duše půl

-sedmikvítku- hodil by se kostýmek bardův, jeho loutna, jeho hlas...

V den jeden, v jednu noc, já opil se a byl sem moc. Poté dívka přišla, na klín mi uusedla, Džejnálova sestra, sexem posedlá. Já zdvihl hlavu, oči obrátil, psí oči, o pomoc jsem jiné prosil. Přišla dívka jiná, díky jí, jménem Lucka, které Kuře říkají. Do úst sirku dala mi, pomoci se pokusila, já ale všiml si, jak dívka jiná vzad sirku posílá, všiml jsem si dívky, co vedle stála, té samé, pořád se smála. Místo vlásků vlnky měla, oči zřivé, modré jasně, místo řas černé třásně. Chtělo by se říci: "Studánka, kde svítí slunko jasně".
V den ten jsem se smočil, po týdnu napil a týden další utopil. Večer ten, nevěda co se stane, šel k slečně té jsem nevídané, o číslo řekl, poprosil, dostal ho a poté ji opustil. Po týdnu opět byla tam, alkohol však mimo hru mne postavil, se spánkem zápasil, byl jsem mimo, té noci nebyl jsem král, později toho litoval.
Po týdnu však, kdy zas a znova, ja potkal ji, nevytuh sem, pozor si dal, o hodin později pár její rty ochutnal. štavnaté rty, mrštný jazýček, v chvíli tu, chtěl jsem být pouze její mazlíček. Její mazel, duš půl. To vše jsem byl, však o tři dny dýl, kdy místo v Modu s ní jsem byl, strávil večer nádherný, v jejích očích se utopil. Od té doby vždy na dní pět, neštastný je pro nás tento svět.

---