Kruh 2 (A prej že už z tý studně nevyleze...)

Je-li určitý film úspěšný a ještě k tomu všemu kvalitní, je naprosto logické, že se tvůrci snaží osvědčenou látku rozvrstvit. V drtivé většině případů se jedná o tzv. spurt vstříc odkryté b(r)ance, takže jen výjimečně je oko divákovo ukojeno na materiálu stejně tak hodnotném. To není nic nového… Coby částečně uspokojující se v této souvislosti jeví alespoň skutečnost, že takovéto sequely nejsou vyloženě tragické, ale zkrátka jen o něco málo slabší, popř. stejné (a tedy méně zajímavé). Vyloženě zpackané pokračování, kde je špatně snad úplně všechno, není až tak hojně frekventovaným aspektem vyčpělého hollywoodského byznysu, avšak…

…avšak jednou za uherský rok se vyskytne výjimka. A ta pak stojí za to.

Posledně vyťukanou větu je třeba chápat „v uvozovkách“, protože právě na základě takovýchto počinů vznikají recenze, při jejichž psaní se musí autor velmi bedlivě kontrolovat, aby nepřekročil daný rating slušnosti.

První americký Kruh byl neoddiskutovatelně skvělý z několika hledisek. Pomineme-li fakt, že se jednalo o důkladný přepis japonského originálu (s mírnou odbočkou v  zakončení), pozůstane nám v paměti jen to pozitivní. Citlivá režie Gora Verbinského, příběh zasazený do vhodně deprimujícího a deštěm zkrápěného prostředí, plejáda infarktových scén, účelná kamera, zapamatování hodný ústřední hudební motiv, krásná Naomi Wattsová a v neposlední řadě i toliko příjemně nepříjemná zelenošedivá stylizace. První Kruh byl prostě „na výši“ a jeho zasloužený finanční úspěch předznamenal nevyhnutelné. Vedle jistého pokračování pak i pokles prodejnosti televizních přijímačů a vědomě smrsknutou kreativitu zámořských tvůrců ve snaze natočit stejný (a přitom jiný) film (ze známějších třebas Gothika, která vyměnila studnu za stodolu, černovlasou dívenku za blondýnku apod. apod.).

Nebudu tancovat okolo vařící vody (navíc jsem úvodními odstavci leccos prozradil), ale „nejnovější verze“ Kruhu se skutečně nepovedla. Kdybych měl použít nějaké vhodné přirovnání, jímž bych obsah předešlé věty ještě více zdůraznil, z mých úst by vypadlo asi toto: kvalitativní pokles Ringu Two má hloubkové proporce macošské propasti.

Zavzpomínám-li na staré časy a vybavím si atmosféru, při níž jsem sledoval první díl, musím symbolicky uronit slzu. Tehdy jsem skoro nedýchal, ukotveným zrakem hltal nervydrásající dění na obrazovce a dlouho poté se i bál chodit temnými místnostmi. Když se pak na internetu objevily první střípky z dvojky a posléze i dobře nahuštěný trailer, netrvalo mi dlouho, abych se v mžiku zařadil mezi ty, co si od pokračování slibují vyvolání týchž děsivých pocitů.

Dlouho se zdálo, že by se mohl opakovat stejný výsledek jako roku 2002 - nicméně už po prvních zkušebních projekcích se tyto předpoklady rozplynuly.

To, co bylo lidmi za velkou louží „zvěstováno“, se koneckonců i naplnilo. Nutno dodat, že jsem díky toho nezažil tak mohutné zklamání jako třeba u snímku The Saw: Hra o přežití. Co je ale zvláštní… ačkoliv jsem u druhého dílu nezaevidoval tak velké rozhořčení jako u výše zmíněného titulu, s klidným svědomím mohu říci, že je znatelně horší. Jak už bylo řečeno v úvodním shluku slov, sequely zpravidla opisují linii svého předchůdce. Tady to ale platí jen částečně.

Rozhodně se nedá tvrdit, že by se druhý Kruh nepokoušel prohloubit jedničkou nakousnutý příběh. Ačkoliv jsem původní japonské pokračování doposud nezhlédnul a nemohu tak posoudit, nakolik je americká verze obohacenější a originál okleštěnější, troufám si ocenit snahu tvůrců „neodvyprávět to samé“. Odmyslíme-li si prvních pět minut filmu a známou scénku s kazetou a sněžící televizí, je divák konfrontován s úplně jiným materiálem, v němž se tu a tam objeví jistý odkaz a náznak něčeho, co připomíná onen „starý-dobrý“ Ring One. Bohužel… tvůrci pochodují cestou natolik nevyšlapanou, že lze jejich snažení srovnat s vařením polévky z pouhopouhé vody.

Příběh druhého dílu by se dal shrnout přídavnými jmény typu „hloupý, naivní či drzý“. První Kruh byl zajímavý a silný zásluhou své jednoduchosti a na základě zdánlivě blbé historky dokázal skoro nemožné – získal si milióny diváků. Zásadní rozdíl ve věrohodnosti zpracovávaného námětu lze spatřit v celkovém pojetí. A tak jestliže jsem se po zhlédnutí jedničky vyhýbal videopůjčovně a rekordéru, nabyl respektu vstříc černým hřebcům a přestal zabíjet mouchy, po dvojce se zcela určitě nezaleknu návštěvy výběhu jelenů v ostravské zoo a dost možná si i zapnu televizi v době ztráty signálu.

Ano – příčina toho všeho tkví v krkolomném vysvětlování a ve skutečnosti, že to nejdůležitější bylo vměstnáno do prvního dílu. Vzhledem k tomu, že druhá část navazuje s určitou rezervou na konec úspěšného předchůdce, nezbývá tvůrcům nic jiného než obracet naruby to, co bylo řečeno před třemi lety. Pravidlo, že vás smrt nedostihne, pokud vámi učiněnou kopii záznamu zhlédne do týdne někdo jiný, se tady ukazuje jako značně děravé a podobně zpochybněna je zde i role dívenky s dlouhými černými vlasy a s jacksonovsky bílou pletí. Nový Kruh je zbytečně komplikovaný a v touze přiblížit se dvouhodinové stopáži se pokouší o jakousi nepřetržitou implantaci námořnických spojů. Z pohledu uvěřitelnosti je děj zauzlován natolik, že by si s ním neporadil ani ten nejzběhlejší tkaničkový expert.

Snímky jako Kruh sází především na atmosféru, a pokud není ona „úzkostlivost“ vyvolána příběhem, přichází na řadu obrazová stylizace, vhodná výprava atd. I zde však nastává změna oproti jedničce a opět změna negativní. Děj se přesouvá z deprimující betonové zástavby do dřevěného přímořského městečka (jedna z nejzásadnějších chyb) a stejně tak absentuje vhodné dešťové počasí, zabarvení obrazu do zeleného odstínu a rozprostření děje do širšího množství lokací (film se po většinu času odehrává právě v onom městečku, které je samo o sobě dost nezajímavé). Pokles přitažlivosti výpravy je logicky zřejmý i v částech okoukaných, a tedy v místech, kde jsme už stanuli v předešlém díle. Tam už nefunguje vůbec nic. Ani samoúčelně zhasínající žárovky…

Režisérský zmar a snaha vzkřísit dobře zakončený materiál se projevuje i v partiích, kde svůj prostor dostávají počítačový triky. Speciální efekty patří sice k tomu nejpropracovanějšímu, na co ve filmu narazíte, ale pokud v jejich použití naleznete nějaký jiný smysl než ten exhibiční, smeknu před váma a veřejně přiznám svou tupost (vyjma scény se stoupající vodou).

Není tomu dávno, co jsme se na střední škole učili, že správná recenze má nejenom zmiňovat to, co je v rozporu s autorovým vkusem, ale rovněž i něco pochválit. Nicméně… ačkoliv bych se tohoto pravidla velmi rád držel, v tomto případě je mi to naprosto znemožněno. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě ani jediná věc, kterou bych mohl vyzdvihnout. Je zde sice pár dobrých lekaček, jedná dobrá zdrhačka ze studně, osvědčený hudební motiv a krásně vyděšená Naomi Wattsová, ale to je málo.

Na film, který měl navázat na zlomový americko-asijský horor, proklatě málo…