Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

POSLEDNÍ NOC

22. 05. 2005
0
0
360
Autor
toMKo

Za podzimní noci temné
na šibeničním vrchu.
Jde muž v dešti blátě bouři větru
jde s oprátkou kolem krku
jde a oči se mu klíží
jde a nohy mu těžknou.
Víc a víc jak blíží se k tomu stromu
k stromu zjizvenému tisíci ran.
Je jak nožem pobodán,
již od pradávna stojí sám
pro mrtvoly přichystán.
Pevně srostlý s matkou zemí,
vždyť obtěžkán je hříchy všemi
a brzy jeden, ač již nechce
teď ponesou zas jeho větve.
Silné dosti pro člověka,
ne však pro duši černou.
Muž mlád tělem svým, srdcem zlomeným,
již dál neunese břímě tady toho světa,
teď dal už životu VETA!
S pokorou stojí před staletým stromem,
mluví k němu jak promlouval by s bohem.
Slyš zde zpověď hříšníkovu,
teď obracím se k tobě, k bohu.
Ve své chvíli nejtemnější
hřešil jsem dobrem ve zlé zemi.
Psy mě hnaly odevšad kde pomáhal jsem,
když já hostil jiné chlebem,
oni pomne kamenem.
A tak svěřím osud svůj
ve tvé větve mocné,
však jestli hřích můj neunesou
poví srdce tvé ne mé.
Muž uvázal kolem větve smyčku,
pak vylezl jsi na stoličku.
Pevně utáhl oko smrti.
A ač možná chtěl i milovati,
teď již vítal se s paní smrtí.
Přijala jej vroucně do náručí svého,
muže mladého, srdce zlomeného.
Druhého dne časně z rána
když utichla bouře již,
našli lidé z vesnice
oběšence dalšího.
Přece něčím zvláštního,
vždyť na kmeni kde naposledy pověsil svůj kabát
vypučely pupeny.
Na kameni náhrobním má psáno:
žíti – upíráno
pomáhati – odebráno
milovati – zakázáno.
Chtěl dobře žít jen nedovedl pochopit,
že jindy se měl narodit.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru