl na kluky, či na holky. Ostatně on ani neměl možnost se nějak v tomto „oboru“ předvést, poněvadž o něj žádná dívka nestála. Vzpomněl si na to, že v okolí jejich domku, zarostlého tuřínem, s altánkem na zahradě a záhonkem brambor vzadu u sousedovic plotu, se žádný kryt nenachází.
Kampak se asi schovali, když uslyšely sirény a hlášení? pomyslel si a přemýšlel, jak by asi jednal, kdyby byl doma. Zachránil by, jako správný muž, svou rodinu před nebezpečím? S nezodpovězenou otázkou na rtech usnul.
Asi kolem šesté hodiny ranní, jej probudila žena vedle. Jemně do něj šťouchla loktem a řekla:
„Mladý muži, vstávejte, už se to stalo…“
„Copak?“, zeptal se rozespale. Odpověděl mu rozhlas, který teď do prostoru krytu pustil někdo z centrály.
„…..prezident republiky bude hovořit o situaci země v současném kritickém stavu…“ , pak bylo slyšet jen šumění, když z něj později zřetelný, hutný a velmi vážným tónem naladěný hlas známého politika:
„……se zármutkem musím oznámit, že naše generace se stala svědkem začátku jaderné války. Včera, jen pár okamžiků před půlnocí byla naše země, i země našich spojenců napadena, nyní již známým agresorem. Stav je vážný a velmi kritický. Počet obětí tohoto hrůzného a nerozváženého činu je nespočitatelný a pohybuje se až v osmi místných cifrách. Aliance již učinila odvetné kroky. Prosím všechny, aby zachovaly maximální ochotu, obětavost a sebezapření při překonávání tohoto bezesporu nejhoršího dne v dějinách lidstva. Bůh Vás opatruj!…..“
Všem jakoby najednou vytrhly z krku hlasivky. Všude se jen rozléhala atmosféra velkého žalu a zároveň vzteku. Niko asi minutu nepromluvil. Tu si vzpomněl na knížku, kterou četl těsně před tím, než se octl zde. Nakonec ale vše dobře dopadlo… Tentokráte ne. Kryt nebyl chráněn proti ozáření.
Musel pryč, dostal strach o svou rodinu, o svůj domov. Je přece Štědrý den. Má být doma, se svou rodinou, u vánočního stromku. Pojídat cukroví a smát se a být šťastný že může být na tomto světě. Zvedl se, prošel celým krytem až k jeho východu. Zastavil se u dvou mužů z ochranky, kteří byli stejně zdecimováni jako všichni kolem. Pohledem je poprosil o otevření ochranných dveří. Ti se na něj překvapeně podívali a potom razantně postoupili k němu.
„Pusťte mě ven!“ řekl něžným vystrašeným hláskem.
„Zbláznil jsi se? Chceš nás všechny tady zabít?“
„Jen ho pusťte, ať si jde. Nemá to cenu. Tenhle kryt stejně není chráněn proti ozáření“ zvolal, někde zezadu upocený muž v kravatě a v šedé košili. „Já sám jsem mám jeho plány a můžu to dokázat.“
„To snad není možné, jak se to vůbec mohlo stát? Takže vy jste právě potvrdil, že tady všichni zemřeme. Zvolal rozčileně silnější muž v hrubém svetru a začal se potit. Tak jen nás pusťte, přece nezemřeme tady, v týhle díře.“
Začali se k němu přidávat i další a další lidé, až podlehli strážci vrat nátlaku a otevřeli je. Měli štěstí, trosky jim východ příliš nezavalily, a tak stačilo několik silných mužů a cesta byla volná. Každý snad očekával, že to bude nahoře peklo a katastrofa, ale něco takového…
Připadal si jako uprostřed sopky. Nikde ani známka po nějakém životě. A ten vzduch. Jemný šedivý popílek se mu nepříjemně vtíral do průdušek a plic. Přímo před ním teď dopadl na zem pták. Tedy před několika hodinami se tomu dalo říkat pták. Teď to bylo jen jeho chudé a ubohé torso.
Přistoupil k němu muž v brýlích a s delšími tmavými vlasy.
„No chlapče, tak je to tady, Ty jsi zřejmě jedna z posledních generací lidstva….“ . Tuto větu vyslovil s takovým smutečním a místy ironickým nádechem.
„Aliance učinila odvetu“ , pokračoval „to znamená, že proti nim poslala také jadernou bombu. Z takového kolapsu se už Země nevzpamatuje… Vzduch se stane nedýchatelným, protože všechny rostliny vyhynou a přežijí snad jen švábi… Pěkná vyhlídka do budoucna….“
Poplácal jej po rameni a už trochu roztřepaným hlasem mu šeptl do ucha:
„My už toho času taky moc nemáme. Nanejvýš dvanáct hodin. Dám Ti radu: Najdi si nějaké pěkné místo, kde se Ti bude krásně umírat. Sbohem, chlapče!“
Jakmile to dořekl rozhlédl se okolo, pod paži si dal svou koženou tašku, upravil čepici na hlavě a vyšel vstříc své smrti…
„Ano, ano vážně zázrak.“
Doplazil se na místo, které bylo během uplynulých pěti minut nejdůležitějším záběrem jeho objektivu. Když k němu z posledních sil dobelhal lehl si, objal jej a šeptl:
„Díky, zde se mi bude spát krásně…“
Dořeknuv to, otevřel ještě naposled oči. Byl v nich strach z neznáma, kam se právě vydával, ale také pocit blaha a spokojenosti. Svůj hrob si ustanovil zde. Právě na tomto místě. Na místě, kde přežil možná poslední smrček ve střední a západní Evropě, možná v celé Evropě, možná na celém světě. On nezapomněl, že je tím hlavním symbolem Vánoc a i přes nápor jaderného vzduchu, stále přežívá, aby nikdo nezapomněl, co se stalo v předvečer Štědrého dne…
Civilizace nemohla darovat lepší dárek své Matce, své Živitelce, své Zemi, než ten, který jí darovala k těmto Vánocům. Svůj Zánik…
Veselé vánoce!