Hluchota

Skleněný poklop dunivě zaklapl a přiskřípl vakuový pískot v obzduší. Pak začal padat rosolový déšť.. Plnil ústa, vléval se do uší, zalepoval oči dlouhými jazyky, plazil se po zádech, stékal k patám, až naplnil celý prostor. Tělo se prohýbalo pod tíhou rosolu, prudce brázdilo rukama v rosolovité kaši ve snaze dostat se ven. Skleněný poklop byl pevný. Pohyby zvláčněly, zvolnily a poddaly se drtivému tlaku... Pak prostor zduřel do růžova a z jeho esence vyšlehlo TICHO. Ostré jako dýka a tvrdé jako srdce prudce zaútočilo na zchvácené tělo. Ve zběsilém rytmu tvrdě dopadaly nemilosrdné údery na hlavu nabitou k prasknutí... Tělo zmýtané divokými nápory, přijímalo rány a čekalo konec. V děsivé explozi času se míhaly ocelové hroty ticha a konec nepřicházel...

---