Bílým tunelem do tmy

 Kim otevřela oči. Zase to světlo. Bílý labyrint. Jako by zdi, strop a podlaha měli v sobě vybudovaná světla. Zvedla se a šla dál. Dál do labyrintu. Nevěděla, proč tu je. Najednou se tu objevila. Nevěděla proč. Nemohla si ani vzpomenout, kde byla předtím. Snažila se počítat dny. Byla tam už rok, osm měsíců a dva dny. Nechápala, jak je možné, že vydržela tak dlouho bez jídla a vody. Nikdy neměla hlad a nikdy neměla žízeň. Jako by se všechno uvnitř zastavilo. Ani srdce jí nebilo. Ale stále dýchala. Nebyla jí zima a ani teplo. Nic necítila. Šla. Chůze jí nijak neunavovala. Náhle něco zaslechla. Jako tiché písknutí. Zastavila se. Zavrtěla hlavou. Ne, to ticho jí už leze na mozek. Zase se ozvalo písknutí. Za ní. Otočila se. Začala rychle dýchat a vytřeštila oči. Vykřikla.

 Pomalu otevřela oči. Světlo. Oslepující světlo. Zakryla si rukou oči. Náhle něco uviděla. Tečka. Pomalu šla k ní. Postuně zrychlovala, až nakonec běžela. Už nemyslela na toho tvora, který jí vyděsil. Před ní byla tma. Temné světýlko. Skočila do něj. Hlavou jí probleskl život v labyrintu. Ty léta, kdy bezradně bloudila, noci bez tmy a tvor, který ji zabil. "Zabil?" vydechla Kim. Zazmítala sebou. Bylo pozdě. Temnota jí pohltila.