Mám ráda krev

Zradili mě. Zradili mě všichni, ale já jsem přežila jejich zradu. A teď nastává čas mé pomsty...

Mám ráda krev: Na vytékající krvi je nejzajímavější ten pocit tepla, který vyzařuje, a ten pocit chladu, který po ní přichází. Vytékající krev je konečný ekvivalent našeho života, jeho všech nevyřešených radostí i strastí, které najednou začnou vypadat kontrolovatelně, nereálné a skoro bezvýznamné...
... až do okamžiku kdy se dostaví bolest. Tedy ne moje bolest, ale bolest u oběti. Přece jenom, málokdo vám svou krev daruje rád. Zvláště, když tu krev potřebuji všechnu. Potřebovala jsem všechnu sílu toho žebráka, co si vybral k noclehu jednu zapadlou ulici.
Nemám moc ráda zabíjení lidí pro potravu. Preferuji zvířecí krev. Když policie najde mrtvého psa, tak tu smrt nevyšetřuje. U člověka se smrt vyšetřuje vždy. Jenom jsem doufala, že smrt tohoto žebráka bude založena mezi případy na "další vyšetření" a nebo bude přičtena nějakému zlodějíčkovi.
Pokusila jsem se zamaskovat vraždu jako čin zfetovaného grázla co potřeboval vybít svůj vztek a ten žebrák byl cílem jeho zběsilého řádění. Ale musela jsem pospíchat. Byla jsem v nouzi a vysílená. A navíc na neznámém území. Zahnali mě znovu až na Kontinent, do jeho samotného středu. Do země, kde jsem nikdy nebyla.
Ale mám jednu dobrou vlastnost. Rychle se učím, velmi rychle. Proto jsem velice rychle pochopila jazyk zdejšího obyvatelstva a dokázala zapadnout mezi ně. Chvíli jsem bloudila po městě, než jsem našla to, co jsem hledala. Velké Náměstí. Půlnoc. Čas duchů. Můj čas.
Vyšla jsem do světla, před kostel. Pohled na kříž mě jako obvykle zhnusil. Vzhlédla jsem k nebi. Stříbrný úplněk Měsíce se vyloupnul zpoza černého mraku. Jak příhodné! Mohla bych sem přijít stejně tak v pravé poledne, ale to by nemělo tu atmosféru.
Je pravda, že většina z nás umírá jenom kvůli stesku. Až moc vzpomínáme na minulost. A to se nám stává osudným. Teď musím svoje myšlenky zastavit, protože se musím soustředit. Před kostelem stál on.
Došla jsem k němu pomalým a rozvážným krokem.
"Ahoj." pozdravil mě. Neví nic.
"Ráda tě znovu vidím." řekla jsem pokud možno veselým hlasem. Trochu se mi zadrhlo v hlase, takže jsem spíš něco zachroptěla, než abych řekla něco pořádného. Přistoupil blíž a políbil mě.
Myslela jsem si, že už jsem se toho zbavila, ale jak to tak vypadá tak ne. Zase mnou projelo to tolik známé chvění a ten náhlý záchvat ztráty sebekontroly. Jak se mi stávalo vždy v jeho blízkosti. Proto jsem s ním kdysi dávno prožila dvacet let svého života. Ale na tuhle minulost bych nejraději zapomněla…
Odtáhnul se ode mě a tázavě se na mě podíval. Poznal to.
"Co se děje?" zeptal se opatrně a udělal krok dozadu. Doufal asi v moji nepozornost.
"Tohle." řekla jsem a šáhla jsem dozadu pro pistoli. Čas se zastavil. Vytáhla jsem Glock. Jeho noha ale už letěla vzduchem a já jsem tasila přímo do jeho kopu. Přece jenom, byl to můj učitel.
Moje zbraň si začala razit velmi, velmi pomalu cestu směrem pryč. Jenomže já měla eso v rukávu. Nebo spíš druhou pistoli pod kabátem v pouzdře. Využila jsem energii, kterou mi udělil svým kopem do ruky a šáhla jsem pod kabát.
Zpozoroval to. Ale měl velkou nevýhodu. Jeho noha byla ještě stále ve vzduchu. Pokusil se šáhnout rukou dozadu, kde měl svojí katanu. Ale byl pomalý. Pomalejší jak já. Vytáhla jsem pistoli. Jeho katana vyrazila smrtící oblouk směrem k mojí ruce. Třeskl výstřel.
Kulka ho odhodila dozadu. Měla jsem docela štěstí, že jsem svou pravou rukou pokračovala stále v oblouku směrem doprava, protože jeho katana mě minula jenom o vlásek. Stalo se to, co jsem předpokládala. Kulka z mé zbraně ho srazila na zem - tohle se prostě na jedné noze nedá ustát.
Byl to dobrý učitel, ale nebyl jediný, kdo mě cvičil. Pustila jsem i druhý Glock. Nebudu ho teď potřebovat. Katana narazila na zem. Moje první pistole urazila další metr vzduchem. Třesk výstřelu z pistole dorazil na druhý konec Velkého náměstí. Můj bývalý učitel dopadnul na zem.
Popadla jsem jeho katanu a usekla mu ruku. Instinktivně se kryl druhou. Sekla jsem znovu. Druhá ruka odletěla. Můj druhý Glock dopadnul s kovovým cvaknutím na zem. Teď přišly na řadu nohy. Zkusil mě kopnout, ale proti mojí, vlastně jeho kataně neměl šanci.
Proč mě u mého druhu neustále překvapuje, že nám neteče krev? Čas se najednou vrátil zpět do normálu. Moje první pistole konečně dokončila svůj nakopnutý let vzduchem a s chřestivým řinčením odlétla do tmy.
Postavila jsem se nad svého bývalého … musela jsem zamrkat, aby mi nebyly vidět slzy. O tomhle jsem snila hodně dlouho, ale teď, teď jako kdybych každou useknutou jeho končetinou odsekávala něco, co mám stále ještě v sobě…
"Proč?" zachroptěl.
"Víš, co jsem před pěti lety slíbila?"
"Já … já myslel, že jsi …"
"Mrtvá? Vím, že jste si to všichni přáli, ale udělali jste jednu chybu. A to, že jste za mnou do Londýna poslali jenom … lidi."
"Myslel jsem, že …"
"Že tě ušetřím? Ne! Něco jsem ti slíbila a teď tu jsem abych to splnila."
"Víš, já tě miluju, P…" tuhle větu už nedořekl. Usekla jsem mu hlavu. Přezdívka, kterou mi dal on. To bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet. Přes svoje slzy jsem přestávala pořádně vidět. Celých těch pět let, co jsem připravovala svou pomstu a lízala se z ran co jsem získala v Londýně jsem se rozhodovala, koho zabít jako prvního.
Jelikož jsem jim všem slíbila, že je zabiju, nemilosrdně a chladně, tak do mého plánu spadal i on. A já chtěla být nemilosrdná, vypořádat se s minulostí, do které jsem patřila už celých…
Kroky. Glock! Kde je můj Glock?! Pevně jsem uchopila katanu.
"Hej! Co to tam děláte? Policie! Ruce vzhůru!" ozvalo se za mnou. Člověk. Pro něj jsem musela být rozmazaná šmouha. Ležel na dlažbě na dvě půlky dřív, než stihnul vůbec postřehnout, že se něco děje.
A to jsem si dovolila i ten komfort, že jsem se nejprve sehnula pro pistoli. Vůně čerstvé krve prořízla vzduch. Ne, teď ne. Držím dietu. Pousmála jsem se svému vtipu, a pak jsem si vzpomněla, že nemám času nazbyt.
Od časů Londýna se musím skrývat, neustále. Z mých bývalých soudruhů jsou teď nepřátelé. A staří nepřátelé po mě jdou s ještě větší vervou než dříve. Jako kdyby věděli že nemám nikoho, kdo by mě kryl… Rozeběhla jsem se hledat svůj druhý Glock.
Město si začínalo uvědomovat střelbu. Začínalo být horko. Doběhla jsem ke své pistoli a sehnula jsem se pro ní. U spánku mi cvaknul kohoutek.
"Guten Abend schönes Mädchen" pozdravil mě plukovník. Pustila jsem leknutím katanu.
"Vidím, že od našeho posledního setkání jste mnohem rychlejší, herr Oberst." přešla jsem do Němčiny. Pár pracek plukovníkových náhonců mi sevřelo ruce silně jako svěráky a postavili mě na nohy.
"To co jsem viděl, mě velmi překvapilo," řekl mi plukovník. "vzal jsem s sebou své dva nejlepší muže aby toho bastarda odrovnali a vy jste ho zvládla sama. Máte mojí pochvalu." To už jsem byla nemilosrdně vláčena plukovníkovými gorilami pryč z místa činu.
Plukovníkovo pravé jméno jsem se nikdy nedozvěděla. Ale podle toho jak měl v oblibě uniformu SS jsem odvozovala, proč se mu říká plukovník… A po pravdě řečeno, tenhle člověk byl ten důvod, proč jsem se posledních pět let schovávala. Asi jsem byla snadný cíl…
"Pojďte, děvče, musíme jít někam, kde je poněkud … útulněji." řekl vesele plukovník a dva svěráky mě začaly táhnout pryč. Náměstí se začínalo probouzet.
"Plukovníku. Vím, že my dva jsme nikdy nebyli přátelé, ale to, co možná nevíte, je že já…"
"Už nejste součástí té rozkošné skupinky?" doplnil mě plukovník. To mě trochu zarazilo. Ale pokračovala jsem: "Říká se, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Nenabízím vám přátelství. Nabízím příměří."
"Prosím?" pozastavil se plukovník.
"Proč mě prostě nenecháte jít? Já jsem sama. Mě můžete dostat kdykoliv se vám zachce. A do té doby oba dva budeme likvidovat … tu rozkošnou skupinku jak jste řekl."
Plukovník se zastavil a na chvíli se vážně zamyslel. Toho jsem musela využít. Dupnula jsem jedné z těch jeho goril, co mě držely, do nohy a náhle uvolněnou rukou jsem ho ještě zasáhla do rozkroku. Pak jsem druhého strážce chytla zezadu za vlasy a … všimla jsem si nechutně velké hlavně jak mi míří do oka.
Stříbro páchlo až ke mně. Nesnáším stříbro. Ne, já stříbro nenávidím! "Ale děvče … to co jste provedla Hermannovi se mi nelíbilo. Velmi nelíbilo." řekl plukovník, přičemž se na mě podíval jako pán na štěně když udělá loužičku. Špatný pes, moc špatný pes.
Ta gorila – Hermann se už vzpamatoval a chytnul mě za druhou ruku ještě s větší vervou. Zaúpěla jsem bolestí. Úplně jsem slyšela jak mi kosti v ruce praskají. Byla jsem vláčena dál, aniž by plukovník řekl slovo.
Za chvíli jsme sešli po schodech z náměstí a byla jsem naložena do velké nenápadné dodávky co se okamžitě rozjela. Tam plukovník konečně promluvil: "Děvče, je pravda, že my dva nejsme přátelé a některé věci se těžko zapomínají …" odmlčel se na chvilku a instinktivně si začal mnout ruku. Kdybych v Londýně byla rychlejší tak si už nemá co mnout…
"Ale zapomínáte, že já mám dost sil na to, abych se vypořádal s tou vaší … sebrankou."
"Plukovníku. Vy jste jeden a jich je patnáct. Jsou dobře cvičení a …"
"Vedení?" doplnil mě opět plukovník. Přikývla jsem.
"Víte, děvče, tam na náměstí jsem vám tak trochu lhal. Já věděl, že toho … krasavce hodláte zabít. Proto jsem čekal na to, kdo zvítězí, abych pak vítězi mohl udělit tu samou cenu, jako dostal v zápase ten druhý." Udiveně jsem sebou cukla.
Plukovník zaklepal na stěnu co nás oddělovala od řidiče. Ve stěně se objevila dvířka a ve dvířkách ruka která držela… Znovu jsem se pokusila se uvolnit. Jenomže strážci na to asi už byli překvapení.
Nedbala jsem bolesti a vší silou jsem se snažila dostat k plukovníkovi a hlavně ke svému … Zarazilo mě křupnutí. Obzvláště bolestivé křupnutí. Křupnutí v mém těle. Tak těm gorilám se to konečně povedlo. Zlomili mi ruce.
Zakřičela jsem bolestí a sedla jsem si zpět na sedadlo. Plukovník předstoupil přede mě a ukázal mi pěkně zblízka … Plivla jsem mu do obličeje. Tak to on mi ho ukradl! Tak to byl on!
"Hajzle!" zařvala jsem hystericky. Plukovník nedbal mých nadávek a mých neustálých snah uvolnit se a otevřel … můj deník. Můj tajný deník který jsem asi před rokem ztratila kdesi v Austrálii. Doufala jsem že ho nikdo nenajde, ale bohužel se stal pravý opak.
"Obzvláště tahle pasáž je zajímavá," řekl plukovník, lehce si odkašlal a začal číst:
Pátek 25.: Plukovníka jsem nedostala! Je rychlej,strašně rychlej, bastard! Doufám, že ho ta ruka bude bolet ještě hodně dlouho. Teď ležím ve hnusný stoce pod Londýnem a všechno mě bolí. Doufám, že to vypadalo přesvědčivě. Jediný, co mi ještě nejde, je předstírat svojí smrt.
Podařilo se mi zajmout jednoho z plukovníkových pohůnků a vyslechnout ho. Než zemřel, řekl mi dost zajímavých informací. To hlaví je, že Michael věděl, že mě posílá na smrt. A dokonce asi i chtěl, abych tady zemřela.
Proto bylo tak těžké dostat se k plukovníkovi! Michael ho snad i upozornil že jdu! Svině! Zabiju ho. Zabiju je všechny, i kdyby mi to mělo trvat celou věčnost! Zradili mě a myslí si, že se jim podařilo mě zabít. Ale já jim ukážu jak hodně se umějí mýlit!
První bude na řadě Michael. On první. On první musí vědět jaké to je když jsem opravdu naštvaná, když se chci mstít! Najdu si tě. Najdu a zabiju!
"No a pak už tam píšete docela velké nechutnosti o mojí osobě a to se mi jaksi nechce číst." skončil plukovník.
"No tak jste věděl, že ho chci zabít jako prvního. A co?" odsekla jsem.
"Vám to ještě nikdo neřekl?"
"Co mi měli říct?"
"Pravda … však jste ani neměla jak to zjistit…"
"A co, proboha?!" zakřičela jsem nepříčetně.
"Michael, ten váš krasavec, se stal vůdcem celé té … sebranky." Nevěřícně jsem na plukovníka zírala a polkla jsem nasucho. Začalo mi to docházet. Pokud plukovník mluvil pravdu, tak bez vůdce se naše skupina rozpadne a …
"… takže vidíte, milé děvče, že vaši … řekněme pomoc nepotřebuji. Dal jsem vám šanci pomstít se a vy jste tu šanci využila. Teď se budu mstít já." dokončil plukovník svou myšlenku. Věděla jsem, co bude následovat.
Plukovník opět tasil pistoli. Zavřela jsem oči. Přece jenom, už mi nic jiného nezbývalo…
"Nějaké poslední přání?" zeptal se mě zdvořile plukovník. V kalhotách se mi začalo rozlévat teplo. Pomočila jsem se strachy. Konec svého života jsem si představovala všelijak. Ale ne takhle … ne takhle … Zbraň namířila na moje čelo. Nevím, jestli mám být šťastná. Dokázala jsem se vypořádat se svým největším milencem a zároveň nepřítelem jednou provždy. Cvakl kohoutek.
A já čekám tu nekonečně dlouhou dobu, než mi stříbrná kulka projede hlavou.
Už za chviličku poznám, co je po smrti. Už za malou chviličku…

---