Předpůlnoční povzdech

"Tady všude byla a teď mi z ní zbylo jen tohle," paní Č. objala láskyplně blankytně modré pouzdro, skrývající urnu a sklopila věčně mokré oči. Vypadalo vlastně jako cestovní tornička, ve sportovním provedení bez reklamy, s uchem na uchopení a s víkem na zip.

Když urnu pustila, opatrně jsem jí objala já.

"Co zbylo z těla a co z duše?"

Dotýkala jsem se pevně plnými dlaněmi oválné nádoby a zdálo se mi, že cítím Hančino teplo, že tak, jako se dotýkám já jí, dotýká se ona mě. Na prsteníčku se mi třpytil na stříbrném prstýnku modrý kamínek. Tak modrý, jako pouzdro na urničku, zmáčené od našich slz.

Před chvílí mi jej Hančina matka navlékla na prst.

"Vyberte si, Matyldo, něco ze šperků, které Hanka nosila, jestli Vám to není nepříjemné. Byla bych moc ráda, kdyby to nosil někdo, koho měla ráda."

Byla jsem jí za tohle gesto vděčná, nebylo to nepříjemné a smutně mě potěšilo, že budu nosit něco, co nosila ona, co se dotýkalo její kůže, co možná obsahuje něco z její duše.

Měsíc jasně svítí na obloze bez mráčků, do úplňku zbývají tři dny. Dopisuji tyto řádky, utírám si slzy, bez kterých se dosud žádná vzpomínka na Hanku neobejde a nedávám prstýnek z ruky. Pokusím se usnout a zapomenout na to, že se ve své lítosti chovám jak malé dítě, kterému sebrali oblíbenou hračku, zatímco Hanka je už v ráji.

Nic už jí netíží a nebolí.

To jen mně bolí nesmíření se s osudem.

Moc mi chybí.