Závidím

Věčný outsider toužených lásek, věčný otrok svých snění, mám na srdci vrásek k neunesení. Mám na tváři pečeť mrazivou, anebo vroucí? Slovy jak ostřím mačet prorubávám se nocí. A ty mne přitahuješ k sobě vláknem medu. V tvé zřítelnice obě bleskem snu sjedu. Já kelímkům tvým závidím, střeží tě mlčky v koupelně tvé, i cigaretě závidím, že ovíjí tě její dým, vzpínám k tobě verše jak větve. A také větru závidím, když koleny tě tiskne k zemi, dešti, který jak polibky pokryje tě krůpějemi. Z toho pomyšlení ještě teď mne mrazí, když teď a tady do mé básně bosou nohou vcházíš jak do zahrady.

---