Moucha

Život s námi někdy docela podivně zametá...

Čas. Někdy plyne a někdy mám pocit, že stojí. Pěna. Přibývá na pivu, aby pak zmizela. Cák. Ještě poslední kapka skočí do sklenice a je to. Za chvíli se mi to ladně snese na tácek přede mnou a na lístku přibyde jedna čárka. Na tácku sedí moucha. Čistí si křídla, ale přiklopit se nenechá. Míchám prstem pěnu ve sklenici. Je mokrá a krásně chladí. Topím v ní myšlenky. Občas se nějaké podaří vykouknout nad hladinu. Hned jí zase potopím zpátky. Na tácku přibyla další čárka. Chlapík se šíleně skelným výrazem se přiblble usmívá a poplácává mě po zádech. Notoricky mi říká Karle a nemá se k odchodu. Po obvodu sklenice putuje moucha. Po chvíli se jí zamotá hlava a spadne dovnitř. Hraju si na záchranáře a lovím mouchu z piva. Je z toho celá zpitomělá, sedí splihle na tácku a dívá se na mě. Naproti sedí moje přítelkyně. Bývalá. Taky se na mně kouká a mluví. Mluví o tom, jak se tvářím otráveně a že to jsem celej já. Přikyvuju jí a hladím prstem mouchu. „Asi jsme se neměly potkat, nebo až někdy později.“ končí úvahu moje přítelkyně. Tváří se jako ta moucha. Porovnávám je spolu a přijde mi to děsně směšný. Obě na mně nechápavě hledí. Objednávám si raději kafe. Zítra budu mít pěknou kocovinu. Moucha začíná podnikat první vratké krůčky po tácku. Moc jí to nejde. Jo holka, nemáš si začínat s chlastem. Ručička hodin přeskočila na devítku a pokračuje závod s časem. V hospodě u stolu proti sobě sedí dva lidé a nemají si co říct. Mezi nima pobíhá zmatená moucha. Ona se usedá, on za ní hledí z okna. Ona mílovými kroky ukrajuje vzdálenost a mizí za rohem. On za ní letí v duchu až ke dveřím jejich domu. Vzdálenost mezi ní a jejich domem se zkrátila na nulu. Vzdálenost mezi těmi dvěmi se astronomicky zvětšila. Moucha odlétá. Jo život s náma občas pěkně zametá. Ručička hodin přeskočila dvanáctku a vydala se na další kolo šílenýho maratonu...

---