cestovní poezie

Tančím
bosýma nohama
v tramvajové uličce.
Pleská to o čárkovaný vzorek.
Tančím,
protože teď právě TO přišlo.
A chvíle
naprosto obyčejná
snaží se být alespoň trochu k pláči.
"Tohle JE přeci k pláči!"
Ale stačí to
tak akorát
na jedno povzdechnutí.
- vlastně už si SKORO nepamatuji,
jak jsi mne do té trávy položil.
- vlastně už si SKORO nevzpomínám,
jak jsi se dlouhými prsty
prodíral
dobrodružnou krajinou
mého hrudního koše.
A já,
v rouše nepodobném Evy
pozorovala jen
malé oddenky, tobolky a pestíky
jara.
Za jízdy se totiž nesmí vyklánět hlava
z vozu ven.
Tak bosýma nohama
odečítám metr po metru
k dalšímu zacinkání.

---