Imbolc

Imbolc

Byl podvečer svátku Imbolc, kdy se vše očisťovalo a vstávalo nové a krásné. Svátek pastýřů a jejich ovcí. V ten den bylo ticho. Jen jediný kůň šel po prašné cestě a na něm rytíř ze země krále Lluda. Šel po nebezpečné cestě, která ho mohla dovést do království Síd, kde žily víly a elfové a draci.

Z dálky byla vidět hora dvou draků-Snowdon. Ale jen matně. cesta se stáčela jako had mezi vřesovisky a lesy až k k šedivým skalám v dálce.

Les byl veliký. Cesta uhýbala a často byla zarostlá trním a jediovatými bylinami. Když už námaha byla téměř nesnesitelná, skočila cesta do skály v níž byla vytesaná velká dračí hlava. Tu se hlava pohla, podívala se na rytíře a řekla:
"Kdo jsi a kam jdeš?"
"Jsem Nepoznaný a jedu do země Síd do hradu paní Morrigán,která pere válečníkům šaty před smrtí. K té, jež unáší hrdiny na svůj hrad, aby se o nějejich blízcí bili v jejím kolbišti. jsem Nepoznaný a jedu zachránit svého bratra. "
"Tady vstup," řekla hlava a otevřela tlamu dokořán. Tou tlamou rytíř projel a stáhnul si hledí přes mladičkou tvář.

Hrad stál nad močálem a stoupání k němu bylo vysilující. rytíř musel sesednout a koně za sebou skoro táhl. brány hradu byly vysoké a celé z černého železa. Ta brána se sama otevřela a rytíř vstoupil na nádvoří porostlé zelenou travičkou. Tam stálo již množství jiných rytířů ve zbrojích. Tu zazněly odněkud trubky a na dvůr vyšla vysoká černá paní-sama bohyně Morrigán. S ní vyšel její rytíř.

Ten cizí rytíř neměl zbroj,jen koženou kazajku a sekeru se dvěma břity a na zádech na popruhu loutnu. Už nebyl mlád, ale oči mu jiskřily a vous se mu zlobou ježil. Dlouhé vlasy měl v copu a skřípal zuby.

"Toho rytíře kdo porazí, tomu otevřu brány svého vězení," pravila paní a usedla do křesla.

rytíři se začali předhánět a nasedat na koně, těžké pancíře břitom břinčely. Jen Nepoznaný ještě posečkal a chvíli se díval na Morrigánina rytíře.

Ač rytíři byli skvěle vyzbrojeni, ten Morrigánin je všechny s koní srazil a jednoho po druhém zabil,až zůstal jen Nepoznaný. Tu k němu ten v kazajce skočil a sekeru mu ukázal:
"Hleď, všechny jsem zabil, i tebe zabiju. Mě vychovali elfové v Caer Siddi ve vězení Gweir a tuto sekeru mi tam ukovali. Jsem smrt a smutek, uteč předemnou."

nepoznaný o krok ucouvl, ale pak řekl:
"je mi tě líto. Snímám z tebe tvé prokletí, abys byl zas člověkem."

To ale druhého bojovníka rozzuřilo tak, že srazil Nepoznaného k zemi. Při pádu mladému rytíři spadla helma a vyklouzly vlasy a tu Morrigánin hrdina spatřil, že bojuje s krásnou dívkou. A dívka řekla:
"Je mi tě líto. Podruhé z tebe snímám tvé prokletí, abys byl zas člověkem."

hrdina upustil sekeru a dal se útěk s jezeru. tam padl a plakal. Plakal několik dní, než k němu dívka přišla a otočila jeho tvář ke své.
"Potřetí ti říkám toto: jsem Maegh a miluji tě, buď zase člověkem." Tu se v Durrighánovi něco zlomilo a on se stal člověkem a zamiloval se Maegh a Morrigán je nechala jít a otevřela všem své vězení-alespoň letos.

jenže cestou se přihnala silná bouře a milence rozdělila. Maegh dlouho Durrighána hladala, ale marně. Otočila tedy svého koně zpět k zemi Síd, aby šla do elfího hradu a tam získala milého zpět. Jenže elfové ze S9du jsou krutí a vysmáli se jí. A jeden jí řekl:
"Jestli ho chceš, musíš si ho najít v labyrintu Gheir, kde spíš zemřeš." Maegh tedy sestoupila do nádherného vězení pod Caer Siddi.

Dlouho tam bloudila až padla vyčerpáním. myslela, že umírá, když zaslechla loutnu. Šla za melodií a našla Durrighána. Spolu však zůstali ztacení a nebylo pro ně cesty zpět. Durrighán vykřikl:
"Co si přejí pánové Caer Siddi za naši svobodu?"
"Tvou pravou ruku, abys už nikdy nemohl hrát."
Tak si Durrighán uťal pravou paži a byli volní. ne však na dlouho. Elfí král se rozzuřil a poslal za nimi šíp. Ten šíp oba milence proklál a ti padli mrtví.

Morrigán vyšla ze svého hradu, aby je pohřbila a když viděla jejich lásku, smilovala se. A protože měla moc nad smrtí, proměnila ty dva v bílé ptáky. A ačkoliv jeden měl jen jedno křídlo, jeho zpěv přinášel stejně požehnané slzy, jako zpěv druhého přinášel smích.

---