Švestka

Unikátní hra divadla Járy Cimrmana

Švestka. To je takové prosté, obyčejné slovo. Neříkám, že mi snad jako ovoce nepřipadá originální a vpravdě chutné. Samozřejmě takovou pěknou, pěkně rostlou, pěkně modrou, pěkně kulatou švestku, tu já tuze rád. (Nechci zdržovat, ale pro ujasnění: takové ty elipsovité, šišaté, jaké prodávají tady na rohu, jsou stejně nejlepší). Ano, ovoce je to dobré. Ale já se tu bavím o švestce. O obyčejném slově, které pro většinu lidí zakrývá ono ovoce, případně strom. Počítám, že nic jiného. (Pakliže počítám nedobře, může se někomu jevit tato úvodní část mé recenze jako nevhodná. S tím jsem počítal, a proto předesílám: pakliže zjeví, je to váš problém.) Chci říci, že kdekoliv dnes slyším jakkoliv skloňovanou švestku, vždy to v mé lebeční dutině neochvějně vyvolá především jednu asociaci. Ve vteřině přetékám množstvím bonmotů, narážek, citátů, Svěráků, Čepelků, výbuchů, smíchu, humoru a Smoljaků. A to vše, čím přetékám, se váže k perle mezi divadly, v podtitulku uvedeném - divadlu Járy da Cimrmana. Toto je asociace, která se mě poslední dobou zuby nehty drží, seč může. A já jsem dalek toho, abych se jí snažil nějak zbavit. Pojďme se tedy zblízka podívat na opěvováníhodný divadelní Kousek, na všemi slunci zářící Skvost, na Něco, co nenašlo soka na válečném poli vzedmutých bránic a náhlých záchvatů srandovních infarktů. Na počátku všeho jsou dva CD disky. To vám jistě dává tušit, že obrázky nebudou. Nebudou, ale výměnou za ně získáte jisté výhody, jako - umínit si vstřebávat lahodné zvukové vlny v libovolně zvolené, tedy v co nejpohodlnější poloze. Naproti tomu před televizí či na vlastní oči v hledišti si všechno, bohužel, dovolit nemůžete. Nechcete chodit snídat do divadla? Nemusíte. Pusťte si k příjemné činnosti příjemnou věc doma, aby vám bylo, řekl bych, příjemně. To byly dvě přednosti zvukového nosiče. O třetí, o té nejzásadnější, se zmíním v některém z následujících odstavcích. Cítím ve druhé zápěstní kůstce, že byste se rádi zeptali, pročpak je těch cédéček tolik. (Klidně se ptejte, to je normální). Není to rozsahem; celá hra se i s aplausem a vavříny vtěsná na jedno jediné CD a není to ani proto, že by si to Švestka zkrátka zasloužila. Nad pravým důvodem váš srdeční sval zaplesá. Pustíte-li si totiž jedno CD, pokocháte se a vzápětí si dopřejete i druhého, přijdete na ukrutánsky nádhernou skutečnost. A to, že jste si právě naservírovali dvojitou dávku té samé hry co se textu týče, ale s obsazením zcela jiným, novým a jiným, snad možná i lepším, a také jiným a novým. Jednomu obsazení v hlavní roli vévodí pan Svěrák senior, druhému pan Smoljak taktéž ve starším věku. (Ostatně i na jejich kolezích, dokonce i na až do hrobu roztomilém Péťovi Bruknerovi je možno pozorovat, jak ten čas letí. Nedávno jsem zavítal na oficiální cimrmanovskou stránku s tablem herců divadla. Všichni jako by si z oka vypadli. Jejich pózovací obleky měli tutéž barvu jako vous či kštice většiny z nich, tedy šedou, tónovanou do zářně bílé. Samozřejmě pravidlo potvrdím výjimkami, například panem Rumlenou, kterého kštice již před časy opustila a zůstal mu pouze vous.) Nu ano, zapomněl jsem vás, nezainteresované do cimrmanovské tázky, upozornit na obsah v závorce, kterou jsem právě zdárně uzavřel. Chtěl jsem vám říci, abyste jí nečetli, zbytečně si roztříštíte pozornost. To ta moje hlava. No, a vidíte. Právě o tom Švestka je: Jak v tradičním semináři, který hru předchází a uvádí, tak ve hře samotné se staví v zásadě na dvou pilířích. Jsou to pilíře stařeckých mentálních pochodů. Tedy na schopnosti udržet myšlenku a na schopnosti myšlenku opustit. Pokusil jsem se tuto atmosféru navodit v předešlém textu dvěma příklady ztráty jedné z oněch schopností. Kdo chce, tomu projednou dovolím vstát z místa a jít se přesvědčit. Avšak nyní je čas stručně uvést průběh celé hry: Hlavní postava s chronickou sklerózou se 50 minut snaží o jediný úkol. Očesat švestku. V tom ho podporují jeho přátelé, vcelku zdraví a normální. Vyjma sklerotikova bratrance. Ten totiž krásně trpí neschopností myšlenku opustit. A proto, sic nevědomky, svými poznámkami všechny zúčastněné vzdaluje od naplánovaného cíle. Spolu se sklerózou, nečekanými vstupy nových postav na scénu v té nejméně vhodné chvíli a časem bratranec dokonává dílo zkázy. Společnosti se ani do večera strom očesat nepodaří. A jelikož večerem vyprchal limit pro očesání daný majitelem stromu, úroda majiteli propadá. A s ní i všechno promarněné snažení. Příležitosti k popukání vám nabízí opravdu věta za větou. K tomuto naváži shora slíbenou přednost zvukového nosiče. Sedíte v divadle, posloucháte a svorně prskáte na okolosedící. Ani nestačíte sledovat, jak vám za zády sedící chlap jako hora úbytek tekutiny plnou měrou nahrazuje. Při vší soustředěnosti vám za celé představení unikne mnoho a mnoho souvislostí a okamžiků, které přidávají na vtipu a vyznění celé hry. Na lůžko ulehnete s blaženými pocity a s chválou na rtech, ale přitom netušíte, o co mnoho dalšího jste přišli. Právě k tomu slouží zvukový záznam. Poslechnete si vše znovu. Teprve nyní poznáte, že jste napoprvé závěr naprosto nepochopili a počínáte přemýšlet, o čem to vlastně celé bylo. Zcela to pochopíte tak po třetím, čtvrtém přehrání. Ale, pozor, to ještě nemám na mysli různorodá slovní spojení či jen slova. Některým přijdete na jejich smysl po desátém, po patnáctém přehrání. Až v této chvíli si tohoto mluveného a hraného slova začínáte naplno užívat. Myslíte si, že ne, že v takovém případě byste pro nudu vyvraždili sídliště? Kdepak, jste na omylu, jak ta jedle. Při příležitostných volných chvílích pouštíte zvuk a necháváte se doslova provívat známými promluvami, dialogy a dokonalým projevem. Už se ničemu ani nezasmějete, jen si tak vnitřně užíváte. Dochází to tak daleko, že cokoliv v běžné denní komunikaci zaslechnete, může posloužit jako roznětka asociací, o kterých jsem hovořil již v úvodu. Věřte mi, čerpám z bohaté osobní zkušenosti. Ještě bych se rád zastavil u porovnání obou cédéček. Kdesi jsem slyšel, že Smoljak je citlivější a Svěrák takový strohý kantůrek. Já bych si to ráčil uvést na pravou míru. Smoljak je, pravda, ve svém projevu takový opravdovější. Ale určitě nemohu mluvit o Svěrákovi tak, jak jsem slyšel. On je naopak místy přespříliš výbušný a někdy nevhodně herecky postavený. Myslím, že sem tam neodhadl pravou míru a působí celkově herecky méně dokonalým dojmem než jeho kolega. Podotýkám, že se mé soudy týkají pouze hry Švestka, ale už ne semináře či jiných her. Svěráka považuji za nejméně stejnou hereckou osobnost jako Smoljaka. Ve švestkovém semináři dokonce pokládám Svěrákovu variantu za povedenější. Jsou-li nejasnosti v podání hlavních představitelů hry, jinak je tomu u zbytku souboru. Jasný prim hraje zbytek z varianty Smoljakovy. Jednoduše: docent Vajgl je docent Vajgl. Jaký tedy mám dnes ze Švestky pocit? Fantastický. Přestože od poslední otáčky disku uplynuly tři měsíce, její ozvěna se stále vrací, je a bude tu až do skonání věků. Amen Velký Recenzent Ferda

---