Bez ní je to těžké

Píšu o jednom z nejdůležitějších lidí v životě každého člověka. Každá-každá matka miluje své dítě. A každé dítě to má též v sobě již zabudováno, je to tak už dávno, i třeba že na první pohled to není vidět, ale oplácí mateřskou lásku své matce. Snad každý by to měl alespoň nějak dát své mámě najevo že ji má rád.

V rodinném albu vázaném v kůži, sfouknu z něj závoj z pavučin, na přaplněných stránkách desítek portrétů se vyjímá portrét maminčin. Už uplynul dlouhý čas od dob téhož věku, však moje maminka má v sobě stále tolik krás a nezáleží, zda má třicet či padesát roků. V době, kdy vstoupila jsem poprvé do školy, neměla čas odpovídat na nekonečno hloupým dotazům své dceři, spěchala z práce domů, napsát se mnou úkoly, uvařit večeři, umýt nádobí, vyžehlit, poklidit, s přetvářkou čilosti přečíst pohádku na dobrou noc. Já byla její panenkou, co loučila se s ní pusinkou, tenkráte nemohla mě ještě prosit o pomoc. Už kvůli ní musím něco dokázat, aspoň pokusím se o to moc, chci být její radostí, chci být její chloubou. Dnes sedáváme u stolu, každá srká slaďoučké kafíčko, když vypráví mi, hledím na pracovitou lžičku, jíž kreslí maminka do kávové sedliny znak, jenž se nazývá srdíčko. Cti otce i matku svou-jak praví jedno z přikázání, prožívám okamžiky, když jsme všichni spolu, přeci bychom je všichni ctili, i bez tohoto božího přání !!! Mami mám tě ráda.

---