Modrá Kloboučka

 

Žila byla jednou jedna malá holčička, která nosívala modrý klobouk, proto se jí také říkalo Modrá Kloboučka. Bydlela s matkou, vlastním jménem Erika, ve Vesnici a vedla šťastný život.

Modrá Kloboučka si jednou hrála u potoka, který tekl za domem, ve kterém bydlela, a zpívala si jedinou písničku, kterou znala. „Skákal pes přes oves...“ Její pes, Otakar, měl tlamu položenou na tlapách a díval se na ní skrz polozavřené oči.

Po nějakém čase už Kloboučku poskakování kolem potoku nebavilo a rozhodla se, že se půjde projít se svým psem, ale ten se nehnul z místa. Holčička už to znala, věděla, že Otakar se ani náhodou nepohne, když má tuhle náladu a také věděla co je potřeba udělat. Vrátila se domů a v malinké kuchyni vytáhla z poličky sklenici ve které skladovala medicínu pro svého čtyřnohého miláčka. Musela ale zjistit, že už tam žádná není. Nezbývalo jí nic jiného, než aby šla pro novou.

Vydala se tedy proti proudu potoku a za nedlouho už procházela malou zahrádkou, jejíž majitelem byl Aručif Nalim. Nevěděla tak docela jestli ho má ráda nebo ne, občas se choval docela divně, obzvláštně v týdnech kdy sklízel všechny ty divné byliny, které rostli na té zahradě. Když došla ke dveřím, tak zaklepala a po chvilce stál Aručif ve dveřích. Byl jako vždy neučesaný, ale hned věděl co Kloboučka nebo Malá Modrá, jak jí říkal, potřebuje. Pozval holčičku dovnitř a odešel do nějakého malého sklepení pro Otakarovu medicínu.

Po chvilce se vrátil s plnou sklenicí onoho léku a tázal se: „Jakže se ten tvůj čok-, teda... pes menuje?“

Odpověď zněla, že Otakar. „A jako proč? Dyť je to docela posr-, teda, nevšední méno.“

Kloboučka mu vyprávěla jak kdysi svého psa dostala a že ho pojmenovala podle kovářova učedníka, který se jmenoval Otakar.

Aručif si říkal, že ta malá holka nemá žádnou fantazii a to ho napadlo jaký je to nesmysl pojmenovat psa podle budoucího kováře, když ten Otakar má svaly jak dobytek (to bylo jeho nejoblíbenější a zcela univerzální přirovnání) a ten pes je jenom kost a kůže. Pobavilo ho to natolik, že se hlasitě rozesmál.

Kloboučka už ty jeho záchvaty smíchu znala a věděla, že se bude smát ještě docela dlouho, takže se jen rozloučila a šla zpátky domů, kde nadrobila chleba do mléka a přidala trochu té medicíny, která byla nějaká směs bylin. Otakar přiběhl sám od sebe, protože svůj lék cítil, jak se holčička domnívala, aspoň tři míle proti větru.

Její pes po chvilce značně obživl a Kloboučka se s ním šla projít podél potůčku, který tekl směrem ke statku Aloise Rozmysla. V půli cesty se ale museli vrátit, protože si vzpoměla, že má koupit kýbl mléka. Doma si vzala v kuchyni dvě mince a kýbl s pokličkou, ve kterém měli vždycky mléko.

Po nějakém tom čase pak konečně došla k rozlehlému statku pana Rozmysla a vydala se ho hledat, aby mu mohla dát mince a on jí řekl kterou krávu může podojit.

Byla noc a byl zase den a Kloboučka seděla u snídaně, skládající se z chlebu, sýra a mléka, pro které předchozího dne zašla k Aloisi Rozmyslovi, a poslední drobky hodila Otakarovi. Tu vešla do malé kuchyně její matka a nesla v ruce něco, co Kloboučka ihned poznala. Dopis. Ne, že by malá holčička uměla náhodou číst, ale byla velice hrdá na to, že všechny ty popsané předměty, jako jsou dopis, deníček či kniha, uměla pojmenovat.

„Odneseš to prosím Myslivcovi?“ tázala se matka, i když bylo jasně, že v úvahu připadá beztak jen jediná odpověď. A tak se Kloboučka vydala na dlohou pouť na druhý konec vesnice, který sice tak daleko nebyl, ale malé děti mají trošku jiné představy o vzdálenostech.

Za nedlouho už stála u okraje lesa, ale tu si Klouboučka uvědomila, že vlastně neví, jestli musí u Strarého Kaštanu zabočit doleva nebo doprava. Protože kdyby nešla správně, tak by se dostala k Dřevorubcovi, kam vlastně vůbec nechce. Otočila se tedy a šla zpět do vesnice s úmyslem zeptat se první osoby, kterou potká. Jenom že nikoho nepotkala. Řekla si, že se podívá za Kubíkem, který byl synem pekaře.

Hráli jejich oblíbenou hru, válení sudů, a když se kloučkovi motala hlava tak, že už nemohl rovně chodit, tak si sedli na okraj dvorku a povídali si. Kloboučka ho měla docela ráda, ale mluvení jí nebavilo, protože pokaždé, když ho nechala aby se rozpovídal, tak začal mluvit o jídle a už skoro nebylo možné ho zastavit. Ale byla slušná holka, a proto nikam neodešla, nýbrž seděla dál vedle Kubíka a předstírala, že poslouchá.

Slunce putovalo po obloze a hoch stále mluvil. Pak, konečně, prohlásil, že je čas aby se po vysilujícím dopoledni šel naobědvat a pak lehnout, protože jeho matka prý říkala, že je to zdravé. Kloboučka byla moc ráda, že se ho konečně zbavila a už chtěla jít domů, když tu si vzpoměla na dopis, který měla stále v kapse. Přešla tedy prašnou silnici a vešla do hospody, protože věděla, že tam se určitě někdo najde, kdo bude vědět, na kterou má jít stranu u Strarého Kaštanu, aby se dostala k Myslivcovi.

Vešla do prostorné stavby a hledala hospodského, který jí vždy dobře poradil. Seděl u stolu s jistým mužem, které ho Kloboučka znala od vidění, byl to Řezník z vedlejší vesnice, který sem občas přišel, aby koupil to nebo ono prase.

„To ti povídám, Filipe, že krev vod prasete je úplně stejná jako krev vod člověka. Na mou duši, skoro nikdo nepozná ten rozdíl.“ povídal mimovesničan.

„No jo, ale...“ začal Filip, tedy hospodský, a ještě chvíli s ním rozmlouval o prasetech. Kloboučce nebylo tak docela jasné proč se o tom baví, když je přece vegetarián, jak říkala její matka, což znamenalo něco jako že nejí maso. I když Aručif tvrdil, že je to slovo z cizí řeči a přesnější překlad je „blbec“. Ale moc jí nebavilo se tak komplikovanými věcmi zabývat, takže jen potichoučku čekala, až si jí někdo všimne.

„Á helejmese, Kloboučka!“ pravil Filip, když si jí konečně všiml. Holčička mu předložila otázku a hned se jí dostalo odpovědi, že musí jít do prava. Vyšla tedy zpět na čestvý vzduch a zatočila směrem k lesu.

Po cestě ještě potkala Faráře. „Dobrý den, Otče.“ zněl její slušný pozdrav.

Farář vrhl zlý pohled na Otakara, který na něj jako vždy zavrčel a vycenil zuby. „Ahoj, holčičko. Kampak jdeš?“.

„Prosím, k panu Myslivcovi.“

„Copak od něj potřebuješ? Je to přece hluboko v lese.“

„Paní matka mi svěřila dopis, abych mu ho donesla.“ odpověděla Kloboučka.

„Myslíš, že bych se na ten dopis mohl podívat?“ ptal se Farář. Holčička nevěděla, jestli mu ho má ukázat, ale zase by musela přemýšlet dlouho nad tím, jak mu slušně říct ne a matka jí vlastně nezakázala ten dopis někomu ukazovat, takže odpověděla že ano.

Otec se ujal dopisu a jak žetl, tak zvedal horní ret, jako by se mu zdálo něco nechutné, nebo byl snad rozčílen. Ale to se asi mýlím, řekla si Kloboučka, přece je nesmysl, aby se někomu zdál nechutný dopis, přece je to jen kus papíru.

„Děkuju. Tak já se jdu věnovat Svaté Knize.“ řekl Farář a s nuceným úsměvem, ne že by ho holčička uměla poznat od nenuceného, jí vrátil dopis.

Kloboučka tedy pokračovala ve své pouti, až došla ke Starému Kaštanu a chtěla se vydat doleva, ale musela nejdříve zapřemýšlet, která je to strana. Tak si vzpomněla, že všichni pracují pravou rukou. Hned se jí přitom vybavil obraz Otakara-kováře, jak kladivem tvaruje železo. Pokaždé, když šla kolem něj se na chviličku zastavila, aby se podívala, i když jí matka většinou okamžitě táhla dál s sebou, že se nemá dívat na takového „leváka“. Kloboučka neměla ponětí, co je to levák, a tak zatřásla hlavou, aby se zbavila myšlenek na Otakara a mohla se soustředit na cestu. Zapřemýšlela, kterou rukou, že to Otakar pracuje, a podle toho se dala doprava.

Na cestě k Myslivcovi potkala Babku, kterou slušně pozdravila, i když ji neměla vůbec ráda, protože jí dávala vždy tak hořké léky, když byla nemocná. Že se tím uzdravila se pochopitelně nepočítalo, to bylo přece samozřejmé. Myslivcova chatka vypadala poněkud jinak, než si Kloboučka pamatovala, ale také tu dlouho nebyla. Zaklepala, ale nikdo se neozval, tak položila dopis před dveře. Dala jej pod kámen, aby ho případný vítr neodfoukl, a šla zpátky domů.

Jaké bylo překvapení Dřevorubce, když se večer vrátil domů a před prahem našel dopis. Vzal ho tedy do své chatrče a sedl si, poté co rozdělal oheň, do svého starého křesla a přečetl si tajuplné psaní. Byl téměř šokován, když se dočetl kdo mu píše tak důvěrné psaní: Erika. Musel teprv chvíli přemýšlet, než ho napadlo, kdo to je: matka té holčičky s tím zcestným modrým kloboukem. Rozhodl se, že jí odepíše. Ale musel si dát pozor, aby se Erika nedozvěděla o Babce. Ale to zřejmě nehrozilo, protože jen tři lidi věděli, že s ní má poměr, oni dva a Myslivec, jeho dobrý kamarád. Větší nebezpečí tedy hrozilo, kdyby se jeho postarší milenka dozvěděla o té budoucí. Řekl si, že jí v odpovědi na její dopis nějak naznačí, aby se jejich zmínky o jejich koresponci nedostaly na veřejnost, což se ukázalo jako docela těžký úkol, protože za prvé byla Erika ženou, takže beztak by všechno pochopila nějak špatně kdyby si nedal pozor co píše, a za druhé mu to se slovy beztak nešlo tak dobře. Ale vyhlídka na novou milenku ho natolik motivovala, že se mu přecijen podařilo napsat docela povedenou odpověď. Dalšího rána svůj dopis položil pod kámen, kde našel předchozího dne zprávu od Eriky a vydal se kácet nějaké stromy.

Modré Kloboučce se stalo zvykem, že každé ráno chodila k Myslivcovi, aby přinesla matce jeho psaní. Ta se dopisu pokaždé ujmula a do oběda seděla u stolu s perem a inkoustem, aby sepsala odpověď. Bylo pak zase na její dceři, aby jej odnesla k Myslivcovi.

Holčička těď vždycky chodila s Otakarem, protože dlouhé cesty jí začali brzo nudit. Hlavně jí vadilo, že Myslivec není nikdy doma, to by si aspoň mohla s někým popovídat. Na svých ranních cestách potkávala jen dvě osoby: Kubíkova otce, Pekaře, který ale neměl nikdy čas na víc než aby ze slušnosti pozdravil, a Babku, kterou potkávala většinou až v lese, protože se vydávala hledat bylinky a houby. Občas se Babka tou dobou už i vracela ze své bylinné pouti. Kloboučka usoudila, že je to hledání těch malých rostlin velice náročná práce, protože stařena vypadávala unaveně a mívala rozcuchané vlasy. Nicméně pokaždé ze slušnosti vyslovila pozdrav, který byl také opětován.

Jednoho rána se Babka neomezila jen na „Dobré ranko.“ a pokračovala: „Kampak to neustále chodíš, že tě ráno vždy potkávám?“

Holčička sice neměla radost, že se s ní ta stará příšera chce bavit, ale těžko jí mohla ignorovat. „Nosívám dopisy.“ odpověděla po pravdě.

„Zajímavé. Myslíš, že bych se na ten dopis mohla podívat?“

Odpověď byla samozřejmě ano, takže si stařena dopis vzala, rozložila ho a četla, přičemž jí začínalo cukat obočí. Bez jediného slova dopis opět přeložila a vrátila. Otočila se a odešla. Kloboučka nevěděla co si o tom má myslet, ale usoudila, že takové divné chování bude způsobené stářím.

Na cestě zpátky domů viděla Babku, jak si povídá s Farářem. Ještě nikdy jí neviděla tak horlivě gestikulovat, ani nevěřila, že by toho mohla v takovém věku být ještě chopná. Také si všimla, že Otec se ani trošku neusmívá, což bylo velice neobvyklé. Ale také to nebylo nic nového. Vzpoměla si, že když Farář mluvil s její matkou, což se stávalo ale nějak zřídka, tak se také vůbec neusmíval. Jako kdyby se na ni zlobil. Ale proč by se na její matku mohl někdo zlobit? Řekla si, že se své matky na to musí zeptat, proč zrovna na ní byl tak zlý, když na všechny ostatní byl Otec vždy tak hodný.

Nedívala se na cestu, jak tak přemýšlela, zakopla o kámen a upadla. Ale protože chtěla vypadat, že už je velká holka, nezrychlila krok a mrkala, aby jí nebyli vidět slzy když se s odřenýma rukama vracela domů.

„Myslím, že by se něco takového dalo zprostředkovat. Sám na tom mám zájem. Dejte mi pár dnů na připravy a všechno dáme do pořádku.“ povídal Farář.

Babka se na něj nedůvěřivě podívala a chtěla vědět, jaký že to on má na něčem takovém zájem.

„Do toho vám nic není.“ odpověděl, protože si nechtěl muset vzpomenout na minulost, když ho Erika tak drze odmítla, přes všechnu jeho snahu o její přízeň. Snažil se uklidnit, protože tato minulost ho vždy rozzuřila a s vyditelnou snahou nasadil klidný výraz.

„No dobře.“ řekla stařena a bez titulu „Otče“, na kterém si Farář velmi trval, se rozloužila a odešla.

Farář se odebral k onomu vandalovy, který se určitě nekoupal ani jednou za týden a ještě k tomu měl to zcestné jméno Aručif.

„Á, zdarec, Votče. Jak se daří?“ zněl žoviální pozdrav.

Ale ten se na něj jen znechuceně podíval a hned přešel k důvodu své návštěvy „Máte v tom vašem bordelu i nějakou kytku, která by někoho uspala a současně měla, řekněme, nepříznivé účinky na jeho paměť?“

„No jako bylo by. Ale co za to? Nic proti vám, ale prostě nejste takovej ten typ, kterýmu bych nabízel něco zadara.“

„Poslyšte, já sem představitel církve a není pro mě žádný problém, abych vás prohlásil za čarodějě a horda šílených lidí vás přišla upálit. Takže mi dejte co chci a ani se nezkoušejte ptát na nějaké otázky.“

Aručif na něj jen zíral, když mu došlo, co ten Farář chce. Vydal se tedy do svého sklepení a přinesl sáček s dotyčnými bylinkami. „Přesně to, co potřebujete. Ale musí se to rozpustit v alkoholu.“

Několik dní poté, byl to osmek, tedy den, který následuje po neděli, se Myslivec vydal k Dřevorubcovi.

Potichu si pobrukoval melodii jedné písníčky, u které neznal ani slova, ani jméno. Kráčel ve svých těžkých botech, které si koupil v dalekém městě, a nemilosrdně přitom zadupával všechny rostliny, malé i velké, které se náhodou vyskytli na cestičce.

U Starého Kaštanu zabočil doleva, čímž se dostal na pěšinku, která vedla přímo do Vesnice. Chtěl se zastavit ještě v hospodě, aby mohl koupit láhev kořalky, kterou by pak spolu s Dřevorubcem vyprázdnili při kartách, jako každý osmek. Krom toho doufal, že tam potká Aloise Rozmysla, protože se ho chtěl zeptat, jestli je pravda, že mu bylo ukradeno prase. Ale nedostal se ani k prvnímu domu, protože potkal Faráře.

„Dobrý den.“

„Dobrej, Otče. Copak vás vede do lesa?“

„Nikdo jiný než právě vy. Jestli se nemílím, tak máte v úmyslu navštívit dnes večer Dřevorubce, že ano? “

„No ano, mám.“ řekl Myslivec, který byl o hlavu větší, a když na něj bylo zvednuto obočí tak rychle ještě dodal „Otče.“

„Víte, nedávno za mnou přišel jeden přítel z mládí, je teď mnichem v horách, a daroval mi tuto lahev nejlepší bylinné kořalky.“ řekl Farář a vytáhl ji z hloubek svého pláště. „Řekl jsem si, že není správné abych jako představitel církve pil jiný alkohol než víno a tak jsem si myslel, že bych ji tu lahev daroval vám a Dřevorubcovi.“

„To je od vás velmi štědré, Otče, děkuji.“

Poté, co lahev bezpečně uschoval do vnitřních kapes svého kabátu, se rozloučil a šel zpátky do lesa, aby se svým kamarádem mohli co nejdříve otevřít onen štědrý dar.

Když seděl Dřevorubec nad kartami, tak se náhle zvedl a odběhl ven. Myslivcovi, který byl již pod vlivem alkoholu, chvíli trvalo než pochopil co se děje, ale když mu to pak došlo, tak se nedivil, protože dobře věděl, že se jeho kamarádovi po alkoholu téměř vždy zvedá žaludek. Řekl si, že na něj počká než začne svoje kolo, takže se jen opřel, přičemž stará židle nebezpečně zavrzala, a díval se po pokoji.

Byl již unavený, ale jeho pozornost upoutal malý štos papírů a jedné z poliček. Nevzpomínal si, že by Dřevorubec měl nějakou zálibu pro knihy nebo podobné, takže usoudil, že když tu má nějaké psaní, tak to musí být v něčem důležité. Šel se na to podívat, přičemž málem spadl kvůli účinkům kořalky. Když se dostal k poličce a rozbalil první dopis, tak nevěřil svým očím. Erika si psala dopisy s někým, kdo se po ní v životě ani neohlédl, když on se o ni snažil ještě dřív než se stal Myslivcem. Velice ho to rozčílilo. Už chtěl plánovat, jak by mohl Dřevorubcovi ublížit za to, co mu udělal, ale napadlo ho, že by tím ublížil i Erice, což nechtěl. Celý zmatený komplikovanou situací se zase odebral ke stolu a sedl si na židli, která se přitom nalomila. Nějakou tu chvíli tam seděl s hlavou opřenou o ruce, přičemž dopil tu kořalku od Faráře, pak se zvedl a šel si lehnout na provizorní lehátko vedle krbu, na kterém vždy přespával, když už se necítil na cestu domů. Vzpoměl si ještě na to, jaký je Otec dobrý člověk, že jim daroval tu bylinnou kořalku, a usnul.

Dalšího rána se probudil, a jak se chtěl zvednout, tak si hned zase lehl, když ho náhle zabolela hlava z alkoholu, který pil předchozího večera. Po chvilce pak opět otevřel oči a pomalu se otočil. Co viděl mu zarazilo dech: všechen nábytek byl rozházen, jako by se tu strhla rvačka. Opřel si hlavu o ruku, která byla jaksi kluzká a když se na ni podíval málem vykřikl hrůzou, protože byla celá rudá od krve. Kousek dál ležel velký nůž, také celý rudý, a tu si Myslivec všiml, že krve je všude spousta. Rychle zapřemýšlel, co se včera stalo, ale nějak si nemohl vzpomenout. Pamatoval si matně, že našel nějaké dopisy od Eriky pro Dřevorubce, a že ho to moc rozhněvalo. Že by se naštval tak, aby zabil svého dlouholetého kamaráda? Ne ne, to je přece blbost, řekl si. Ale zase byl značně opilý a vlastně tu nikdo jiný nebyl, takže to musel být on. Uvědomil si o čem to přemýšlí, a zhrozil se nad tím, co to znamenalo. Popadla ho panika. Otřel si krvavé ruce a běžel domů, protože nevěděl kam jinam.

Klouboučka vyšla ze dveří a vydala se s Otakarem směrem k lesu pro dopis od Dřevorubce. Nedošli ještě ke Starému Kaštanu, když tu začal její pes vrčet a štěkat na blízký keř. Holka se divila co ho to popadlo, když přece nikdy předtím na žádné zajíce nebo podobné zvěrstvo neštěkal. Chvilku se dívala, jestli se něco ukáže, ale ani větvička se nepohla. Sklonila se tedy ke svému čtyřnohému miláčkovi a chytla ho za obojek, aby jej mohla odtáhnout směrem k Myslivcovi. Po chvíli štěkání ustalo a cesta pokračovala normálně.

Došla až k chatrči a už chtěla položit dopis pod kámen, když tu si všimla tmavě červené čmouhy na prahu dveří a divila se, jestli by to mohla být krev. Naklonila se blíž a usoudila, že je. Zapřemýšlela, jestli se mohlo Myslivcovi něco stát, došla k názoru, že asi ano a tak si řekla, že se podívá do okna, aby se ujistila. Ale okno bylo moc vysoko. Na štěstí stál poblíž starý kýbl. Tak ho vzala, obrátila a postavila pod okno. Opatrně vylezla nahoru a skoro by hrůzou spadla, když se podívala dovnitř. Všechno bylo od krve. Měla jasno v tom, že se Myslivcovi něco stalo. Slezla tedy dolu a nadzvedla si sukni, aby mohla rychleji běžet. Vyběhla tak rychle jak jen mohla a zastavila se až u Vesnice. Začala bušit do prvních dveří, které viděla, a po chvilce, která se Kloboučce zdála až moc dlouhá, Babka s rozzlobeným výrazem konečně otevřela.

„Co to má znamenat, proč mě tak brzo z rána budíš?!“ hněvala se.

Kloboučce se až na pátý pokus podařilo vykoktat, co všechno viděla. Až když třikrát přísahala, že nelže, popadla stařena konečně svojí tašku s bylinkami, která visela na háku vedle dveří a utíkala k Myslivcovi. Holčička si sedla vedle stále otevřených dveří na zem a zhluboka dýchala, protože byla z běhu dosti vysílená. Otakar, který si lehl vedle ní, začal vrčet a krátce na to prošel kolem Farář, který vypadal docela unaveně.

„Dobré ráno, Kloboučko.“ pozdravil.

„Dobré ráno, Otče.“

„Pročpak tu sedíš? Stalo se něco?“

„Ano, Otče, u Myslivce.“

„Něco zlého?“ ptal se zvědavě Farář.

„Ano, Otče, všechno tam bylo od krve.“

„A to tu jen tak sedíš, jako by nic?“

„Ale ne, Otče, řekla sem to Babce a ta už mu běžela na pomoc.“

„Tak to běž říct ještě tvojí matce. Dělej!“

Kloboučka na okamžik zaváhala, ale pak se rozběhla směrem domů, jak jí bylo řečeno, protože přece nemůže zůstat na místě, když jí Farář řekne, aby běžela. Na cestě jí ještě napadlo jak Otec přišel na to, že by to její matku mohlo vůbec zajímat. No vlastně to bylo jednoduché, pomyslela si, když mu furt píše, tak se o něj asi zajímá. Ale odkud věděl Farář, že mu píše? Radši se myšlenek rychle zbavila, ještě by zase spadla, kdyby se nesoustředila na běh, a běžela se psem po boku dál.

Erika zrovna zametala před domem, když tu slyšela někoho přibíhat, a jak zvedla hlavu, viděla svou dceru jak běží k ní a snaží se něco na ní volat. Odložila koště a vydala se jí naproti. „Zpomal, nadechni se a až se uklidníš, tak mi pověz co se stalo.“ řekla, když k ní Kloboučka doběhla.

„Totiž to, mami, já sem šla k Myslivcovi a...“ nádech, „tam sem se podívala do okna a vevnitř by-“ zase se nadechla, „bylo všechno od krve.“

Matka zbledla. Že by se mu něco stalo? Zrovna když jí psal tak hezké věci v těch dopisech? Když všechno vypadalo tak slibně, že už měla naději se znovu vdát?

„Mami?“ ozvala se Kloboučka.

Erika se probrala z myšlenek, řekla „Zůstaň tu.“ a vyběhla za Myslivcem.

Babka už tam tou dobou byla. Posledních pár kroků si nebyla tak jistá, jestli Kloboučka opravdu říkala pravdu, protože nikde žádnou krev neviděla, ani uvnitř ne. Jediné co tam bylo, byl Myslivec, který seděl u stolu, hlavu opřenou o ruce. „Stalo se něco?“ zeptala se nejistě.

„Ne ne, tady je všechno v pořádku.“

„Kloboučka řekla, že je tu všechno od krve.“ trvala si Babka na svém.

Myslivec k ní vzhlédl a začaly se mu trást ruce.

„No co je? Mluv!“

„Já ho zabil!“ pronesl žalostně Myslivec.

„Cože? Koho?“

„No přece Dřevorubce!“

„Dřevorubce...?“ řekla nevěříc stařena. Okamžik se dívala do prázdna, pak se jí zjevila jediná myšlenka. Spravedlnost! Vytáhla svůj malý nůž, který nosívala s sebou na houby, a vrhla se na něj.

Erika nevěřila svým očím, když vešla. Babka vyskočila po Myslivcovi a blízkal se jí přitom v ruce nůž. „Né!“ zakřičela a vrhla se po Babce.

Farář vše bezpečně pozoroval, protože stál na druhé straně okna. Klečel na zemi, aby z něj nebylo vidět víc, než bylo nutné aby on viděl vše. Nevěřil svým očím, jak rychle Babka vyskočila po Myslivcovi. Neslyšel, Eriku přiházet, ale najednou byla v místnosti, dřív než očekával, a už se vrhala po Babce, aby zachránila toho, o kom si myslela, že mu psala všechny ty dopisy.

Klobouččina matka chtěla stařenu jen přitisknout k zemi, aby už se nemohla bránit. Nikdy neměla v úmyslu jí nějak vážně ublížit. Ale nešťastnou náhodou jí podklouzla noha a Babka narazila hlavou do hrany stolu. Oznalo se tlumené křupnutí, a její hlava zůstala zkroucena v nepřirozeném úhlu.

Na něco takového Farář čekal. Obešel dům a vstoupil do hlavní místnosti, kde Erika klečela a zřejmě byla velice šokována tím, co zrovna udělala. Chytl ji za ruku a táhl za sebou až do vesnice. Celou dobu se přitom v duchu radoval, jak mu všechno vyšlo. Sehnal správné byliny od Aričufa a nechal pomocí nich Myslivce zapomenout na dost detailů, aby ho mohl krví z prasete, které ukradl Rozmyslovi, přesvědčit, že zabil Dřevorubce, který teď ležel někde svázán v lese. Všechno, co následovalo, se dalo očekávat. Kromě toho, že ta hloupá Modrá Kloboučka skoro zapomněla své matce říct, že se u Myslivce něco stalo. Ale to se mu podařilo napravit. Také bylo nepříjemné, když se schovával za tím keřem a ten pes na něj začal štěkat, ale to napravila Kloboučka. Docela by ho zajímalo, jak vše začalo, proč ta holka nosila dopisy Dřevorubcovi a myslela, že je nese Myslivcovi.

Erika se velice zhrozila, když jí bylo oznámeno, že Vesnický sněm rozhodl jí za vraždu Babky nechat popravit.

A tak skončil příběh o Modré Kloboučce, která si, jestliže ještě žije, stále plete levou a pravou stranu.

---