Jedno pivo

17:00 – volá mi Martin, starý známý ze střední školy, a ptá se mě, jestli nezajdem na „jedno“. Říkám mu, jako že jo, že pokecáme o všem možném a tak. Tohle bude fajn. Dáme si dvě pivka, probereme chlapský věci, nostalgicky zavzpomínáme na studentské časy a pak se vydáme zas domů.

18:00 – první kousek je v nás. Debata nevázne, bavíme se studiemi procházejících slečen a provádíme takový ty věci, které jsou normálním chlapům vyloženě vlastní. Sedíme na zahrádce, sluníčko příjemně hřeje a celé je to takové fajnové.

Jenom to pivo… Třicet korun! Vydřiduši… ještě že si dáváme jenom dva kousky, tady bych své těžce nastřádané peníze nikdy neutratil.

18:25 – Druhé pivo zmizelo ještě dřív, než bylo položené na stůl. Toto letí. Debata už tolik neproudí. Vypadá to, že půjdeme domů.

18:30 – Martinovi se nezamlouvá „míru nedodržující“ číšnice a říká, že další pečivo nakoupíme jinde. Nechápu, co říká… Vždyť si vždycky dáváme jenom dva kusy. Proč to přehánět? Ne, další pivo si nedám. Nestojím o řídký trus, sušárnu a o ranního orangutána.

19:00 – Připojuje se k nám Martinova holka. Jen na chvilku. Martin žertuje, že se dneska zperem do němoty a že domů dorazíme až tak za dva dny.

Ne. … Mé maximum jsou dvě piva.

19:10 – dorážíme do jedné hospůdky a Martin stále něco povídá o tom, jak se dneska ožerem. Někdo by mu měl říct, že není vtipný.

19:15 – jdu na záchod a říkám Martinovi, ať mi objedná nějaké nealko, že další pivo už nechcu.

19:18 – Jsem lehčí o jeden litr oxidovaných tekutin a se spraveným účesem se vracím zpátky mezi lidi. Na stole si nemůžu nevšimnout dvou piv. Ptám se Martina, proč mi objednal mok, když jsem jej žádal o nealko.

Martin se směje a říká, že mi špatně rozuměl, že slyšel „alko“ místo „nealko“…

Nu což… nebudu dělat krocana a to pivo nějak spláchnu. Je to jenom půllitr.

19:25 – Martin je na záchodě a snažím se navázat rozhovor s jeho dívkou. Taky se pokouším být vtipný…

19:26 – Podařil se mi skvělý vtip, v jehož důsledku se v očích Hančiných propadám o dvacet podlaží níž.

19:38 – Hanka odchází.

19:40 – Pomalu se připravuji na cestu domů. Jsem tak „akurátně“ a už se těším, až se doma zabořím do peřin.

19:50 – Martin mi chce ukázat nějakou novou hospodu na 100dolní. Inu… když jenom ukázat, tak proč ne…

20:00 – Tak Martin mě asi zase špatně slyšel, neboť jeho nepochopitelné dedukce se promítají ve čtvrtém páru zlatavého moku Radegast.

Já nechcu…

…ale musím. Jsem přece bojovník.

20:15 – Je to zvláštní - dělám něco, co mě nebaví a ještě se u toho tvářím spokojeně.

Ještě že je to mé poslední pivo, protože už začínám vidět lehce rozmazaně.

20:35 – Mám pocit, že to každou chvíli zabalíme. Už je tma a za poslední dvě hodiny jsme toho probrali tolik, kolik ne za celý život.

20:40 – Na stole je další pivo.

Hajzl…

21:10 – Tak jsem do sebe dotlačil pátého Radegasta a říkám Martinovi, že už by to dneska možná stačilo. Martin kroutí hlavou a zase žertuje.

21:15 – Jdu na záchod a mrkám na výčepní, jako že budeme platit.

21:17 – Právě jsem si málem rozbil hubu o pisoár, když mi podklouzla noha na pomočené podlaze.

21:18 – Spravuju si podělaný účes.

21:20 – Ale ne. Proč? Proč???

Martin objednal další dvě koblihy.

21:25 – Nikdy mi pivo nepřišlo tak odporné jako dnes.

Střádám plány na útěk. Jsem mlád a na smrt se ještě necítím.

21:45 – Připadám si jako v japonským animovaným filmu. Všechno je takové trhané a rozmazané.

Dneska jsme to přehnali.

22:00 – odcházíme z podniku a blížíme se k zastávce. Konečně… vidina domova je tak blízko.

22:15 – Do prdele už…

Sedíme v nějakém posraném podniku a tlačíme do sebe sedmé pivo!

Ještě že stojí jenom třicet korun…

22:25 – Začíná to být se mnou vážný. Vymýšlím si historky a směju se jim jenom já.

22:30 – V pořadí šesté pivo, které nechci.

22:36 – Na záchodě se mi podařil husarský kousek. Vymočil jsem se do vedlejšího pisoáru, aniž bych do něj mířil.

Ještě že tam nikdo nestál…

22:37 – 23:50

Nevím. Nepamatuji si.

00:26 –Konečně osvobozen z veřejně konané tyranie. loučím se s Martinem a vyrážím na zastávku. Martin se mě ptá, jestli mě nemá doprovodit, že vypadám trošku troskoidně a tak…

Jeho nabídku ohledně desátého piva vřele odmítám.

00:35 – naskakuji na „jedničku“ a užuž se vidím na Dubině. Ve svém rodném „mírumilovném“ kraji.

00:45 – Z nepochopitelných důvodů vystupuji z tramvaje.

00:50 – Další tramvaj jede za dvě hodiny.

Zasrané pivo!!!

00:55 – Konečně se uklidňuju a dávám si všech pět dohromady. Zdržovat se v místě, kde je černo i ve dne, mi nepřijde jako vhodné, a tak pěšmo vyrážím k domovu.

Taková nevinná procházka mi jenom prospěje. Alespoň vystřízlivím…

01:26 – Právě mě málem srazilo auto…

Hmmm… a já si říkal, že je ten chodník nějak podivně pomalovanej a širokej.

02:26 – Naprosto vysílen dorážím domů (na druhý pokus - zástavba na Dubině si je dosti podobná) a velmi rychle odrážím nutkání zazpívat si státní hymnu. V kuchyni je nezvykle živo a celá rodina má tak jedinečnou příležitost vidět na vlastní člověka, který „přece nepije“.

02:30 – pokouším se tvářit střízlivě, ale Oscara asi nedostanu…

02:35 – Matka mě prosí, jestli bych bráchovi nenakreslil výkres do školy, že to nestihnul kvůli tréninku v Havířově a že to musí být zítra odevzdané.

02:40 – Totálně na šrot se pokouším o nemožné - udělat rovnou čáru…

02:58 –Vrchol pozdního expresionismu je dokonán.

03:05 – Jdu spát.

Cestou do pokoje se mi podaří třikrát vrazit do futer.

Aspoň že už vidím jenom dvojmo.

09:00 – Budíček! Volá mi kamarád a ptá se mě, jestli jsem ready na večerní akci.

Prevít posměšný.

09:15 – Vypíjím asi dva litry čisté vody a nepatrně tak ulevuji svému „otupenému“ organismu.

09:38 – Je mi strašně fajn. Desku od záchodu jsem svým zadkem vyleštil dokonale a v klaustrofobicky izolovaném prostoru se pomalu zabydluji.

Saigon.

10:30 – leže ve vaně a umývaje si modřiny získané při noční procházce Ostravou, přemýšlím nad svým těžkým údělem, o své bojovnosti a taky o tom, kolik jsem toho včera vypil.

Je to jasné. Už nikdy nebudu pít. Těch pár „veselých okamžiků otevřené mysli“ mi za to nestojí.

Nebudu už pít! Nikdy!

Slyšíš Ty nahoře?! Už nikdy nebudu pít!!!