moje nálada

Chtěla jsem co nejpřesněji popsat svou náladu. Vzniklo z toho tohle. Je to úryvek ze života lidí, kteří nikdy neexistovali, a přesně tu náladu, kterou ten text má, mám teď i já. Takže je to zmatený, divný, unavený a smutný. Ale zítra bude líp... Hlavně v tom nehledejte hlubší myšlenku nebo pointu, žádnou to nemá :)

Nebylo to v noci, a měsíc tudíž ani nemohl hrozivě svítit tím svým umrlčím vybledlým žárem. Nebyla tma a nebylo to ani v lese. Přesto jsem se lekl, když jsem spatřil to tvé bezvládné tělíčko, jak pomalu skomírá na lavičce u autobusové zastávky. Byla jsi tak malinká, tak vyčerpaná. Křehounká princezna. Skoro utopené, poloslepé koťátko. Položil jsem ti ruku na rameno a ty jsi sebou cukla tak půvabně, že jsem se rázem zamiloval. Pohlédla jsi na nebe a prohlásila, že ten západ slunce připomíná skvrnu od menstruační krve. Tenkrát mě to pobavilo. Měla jsi opuchlé, zarudlé oči, ale vytrvale jsi se usmívala.
Dva roky mi trvalo, než jsem pochopil, z čeho ta tvoje věčná únava, zranitelnost a křehkost pochází.

---