Zlatokopové

Málokdo z vás ví, že jsem původně pracoval jako gastroenterolog a vyšetřoval lidem zažívání. Přesněji řečeno, měl jsem v plánu stát  se endoskopistou.  Abyste rozuměli – endoskopista  je zvídavý podivín, který strká hadice do různých tělních otvorů za účelem vlastní obživy. Na rozdíl ode mě,  kamarád David chtěl být odmalička chirurgem. Rád pomáhal při zabíjačkách a podobných krvácích. To byl zárodek jeho slibné chirurgické kariéry. Ale co gastroenterolog? Kdybych nacpal naší kočce do zadečku půl metru dlouhou hadici, asi by to moji rodiče příbuzenstvu nevyprávěli. Nikdo by ve mně neviděl nadějného endoskopistu. A dost možná, že bych měl ještě teď  předplaceny konzultace u psychologa.

         Zatímco si lze představit vášnivého kardiologa nebo ortopeda, je velmi těžké dělat totéž při zavádění sondy do konečníku. Můžete se stát pouze větry ostříleným gastroenterologem. Nic víc. Navíc  většinu historek lze vyprávět jen  kolegům z práce. Ale i při této potrhlé činnosti se člověk nenudí. Jednou jsem musel vyšetřit mladou slečnu právě v oněch zadních partiích. Vysvětlil jsem ji podstatu vyšetření a šel si pro rukavice do vedlejší místnosti. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pacientku po návratu zpět neviděl. Ale vzápětí jsem ji slyšel. Schovala se pod vyšetřovací stůl na podlahu, odkud na mě špulila zadeček a volala: „ú-úú, doktoréé, tadýýý!“

         Gastroenterologie je kontaktní sport.  A nejen větry je lékař ostřílen. Často ho pacient mlátí nebo kouše při zavádění endoskopu do žaludku. A to je ta lepší varianta. Horší je, když prokousne hadici samotnou. Ta stojí několik stovek tisíc. Jednou nám takhle neklidná pacientka způsobila odlomení konce přístroje, který byl z obzvlášť drahého kovu. Dotyčná lékařka, které se nepříjemnost přihodila, pak musela denně prosívat pacientce stolici a hledat v ní kus zlata. Přístroj se jmenuje argonový beamer, což navozuje pocit bájných Argonautů. Ale jejich útrapy byly určitě menší, než mojí kolegyně-prospektorky. A přitom mohl být kus zlata kdekoliv – skoro jako na Klondike. Její claim byl někde v krajině od „bílého tesáku“ až po „zlatou žílu“  - tedy celý trávící trakt. Vyprávějte pak na třídním srazu spolužákům co děláte po šesti a více letech studia! Lakonicky by se dalo říci, že máte „hovno co na práci“. Možná ani výraz „třídím zrno od plev“ není v tomto případě dost výstižný. Můžete se utěšovat, že máte něco společného s kamarády podnikateli  - jste také zlatokopové. Po třech dnech prosívání „hlušiny“ bylo pátrání oficiálně ukončeno.  Ale my, co jsme nemuseli prosívat, na příhodu rádi vzpomínáme dodnes.  V mojí kardiologické  ambulanci toho nezažijete ani polovinu.  I když… zkuste to a stavte se na kus řeči!