Pro to, co mi řekli

Pro to,

co mi řekli.

 

   Richard znaveně obrátil oči v sloup. Klepl do řadící páky své staré Lančie, která skončila v poloze neutrálu. Před ním stál tmavozelený Passat napříč ulicí, jemuž se odvážným vjezdem do křižovatky podařilo zablokovat provoz. Richard v duchu odhadoval, jek dlouho bude trvat, než řidič pochopí situaci. Stačilo něco přes minutu. Passat couvl, auta okolo se pohnula a Richard byl opět na cestě. Nikterak zvlášť nechvátal - také nebylo kam. Ona to tam nynější směna tu chvilku vydrží.

   Kontrolor výrobní linky závodu jakési cizokrajné firmy Daikin, toť nynější zaměstnání Richarda Brauna. Jeho práce sestávala z povolování a opětovného utahování šroubků a občasného zatřepání mechanismem tam či onde, aby se haldy plastových součástek pohnuly.

    Celkem solidní peníze, které upouštěl Daikin do jeho kapsy mu dovolovali financovat i jeho koníčky, takže se ani příliš neangažoval hledat nějaké místo, kde by lépe využil své vysokoškolské vzdělání, kteréžto samotné za nějakou svou velkou devizu neshledával. Spíše měl pocit , že v něm dřímá spousta různých vizí a jakýchsi nepraktických myšlenek, jež se však pokoušel s větším či menším úspěchem ventilovat ve všelijaké domácí činnosti, která se téměř týden od týdne měnila. Kutil, maloval , hudebně se angažoval, modelařil, fotil a momentálně se věnoval psaní.

Když dokouřil cigaretu na firemním parkovišti, měl již do detailu promyšlené nad kterou pasáží svého literárního výtvoru bude dumat dnes při povolování a utahování šroubků. Když procházel vchodem do haly všiml si, a ne poprvé, přístrojů zabalených do igelitu. Byli to podavače umělohmotných granulí do tavících jímek. Měli vykonávat práci, kterou teď dělají tři ženy rukama. Když se ptal šéfa, kde je problém, ten jen beze slova ukázal na jeden papír a se slovy:

„Co naděláš...“, máchl rukama. - Ženy byli o patnáct procent levnější než provoz strojů. A navíc, prý by přilezli na kolenou, kdyby je chtěl vyhodit.

   Paradoxně jedna z nejhorších věcí v jeho práci byla ta, která ji měla zpříjemňovat. Rádio. Čtyřiadvacet hodin denně v hale vyhrávala jakási velmi moderní stanice takové kusy, že si Richard začínal připadat trochu cool. Ale většina prý chce tohle.

   Dnes, ale bylo vše o něco růžovější. Je pátek a tudíž večer se chystá s přáteli do hospůdky a to je vždy dobré, byť poslední dobou se občas stávalo, že se u něho místo bujarého řádění dostavovali podivné apatické stavy.

   Páteční posezení bylo příjemné. Příští den Richard proležel znaven u televize a až večer se odhodlal zapnout počítač a alespoň zkontrolovat email. Přibyly dvě zprávy. V první se dočetl, že se nepodařilo v nějakém archivu nalézt knihu, kterou se pokoušel sehnat. Druhé psaní bylo od jeho dávného přítele ze studií:

   "Ahoj Richarde, budu teď tři dni ve městě, tak jsem si říkal, že bychom mohli někam zajít. Tedy popravdě řečeno se mi to hodí pouze v pondělí večer. Mám tolik novinek, doufám, že nezklameš a dáme pár kousků. No, nebudu moc k zastižení, tak mi prosím co nejdříve napiš mail jestli budeš v neděli v sedm hodin u sochy na Bílém náměstí. Poblíž je skvělý podnik.

Čau pozítří. Petr Namavič."

   Richard pozvedl obočí. To jsou věci, Petra neviděl snad pět let a teď půjdou pít...a ještě do takového zapadákova někam na Bílé náměstí. No ale co, už teď se docela těší. Odeslal krátkou zprávu ve smyslu : „samozřejmě“ a vypnul přístroj. Když se položil zpět na kanape napadlo ho, že Petr asi za těch pět let musel projít řádkou pěkných životních změn. V životě by netipnul, že ta zpráva je od něho, ale bůh ví jak se změnil on sám za těch deset let, kdy naposledy seděl na nějaké přednášce ve škole.

 

   Bylo čtvrt na sedm a Richard se teď již poněkud spěšně oblékal na schůzku s přítelem. Chmm. Doufám, že už taky trochu ztloustl a nevypadá furt jak atlet, pomyslel si, když soukal své téměř stokilové tělo do starých džín.

   Tramvaj zastavila po dlouhé cestě přímo na Bílém náměstí. Petr už stepoval pod sousoším. Richard byl v mžiku u něho.

   "Zdar, tak co kam půjdem?" spustil Richard, když byl na doslech.

   "Ahoj, prosimtě potřeboval bych si na momentík ještě odskočit. Já tě usadím a jsem v mžiku u tebe..." ,.

   "Tss, no to je pěkný, ty mě sem vytahneš a pak zmizíš" ,pravil Richard aniž to myslel

jakkoli  vážně. To už ho Petr hnal rychlým krokem do jakéhosi sálu, který ovšem

útulnou hospůdku příliš nepřipomínal.

   "Hele posaď se někam a já jsem tu do tří minut, uvidíš bude se ti tu líbit." po těchto slovech se otočil a zmizel.

   Richard plácl rukama o stehna a zakroutil hlavou. Teď už celá situace začala připadat trochu divná. Rozhlédl se kolem sebe. V sálu byly různé židle a pohovky, celkem asi padesát míst. Všechny tak trochu natočené jedním směrem. Všiml si, že vpředu je malý řečnický stupínek.

   Sál se svižným tempem plnil. Když zbývalo asi pět míst, vstoupil do místnosti muž a zavřel za sebou dveře. Bylo těžké odhadnout kolik mu asi je. Snad čtyřicátník v obleku bez kravaty, nad vysokým čelem nakrátko střižené šedočerné vlasy. Až nápadně z něho zářila jakási příjemnost a klid, přestože jeho tvář byla výrazná a lze říci i drsná.

   Richard se již chtěl zvednout a jít hledat Petra, v poslední chvíli si to ale rozmyslel. Všiml si, že muž míří přímo k vyvýšenině v popředí místnosti. Zdálo se mu, že lidé okolo něho též nečekali, že v tuto chvíli budou na tomto místě. Několik jedinců již mířilo k východu, ale zatím stáli a pozorovali podivného muže co zavřel dveře.

  Ten se postavil na stupínek a ovladačem jež ležel na poličce na stěně lehce zeslabil světlo v sálu čímž on sám vynikl.

   "Dobrý den, jmenuji se Dar..." Richard se podíval jeho směrem a aniž by věděl proč projela jím lehounká vlna temného pocitu, na kterou bude později tak často vzpomínat.

   "Předně bych vás rád požádal o prominutí, že vás zdržuji. Brzy pochopíte proč to dělám.  Mnozí z vás zde čekají na přátele či příbuzné, neboť vás sem pozvali. Nebyli to oni, ale já."

Skupinou v sále projela vlna šumu. Dar počkal jen minimální možnou dobu a pokračoval.

   "Já, nejsem ze Země, tedy ani člověk. Je celkem jedno kdo jsem. Důležité je co vím a co vám potřebuji sdělit." Několik lidí kroutíc hlavou vstávalo ze židlí, ale vždy se v půlce pohybu zastavili a pomalu opět usedli. Richard tušil proč, ale neodvažoval se to přijmout. On tedy zůstával sedět.

   "Onu důležitá zprávu se nedozvíte zde. Každý z vás ji dostane mailem. To, že jste zde a já k vám promlouvám je první pokus o to abyste uvěřili. Vím, že to nebude snadné. Informace, které si přečtete jsou důležité pro vaši budoucnost," Dar dodal slovu -vaši- trochu jinou barvu než ostatním slovům, zjevně naprosto úmyslně.

   "Očekávám prozatímní marnost následujícího, přesto vám to povím. Nejedná se o žádnou soutěž, reklamní akci ani jakoukoli finanční nabídku. " Mnoho lidí se při těchto slovech začalo pošklebovat. Dar po chvilce pokračoval.

   "Kromě vás zde, je po celém světě právě nyní shromážděno ještě asi sto podobných skupin. Tedy asi pět tisíc lidí. " Jeden člověk v sále vyřkl ironickým tónem otázku , která z rozličných důvodů napadla jistě více lidí.

   "A proč zrovna my, to jako náhodný výběr...?" Richard se při těch slovech rozhlédl kolem. Byl to celkem dokonalý mix lidí. Věk, pohlaví, rasy, vzezření, vše vypadalo nahodile.

   "Vůbec nejde o náhodný výběr. Ale prosím, na vaše otázky přijde čas později a hlavně většinu jich zodpoví dopis, který dostanete. Ještě bych chtěl upozornit na dvě věci. V závěru dopisu vám bude sděleno místo a čas kam budete moci přijít s případnými dotazy a, jak se dočtete, přesvědčit se o důkazech našich tvrzení . Chci vám říci, prosím přijďte, ušetří to mnoho. Druhá věc se týká diskrétnosti. Není možné abyste informovali o obsahu dopisu kohokoliv. Především média. Tak se o to prosím nepokoušejte. Děkuji." Závěrem povídání se u několika lidí začalo objevovat cosi jiného, než jen skepse a otrávenost. Včetně Richarda.

   Dar velmi zdvořile pozdravil a odešel do vchodu za ním. Richardovi to nedalo. Prudce se zvedl a rychlým krokem se hnal k onomu vchodu. Odevřel a přehlédl nevelkou místnost. Vedli z ní ještě jedny dveře. Když se jimi protáhl ocitl se na prázdné ulici. Rozhlížel se, ale kde nic tu nic. Chvíli ještě stál, pak si zapálil cigaretu a zamyšlen se odebral k tramvaji.

   Když Richard dorazil domů a zavřel za sebou dveře trochu zaváhal. Měl docela hlad. Přesto však ze všeho nejdříve zapnul počítač. Dobrých pět minut prohlížel seznam doručených emailů, ale žádný nový nenalezl. Mávnul nad tím rukou šel se najíst.

   Když se blížil druhý den k výrobní hale svého zaměstnavatele věděl docela přesně co se mu bude honit hlavou. - Co ta včerejší estráda měla znamenat? Nějak se mu nedařilo se smířit s tím, že by šlo o nějakou reklamu či něco podobně důležitého. Nepodařilo se mu však vymyslet žádnou kloudnou teorii, která by něco vysvětlovala.

   Konečně je doma  a může udělat to čeho se už nemohl dočkat. Jeho posed na židi by se dal přirovnat k číhání geparda, ve chvíli kdy se na obrazovce objevil nápis: nový email. V kolonce kde by měla být adresa odesílatele stálo pouze Dar. Tři vteřiny Richard nedělal vůbec nic, pak zadal příkaz k otevření dopisu.

  

   Dobrý den Richarde,

   oprošťuji se záměrně od opatrných obratů a zdvořilostí, neboť jak jistě uznáte po přečtení zprávy, jsou zbytečné.

   Já Dar, bytost, kterou jste poznal v neděli jsem představitel mimozemské inteligence, na které je a byla závislá existence lidské rasy. Pro potřeby komunikace jsme pro vás náš "druh" pojmenovali Hall, jsme tedy Hallové. Naše Hallská civilizace je do jisté míry spjata i s "původem" lidí. Ale v problému o který půjde jsme angažování asi dvacet tisíc let.

   Váš druh se v určitém časovém úseku počal odchylovat od standardů ostatních živých bytostí na Zemi. Vy chápete tento odklon jako vznik inteligence, myšlení. S jistým opožděním však tuto změnu provázela také potřeba nacházení smyslů. Lze použít váš lehce nepřesný výrok: smysl  života. Bez úspěchů v tomto směru by vaše rasa nebyla schopna plnohodnotně existovat. Nepřesnost spočívá v tom, že je možné jistým postupem naleznout posloupnost smyslů nižších činností, nežli je celý život jedince či rasy.

Ovšem tyto nejste s to nalézt také, takže to není třeba rozlišovat.

   Z vašeho pohledu byla neznalost smyslů nahrazena existencí štěstí a rozkoší. Je nutné říci, že něco podobného, jako štěstí skutečně existuje ovšem je to poněkud nižší průvodce života. Souvisí s vrozenými instinkty. Toto "šestí" však lidmi není vnímáno tak jak se obecně prožívání štěstí považuje. Štěstí tak, jak ho znáte neexistuje. Mýlíte se v jeho příčinách a původu.

   To štěstí, které potřebujete díky absenci smyslů má původ mimo vaši planetu.

  

   To jak je vnímána vaše civilizace námi by se dalo označit slovem: zahrada. A váš nedostatek: nemoc. Lékem, který použila a používá Hallský druh je distribuce štěstí přímo jedincům podle velmi složitého klíče a v závislosti na spoustě parametrů. Až donedávna totiž byla reálná šance že v budoucnu se lidské rase podaří oprostit se od potřeby znalosti smyslů a tím k možnosti přestat upravovat štěstí lidí. Tato šance zde již není. A to je důvod proč právě nyní čtete tuto zprávu.

   Problémy, které lidstvo má a mělo  a které považovalo za svůj případný ortel jsou jen důsledkem nepřesné distribuce pocitů štěstí. Jsou tedy v tomto pohledu z velké části způsobené námi. Je ovšem třeba podotknou, že postavit nějakou cizí nižší civilizaci pod vliv štěstí je velmi složitá, po mnoha stránkách náročná a pod "kontrolu Vyšší moci spadající" činnost. Též není možné jej aplikovat nepřetržitě po příliš dlouhou dobu.

Rád bych se ještě zmínil o důvodu proč má Hallská civilizace zájem o udržení existence lidí i za cenu náročného zásahu. Jedná se o jakýsi druh hry. Ne ovšem takové hry, jaké znáte zde. Váš pohled na fenomén hra je totiž pokroucen právě díky potřebě znalosti smyslu, existenci výsledku, radosti  a také konci. Do her Vyšší moci spadá více něž je možné obsáhnou vašim porozuměním. Použiji příměr. Existují nižší a vyšší objekty hry. Například vyšším objektem může být lidská rasa a nižším druhy zvířat. Tak jako u vás by nižším objektem mohl být model auta ze dřeva a vyšším model s elektrickým motorem.

Ten druhý potřebuje dodávat energii ve formě baterií a přesto je oblíbenější. Toť  příměr důvodu proč jsme zasáhli ve vašem vývoji. Záměrně znovu ovšem opakuji, že slovo Hra, z vaší řeči je dosti zavádějící.

   Toto je konec první části našeho sdělení. Za tři dny, tedy ve čtvrtek večer, obdržíte další informace.

 

   Vím, že je velmi obtížné přijmout pravdivost této zprávy. Proto prosím přijďte během středy a čtvrtka na stejné místo, kde jste mne poznali poprvé. Bude tam pro vás připraven jakýsi druh představení, který by Vám mohl pomoci uvěřit. Tam též budou zodpovězeny dotazy týkající se ovšem výhradně obsahu prvního dopisu.

 

   V příloze naleznete emailové adresy všech lidí, kteří obdrželi tuto zprávu a nacházejí se momentálně do pěti set kilometrů od Vás s nimiž můžete o obsahu diskutovat.

 

Dar.

 

   Richard dvakrát po sobě přečetl celé sdělení a pak se zabořil do opěradla. V jeho hlavě se rodilo spousty myšlenek. Vždy však hned záhy umírali, neboť neměli čeho se chytit. Na obrazovce svítil text a nebylo možné mu věřit, ale ani ho ignorovat. Richard si tento stav záhy uvědomil a tak vypnul počítač a odebral se věnovat se obvyklým činnostem.

   Sakra, vždyť se zapomněl podívat na tu přílohu, napadlo ho práv když se chystal zapnout sporák. V tom však zazvonil telefon.

   "Čau tady David Veren, jsi to ty Richarde?"

   "Jo,jo, hele nech mě hádat, dostal jsi ten podivnej mail taky, že jo?" tipoval Richard.

   "Správně, myslíš že jsem blázen když ti kvůli tej volovině volam ?"

   "No po pravdě, právě jsem se chystal udělat totéž, pokud bych tam objevil nějaké známé jméno. Co ty na to, zajdeš tam někdy zkouknout tu šou, ...jestli tedy vůbec nějaká bude?" zvolil Richard nakonec navenek skeptičtější konec.

   "Jestli půjdeš se mnou tak určitě. Kdyby to náhodou bylo na nic tak by jsme mohli sednou na pár piv a bude to taky dobrý, ne." Richard se pousmál.

   "Fajn tak ve středu?"

   "V šest?"

   "Dobrý, a sejdem se asi až před tím sálem jo."

   "Tak si udělej trochu času ať to za to stojí"

  

   Richard měl radost, že tam nepůjde sám. Měl z Dara divný pocit. Davida už neviděl dlouho a ani ve škole se s ním příliš nestýkal. Teď ho napadlo proč vlastně? Holt bláznů je víc druhů.

   Když dokouřil cigaretu byl už myšlenkami u svého vlastního literárního výtvoru. Usedl tedy ke klávesnici a jal se odkrývat další budoucnost svých hrdinů.

   Do postele se odebral až hodně po dvanácté.

 

   Richardovu noc plnou snů nemilosrdně proťal zvuk rádia, jež fungovalo jako budík. Když k němu dorazilo vědomí a uvědomil si co slyší za plitkou melodii apaticky skryl hlavu pod peřinu. Rytmus odrhovačky však slyšel stále. Rozespalost mu nedovolila vypnou nepříjemný zvuk dříve než se vněm nakupili emoce. Prudce se vzpřímil a ve snaze rychle umlčet přístroj, srazil jej na zem. Alespoň utichl. Bože, jak je možné že existují lidé, co lidé - zrůdy, jež vyžadují takovou pamuziku.

   Vzpomněl si co ho čeká. Teď zas pojede třičtvrtě hodiny do práce, nějaký kretén na něho bude troubit, bude osm hodin čumět v zaplivaný hale a smradu a uvidí tolik odporných lidí...

Nikam nejdu. Bylo to nevyhnutelné. Dlouho hledal nějaké chladivé místo na peřině až to vzdal.

Celá místnost a vše v ní bylo nechutně teplé a zatuchlé. Zapálil si cigaretu. Proč to vlastně dříve nedělal, vždyť tu bydlí sám. Kouřil a vnímal téměř dokonalé ticho jež jej obklopovalo. Zadíval se na své kouřem  a prací zažloutlé až zčernalé ruce. Po chvíli si musel instinktivně otřít ústa a obličej do rukávu. Típl cigaretu v půli a šal si opláchnout obličej.

   Dvacet minut seděl v tichu na gauči. Čím dál usilovněji přemýšlel co by měl a nebo alespoň mohl dělat, když už není v práci. Už asi osmkrát se byl podívat do lednice, před kterou stál a kroutil se dlouhé minuty bez jakéhokoli výsledku.

   Psát, ano půjde napsat pár odstavců. jako vždycky si napřed přečetl několik posledních stránek. Zhrozil se. Ježíši co to vytvářím, ironicky se chechtal svým vlastním obratům. Ne, tohle ne, stiskl pravé tlačítko myši a celý text smazal. Bože já jsem patlal, pomyslel si. Položil se zpět na gauč a pustil cédéčko, které bylo v HiFi věži. Aniž by příliš poslouchal zůstal takto ležet, tak dlouho, že mezitím rekordér použil dvakrát funkci repeat. V průběhu třetího opakování skladby napadla jeho znavený mozek myšlenka, jež tiše vysela ve vzduchu od samého rána.

   Co se to sakra děje? Richard si dokonce změřil teplotu - nic. Ježíši Kriste, to ne... došlo mu co bylo nad slunce jasné.

   "...bez toho není vaše rasa schopna plnohodnotně existovat...".Richard zkoprněl, když mu v hlavě vytanula věta z dopisu. Nevěděl jestli má být klidnější nebo se vyděsit. Zavolal Davidovi, ale nikdo to nebral. Podíval se z okna. Vše se zdálo naprosto normální... Možná jen trochu blázní. Ještě hodinu koukal do nikam a pak vida, že je již kloudných půl třetí, vzal si silnější dávku prášků na spaním které tu měl snad už pět let a pomalu klimbal k nezdravému spánku.

   Probudil se ve tři hodiny ráno. Byl ještě lehce omámen účinkem hypnotik. Možná i díky tomu se cítil docela příjemně, kromě toho, že moc dobře vyspalý nebyl. Ještě půl hodiny odpočíval, přemýšlejíc nad uplynulým dnem. Vzpomněl si na svou smazanou několika týdenní práci v počítači. Ne, z koše to jistě nevymazal.

   Do práce šel většinu cesty pěšky. Měl dost času. Šichta mu utekla snad jako nikdy. Jó, není špatné být tak trochu mimo, vše je pak takové klidnější, říkal si. Cestou zpět se stavil v restauraci a trochu se rozšoupl.

  

   "Zdar..."ozvalo se už z dálky. David dorazil na místo jejich srazu dříve. Nebyl sám. Vedle něho podupávali další dva muži. Zhruba stejně staří jako oni. Richard a jak se mu zdálo ani David je nezná. Když se Richard přivítal s přítelem oslovil neznámé lidi.

   "Dobrý den jste sem pozvaní také tím divným mailem?"

   "Hmm, přišli jsme to zkusit... nemysleli jsme, že sem půjdem, ale včera, teda alespoň já jsem... no, si to rozmyslel."  Richard napadlo proč, ale raději byl zticha - bůh ví co to všechno znamená."

   "No, tak tam vlítnem, né?" vložil se do toho rozhodně David.

   Otevřeli dveře do sálu a k jejich překvapení hned za nimi stál Dar. Richard se ho doslova lekl.

Místnost byla prázdná. Žádní lidé a dokonce ani žádné židle a pohovky. Něco Richardovi připadalo divné, ...ano světlo, bylo to dost těžko postřehnutelné, ale osvětlení bylo o pár tonů teplejší barvu, než by čekal.

   "Moc vás zdravím a chtěl bych vám říci, že jsme opravdu rád, že jste přišli. Nejste jediní. Nějak se, ale podařilo, že právě teď jste tu jen vy čtyři. Není to, ale vůbec na závadu, ba naopak." Dar už docela uchvátil Richardovu a patrně i ostatních zvědavost.

   Jeden z neznámých mužů, chtěl cosi říci, ale Dar jej vlídným pohybem ruky zastavil.

   "Prosím, na diskusi budeme mít dost času později. Rád bych vám hned na začátku předvedl, co si pro vás Hallové připravili." Richard tomu nemohl uvěřit, ale z úst toho člověka, nebo co to vůbec je, ono slovo "Hallové" neznělo ani trochu nepřirozeně a fiktivně. Mezi ostatními třemi diváky bylo cítit napětí, Richard doufal, že nebudou Dara rušit. Nestalo se.

   "Podotýkám, že nebude jednat o důkaz našich tvrzení v dopisu, pouze by vám to mohlo pomoci uvěřit v samotnou naši existenci a udělat si obrázek o našich vlastnostech a schopnostech. Pak myslím půjde vše snadněji. Já teď odejdu, zatemním místnost a přibližně do těchto míst umístím dva objekty..."ukázal do prostřed sálu"..., které si budete moci prohlédnout. Můžete se jich i dotýkat." Dar pár kroků poodešel.

   "Přeji vám pěknou zábavu..." po těchto slovech se na jeho jinak celkem bezvýrazové tváři objevil lehký nesymetrický úsměv. Klaply dveře a čtyři lidé v místnosti osaměli. Nikdo neřekl ani slovo.

   Po asi pěti vteřinách síň pozvolna zcela ztmavla. Zůstala jen ten teplý nádech tmy, kterého si Richard všiml už před tím. Bylo možné rozeznat obrysy jeho druhů i nějaké světlejší skvrny na protější stěně. Richardovi citelně tepalo srdce. Náhle a docela rychle před nimi ve směru, kam ukázal Dar vyjela, ovšem odspoda jakási úplně a dokonale černá opona. Na půl vteřiny se zastavila metr nad úrovní jejich hlav a stejně rychle zmizela zpět dolů.

   Richardův dech se zastavil. Zíral do míst, kde před dvěma vteřinami nebylo nic, a kde teď bylo vše co bylo světem těch čtyř mužů. Richard udělal jako první krok blíž.

   Vlevo byl jakýsi modrý geometrický útvar. Přestože samotné objekty nebyli to úžasné co teď uchvacovalo tvory v místnosti, obrátili všichni pozornost vpravo. Několik milimetrů nad zemí tam "stála" žena. Nahá žena.

   To, co tajilo dech, byl způsob jakým viděli tu ženu. Richard i všichni ostatní viděli její tělo ze všech stran. Ze všech stran zároveň. Každou křivku, každou plochu viděli a vnímali

 celou a v prostoru. Né jen jako pouhé průměty do dvou rozměrů. Jako by jejich sítnice byli oblekem té dívky.

   Richard bezděky kráčel blíž. Nakláněl hlavu a zkoumal co "jeho" nová schopnost dovede.

Cítil obrovskou erotičnost toho pohledu, avšak ta se téměř úplně ztrácela v ohromení.

Když byl blíže dokázal se soustředit na určitá místa ženinýho těla a prohlížet současně její křivku zad a ňader. Až omamující silou ho fascinovalo proplouvat pohledem jejími světle oříškovými vlasy, jež se jí vlnily od vrcholu temene přes ramena až na hruď. V místech nekonvexních záhybů jejího těla jeho pohled dostával jakousi dynamičnost. Před jeho panenkami tedy proběhla křivka krku a brady a tento pohyb se opět zklidnil na vypuklém tvaru.

   Dívka se nehýbala, ale bylo znát, že je živá. Občas lehce změnila směr pohledu. Richardovi se začala trochu točit hlava. Poodstoupil tedy o krok dál. Postavil se z boku a kochal se vztahy tvarů jichž si na ženě nikdy dříve nevšiml a ani nemohl. Bylo to neskutečné.

   Asi třicet minut nikdo nevydal ani zvuk. Všichni jen stáli kolem dokola té ženy a hleděli na ni.

Richard zachytil Davidův letmý pohled, když na chvilinku odvrátil zrak od té krásy ,jež zabírala mnohem větší místo v zorném poli než obvykle.

   "Richarde..., tohle není možné..."řekl David šeptem. V tónu mu zazněl jek údiv tak i obava.

   Teprve teď si Richardovu pozornost získal malý čtyřstěn visící v prostoru nalevo od toho o tolik úchvatnějšího stvoření. Útvar byl klasicky modrý ani matný, ani lesklý a byl umístěn v úplně obecné poloze. Richard kolem něho kroužil a pozoroval jak se jen lehce uchyluje to co vidí.

Pozoroval každý ze čtyř rovnostranných trojúhelníků. Poměřoval si všechny úhly a přesto, že by přísahal, že vše je v pořádku, napočítal by mnoho fatálních popření základních tezí lidských věd.

   Něco ho napadlo. Položil konečky prstů na jednu ze stěn modrého útvaru a zkusil jestli dosáhne až k dívce. Dosáhl. Trochu zaváhal...Položil prsty na její paži. Byla příjemně teplá.

Nebyl ale sto obhlédnout oba objekty najednou, jak doufal.

   Čtyři muži v místnosti se postupně osmělovali. David, také již zabrán do aktivního zkoumání uchopil jemně dívčinu dolní čelist a pokoušel se jí pootevřít ústa. V tom se dívka podívala do jeho očí a sotva znatelně zakroutila hlavou. David s sebou trhl jak opařený a Richardovi se na tváři objevil úsměv. Celá scéna jako by se pomalinku prosvětlovala...ano teď již bylo jasné, že v místnosti není taková tma jako na začátku.

   Dívka z ničeho nic změnila polohu jako by někdo zavelel pohov. Spustila ramena a vteřinu na to promluvila. Aniž by se kamkoli otočila - nebylo to třeba.

   "Tak doufám, že na vás představení zapůsobilo. Nashledanou." pronesla zajímavým dívčím hlasem a s podivným nenápadným gestem rukou odešla do dveří, kde zmizel i Dar.

   Tohle nikdo nečekal. Všichni téměř uskočili. Richard skončil opřen o stěnu sálu s hlavou tak přeplněnou dojmy, že úplně zapomněl, že by mělo ještě něco přijít. A chvíli také nic nepřicházelo. První se vzpamatoval David. Jakoby mimochodem nahlas oznámil směrem k tajemným dveřím:

   "Teď jdeme kouřit, přijdem hned...asi...". To Richardovi přišlo vhod.

   "Myslím že máme problém..." prohlásil jeden z neznámých mužů.

   "A nebo mají problém, všichni co tu nebyli."

   Richard v minulosti párkrát přemýšlel nad tím, jak asi by se obecně lidská mysl vyrovnávala s něčím čemu nejde uvěřit. S něčím příkře proti lidské logice. Teď již to věděl. Člověk nemůže vnímat něco co jeho rozum nepobírá. Jejich mozky jen změnily význam a obsah slova logika. A tato změna znamenala též, že teď již bylo docela dobře možné, že to co jim Dar sdělil je pravda. Jednoznačně mu také přesně o tohle šlo.

   "No určitě bych se chtěl toho pána na ledacos zeptat." konstatoval Richard.

   "Co konkrétně máš na mysli...," zeptal se ho jeden z jejich nových kolegů," mimochodem já jsem Ben a to je Honza." dodal. Richard se vteřinku zamyslel.

   "No..., tak to ještě nevím."

   "Tak co dokouřeno?" vložil se do toho David. Vida že ano vykročil zpět do sálu.

    Tam již na ně čekal Dar i se slečnou, kterou před chvílí tak nestoudně prozkoumali.

    Seděli na lavici a proti nim byly rozestaveny čtyři židle. Žena byla již oděna a také ztratila svou trojrozměrnost. Všichni ji teď viděli úplně obyčejně, tak jako Dara. Měla na sobě volné tmavé kalhoty a bílou blůzku. Richard ji bezděky pozdravil jako by se neviděli. Odpověděla mu a všem pokynula, aby se posadili. Dar promluvil:

   "Vítám vás zpět. Tohle je Jane. Pokud vás bude něco zajímat můžete se ptát mě stejně jako jí. Oba vám odpovíme stejně. Je to na vás." Richard zíral na tu bytost vedle Dara. Byla tak obyčejná. Seděla pohodlně opřena, nohu přes nohu a s lehkým úsměvem. Byla obyčejná, ale pro to co Richard věděl, měla pro něho obrovské kouzlo jakéhosi příslibu. Jeho tělem projíždělo sem a tam ono rozkošné teplo vzrušení z nějaké události, které ve slabší podobě znal již z dřívějška. Uvědomoval si to, snažil se si vzpomenout, kde tohle zažil. Nepodařilo se.

   "Rád bych předešel jednomu dotazu." pokračoval Dar," včera byla u vás vybraných snížena denní dávka životního štěstí, mimochodem pokud by se vám tento název nelíbil, můžeme  mimopozemské impulsy nazývat jak chcete. Jednalo se o dvaceti procentní dekrement. Jistě jste si toho všichni povšimly. Tato akce neměla žádný útočný charakter a nebude se opakovat. Zatím je vše podřízeno získání vaší důvěry. Ta je velmi důležitá aby jste se později správně rozhodli."

    "O čem to nám asi nepovíte, co?" zeptal se David, tak trochu ledabyle.

    "Až přijde čas."

    Nastalo ticho. Richard tedy váhavě promluvil:

    "To co jsme viděli... Bylo to vytvořené jen vámi, nebo jsme i mi byli nějak... mám na mysli drogy nebo tak?" V závěru své otázky se podíval na Jane. Odpověděla tedy ona.

    "Tušíte správně, že takového druhu vnímání nejste vy lidé sami schopni. Bylo třeba vám krátkodobě pomoct. V této místnosti jsme upravili prostředí, tak, že některé funkce vašeho mozku byly suplovány našimi elementy. Zdůrazňuji ovšem, že tento proces nemá nic společného s halucinogenímy účinky drog či jiných věcí. Byli jste při plném, svěžím vědomí. Pokud tedy pominu čistou únavu, představení bylo v tomto směru náročné."

    "Proč jsme byli vybráni pro tuhle šou zrovna my?" ozval se Ben, jehož pevná půda pod nohama nebyla patrně ještě nahlodána tak jako u ostatních. Tentokrát se slova chopil Dar.

    " Je to velmi prosté. Vývoj vlastností lidí o kterém jsme vám řekli není samozřejmě u všech jedinců stejný. Vy vybraní jste ještě schopni, pokud nebudete pod vlivem ostatních lidí naplnit význam slova Hra. Míněno náš, Hallský, význam."

    " Hmm, a jste si jistí, že po těchhle všech estrádách, my budeme také chtít plnit ten význam, že jo?"

    "Tohle opravdu nevíme. I když větší pravděpodobnost je, že ano. Ovšem volba bude čistě na vás."

   Richardovy myšlenky utekly kousek dál:

    "Jestli se mohu zeptat..." ukázal na Jane, " jste vy člověk..., tedy skutečný člověk?"

    "Na toto nemůžu jednoznačně odpovědět" dívka se mu podívala do očí. Richard se začervenal jako v pubertě.

   "Nejpřesnější bude říci, že z vašeho pohledu jsem normální člověk s Darovými znalostmi. Ale pro Hally nikoliv."

    Richard se úplně vyděsil - tato odpověď mu udělala radost. Nechápal dost dobře proč, ale úplně cítil jak se mu pozvedá koutek. Oklepal se. Bože, co to vyvádí.

   Jane se odmlčela a vstala. Oznámila, že pro dnešek bude dobré sezení rozpustit a připomněla, že zítra, tentokrát dopoledne obdrží skupina další zprávu. Prý se brzy zas uvidí, jak doufá.

Všichni si mezi sebou vyměnili kontakty  a rozešli se. Richard i odmítl Davidovo pozvání na jedno, byť trochu váhal.

 

    Podle očekávání nemohl usnout. Jedna jeho část se usilovně snažila hledat racionální vysvětlení - jak, proč, co dál, druhá ovšem zatvrzele dumala jen o podstatě sdělení a dnešním představení. Usnul s myšlenkou na Jane.

   Jeje, neměl by jít také do práce, napadlo ho když se probudil o půl desáté. Budík včera nenařídil. No co, hodí se marod.

   Šel se opláchnout, nedočkavě si zakouřil na balkóně a pak již seděl u počítače. 

 

Dobrý den Richarde,

jak již jste možná odtušil z první zprávy lidstvo čeká v blízké době závažná událost. Ta nejzávažnější. A to konec. Lidstvo přestane existovat, zcela nevyhnutelně. Vím, že to není možné, ale pokuste se toto přijmout jako fakt. Neexistuje cesta jak to přímo dokázat. Počátek tohoto děje nastane za šest dní a definitivně bude ukončen od té doby za tři až čtyři týdny.

   Za šest dní se zastaví přísun štěstí. Lidská rasa podlehne bezradnosti. Zcela dobrovolně.

   Vy a ostatní vybraní máte možnost tomuto uniknout. A to pokud odjedete do našeho světa. Tam budete mít k dispozici téměř vše co dovoluje vaše fantazie včetně svobody tak jak o ní mluvíte zde na Zemi, o tomto bude šířeji pohovořeno v třetí části informace.

   Stanete se Hrou jiného druhu. Poddruhu Hallů.

   K tomu aby jste byl za šest dní převezen do Hallského světa je potřeba jediné: odsouhlasit tento čin Darovy. Uvědomujeme si, že tento souhlas nebude zcela korektní, jelikož nelze čekat úplné pochopení a přijmutí nynější pravdy. I tak ovšem bude akceptován.

    Nyní něco k důvodům proč je vám nabídnuta tato možnost. Proč zrovna vám již víte.

Rád bych položil následující jako jakousi přibližující hypotézu, neboť nemožnost úplného popsání všech detailů a složitých principů způsobuje takovou nepřesnost, že by nebylo moudré považovat to za popis.

   Obecný princip vývoje "vyššího" vesmíru spočívá v přechodu nižších jedinců či ras v "bohy". Jedinec ve společnosti vývojem zlepšuje, nebo spíše mění, svou schránku či nemateriální podstatu a též vědomí. Tento proces nepokračuje do nekonečna. V určitém momentě již není možné (vzhledem k neměnnému počátku vývoje) další zlepšení. Jedinec či druh tedy pokračuje jedinou možnou cestou - svým "odstavením", to spočívá ve vytvoření Hry a odchodu jedince do pozice hráče. Vytvoření Hry znamená povětšinou vytvoření či nalezení systému kterým  hráč - bůh jaksi deisticky žije. Sám se tedy "zjednodušuje".Vrací se směrem odkud přišel ovšem po jiné cestě. Tento zpětný chod může skončit v různých fázích, krajně vede až ke stabilní hmotě. ( Poetické výroky typu "duše kamenů" z vašich myslí, tedy nejsou obrazně ve výsledku až tak zcestné.)

Celý tento "životní cyklus" se samozřejmě řetězí a jaksi paralelizuje.

Rádi bychom vám tedy dali možnost se zapojit do takové, poněkud oddělené, větve Hry.

   Pro vás jak předpokládáme je to jakási šance jak se "dozvědět" a tvořit. Pro nás možnost poskytnout jistému druhu Hru a též předmět ke studiu. Musím ovšem připustit, že bude stále potřeba vás podporovat štěstím tak jako dodnes.

   Loučím se a doufám, že tragický dopad této zprávy zmírní nevyhnutelnost takové budoucnosti.

   Můžete mě a Jane navštívit kdykoli v průběhu zítřka.

   Pozítří obdržíte konec našeho sdělení.

 

   Dar 

    

   Tak to je moc, pomyslel si. Unesou mě nějaký mimozemšťané - zrovna mě. Podivní a tak nějak zajímavý lidé to jsou, připustil, ale tu svojí hru přehání. Zadíval se na předposlední větu. No, ale zajít bych tam mohl, kvůli Jane.

   V rohu obrazovky vyskočilo okno s oznámením o nové přijatém emailu. David.

 

   Teda zajímalo by mě jestli jsem sám takový blázen - takový nesmysli jako nám překládají ti lidé ze včerejška jsem dlouho nečetl, ale já bych tam šel. Čtvrtá?

A jak to vidíš, odsouhlasíme jim, že se chceme podívat někam ke hvězdám?

 

   Richard se pousmál, napůl Davidovu vtípku, napůl že měl radost, že nepůjde sám.

A co když David má podobný záměr jako on - dostat se blíž k té zvláštní bytosti Jane.

Co by !? Přece nejde na rande.

   Odepsal něco ve smyslu, že tam půjde a výlet ke hvězdám je samozřejmě OK, neboť : to budou chlapy v práci čumět a že čtyři hodiny jsou dobrý čas.

   Richard měl skoro sedm hodin času. Docela rád by si o svých zážitcích z poslední doby s někým pokecal u piva. Zvedl sluchátko a jal se volat kamarádce Kláře. Když však položil prst na tlačítko zrozpačitěl. Ono povídat někomu o nějaké překrásné Jane, kterou viděl nahou a třicet minut trojrozměrně a za kterou se odpoledne chystá... Položil sluchátko. A v tom si vzpomněl na Vénu z.... ani nevěděl kde teď bydlí, snad pořád v tomto městě .To je dostatečný blázen, ten vždycky povídal takový věci... Našel mobil a zavolal. Domluva byla velmi rychlá, Richard kromě pozdravu uslyšel pouze dvakrát " Jasný..." a bylo ujednáno. Hodil na sebe bundu navlíkl se do džín a už se soukal ven z bytu.

   Na chodbě před jeho příbytkem stál Dar.

   "Jejej... dobrý den...co se děje...jdete za mnou" koktal  Richard. Tohle ho opravdu ani ve snu nenapadlo.

   "Dobrý Richarde, ano jdu za Vámi." řekl Dar ještě vlídněji než jak ho znal mluvit.

   "Prosím opravdu není možné aby jste o nás a Hallech mluvil s někým kdo nepatří do výběru." Richard vyvalil oči.

   "A já prosím Vás aby jste mě neomezoval." pravil v domnění, že půjde o konec rozhovoru, ještě než si stačil uvědomit souvislosti.

   "Můžete jít za Václavem Satinským, ale ne kvůli událostem posledních dní." Richardovi to došlo.

   "Vy mě sledujete..., odposloucháváte nebo co?"

   "Ano lze to tak říct." Dar patrně čekal až se Richard vyřádí a pak se teprve bude bavit dál.

   "Víte co? Když jste tak mocní zabraňte mi v tom." Protáhl se kolem stěny a jal se opustit Darovu společnost.

   "Nepodaří se Vám s ním sejít, ale bude lepší pokud by jste se k tomu rozhodl sám...," vysvětloval Dar stále sejně klidným hlasem, "neradi bychom zasahovali vyššími prostředky."

   "Vyhrožovat mi bude..." říkal si pro sebe Richard klusaje ze schodů.

Když seběhl patro a půl ozval se jeho mobil. Dostal sms zprávu.

   "Richarde fakt promiň, ale nepřijdu, jsem blbej, musím zajet na inspektorát kvůli nějakýmu nesmyslu, úplně jsem na to zapomněl a teď mi to cvaklo. Jindy. V."

   Richard se zastavil  - co to má být? Vrátil se do svého patra. Dar již tam nebyl. Koukal na zprávu...to víš že jo, pomyslel si, ňáká finta. Vytočil Vénovo číslo.

   "Fakt promiň jsem vůl..." ozvalo se.

   "Nic, nic já jsem si chtěl jen něco ověřit." Richard byl nesvůj. Zamyšleně se s přítelem rozloučil. Vrátil se domů. Chvíli bloumal po pokojích dumajíc o podivných náhodách, pak si otevřel pivo a zalehl s cigaretou k televizi. Najednou byly čtvrt na čtyři.

 

    Dorazil na místo a ku podivu Dar a Jane stáli venku před vchodem. Byl s nimi i David.

   "Zdravím Vás.Moc mě mrzí ta včerejší příhoda, nebylo možno jinak." uvítal jej Dar a hned pokračoval :

   "Víte domluvili jsme se, již i s vašim přítelem, že by bylo dobré se dnes rozdělit. Souhlasí, že by promluvil se mnou a vy s Jane. Bude to tak lepší, neboť ve větších skupinách se u vás navzájem podporuje nedůvěřivost a ostych. Nevadí vám to."

   "Pak se tu sejdem né?" prohodil ledabyle David. Richard toho chtěl postupně říci více, ale nakonec pouze souhlasil :

   "Není problém, a včera to nevadí...vlastně..." podíval se na Jane a hned si uvědomil, že se maličko usmál a, že jistě vypadá jako blbec. Jane se však také pousmála způsobem, že je ráda že Darův návrh neprovází problémy. V tom Dar pokynul Davidovy a ztratili se v útrobách budovy. Hned na to vešli i Richard a Jane. Dar a David tam však nebyli.

   "Kde jsou?" pravil Richard, když se usazoval, tak nějak nevěda kam, jelikož místo bylo naproti i vedle Jane. Skončil naproti.

   "Právě tady, kde jsme my." Jane rozhodila prsty.

   "No dobře..., nevím proč komplikujete jednoduchý věci, ale mě to nevadí."

   "Protože není tak jednoduché "diskrétně" sehnat více místností ve městě a také abychom byli opravdu sami. Pokud by druzí seděli opodál rušilo by to Darův záměr o soukromí. Mimochodem je to "s námi"  ještě dalších třicet párů" odpověděla přirozeně Jane.

   "Aha, takže jsme tu s těma všema aby jsme byli sami - jasné." K Richardovu mírnému překvapení se Jane usmála.

   "No je to tak." řekla. Richarda přestala toto téma zajímat. Zajímala ho Jane. Její lehce vlnité jemné vlasy s patkou, ovšem velmi elegantní, se dnes zdáli velmi světlé. Na to jak k ní Richard vzhlížel byla poněkud ležérně oblečena. Šaty s jakýmsi sáčkem, nohy bez punčoch v sandálech, vše podivuhodně příjemně vypadající.

   "Víte, je mi poněkud divně po tom minulým představení ." Richard udělal pauzu, Jane však pouze poslouchala.

   "Jste velice působivá, jak takhle tak samozřejmě předtím..., já nevím co tohle všechno znamená, ale musím říct, že je to velice... zajímavé."

   "Já, ač jsem na opačném břehu této události, zažívám zvláštní pocity." Richard bezděky otevřel oči o maličko víc. Momentálně byl dostatečně motivován aby v teto hře se zájmem pokračoval.

   "Já opravdu nepředstírám, že věřím v to co nám tady vyprávíte, ale zajímá a baví mě to...",

   "Ano dá se říci, že takto je to naplánováno. A každopádně se nemusíte za nic omlouvat.",

   "...takže, za šest dní, říkáte, všichni lidé "posmutní" a my odjedeme někam pryč." pravil jen velmi lehce herecky Richard.

   "Ano."

   " Vy "pojedete" taky?" Richard se trochu zhrozil když to vyslovil, neměl ale čas o tom přemýšlet.

   "Ano, zatím to tak vypadá. Pokud vy budete chtít, budu vaším společníkem v jiném světě. Jen mimochodem podotýkám, že cesta jak ji znáte zde neproběhne, půjde o okamžitý přenos, ale o tom je několik slov v závěrečném dopisu."

   "Víte já se opravdu snažím vžít se do role o kterou vám jde, ale je to těžké." změnil téma Richard.

   "Já vím. Je třeba se pokusit. A také počkat na poslední zprávu."

   "Dobře, takže... co vlastně bude s naší Zemí po tom měsíci? Pustina...?"

   "Ne, Země bude vypadat stejně, ale bez lidí. Ve velké většině půjde o sebevraždy. Nějaké větší zoufalé teroristické činy se neočekávají vzhledem k apatii. Budou provedeny nějaké zásahy do ekosystému, aby byla obnovena přírodní rovnováha, narušená lidmi. A začne se vyvíjet nový druh či druhy odlišný od vás. Nevíme o které druhy půjde. Vývojové větve, které by vedli k příliš podobné civilizaci vaší budou zaslepeny. "

   "Uf, tedy líčíte to docela ... silně. Příliš mnoho slitování s nebohými lidmi neplánujete."

   "Richarde, jev "slitování" spojován s civilizovaností a citem je doménou jen vašeho systému. Obecně je to holý nesmysl. "Slitování" jinde než ve vám podobných civilizacích neexistuje a je zcela irelevantní absenci "slitování, odpuštění“ a podobných chápat jako nějaký znak nízkého života. Naopak."

   "No, začínám mít pocit...", Richard ho začínal mít doopravdy, přestože toto povídání považoval za hru,"..., že lidmi dosti opovrhujete a divým se že si vůbec chcete nějaké, třeba mě, chcete přivést k sobě."

   "Slovo"opovržení" naprosto není správné, ale jelikož váš systém zla a dobra je natolik zakořeněný ve vašem uvažování je třeba dělat kompromisy. Řekněme, že Hallská civilizace, a jiné, mají snahu zabránit šíření vašeho typu uvažování a k tomu je třeba ho dobře znát. "

   "Hm, takže lidstvo je takový nádor vesmíru a já budu pokusný králík", pohoršil se Richard.

Jane se k němu malinko naklonila a po chvilce odpověděla:

   "Není to rozumný, ale možný výklad situace. Důležité ovšem je, že je to výklad z pohledu Hallů, nikoliv vašeho. Z vašeho pohledu jistě, věřte mi, nebudete pokusné zvíře." Richarda zasáhl krátce její pohled v očích. Sakra práce, možná se z toho časem zblázním, ale kouká s toho velmi zajímavá budoucnost, pomyslel si. Myslel tím Jane. Chvíli na ni hleděl, tak aby bylo jasné že  přemýšlí.

   "Ano, s nejlepším svědomím vám ten souhlas dám. Jestli bude konec světa, ...pardon lidí, chtěl bych ještě chvíli žít ať už jakkoli."

   "Jsem ráda. A budu moc ráda když mě vezmete s sebou." Richard se usmál.

   "Já myslím, že vy víte jak to je..."

   "Ano vím." Chvíli bylo ticho. Richard žasl.

   "Těšte se na poslední zprávu od Dara, myslím, že bude příjemnější než předchozí."

 Rozloučili se a Richard odešel. Kupodivu potkal před vchodem Davida.

   "Čekáš dlouho" zeptal se Richard věda co se dozví.

   "Ne, teď jsem vyšel..."

   "Já to věděl...., teda mě už dneska asi nic nepřekvapí."

Zašli do hospůdky. Bylo docela o čem mluvit.

        

   Richardovi trvalo dobrou půlhodinku, než se vyhrabal z postele, přestože se probudil až po jedenácté. Vybavoval si útržky debaty s Davidem v hospodě. No nešetřili se, konstatoval. Rozhodl se, že se trochu více přivede k životu, než se usadí k internetu, kde jak předpokládal nalezne další zprávu. Nasnídal se a krátce osprchoval. Pak již se cítil připraven a tak se pohodlně usadil před monitor. Jedna nová zpráva, četl, no jo nezklamali. S příjemnou vzpomínkou na Jane se dal do čtení.

 

   Dobrý den,

již víte vše momentálně potřebné o budoucnosti Země. Nyní bychom vás rádi informovali

o vaší budoucnosti, pokud budete trvat na přijmutí naší nabídky.

   Napřed něco k cestě. Ta, myšleno jako fyzický přesun, neproběhne, jak již víte. Tak jako nyní existuje zde, budete po té existovat tam. Mezi tím nic neleží. Zde na Zemi budete kompletně "uložen v podobě informace" do "mozku" zástupce jisté vyšší inteligence,která s námi spolupracuje a která je řečeno vaším pojmem "nehmotná" - nemá tedy polohu. Proto bude možné v našem vzdáleném světě odečíst vaše "informační já" hned v ten okamžik, kdy bude uloženo. V našem světě budete podle oné informace opět zcela znova vytvořen. A to bez jakékoli sebemenší změny, včetně momentální emoce. Vaše tělo zde bude anihilováno. Pro Hally je toto zcela běžný princip přenosu a to i v rámci jedné planety. Není to obtížné ani nebezpečné.

   V našem světě budete mít k dispozici fyzický prostor zcela dostatečně velký, zcela váš a z pohledu klimatických podmínek stejně obyvatelný jako Zem. Pravděpodobně půjde o samostatnou planetu. Budete mít, v rámci vaší fantazie, neomezené materiální prostředky, jimiž budete mít možnost velmi výrazně modelovat své prostředí. Též, téměř neomezenou volnost ve styku s ostatními přesunutými lidmi, minimálně co do komunikace. Komunikace s námi bude možná všemi způsoby, jež jsou z vašeho pohledu myslitelné. Bude též možné aby jste obýval svůj habitat s Jane jíž jste poznal při našich setkáních, pokud to bude žádáno. Bude také možné sledovat s malými omezeními osud planety Zem. Tak jak chápete význam slova "svoboda", bude beze zbytku naplněna. Není třeba aby jste si s sebou cokoliv "balil", vše čeho by bylo třeba je možné vytvořit v našem světě, podobným principem jakým budete přemístěn. Ovšem není možné u nás duplikovat větší část Země, mimo jiné vzhledem k tomu, že je obývána druhy, které by s vámi interaktovali.

   Jediný náš požadavek, je vaše ochota k jakýmsi  konzultacím, například prostřednictvím Jane. Půjde zčásti o vyslechnutí některých našich doporučení, jejichž plnění bude však naprosto ve vaší vůli.

   Je možné, že bude krátkodobě  mírně zvýšen váš příděl štěstí, ovšem tak, že nikdy nepozmění vaše uvažování a směr vašeho vývoje. Pouze umožní nějaké činy, které by jinak mohli být nedosažitelné.

   Je ovšem nutné chápat, že jakkoli příslibný, půjde o druh dožití. Nebude možná reprodukce. Toto je jak nevyhnutelnost, tak záměr. Změna je z principu vyloučena.

Váš život ovšem nebude za žádných okolností násilně ukončen.

 

   Doufám, že přes veškeré okolnost, ve vás představa své budoucnosti vzbuzuje alespoň trochu očekávání.

 

   Dar.

 

   Richard dočetl dopis a hluboce se zamyslel. Začíná si připadat jako v jiném světě, napadlo ho. V zápětí si uvědomil jak paradoxní myšlenka mu právě proběhla hlavou. Vstal a šel kouřit na balkón. Nehodlal přijít o zdravý rozum. Začíná to všechno být čím dál tím podivnější. A to především v jeho nitru. Ale přece teď nezkazí srandu těm lidem a sobě a taky Jane. Sám přesvědčoval svůj rozum, že se této hře oddává kvůli ní ale cítil, že jeho dny jsou stále víc ovlivněny "Hallskýmy" událostmi. Pousmál se nad svým obratem ale také nad tím, že si uvědomil, že se nějakým způsobem nemůže dočkat pondělka, kdy ho prý přenesou na jinou planetu. Nevěděl co se stane, ale tušil, že něco převratného. Alespoň v rámci téhle šou. 

   V pátek a v sobotu šel do práce, začínalo to být neúnosné. Neděli si vyhradil pro Jane. Nevěděl co má dělat, tak zadal příkaz "odpovědět" na poslední Darův dopis a napsal, že by se rád setkal s Jane, a že ji případně vyzvedne v onom tajemném sálu. V půlminutě obdržel velmi stručnou, ale příjemnou odpověď : Samozřejmě, ráda. Jane.

   Když vystoupil z tramvaje a urazil půl vzdálenosti k budově všiml si jí. Trochu se mu zhoupl svět. Stála s mírně skloněnou hlavou, rozpuštěnými vlasy a rukama sepjatýma prsty pod bříškem. Bledě modré šaty na ramínkách její relativně vysoké postavě dodávali úžasnou eleganci, ovšem nikoli na úkor erotické přitažlivosti natož ženskosti.

   Richard pomalu kráčel k ní. To snad není možné, pomyslel si. Připadal si neskutečně příjemně při pohledu na ní. Ačkoli takové názory příliš nešířil, byl velkým uctívačem krásy. Ovšem né té idealizované, modelové a víc či míň jednoznačně definované. Soudil, že jev "krása" je stav ke kterému jsou potřeba tři věci. Objekt, pozorovatel a situace. A změna každé z nich znamenala konec toho kouzla. I když ke své teorii musel podotknout, že momentálně by jistě, byť né v takové míře, objekt uchvátil kromě jeho i jiné pozorovatele.

   Pozdravili se a Richard navrhl aby místo do oné místnosti šli raději do nějaké hospůdky. Ona souhlasila.

   "Víš Jane, rád bych ti něco řekl." počal Richard debatu přiznáním, poté co se usadili.

   "Já té vaší hře příliš nerozumím ani nevěřím. Zajímá a baví mě to, ale především kvůli tobě. Rád bych abys to věděla, protože pokud tvůj zájem o mě je pouze..."

   "Richarde, tohle vše je mi naprosto jasné. Existují dvě pravdy. Za prvé, můj zájem o tebe je zcela osobní a velmi ráda bych byla v tvém životě i v budoucnu. Za druhé, ta budoucnost bude více než šestnáct miliónů světelných let daleko od Země, a tu stihne osud, který znáš. Tohle jsou dvě pravdy, které ke mě patří, neoddělitelně. Prosím, jelikož mi nemůžeš uvěřit, jednej se mnou tak jako by toto mé blouznění bylo v průběhu zítřka ukončeno a vysvětleno. To se také opravdu stane." Povídala předkloněná nad stůl a pohledem upřeným do jeho očí.

   "Fajn, fajn. Na tohle bych si rád připil, svolíš?" Jane se zasmála a bezeslovným gestem souhlasila. Dva Fernety byly na stole za pár vteřin a za dalších pár již hřály v útrobách.

Richard přesto nedokázal odejít od tématu.

   "No, musím říci, že na to pondělí tak trochu čekám..."

   "Dá se říci, že já také." odpověděla Jane.

   "Hmm, víš co, tak já ti budu dnes povídat o sobě a nebudu chtít nic vědět a někdy po tom pondělku si to obrátíme, jo?"

   "To je dobrý nápad, jen aby tě to mé povídaní za podmínek, které nastanou ještě zajímalo."

   "Ty jsi dost neoblomná a...přesvědčivá..." musel se usmát Richard.

   "Ale myslím, že se nemusíš bát." Jane se zatvářila oblaženě. A ukázala na Richardovu jizvu na palci.

   "Tak povídej, kde si přišel k tutomu."

   "No, to jsem, když mi bylo asi patnáct, chtěl na kole vyskočit z takovýho rigolu..."

 

   Domů dorazil Richard poměrně brzo. Jane tvrdila, že by bylo dobré se na zítřek trochu vyspat a že se zítra uvidí. Tím si je jistá. Richard nevěděl jak se to stane, ale věřil jí.

   Po několika pivech usnul celkem snadno. Pouze, když musel kolem druhé vstát na záchod a procházel temnou chodbou přepadla ho tíseň. Nemyslel na nic konkrétního, celé ty poslední dny se mu spojily v jedno a křičeli : něco se děje. A pak ucítil nepříjemné štípnutí potu na spánku.

Chvíli koukal do polštáře. Usnul až s myšlenkou že Jane,ať už jde o cokoli, bude vědět co dělat.

 

 

   Richard Braun se pomalu probouzel. Zjistil, že to má na svědomí něčí ruka na jeho rameni. Janenina ruka.

   "Richarde je čas si prohlédnout náš nový svět." zašeptala.

   "Co?...Kde jsi se tu..." rozespale drmolil Richard. Ovšem když se rozhlédl kolem ztichl.

   Ležel na trávě, příjemné zelené a poněkud jednotvárné a kultivované. Byl ve slipech, tak jak normálně spí. Nemotorně se rozhlížel. Něco bylo divného na jeho okolí i kromě jeho samotného obsahu. Jane seděla na bobku vedle něho. Periferně si všiml něčeho za ním. Stál tam jakýsi džíp. Celkem klasický moderní off-road, dost výrazně modrý. Richard se posadil a jen koukal po krajině. Kam až dohlédl jen ta tráva. Jako tak dva týdny nekosené golfové hřiště.  Jane trpělivě čekala až se probere. Pak promluvila.

   "Richarde je to tak, nejsi na Zemi. Bude lepší, když ještě počkáš s otázkami a reakcemi a napřed se tu porozhlédneš a něco vyzkoušíš." Richard neměl celkem jinou možnost než souhlasit. Sakra, včera přece jistě usnul doma...honilo se mu hlavou. Jane ukázala k vozu.

   "To je naše." oznámila.

   "Je to takový kompromis, ani váš typ auta ani Hallský dopravní prostředek. Chtěli abys se cítil v začátku lépe a tak nějak trochu Zemsky. Řízení je klasické, pouze pohon obstarává elektromotor a Hallský typ baterie s dostatečnou kapacitou." Richard vnímal na půl ucha.

   "Něco je tady divné. Hůř vidím." poznamenal Richard a hned si uvědomil, že se nemá ještě na nic ptát. Jane však odpověděla.

   "Ano. Je to proto, že to co vidíš na obloze  a co nás osvětluje není Slunce. Je to mnohokrát větší a mnohokrát vzdálenější hvězda. A také proto, že vrchní vrstvy atmosféry nejsou totožné se Zemskou. Je zde tedy malinko odlišné složení světla. Ovšem zvykneš si do několika hodin."

   "Jane, ale co teď budem...?"

   "Doporučuji nasednout a vyrazit. Ráda bych abys řídil."

   "Jane obávám se, že to asi nezvládnu." zcela upřímně hodnotil situaci Richard.

   "Jsem si naprosto jistá, že ano. Vůz ti když tak pomůže." Richard mávl rukou, tak jo.

 

   Když usedl za volant, trochu se uklidnil. Prostě pojede. Sešlápl pedál plynu a lehké vozidlo se ostře, ale naprosto tiše rozjelo. Oby byli zatlačeni do sedadel.

   "Jejej, docela to jede" vypravil ze sebe šokovaný Richard. Pohlédl na tachometr. Devadesát v takové chvilce, že se ani nestihl nadechnout. Ještě trochu zrychlil. Docela se mu to líbilo. Když už se po rovné trávě řítil sto sedmdesátkou všiml si nějakých objektů na obzoru. Mžoural do dálky až rozpoznal, že půjde asi o nějaké stavení. Podíval se na Jane.

   "To je náš dům." pronesla.

   "Náš dům?" nevěřícně kroutil hlavou Richard. Jane pokračovala:

   "Ano, později si můžeme všechno upravit jak budeme chtít, ale myslím že se ti bude líbit." Richard se už na nic nevyptával. Čekal až dorazí k obydlí.

   Stáli pod okny tmavě červeného domu, Richard si ho s úžasem prohlížel. Vypadal velmi bohatě prosklený a tak nějak vzdušný. Přesně takhle si představoval své snové obydlí. Ne nijak obrovské, tak tři, čtyři plus jedna s jedním podlažím a půdou, moderní ale ne futuristický. Až nápadně mu vyhovoval. Svěřil se Jane.

   "Jane, kde to jsme, tohle..." ukázal na stavení "...je jako výcuc z mý hlavy. Myslím, že je na čase abys řekla něco...převratného."

   "Tohle je výcuc z tvé hlavy. A něco převratného se stane za několik minut." řekla Jane tajemně a pokynula rukou někam pár desítek stupňů vedle zářivé hvězdy. Richard se zadíval tím směrem a náhle mu došlo proč tam ukazuje. Vedle slunce, které bylo už nad obzorem vycházelo ještě další. Teď už to bylo jasné, přestože ještě nebyl vidět kotouč.

   "Richarde tahle planeta obíhá okolo dvou sluncí. To které vidíš je Genevie a to které vychází se jmenuje Geno. Je mnohem menší a také povětšinu roku dál."

   Richard zíral. Jane pochopila, že je čas aby přijmul skutečnost. Zavedla ho do domu. Byl kompletně zařízen. Dokonce se tu a tam válely nějaké tužky, papíry a jiné předměty. Jako by tu někdo ještě včera bydlel.

   "Richarde existuje mnoho faktických důkazů, že se děje přesně to o čem jsme ti s Darem povídali. Viděl si jich ale už dostatek. Nyní je třeba abys je začal přijímat."

   "Jo..., já jsem je už přijmul." Richard ještě před vteřinou netušil že vyřkne takovou větu. Podivil se sám nad sebou.

   "Jen nevím co mám dělat..., víš... něčeho bych se napil." Jane se usmála, bylo jí jasné, že odpor jejího nynějšího druha je překonán.

   "Pojď se mnou." pravila a vzala ho za ruku. Dovlíkla malátného Richarda do kuchyně a ukázala na něco co vypadalo jako nějaká obří mikrovlna zapasovaná do zdi.

   "Tohle je kreator. Není vůbec třeba se zabývat podrobnostmi, můžu pouze podotknou, že je to i na Hallské poměry docela složité zařízení zejména jeho definační část... Prostě co tě napadne to pro tebe vytvoří. Stačí položit ruku sem, takhle..." objala dlaní jakýsi kulovitý výstupek na přístroji a řekla:

   "Chtěli by jsme kolu..." podívala se na skeptického Richarda a s úsměvem dodala "... CocaColu, studenou." Nedělo se v podstatě nic, pouze na velkém barevném displeji naskočil nějaký čas, hned zas zmizel a místo něho se objevil nápis : hotovo a obrazovka se podsvítila zeleně. Dvířka odjely do strany jako dveře u tramvaje a Jane vytáhla z útrob dvoulitrovou láhev Coly, jež se v mžiku orosila. Hned po té se otvor uzavřel.

   "Ó, dobrý trik, tahle kouzelná trouba" pravil Richard. A postavil se k ovládání. Uchopil kouli jako Jane a pravil:

   "Dal bych si paprikový brambůrky se šlehačkou, zakapaný vorčestrem, s olivou - jednou zelenou a jednou černou a ... s vlaječkou...hmm Singapuru." když se nic nedělo podíval se vítězně na jeho usmívající se družku.

   "Musíš dát pryč ruku."

   "Á..." Richard odtáhl pravačku a trochu se podivil, že se stalo totéž co před pár minutami. Pod písmeny hotovo svítila brčálová zelená. Podruhé, tentokrát pořádně, se podivil, když se trouba otevřela a uviděl velký skleněný pohár, naplněný divokou směsí ingrediencí a papírovou vlajkou na špejli. Tupě zíral na červenobílí obrázek s hvězdičkami a měsícem. Jane se založenýma rukama na něho mlčky hleděla, jak opatrně olizuje prst, jež před tím smočil ve šlehačce s vorčestrem. Otřásl se.

   Ještě dlouho Richard chodil zamyšlen okolo poháru. Jane ho nechala v kuchyni. Když za ní Richard asi za hodinu přišel, trochu mimoděk prohlásil.

   "No, máme navařeno asi na měsíc..." chvíli bylo ticho.

   "Jane kdo jsi ? A proč jsi tu se mnou a... budeš tu dál ?" vylezlo pomalu z Richarda.

   "Já jsem Jane, takovou jakou mě vidíš a vnímáš, když se nesnažíš přijít na to kdo jsem a odkud. Jiné vysvětlení není rozumné."

   "Jsi člověk?"

   "Co znamená: být člověk" zeptala se Jane nezvykle vážně a tak nějak osobně.

   "No..., já vím, že jsem člověk, narodil jsem se lidem z vajíčka a spermie... jsem člověk že jo?"

   "Ano, jsi." Jane byla smutná, nemohl tomu uvěřit. Zaznělo to jen tak lehounce a skrývaně ale...Náhle se nějak vzchopila a klidně pravila.

   "Richarde pravda je že já jsem člověk. Ale nemám lidskou minulost."

   "Takovou jako ty." dodala. S Richardem to mávalo. Sám byl na pokraji zhroucení z divných poznatků. Jeho mysl se rozhodla, že nejlepší momentálně bude pravdu nevnímat a celou situaci obrátit tak trochu naruby. V hlavě mu tepala Jenenina dvě poslední slova podepřená jejím jen nepatrně, ale o to působivějším smutným výrazem. Natáhl se k ní a skryl její krásnou hlavu ve svých pažích. Svalili se takto na opěradlo a několik momentů se ani nepohnuli.

   "Díky, Richarde." šeptla Jane.  

   Když se opět zmátořili, Jane patrně upřímně v lepší náladě, navrhla Richardovi další nepoznané objevy:

   "Ten kreator v kuchyni není zdaleka jediný a hlavně největší jaký máme k dispozici. Pojď se mnou." Richard, už celkem klidný, rád souhlasil.

   Obešli dům a zastavili se u něčeho co vypadalo jako veliká garáž.

   "To je stejné zařízení jako v kuchyni. Stejně se i ovládá." potvrdila Richardův odhad Jane. Chtěl hned nový zázrak vyzkoušet, Jane ho však zastavila.

   "Rády bych ti někoho představila." Richard vykulil oči.

   "Emmete, prosím pojď sem k nám." zavolala do oken. Za moment se zpoza rohu vynořila postava. Muž ve středních letech, trochu menší postavy, malinko prošedlý s nápadně černýma očima. Působil velmi vlídně.

   "Dobrý den, jmenuji se Emmet a jsem tu abych vám dvěma pomohl dosáhnout vždy čeho chcete." promluvil k Richardovi. Ten opětoval pozdrav.

   "Emmet funguje mimo jiné jako další, největší, kreator." řekla Jane a podívala se potměšile na muže.

   "Nějakou dobu už tuto funkci vykonávám, takže sem si již zvykl, že mě různí jedinci přirovnávají k oním troubám," pravil Emmet s úsměvem, "nicméně bych by byl rád pokud by jste se nepřidával do těchto řad." pokračoval v lehké notičce. Pak naoko zvážněl.

   "Ovšem, je pravda, že mým hlavním úkolem, je plnit po konzultaci s Vámi vaše přání." Na Richarda bylo těch překvapení dnes nějak moc.

   "Víte co..., tak jestli je to tak - moc rád bych dostal tři panáky Fernetu a moc rád bych je s vámi hned teď vypil." Emmet se usmál, udělal gesto značící samozřejmě a na vteřinku se otočil k Richardovy zády. Když se otočil držel mezi prsty jedné ruky tři skleněné půldecky tmavé tekutiny.

   "No, připil bych si na... vás, berete?" pozvedl nádobku. Tak se taky stalo.

   "Nebudu vás rušit. Pokud by jste cokoli potřeboval volejte Emmeta." pravil a byl pryč. Richard chvíli jen tak stál s rukama v bok.

   "Jane, my jsme teď na jiné planetě - ta je celá naše, můžem dělat co chcem a dostanem co chcem, za nic, a ještě máme sluhu, je to tak?"

   "Ano."

   "Jak je velká ta naše planeta?" zeptal se bez vážného zájmu.

   "Poloměr má něco přes dva tisíce kilometrů - tedy třetina Země.Ovšem hmotnost je asi devadesát tři procent . A byly upravena její rotace na přibližně čtyřiadvacet hodin, mimo jiné kvůli snadnější adaptaci..., ale nejlepší bude když se na ní sám podíváš jó?" Richard pokrčil rameny. Jane položila ruku na kulovitý ovladač vedle garážové trouby.

   "Potřebovali bychom Šilku." Po chvilce se otevřely vrata a Jane vklouzla dovnitř. Uvnitř stálo cosi co vypadalo jako obrovská žlutobílá lentilka protažená do hodně kapkovitého tvaru. Nemělo to okna, vlastně vůbec nic a viselo to pár centimetrů nad zemí. Jane se přiblížila k okraji vozítka a to se samočinně otevřelo. Téměř celá horní část odjela vzad. Odhalila tak pohodlně působící sedačky a jediný ovládací prvek - podobnou kouli jako je na troubě v kuchyni a taky zde na garáži.

   Jane se usadila, Richard udělal odvážně totéž.

   "Tak jedem." řekla Jane a uchopila kouli. Aparát se s nimi zvolna rozpohyboval.

   "Nezavřeš poklop." pravil  poněkud vyděšený Richard když začali stoupat.

   "Už je. Sáhni." Richard natáhl ruku vzhůru a ta narazila do něčeho co vůbec neviděl.

    "Tak jó, dobrý."

   Cítil tlak jak jej boří do sedačky. Nebyl příliš silný, ale vytrvalý. Shlédl dolů. Viděl jejich dům jako tečku, okolo velikou louku a pak asi les či co. Pak prolétli mrakem. Richard pohlédl na Jane. Připadalo mu, že jí již někde viděl, dříve. Nebo je podobná... měl to na jazyku. Á už to má. Vzpomněl si na reklamu na nějaký krém proti celulitidě nebo čemu, kde leží žena na pohovce a patrně její syn jezdí angličákem po jejích nohách a začne drncat. Máma se ohlédne s takovým zvláštním úsměvem. Byl to jen krátký moment, ale něco podobného Jane tam určitě bylo.

   Když se probral ze zamyšlení bylo nebe nad ním již dokonale tmavé. Jejich skořápka patrně přestala zrychlovat. Jane jí otočila tak aby dobře viděli na planetu. Richarda napadlo, že by se měl asi strašlivě bát v takové malé věci, byl ale v klidu. A byl za to rád. Pozoroval těleso pod nimi. Byla krásná , zelenější než Země, patrně měla tak maximálně čtyřicet procent vodní plochy, a méně oblaků.

   "Tak Richarde, jak ji pojmenujme?" Richard pozvedl obočí.

   "No nevím jak jí budu říkat, ale líbí se mi Syráno."

   "OK. Mně taky."

 

   Večer přišel dřív než čekal. Znaven usnul, v uctivé vzdálenosti vedle Jane, v mžiku. Druhý den byly jeho hlavní zájmem kreatory. Když zjistil, že opravdu může cokoli, měl již plný dům nejrůznějších věcí.

   Odpoledne si vzpomněl na svou skromnou hudební minulost. Domluvil se s Emmetem, kterého si rychle oblíbil - nešlo to jinak, a za pár okamžiků stála kus za domem neskutečná souprava reproduktorů namířených do polí, napojených na elektrickou kytaru.

   "Tak tisíc kilowat...," žádal Richard, "nebo rači pět."

   "Ano, ale stůjte vždy za nimi - je to nebezpečné." radil mu Emmet.

 Richard se raději postavil notný kus za hrůzně vypadající stěnu. Uchopil oparně kytaru, otočil kolečkem. Neubránil se koutkem úsměvu. Hrábl do strun. Bylo to neskutečné, celé okolí bylo vyplněno jeho hromovým pohybem ruky. Doslova nadskakoval při hlubších tónech. Zvuk se šířil evidentně velmi daleko, odrážel se od každého stébla trávy a kamínku a vracel se k Richardovi v majestátném chorálu a v ještě majeśtátnější síle. Richard byl ve chvilkové extázi

Ve chvíli, kdy zuřivě šířil do jeho nového světa těch pár akordů co ovládal, netušil že dvě bytosti opřené zády o stěnu domu rozmlouvají o něm. 

   "Myslím, že to půjde. Zvládne to." vyřkl Emmet.

   "Ano."  souhlasila Jane.

 

   Příštích pár dní se Richard bavil podobným způsobem. Ve středu se poprvé s Jane políbili i když jen z radosti, že Richardova nová replika obrovského středověkého katapultu funguje. Nechávali si vyrábět tolik jídla, že jim jeho hromadění začalo překážet. Emmet ho tedy kamsi odnášel. Richard se také spojil s Davidem - prostě pomocí telefonu. Jane mu řekla číslo a bylo to. Richard si už tak nějak zvykl, že je tu vše snadné. Oba na sebe chrlili zážitky, až zjistily, že jich mají každý tolik, že nemá cenu je vyprávět tomu druhému. Alespoň pro teď.

   V pátek začal na Richarda doléhat stav, který Jane věděla že nastane. Přestával dělat všechny ty šílené věci. Stále častěji seděl jen tak v křesle a o něčem přemýšlel. Bylo jasné o čem. Země.

Jane bylo jasné, že teď teprve přijde to proč tu jsou.

   Jednou, když Richard stál na padesát metrů vysoké věži, odkud házel už asi třicátou vlaštovku přišel zlom. Jednu chvíli upravoval křídla svého letadélka a v druhé stál opřen mrtvolně o zábradlí. Nechápal jak ho to mohlo tak upřímně bavit. Pozoroval bílé tečky rozházené po zemi. A Jane jak na něho zezdola hledí. Tak jo, udělá další úpravu na kormidlech a takto upravená vlaštovka poletí lépe než všechny předchozí. Ale co z toho bude. Proč? Nemá to smysl. Když tato poletí půl, bude chtít aby další setrvala ve vzduchu třičtvrtě hodiny. A pak hodinu? A víc to nepůjde, tak bude spokojen? Asi bude toužit po hodině a jedné sekundě a pak po hodině, sekundě a jedné setině a pak...  Až bude u milióntiny sekundy ho to přestane bavit - tak proč né teď? No jo, ale co bude dělat. Přemístí se na jiné soutěžní stanoviště, třeba vytváření obrovských laserových obrazců na nebi. Složitější, větší a dokonalejší obrazce - až budou viditelné i z vesmíru a pak obludné světelné monstra přesahující jeho planetu a zas toho nechá a půjde dál a každá další soutěž bude o stupeň nezajímavější, protože bude jasné jak to skončí.

   Slezl dolů z věže.

   "Jane, chci vidět Zemi."

   "Čekala jsem to, pojď se mnou." Usadili se před televizor. Richard diktoval co chce vidět.

Kamera projížděla ulicí ve které bydlel. Naprosté ticho a klid. Přemístila se do jeho bytu. Vše bylo tak jak to onen večer opustil. Chtěl vidět nějaká rušná velkoměsta. Londýn, Paříž, NewYork - nic, žádný pohyb, zvuk, změna.

   "Kde jsou...lidé?" zeptal se a myslel spíš těla.

   "Každý zemřelí byl anihilován." řekla tiše, ale jasně.

   "Panebože..." Richard si zvolna rozpomínal na lidi, které za svůj život poznal.

   "Všichni jsou již pryč?"  Jane místo odpovědi mlčela. Na obrazovce se ale objevil jakýsi šedavý příbytek, ve kterém zabořen v ošuntělém křesle klimbal nějaký muž. Měl otevřené oči a zíral na špinavou podlahu metr před sebe. Evidentně nezvládal základní lidské potřeby. Jeho výraz byl naprosto dokonale neutrální.

   " To všichni spáchali sebevraždu?" ptal se zoufale Richard.

   " Asi šedesát procent. Ostatní jsou obětí neřízeného násilí a bezmyšlenkovitých činů a lhostejnosti"

   Náhle obraz skočil do lesa. Richard spatřil ježka, jak se rochní v hlíně. A pak zblízka veliké mraveniště s kuklami a v dalším střihu hejno delfínů jež synchronizovaně uhání těsně pod vodní hladinou.

   "Žije ještě někdo...při smyslech, rozumný?"

   "Ne. Většina přeživších byly i před událostí labilní jedinci."

   Richard odvrátil zrak od obrazovky. Mlčel. Jane přístroj vypnula.

   "Jane, co tu budeme dělat...takhle sami.?"

   "Cokoli. Jakkoli. Je to čistě na nás." Richardovo zoufalství nahradilo rozčilení.

   "Cokoli, jakkoli - hmm, a proč? Pro zábavu Hallům a jinejm." pravil sarkasticky a dál pokračoval:

   "Nehodlám tady dělat kašpárka, dobře jsem Vám sem zapadl, že jo. Házet vlaštovky...jo. Nevím kdo jsi..."

   "Hallům nejsi a ani nemůžeš být pro zábavu", vložila se do jeho výlevu trpělivě Jane. Richard se trochu zklidnil. Zadíval se na ni. Donutil se k síle.

   "Dobře, holt je to prostě takhle. A já jsem neskutečně šťastný, že jsi tu taky. Ať jsi kdo jsi."

   Skoro celé odpoledne se jen tak povalovali a poslouchali všelijaké Richardovi oblíbené skladby. K večeru vlezli oba poprvé nazí do jejich nové velmi prostorné vany napuštěné horkou vodou s obrovským množstvím pěny jež rozmetali všude okolo. Oba si vychutnávali jak nenásilnost melancholické zábavy uvolňuje jejich těla. V prostřed metání pěnových chomáčů se Jane snad náhodou dotkla tváří Richardovy šíje. Tím skončili lety bublin a vše co se k koupelně dělo bylo mezi Jane a Richardem. Nechali pomalu přitékat horkou vodu a s lehkým studem se dopouštěli čím dál odvážnějších dotyků až Jane otevřela své tělo a Richard toho plně využil.

   Bylo to krásné, Richard nikdy před tím nic podobného nezažil. Nějaké ty zážitky tohoto druhu měl, ale byli poněkud krkolomné oproti tomuto.  

 

   Druhý den se Richard nalezl asi v devět hodin v kuchyni. Chystal se připravit Jane snídani do postele. Nemohl se ubráni aby mu situace nepřipadala malinko kýčovitá. Ale moc to chtěl udělat, tak co. Schválně si od divné mikrovlnky žádal jen suroviny a pak až komicky pečlivě mazal máslo a med na tousty. Dva s tímto a dva s tvarohovým sýrem Cantadou. Tradiční pomerančový džus zavrhl - kdo by to po ránu pil ? Později zjistil, že zrovna Jane by si dala říct. Tentokrát jí musela stačit čtyřdecka CocaColy v matně křišťálové orosené skleničce s dutými ledy. Byl se svým výtvorem spokojen.

   Jane měla radost. Schválně nešla svému druhovy pomoct přestože již nespala. Moc příjemně se najedli.

   Na tohle se Richard večer těšil když usínal. Dál ale ve svých plánech na zítřek a celou budoucnost neviděl. To na něho nyní také dolehlo. Koukal na zadrobený vanilkově žlutý podnos a hledal nějaký záchytný bod ve svém budoucích dnech.

   Nevěda co jiného, šli se projít. Nakonec to bylo docela zajímavé musel připustit Richard.

Poprvé viděli zdejší les. Byl dost podobný Zemským, listnatým. Jednotlivé stromy tak nějak spolupracovaly. Tvořili spleti dvaceti i více kmenů na ploše půlhektaru a místy vytvářeli veliké košíky z tenčích větviček. Nebo je vytvářelo něco jiného. Jednou si všiml nějakého pohybu na dně misky. Ptal se Jane na místní faunu. Prý tu žije více méně jen zvířectvo potřebné pro „provoz“ lesa. Tedy minimum větších tvorů. V oněch košíkách prý žije něco podobné velké veverce v symbióze se stromovím.

   Vylezli na nevysoký podlouhlý kopec. Spatřili poprvé Syránské moře. Bylo překvapivě vlnité, na to že nefoukal téměř žádný vítr. Richard zakroutil hlavou, když koukal na netknutou písečnou pláž - tady je asi všechno podle jeho gusta. Chtěl blíž. Zavolali tedy Emmeta. Stačily tři minuty a zastavil před nimi, prázdný, jejich elektrodžíp. Za dalších patnáct už stáli po kotníky v chladivé vodě. Richard vdechoval tu důmyslně zvláštní vůni moří. Pak se podíval na Jane.

   „Vsadím se že není slaná. Když mi tu jdete tak na ruku... přece se nebudu pokaždý po vykoupání sprchovat.“ řekl a olízl si prst. Oklepal se. Tak tady se dost seknul.

   „No, asi budeš muset.“ usmála se Jane a pokračovala :

   „Já nevím jak tobě, ale mě by se tu asi tolik nelíbilo kdyby nebylo slaný - sladká voda je v rybníkách a flaškách.“

   „Hmm.“ Richard pokýval hlavou.

   Ještě chvilku tuto epizodku myslel, bylo to zvláštní - slaná... a to co řekla Jane. To jako mu tady nemohou připravit ještě lepší svět protože by ho jaksi považoval za horší. Díky vzpomínkám a představám  jak to má být. Nebo na tom, že má rád slané moře je ještě něco jiného. V tom však na něho dolétla sprška vody vyslaná jeho krásnou přítelkyní. Zasáhla Richarda přesně ve chvíli, kdy se již zamotával do svých myšlenek a tak ji využil. Otočil se a skočil do vzduchu jak nejvíce dokázal - což bylo poměrně dost a ještě nutno připočítat oněch sedm procent. Plácl s sebou půl metru od Jane. Stála nad kolena ve vodě, ale rázem byla mokrá od hlavy až k patě. Richard se vynořil a Jane se na něho vrhla.

   Uklidnily se docela brzy a když se sušily na břehu, ručníky byly v autě, něco Richarda napadlo - Lego.

   Kdysi tvoříval z tohoto mistrovského díla docela úctyhodná monstra. Vždy ho vzpomínka na Lego oblažila a tak nějak pohltila. Vzpomněl si že ho mimo jiné dost často lákaly lodě, ovšem s těmi byl v Legu problém. Ale teď, když má dostatek všeho takže i všech dílů, které potřebuje? Jako pokaždé když za Lego časů dostal nápad co stvořit, měl už v ten samý okamžik nástin řešení. Alespoň některé části.

   „Trup... “ drbal se moudře pod bradou „... ten by mohl být složen ze spousty těch velkých modrých nádržek na stačený vzduch pro písty - jdou ucpat a dost pevně přidělat...“ V tom jej napadlo jak ho na věži opustilo nadšení pro házení vlaštovek. Ale to je přece něco jiného, tehdy netvořil, říkal si. A co? Když nic tak toho prostě nechá, uklidňoval se. Sám tomu, ale nevěřil.

   „Richarde si v pořádku.“ uslyšel Jane.

   „Jó, jo, něco mě napadlo,hele,  pomůžeš mi...?“  

 

   Za týden už měli část trupu lodi, která je už samotná unesla na hladině. Richard se rozhodl, vzhledem k tomu, že to bylo možné, že loď bude celá z dílů Lega. Pouze baterii si vypůjčí, podobnou jako je v džípu, od Emmeta. Pozoroval sto devíti voltových motorků rozložených před sebou.

   „To musí pro začátek stačit.“ brumlal si.

   „A když tak ještě sto přidám.“

 

   Richard si dílo vychutnával. Již dávno nestavěl stylem od nutného spánku do dalšího nutného spánku. Čtyři, pět hodin montoval a pak si odpočinkem vychutnával pokroky na svém člunu.

   „Příliš hydrodynamické to asi nebude, ale na tom nesejde - důležité je že je to celé z Lega.“ uklidňoval se.

   Jane mu celkem často pomáhala - bůh ví že opakující se stereotypní práce bylo až až. Richard to po ní ani příliš nežádal. O to víc ale její iniciativitu oceňoval. Když zrovna společně neprohrabávali hromady dílků připravené kreatory, trávila Jane čas často s Emmetem. Prý tak klábosí a sem tam si něco zahrají. Richarda kolikrát napadlo, jak je divné, že ona je tu s ním a tráví čas s nějakým kreatorským Emmetem. Když ale stavěl vůbec mu to nevadilo. Ani pořádně do důsledku a v celých souvislostech nevěděl proč. Jane ano.

 

   Do dvou měsíců byla Richardova kocábka kompletní. Nikdy ji nezkoušel ponořit, jen si spočítal vztlak a těšil se na ten okamžik až do konce. Stvořil s Jane jakýsi modrobílý pseudorychlostní člun. Docela úzký asi šest metrů dlouhý. Celé dno bylo protkáno konstrukčními mezírkami. Nevadilo to, loď mělo nést necelých patnáct set samostatně uzavřených nádržek.

   Pohon stem motorků nakonec Richarda nepřesvědčil. Přidal ještě sto. Vždy pět motorků pohánělo jednu hřídel a na jejím konci byla asi sedmicentimetrová dvoulistá vrtulka. Ta nejlépe profilovaná jakou Lego nabízelo. Do vody tedy čouhalo na čryřicet hřídelek ve třech úrovních.

Prostor kam se měli s Jane usadit by velmi hutnou a důmyslnou konstrukcí, přesto neriskoval pokus o nasednutí na suchu - ve vodě se lépe rozloží jejich váha.

   Konečně nastala ta chvíle. Loď nyní umístěná ponorem pod úrovní hladiny, ale oddělená od vody pískovou hrází poprvé zakusila svlažení. Hladina stoupala a Richardovi zatrnulo. Stále se ne a ne zvednout. Na samé horní hranici předpokládaného nezatíženého ponoru se člun zhoupl a oddělil od dna. Richard vydechl. Pokynul Jane k nástupu. Ta se trochu zdráhala. Dílky pod její nohou lehce zaskříply, ale když se usadila bylo vše v pořádku. Richard aby ukázal, že kabina je dobře postavena hupsnul na podlahu poněkud ostřeji takže součástky zavyly více, ale nic nepovolilo.

   Podíval se na Jane, jako Hugh na René v kabrioletu a uchopil páku plynu. Tedy elektřiny. Richard byl vzrušením bez sebe. Na Jane jejich výtvor také evidentně zapůsobil, ještě více ale zřejmě vychutnávala Richardovu euforii.

   Motory spustily. Oba ucítili nečekaně silný zátah. Richard se mohl rozskočit. Poživačně posunul páku rychle až do krajní polohy. Ještě chvíli loď zrychlovala. Pak se dostal ke slovu odpor, jak Richard předpokládal vzhledem k nepříliš hydrodynamicky jemného trupu. V pravdě, výsledná rychlost nebyla nikterak závratná, ale dostatečně stačila naplňovat Richardovo opojení. Pohnul kormidlem, lamely mříže za vrtulemi ze pohnuly a člun zostra zatočil.

   Richard věnoval Jane vášnivý polibek a vychutnal si posledních pár sekund na plný výkon. Pak ubral, v rámci možností pohodlně se usadil a majestátně vedl loď podél pobřeží.

   Trvalo dvě hodiny. než se nabažil a zamířil zpět do jejich skromného přístavu.

   Večer volal Davidovy a líčil mu své námořnické úspěchy. Na tohle se dost těšil. Davidovy reakce byly... adekvátní, se spoustou superlativů. Nějak, ale rozhovor nenaplnil Richardovo očekávání. Odfrkl si, když zmizel obraz jeho přítele z obrazovky. David, ke konci vyprávěl cosi o jeho setkání s jinou rasou a jejich rozhovorech, což Richarda poněkud uzemnilo. Né, že by Davidovo dobrodružství považoval za nějaké pozoruhodnější, než jeho výtvor. Právě naopak - nějaké povídání... on něco stvořil, to přece...

   Později večer, když vyprchávala euforie, začalo v něm hlodat podezření. Vždyť, po pravdě, slepil jen pár kousků umělé hmoty do hromady. Zvládnul by to každý? V této chvíli však zasáhla Jane, jako by přesně věděla co mu běží hlavou.

   „Něco pro tebe mám...“ pravila tajemně a odešla do vedlejšího pokoje. Ve vteřině byla zpátky, v rukou s velikým obrazem. Byl dokonce v elegantním tmavohnědém rámu. Předstoupila před Richarda a otočila ho. Usmál se. Na A-nulkové fotografii byl jejich člun i s nimi. Fotka to byla nádherná, s bublinkami pěny pod přídí, vlastně všude a dokonce i Janeniny vlasy vlály dozadu, což patrně napůl způsobil vítr. Především se v ní, ale skrýval obrovský majestát, jejich člun vypadal monumentálně. Richarda napadlo, že Jane asi naprosto přesně věděla co chce, když s Emmetem tvořily tento obrázek.

   „Jane, to je úžasný... přiznej se, že jste to trochu upravily od skutečnosti. Že by jsme jeli takhle rychle?“ pojal podezření.

   „Ne, ne, bylo mi jasný, že bys to odmítl. Ovšem vybrat, správný pohled a vlastnosti... žádná sranda “ teď to Richardovy došlo.

   „No, jo vlastně, vždyť Emmet nebyl na břehu dlouho, a nevšiml jsem si, že by...“

   „Je to tak Richarde, pokud budeš chtít, můžeš se podívat na celou minulost tady z jakéhokoliv úhlu.“

   „Ty Bláho.“ vydechl Richard a hned se mu v hlavě množily, né zrovna slušné nápady, jak tuto novinku využít. Neskrýval to.

   „To jako i na tvojí...celou...“ pronesl potměšile. Jane pochopila. Otevřela oči dokořán a naklonila se k němu.

   „Hmm, i mojí.“ šeptla.

   Tentokrát Richardovy lhala.

 

   Ještě po čtyři dny, se Richard více méně věnoval své lodi. Prováděl drobné změny, byly i na jedné delší vyjížďce. Pak, ale přišlo to co muselo nutně přijít. Už nebylo co upravovat, přidávat a ježdění se také nabažil.

   Další den si všiml, že si na člun ani jednou nevzpomněl. Neměl takový pocit, jako tenkrát na věži s vlaštovkami. Zažíval uspokojení. Jenže, uspokojení když trvá, není dobrý stav. Richard to tušil. A to mu nepřidávalo. Neměl ještě sílu a odhodlání ani nápad na nějakou novou akci a tak se poflakoval po domě a postupně lehounce zápasil apatii. Došlo i na to co jej napadlo před časem. Ujistil se, že je sám a navolil na přístroji patřičné údaje - ten, jak už si zvykl, hned pochopil co chce. Pozoroval milostnou scénu dvou lidí. Sebe a Jane. Zprvu jej jeho vlastní osoba na obrazovce poněkud vyděsila, ale když změnil pohled, tak aby viděl něco hezčího...

Bylo to vzrušující. Přesto Richarda vůbec nenapadlo, že by ony žhavé obrázky mohl využít i jinak. Ne, že by tato činnost jej i v poslední době úplně minula. Bylo úžasné pozorovat Janeniny křivky z jiných úhlů než v reálu. Připomnělo mu to onen ještě nesrovnatelně silnější zážitek, kdy viděl trojrozměrně nahou Jane.

   Jane nic o svém špehu neřekl, ale z jeho chování večer na pláži, kde si rozložily deku deset na deset a chvílemi nevnímali kde jsou, měla možnost pochopit, že využil čeho se mu nabízelo.

  

   Už strávily v jejich novém domově více než rok a půl. Richardovo vnitřní stav byl dosti nestálý, nikterak se ale nehoršil. Stvořil ještě několik výtvorů ze stavebnice stavebnic, ale nic tak velkého jako loď. A také nic co by mohli sami používat. Jedním z posledních děl byl model planety Země, koule v průměru asi metr dvacet. Richard byl právem velmi pyšný na vnitřní konstrukci sféry což byl systém vzpěr, složitý asi jako půlka jejich člunu. A i vnější vzezření planety bylo nadmíru věrohodné. I s naznačením atmosféry a oblaků průhlednými díly.

   Když tak jednou v posmutnělé náladě seděl a zíral na modrozelenou kouli před sebou, nastal v jeho hlavě zvrat, o kterém neměl tušení. Ten jej ovšem přivedl na správnou cestu a Jane jež jej záhy rozpoznala zalila vlna hřejivého úspěchu. A také menší vlnka hrdosti, jak na Richarda tak i na sebe samou.

   Richard by vůbec neřekl, že právě prochází onou změnou, která je tolik očekávána. Jak se množily a svým způsobem zdokonalovaly jeho výtvory z Lega, ale i jiné, říkal si čí dál víc - a co já sám? Využívám tak nějak dostatečně svůj život? Občas ještě prožíval radost nad tím, že se viditelně zlepšuje jeho schopnost konstrukce. Ta ho, ale nenaplňovala. K jeho nelibosti.

   Ve snaze zapojit více sebe a své počitky do života odhodlal se Jane požádat kromě jiného i o další ženu. Když se vyjádřil, že by rád zažil milování ve třech, Jane chvilku tak zvláštně oponovala, že si byl od začátku jist, že jeho přání bude vyslyšeno. Ze srandy vyřkl jméno Valeria Golino, bylo mu docela jedno o koho půjde. Když ovšem ležel na posteli a rozhrnula se bledě modrá záclona skrývající dvě spoře oděné ženské postavy, zjistil co všechno je možné. Ta žena vedle Jane byla slečna z filmů o které ze zmínil, ovšem s takovou nějakou jinou vizáží, což bylo velmi příjemné. Obě jeho nynější partnerky se ujali iniciativy a Richard na krátko zakusil královských pocitů.

   Přesto později nehodlal nic podobného opakovat. V některých jemnějších chvílích si, i když poněkud zvráceně, uvědomil, že Jane opravdu miluje a to mu, alespoň zatím v podobných orgiích brání. A také, vzhledem k celkové emocionální zátěži, která jeho jako člověka nepřekypujícího sebevědomím zatěžovala, čekal, že půjde o silnější zážitek.

   V tomto duchu se ještě několikrát pobavil, jedenkrát jako návrhář spodního prádla pro modelky, které se k tomuto účelu hodí a které si sám vybral z kompletní historie Země nebo se dokonce pokusil o kresbu portrétu či choreografii lehce erotického tanečního vystoupení.

   Po určitou dobu si carsky vychutnával co všechno může, ale čím divočejší akce si vymýšlel tím větší bylo jeho zklamání, když žádná z nich nezměnila jeho život.

   Často sledoval Jane, jak se tváří na jeho řádění, ale nikdy nenašel v jejích reakcích nevoli. Nikdy by neudělal nic co by shledal nepříjemné pro Jane. Ve skutečnosti jej leckdy sama ona přesvědčila, že může cokoliv a velmi přesvědčivými slovy se vždy trefila do toho jak se na věc díval on a to nikdy nezasahovalo do jeho lásky k ní. Dokonce se zapojila do přehlídky spodního prádly. Pouze si prý musí vybrat z Richardových hadříků jako první - po tomto Richard ztratil i poslední ostych.

   Přesto...a nebo možná proto, se Richard nedokázal ubránit přicházející apatii. Uvědomoval si, že proti své depresi používá ty nejhrubší zbraně. Sex a orgie, obžerství, také často alkohol. Byl schopný vykouřit tři krabičky za den. Jane, a to mu přišlo sobecky tak trochu zvláštní, ho nikterak neodrazovala od nicnedělání, piva a lehké sebedestrukce. Nevymýšlela žádné průzkumné akce, výlety a podobné osvěžení.

   Takto se Richard dostal až do stavu, kdy měl za sebou čtrnáct dní téměř dokonalého nic nedělání a s přivřenýma očima už nějakých šest hodin sledoval obrazovku s všelijakým obsahem - od záběrů klidné Země až po erotické seriály. V tom za ním přišla Jane a požádala ho aby s ní šel kamsi k Malému jezeru. Překvapilo ho to, tohle se nestalo už dobrý měsíc. Už jen proto a také z náhlého přívalu studu nad sebou se co nejčileji vzchopil. Trochu se mu zatočila hlava.

  

   Ušli asi tři kilometry, když uviděli jemně zčeřenou hladinu Malého jezera. Zastavili se na břehu a Richard všiml, že vpravo od jezera je velká divně šedá planina. A kousek dál nějaký barevný předmět.

   „To je ono, to jsem ti chtěla ukázat - to je čistě má práce, Emmet jen asistoval.“ Richard mhouřil oči, ale nerozpoznal nic. Pokrčil rameny.

„Pojďme blíž.“ Už po několika desítkách metrů mu došlo o co jde. Ta veliká rovná šedá plocha je gigantická základní deska pro stavebnici Lego. A to barevné je jakési náměstí či co.

Když došli až k okraji čudlíkované desky Jane vytáhla z batohu dva páry speciálních bot s pěnovou podrážkou. Richard žasnul, ta plocha před ním mohla mít snad pět možná deset hektarů.

   Došli až k barevné stavbě. Bylo to nějaké náměstí, převážně tmavě hnědé, dvě budovy na okraji kryly zvláštní křivé červené střechy. Velikost staveb byla taková aby odpovídala velikosti větších Lego panáčků, kterých bylo všude spousta.

   „Jane, to je úžasné...“ pravil upřímně Richard.

 

   Do konce měsíce postavili asi třikrát tolik Města Dětí, kolik stvořila sama Jane. Richard se pro dílo nadchl zprvu kvůli Jane. Později však svůj pohled na tuto náplň dní nastavil do jiného úhlu a zcela podlehl. Postupně opustil jakousi Zemskou reálnost staveb a situací a začal skutečně tvořit. Jane jej následovala. Kolem středu stavby, která začala Jane a který dostal název Historické centrum se rozrůstal čím dál divočejší Nový svět. Nevyhnuli se samozřejmě zcela paralelám mezi dílem a skutečností, kterou Richard znal, ale tyto se stávali čím dál nezřetelnější až by je žádný jiný člověk nežli Richard nerozpoznal. Historické centrum obepínaly dvě asi osmimetrová červená ramena velmi plastického tvaru. V místě kde se pomyslně protínaly špičky těchto ramen bylo volné místo. Toto volné místo narušovalo řetězec  připraveného domina, jež začínalo snad patnáct metr daleko a tři pokračovalo někam poblíž Historického centra. Každý jeho článek byl co do velikosti asi stodeseti procentní násobek předešlého, takže poslední díly byli přes dva metry vysoké. Nad celou touto situací se táhl půleliptický oblouk kompletně posetý Lego světly, což v noci dodávalo scéně opravdu magický akcent.

   Jakožto živé elementy města ponechali Richard a Jane Lego panáčky, ovšem situace ve kterých se nacházeli byly s rostoucí vzdáleností o centra čím dál podivnější. Richard s oblibou vytvářel scény s velkým množstvím lidí a za pomoci různě barevného světla. Postupně se mu dařilo se čím dál víc oprošťovat od zažitých principů tvoření emocionálně působivých situací a forem. Člověk s méně poznamenanou myslí by patrně nikdy neporozuměl jeho hrdosti nad podivným výjevem, kde je mnoho všelijak postavených panáčků zmrazeno na povrchu jakéhosi plochého nesymetrického trychtýře.

   Richard se jednu chvíli neubránil přirovnání jeho staveb k dílům některých nepochopených pozemským umělců. Pojal v této souvislosti pochybnost, zda to co dělají má vůbec nějakou kvalitu - vždyť už s tím uměním na Zemi to bylo poněkud nejasné a co teprve on. Jane na toto měla, jako obvykle, velmi zřetelný názor.

   „Nic jako kvalita uměleckého díla neexistuje. Pozice kterou zaujímalo, to čemu říkáme umění, v lidské společnosti, je jedním z velkých důvodů, které zapříčinily to co se stalo. Byť není fakticky až tak vzdálená od pojetí, které by dávalo naději.“ Richard by chtěl slyšet dokončení tohoto vysvětlení. Jane však mlčela. Neptal se, kdyby to bylo řekla by to hned.

   Neptal se ovšem možná také z jiného důvodu. Neptal se, protože možná něco jako stín odpovědi tušil. A věděl, že nemůže tušit více. Prozatím ne.

  

   Stavba města je úplně pohltila. Richardovy myšlenky a vize byly nyní o tolik rychlejší, nežli realizace, že požádal Emmeta o pomoc. A to již dokonce využíval roboty kompletně postavené z Lego dílů, kteří stavěli jednodušší opakující se části. Byl to nádherný pocit - dvanáct pomalu se pohybujících beztvarých figur přejíždělo sem tam po volné ploše a přiťukávali dílky.

   Emmet s ním vedl nezvykle dlouhý rozhovor, jako by se chtěl ujistit, že moc kterou dává do rukou člověka nebude zneužita či co? Instalovali nějaké komponenty speciálního kreatoru po ploše, kde byl záměr tvořit a díly se vytvářely již na správných místech. Systém byl na jednu stranu co do ovládání dosti složitý -  Richard trval na tom, že musí mít díl v ruce a sám jej přidělat - né však každý.

   Trvalo týden nežli se podařilo vyladit inteligenci kreatoru tak aby Richard nemusel každý druhý úsek anihilovat. Cítil lehké uspokojení, že se mu podařilo podat požadavek, který byl i pro Hally oříšek. Za měsíc již vládl touto novou stavitelskou mocí naprosto samozřejmě. Jedním pohybem ruky dokázal zastavět hektar a dalšími několika jej dotvořit ke své naprosté spokojenosti.

   Uplynuly další tři měsíce naplněné stavbou města, jež už velikostí spíše spadalo pod pojem stát. Podle pozemských měřítek by šlo soudit, že Richard Braun již úplně nevládl čistým lidským rozumem. Na první pohled to nebylo patrné, pomineme-li jeho většinovou činnost. Víceméně zdravě jedl, dokonce se i místy věnoval Jane, spánek až na výjimky nezanedbával. V jeho mozku však definitivně došlo ke změně. Sám to nevěděl, i když snad tušil, když tak jednou stál na jakémsi hřebeni střech co nebyly střechy, uprostřed světa co vytvořil a spatřil skupinu panáčků, kteří snad shodou okolností hleděli svými černými tečkami očí na něho.

   Už se totiž nikdy nestane to co se doposavad mohlo stát znenadání kdykoli. Už se nikdy sám sebe nezeptá - má tohle smysl? Né, že by jeho výtvor nabral nějaký nevyvratitelný smysl - pouze velikost, ale v Richardovi zemřelo to co tuto otázku celý život pokládalo. To co lidé považují snad za nejhlubší lidství, možná i duši. To co se stará jen o bytost, která to nosí. To co se snaží zajistit budoucnost pro svého živitele skrze posloupnost příčin a důsledků, smyslů a důvodů. To co ovšem nikdy nenalezlo absolutně nic a pouze parazitovalo na dílčích úsecích života a hlásalo, že tohle je třeba aby tamto mohlo a tohle zas ne. Možná, že sám tento infiltrát bytostí ví, že nabízí sůl žíznivému, možná že ne, ale patrně by se dříve či později umlčel, kdyby onen žíznivý sám nesypal do svého chřtánu tolik soli a tak často.

   Starý Richard by sám nikdy nebyl schopen umlčení toho co má v sobě. Dosáhl toho tak, že zabil sebe. Nikoliv fyzicky. Zabil sebe, tak jak říká věta: ztratit naději. Zabil ovšem pouze to co se mylně vydávalo za život, za jeho život.

   A zabít sebe dokázal tak, že se stal Bohem pro svět, který stvořil. Zcela lhostejno, že svět je to pouze v jeho mysli. A nezměnitelná skutečnost neživosti umělé hmoty zůstává nehybnou.

 

   Richard si s velmi upřímnou a čistou radostí prohlížel jeho a Janenino město. Nebyl vůbec problém strávit týden dovolené a nevidět nic jiného než vytvořily. A to mohli třeba každý den ujít padesát kilometrů v oněch pěnových botách jakýmkoliv směrem. Oba často zapomínaly co kde, jak postavily, takže výlety byli do značné míry poznávací.

   Né, že by již nechodily do skutečné krajiny. Spíše naopak. Oba je těšilo to přirovnání - tohle prostředí stvořil někdo jiný - a tohle my. A také objektivně byla živá příroda nutná, aby tak nějak vracela jejich smysly do normálního stavu. 

   V jeden trochu abnormální den si Richard po dlouhé době vzpomněl na Davida. Spojil se s ním. Váhal jestli nemá navrhnout osobní setkání, ale nevěda proč to zavrhl. Ani David to v rozhovoru nenadhodil, v což ve skrytu duše doufal. Evidentně byli oba pěkní samotáři, povzdychl si Richard.

   David vyprávěl, jak se s Darovou pomocí ocitl v podobě nějakého nižšího druhu a dokonce v jeho společnosti. Zcela fascinován popisoval procesy a jevy, které Richard jakoby důvěrně znal, ovšem z prostředí pro něho naprosto prázdného. Alespoň takový z toho měl Richard pocit.

   Opět jej dost znechutil Davidův postřehnutelný nezájem o jeho činnost. Tentokrát si však jasněji uvědomil, že podobný pocit z jeho reakcí musí mít i on. Rozhovor netrval dlouho.

   Richard kontaktoval ještě několik náhodných osob, které měli být odvezeny ze Země.

S polovinou se vůbec nespojil - Jane mu bez okolků prozradila, že nežijí. Že se prostě neaklimatizovali. Další čtvrť lidí pozoroval, jak se rozkládají v hlubokých apatiích a depresích, zcela bez činnosti a prakticky vůbec nekomunikující. Zbytek se zabýval více, či méně pochopitelnými činnostmi. Některé ho docela zaujali. Jedna žena vybavena silnou ploutví místo nohou, bez jakýchkoli dýchacích aparatur plula asi dosti hluboko v nějakém moři. Ariel byla hezčí, usmál se Richard - ta žena měla dohladka oholenou hlavu. Dalšího člověka nalezl jak se pomocí jakési virtuální reality prochází v buňkách svého vlastního těla. Z popisu se dozvěděl, že „simulátor“ uspokojuje plně všechny smysli a zrak je možné všelijak upravovat. Nejpodivnější co nalezl byl výjev ke kterému nebyl k dispozici žádný popis. Postarší muž seděl v takovém pokleku - jako by náboženském - třicet metrů před obrovským stromem. Vrchní lístky mohli být sto metrů vysoko. Tato situace by samotná nebyla příliš zajímavá. Strom se však k tomu člověku nakláněl. Asi. Richard studoval scénu ze všech stran. Byl si jist, že celá dřevina směřuje přímo ke starcově hlavě, ale nemohl si to nějak geometricky ukázat.

   Několik lidí se věnovalo relativně podobné tvořivé činnosti, jako on. Nalezl ale překvapivě málo nějakých sexuálních činností - ačkoliv když ano, tak stáli za to. Richard by nikdy neřekl čeho je lidské tělo a hlavně mysl v tomto směru schopné.

   Tak nějak si usmyslel, že někdy později by se mohl s některým z těch lidí setkat. Zejména z těch co vytvořili také něco trochu majestátního. Setkáni krále s králem.

   Teď ale musí dokončit osídlení Malého jezera inteligentními prstýnkovitými rybami jejichž domovy na dně dávno stojí. A vylepšit elektromotorický systém rotace vody, aby se žádné ryby nezachytávali na krajích a mělčinách. Nevyhnul se použití malé pomocné pevné sítě. Jane vymyslela důmyslný vynález jak zajistit, aby prstence zůstávali na jedné stále hloubce a dokonce vylepšení, které dovolovalo aby sami periodicky klesali a stoupaly. Čímž se podařilo zahájit automatické osídlování zatopených domovů.

  

   Po asi půl roce tohoto zvláštního života si ho Jane jednoho večera usadila před sebe, ztišila televizi a velmi zvláštně promluvila:

   „Richarde ráda bych s tebou šla dnes večer do našeho bazénu. ...na něco jsem si vzpomněla a mám docela... toužebnou náladu.“ Richard se na ní dlouze zadíval. Napřed soudil, že Jane má asi chuť na nějaké milostné hrátky. Pak si ale všiml skrývaného smutku v jejích očích . Zdálo se že nechce aby vypadala utrápeně, ale zase by ráda aby pochopil, že není v bujarém rozpoložení. Když nic dlouho neříkal, trochu povzbudivě se usmála.

   „Tak jo.“ pravil Richard co nejneutrálněji, protože nevěděl jak se postavit k Janenině zvláštní náladě.

   Ulehli vedle sebe nazí do bazénu na mělce zatopené nafukovací lůžko. Voda byla akorát horká. Leželi dlouho. Richard si všiml odlesku v Janeniným oku. Instinktivně věděl, že není třeba aby něco říkal. Tak jen něžně třel šíji nádherné bytosti vedle něho. Správně totiž odhadl, že se něco blíží.

   Jane se posadila. Pohlédla dolů.

   „Richarde, tohle bych nemusela dělat. Je mnoho důvodů pro a snad ještě více proti. Ale život mojí důvěry v tebe, by bez toho nebyl pravdivý. Prosím nic nedělej, jen se dívej - mohl bys mi - přímo mě ublížit. Richard již trochu vyděšen kývl.

   „Neboj se.“ řekl tiše.

   „Díky.“

   Jane vylezla z vody a postavila se tak aby na ni Richard dobře viděl, asi tři metry od něj. Napřímila se s chodidly u sebe a zadívala se úplně přímo před sebe. Richard sledoval jak se vzdouvá její hrudník. Dlouhou chvíli se nedělo nic. Pak se Richardovy sevřely vnitřnosti. Jane se přestala hýbat. Úplně. Ztratili se ty mikropohyby, které ukazují na život stojícího lidského těla. Nedýchala. Richardovo srdce šílelo. Ač zuřivě nechtěl, tušil co se děje. Zapálilo mu v nose a zvlhly oči. A pak naplno propadl zoufalství, které zná jen ten kdo přichází o to nejcennější.

   Janenino tělo se rozplývalo. Teď již si byl jistý. Viděl skrz její prsty. Přes její nádherné dlaně. A pak i ramena. Uprostřed jejího trupu zůstával neprůhledný ovál a jak se Jane ztrácela získával jasnější podobu.

   Z celého těla zbyla jen lehounce zabarvená mlha, která však doposavad držela Janeninu podobu. Uprostřed visel tmavý téměř černý elipsoid ostavený na výšku. Asi čtyřicet centimetrů vysoký. Nebyl úplně neprůhledný. V jeho nitru jako by zářily dvě malinké hvězdy s obrovskou intenzitou. Ale zvenku, kvůli jeho hmotě jen slabounce světélkovaly. Skvrnky byly patrně v ohniskách toho dokonalého geometrického tvaru. Tvaru, který Richarda odpuzoval. Nenáviděl tu věc. Téměř dokonale. Téměř... Nebyl by schopen to připustit, ale skutečně v něm byla drobounká jiskřička citu k Jane i jako této bytosti. A ona to věděla. V nitru onoho tmavého eliptického světa bouřila radost. Však ve formě kterou Richard nikdy nemohl spatřit.

   Po pěti minutách se začala opět zhmotňovat. Rovnoměrně celé tělo se stávalo stále neprostupnější pro světlo a tvářelo hmotu. Než se Richard stačil nadechnout pohnula se.

Když opět sklopila pohled k němu, lehce se usmála. Richard nereagoval. Promluvila:

   „Prosím nic neříkej, né teď. Na něco se tě zeptám a pokud neodpovíš půjdu do svého pokoje.“ Richard jen zíral. Navlékla si župan.

   „Mohu k tobě zpátky do bazénu?“ zeptala se naprosto bez jakéhokoliv tónu prosby v hlase. Rozhodně né však lhostejně. Richard zůstal ve strnulé poloze. V hlavě měl dokonalý zmatek.

On tušil, že Jane není obyčejná... ale.

    Jane se pohnula. se zvláštní lehce komickým poskokem se otočila a odešla.

    Po dlouhé době Richard vylezl z vody a odebral se do svého pokoje. Ležel na posteli. Přemýšlel o všem možném, ale stále se mu vracel do hlavy ten tmavý ovál a pak ta Janenina podivná pirueta, když opouštěla pokoj s bazénem. Hodiny plynuly, začal klimbat.

   Asi ve dvě hodiny vstal z postele. Chytil kliku. Zavřel oči a otevřel. Už se nezastavil. Zaťukal v takovém nějakém mluvném gestu a vstoupil k Jane. Dodal si odvahy a rovnou ulehl k ospalé Jane. Hleděla mu do očí. Odkryl peřinu a položil svou dlaň pod její ňadra, tam, kde bylo to světélko obalené černou hmotou. Janenina ústa se o setinu milimetru pohnuli. Richard fyzicky z její hrudi necítil nic, jen hladkost hebkých malinkých zlatavých chloupků a kůži. On však věděl co je tři pět centimetrů pod jeho rukou.

   „Richarde, nemáš představu jak je tohle důležité a jakou mám radost.“

   Kdyby si Richard uvědomil přesný význam této věty, možná by tak brzo neusnul.

   Jane nespala celou noc.

 

  

   Richard Braun otevřel oči. Přestože měl hlavu zachumlanou v polštářích a příliš toho neviděl, něco jej na příchozím ránu vyděsilo. Barva - aniž by se pohnul pozoroval odstín pokrývky a byl si čím dál tím jistější, že to není ta, která jej večer skryla. U Jane přece byli světle modré deky. Jane měla hodně modrých věcí... Jane... plácl rukou vedle sebe. Ta se, ale zlomila přes okraj postele, který tam neměl být. Tam měla být postel s Jane.

   Napřímil se.

   „Panebože, to snad ne...“ bezmyšlenkovitě mu vyšlo z úst. Rozhlížel se kolem sebe jako by byl v kraji divů. Přitom se ale nacházel v prostředí, které zná nejlépe. Seděl na posteli ve svém starém bytě. V bytě na Zemi. V tom ho to napadlo. Sen? To přece né, to nemůže...

   Na jeho nočním stolku cosi leželo. Přeložený papír na jehož vrchní straně byl portrét ženy. Jeho ženy - Jane. Zíral na obrázek. Výraz očí vyobrazené bytosti mluvil za vše. Richard, ale nic nechápal. Bál se sáhnout na tu věc na jeho stolku. Musí to, ale udělat. Teď.

 

   Richarde,

   jsi opravdu zpět na Zemi. Stalo se něco velmi nepravděpodobného. U dostatečného počtu lidí - ano, včetně

 tebe - se podařilo dosáhnout jisté změny, která zapříčinila návrat. Tvůj a dalších dvanácti set lidí. Jste nyní jediní lidé na Zemi.

   Opravdu nešlo vykonat žádnou část procesu, který si zažil jinak. A to i k mojí nevoli. Nebyla možné - jak tě možná napadne - například úprava genů a podobné zásahy, z důvodů zachování chaosu, chceš-li náhody. Absolutní náhoda totiž spočívá v přenosu jevů z minulosti do přítomnosti, a v potřebě zachovat prvopočáteční neznámé ovlivnění, které zamezuje možnosti určit cokoliv dopředu a tudíž smrt - ve vašem smyslu.

   Není také možné abych nyní byla vedle tebe. Nelhala jsem ti, pouze neřekla vše. Byla jsem člověk, bez lidské minulosti. Také ale bez lidské budoucnosti. Patřím do druhu, který, je svým způsobem parazitický. Přesněji žije symbiotickým životem. Energie, která nás živý, je energie naturální radosti nebo štěstí. Adaptujeme se do podoby a života jiné rasy, které dopřáváme radosti, z jejíž poloviny žijeme. To, že jsem byla právě s tebou byl důsledek spolupráce s Hally. A nyní mě čeká další živitel.

   Těžko pochopíš, ale nejvěrnější přiblížení, je že jsi jeden z mých rodičů. Mnoha. A vždy budeš.

Jak jsem již řekla, štěstí je forma energie, tak jako teplo či pohyb. Z tohoto také plyne příměr dále vysvětlující, proč se stalo co se stalo. Lidé samy vytvářeli štěstí a chtěli z něho žít. To principielně trvale nelze - tak jako i perpetum mobile se vždy zastaví.

Tuto smyčku je třeba odstranit. Smyčku : proč - kvůli štěstí.

   Ty a ostatních dvanáct set lidí budete žít více méně shromážděni a jednom místi, za mírné asistence Hallů. Umělé štěstí dodávané vašim myslím, je již na poloviční hodnotě, než na začátku a tato hodnota bude stále klesat. Nejpozději do tří let budete osamostatněni. V určitém smyslu poprvé. Není jisté kam vaše budoucnost povede. Je, ale možné, že se v poněkud přenesené podstatě ještě setkáme. Jedinci naší rasy žijí podle vašich měřítek velmi dlouho. A snad, vy dosáhnete téhož, byť ve složitější podobě.

   Richarde jsi pro mě velmi důležitá bytost a předpokládám, že na to později přijdeš, byť podoba oné důležitosti nebude taková jakou by sis přál. Velikost však ano.

 

   Jane

 

    Většina toho co v příštím půl roku probíhalo, šlo docela vedle Richarda. Spolupracoval na oživování města obklopen spoustou svých souputníků, ale víceméně sám. S Davidem se viděl, vedli dokonce rozhovor, o tom jak se někteří ti lidé změnily - snad to byli vůbec lidé, ale za pár hodin už nevěděl co říkal.

   Občas se prohlížel Janeninu fotku. Bylo to naprosto to jediné co mu po ní zbylo. Kromě rozervané mysli. Už se nezlobil.

   Čas plynul, měl dost času na přemýšlení - Dar a kreatory jim s udržováním životních podmínek dost pomohly. A zdaleka si nepřipadal, jako zaháleč - mnoho lidí se vrátilo patrně závislých na nějaké droze u velké části z nich se to projevovalo nečinností.

   Často myslel na šedavý ovál v Jane těle. Připadal mu... ano, nemohl tomu věřit - vlídný.

 

   Jednoho večera, když tak bloumal ulicí, zahlédl malé mraveniště. Dostal divný nápad. Měl čas - tak co. Pomohl si jedním z Darových kreatorů, musel však zapojit také svůj um, neboť zdejší kreatory byly o mnoho nechápavější.

   Za půl druhé hodiny už nad hmyzí stavbou svítil eliptický půl oblouk. Richard si vůbec neuvědomoval podstatu svého jednání. A už vůbec nechápal důležitost toho co udělal, když zapjal zdroj a pás se rozzářil - vstal a bez ohlédnutí odešel.

 

 

 

    Uplynulo sedmdesát statisíců let od doby, kdy Richard Braun naposledy vydechl a otěží Země se ujali potomci.

   Nikdo z potomků potomků už dlouhou dobu nežil. Potomek né, ale dítě ano. Jediné a obrovské, jež vděčí za život lidem a malé prastaré radě. Dítě těžší než těla všech lidí zetlených za celé věky. Oceán. Jehož miliardy atomů prošli proměnou umožňující přenos elektrického signálu mezi sebou a utvořili tak gigantický mozek, čerpající energii přímo ze světla gradujícího Slunce.

   Dlouho čekal nástupce toho, kdo přišel o nejcennější, na chvíli, která se právě chystala nastat a měla trvat sto tisíc let.

   V tmavé hloubce, mezi tisíci tunami vody se začala rozpínat očekávaná návštěva. Asi třicet litrů stejně bezbarvé tekutiny se rozprostřelo na obrovský povrch a připravovalo se na shledání.

A uprostřed této vodní plachty ve vodě, se mezi hladinou a dnem vznášel tmavý eliptický ovál, jehož dvě slabá očka zářily štěstím.

 

                                                                                                                                         ***

     

 

  

      

 

 

 

 

  

 

   

     

  

   

  

  

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

  

---