Holá pláň

Do vesnice přijel nový člověk. Jeho soused se s ním chce seznámit. Začne mu však docházet, že s cizincem není něco v pořádku.

Josef Bláha bydlel v Heřmánkovém údolí od narození. Vůbec mu nevadilo, že vesnice je malá a že zde bydlí velmi málo lidí – téměř všichni se odstěhovali do města. Přicházeli sem jen důchodci, kteří zde měli pole a domy, nebo je zdědili po rodičích.
Bláha pískl na psa a šel se dvěma kozami a krávou domů. Chtěl přijít brzy k „centru města“ (asi pět chalup, což bylo v Heřmánkovém údolí největší shluk domů). Zanedlouho tam měl totiž přijet nový obyvatel, jak se Bláha dozvěděl od místních drben. Přijímání nových občanů bylo jakýmsi rituálem, kdy se celá vesnice shromáždila v centru a vyptávala se nového příchozího na všechno možné. To je samozřejmě dost nezvyklé pro lidi, kteří přijeli z velkoměst, a tak někteří reagují dosti podrážděně. Bláha byl tedy celkem zvědavý a nechtěl nic zmeškat.
V centru stálo mnoho lidí, většinou starších. Z dáli se ozval hluk auta. Občané napjatě vyčkávali, co se bude dít.
Přijelo černé auto. Zastavilo u opuštěného domu. Z něj vystoupil muž, mohlo mu být asi pětadvacet. Prohlédl si dav a usmál se.
„Zdravím vás! Já jsem Petr Koutný,“ představil se a šel otevřít vrata.
Bláha se podíval na jeho auto. Byl to starší Volkswagen se zatemněnými okny. Bláha se vyděsil. Zdálo se mu, že se kufr hýbe. Ne moc, jenom trochu. Nepatrně se nadzvedával. Jako by byl uvnitř zavřený člověk.
Postarší žena se Koutného zeptala: „A kolik je vám let?“
„Dvacet sedm,“ odpověděl vlídně Koutný.
„A odkud jste?“ zajímala se žena.
Koutný otevřel bránu. „Z Prahy,“ odpověděl a vracel se k autu.
Jeden muž se zatvářil udiveně. „A proč jste se odtamtud odstěhoval?“ podivil se.
Koutnému zmizel úsměv z tváře. Pomalu se na toho muže otočil a s vražedným výrazem v obličeji zakřičel: „Jsem snad u výslechu nebo co?! Nechte mě na pokoji!“ Spěšně odešel k autu a zabouchl za sebou dveře. Jedno křídlo vrat se mezitím zavřelo. Koutný na to nedbal a rozjel se do dvora. Volkswagen rozrazil dveře, vjel do staré otevřené stodoly a zastavil se. Koutný vystoupil a šel zavřít dveře.
Dav se pomalu rozpustil. Bláha si došel domů pro kotouč s motykou a šel nakopat nějaké brambory. Večer se umyl a šel spát, ale pořád musel myslet na ten kufr. A také na Koutného reakci na otázku, proč odjel z Prahy. Nemohl dlouho usnout. Ten Koutný je fakt divnej, říkal si. Vypadá to, že nemá moc čistý svědomí. Ale já na něj příjdu.

Bláha vstal. Pracoval pro zemědělské družstvo, ale měl i své vlastní hospodářství. Byla neděle, což se mu velmi hodilo, protože nemusel do práce. Nakrmil zvířata a šel se projít.
Bláha zastihl Koutného, jak opravoval vrata.
„Dobrý den, sousede!“ pozdravil ho. „Nepotřebujete s něčím pomoct?“
„Jo, to by bylo dobrý,“ souhlasil Koutný. „Jak jsem včera rozrazil ty vrata autem, trochu jsem je poškodil.“
Bláha se podíval na vrata. Asi tři prkna byla zlomená, dalších pět už Koutný vyměnil.
„A proč jste se včera tak naštval?“ zeptal se Bláha.
Koutný nepříjemně odsekl: „Protože nemám rád, když někdo strká nos do mejch osobních věcí.“
Bláha si vzpomněl na pohybující se kufr. Musím se ho na to zeptat, uvažoval.
„Včera jsem si všim něčeho zvláštního na vašem kufru od auta“, prohodil. „Jako by se pohyboval, nebo co.“
Koutný se zasmál. „Ale, to se vám jenom zdálo. Ale jestli chcete vidět můj kufr, tak vám ho ukážu.“
Koutný šel k otevřené stodole. Bláha chvíli váhal, ale potom ho následoval.
Došli k autu. Koutný otočil klíčkem a otevřel kufr. Vytáhl z něj motorovou pilu. Vražedně se usmál a zapnul ji. Bláha se podíval do kufru. Byly v něm rozřezané kusy lidského těla. Bláha se dal na útěk, ale zakopl o krabici a přetočil se na záda. Nad ním se skláněl Koutný s motorovou pilou. Bláha zavřel oči a čekal na smrt.
„Pane Bláha?“ Vlídný Koutného hlas vrátil Bláhu zpět do reality. „Tak jdete, nebo si mám dát kafe?“
Bláha stál před stodolou. Byl dost vyděšený, ale odhodlal se a vstoupil. Uvnitř stálo auto. Bláha viděl, že má pomačkaný předek.
„Tak se podívejte,“ řekl Koutný a vytál klíč. Otočil jím a otevřel kufr.
Bláhovi vstaly vlasy na hlavě. Podíval se do kufru. Ležela tam motorová pila. Žádná mrtvola. Jen ta pila.
„Ne!“ vykřikl Bláha a instinktivně si zakryl obličej. Litoval, že sem vůbec chodil.
Koutný se přátelsky pousmál. „Nebojte se. Nic se vám nestane. Myslíte si snad, že bych vás zabil tady? Víte jak bych si tím zasvinil stodolu? A kdyby přijeli fízlové, přišli by na mě.“
„Dík za návštěvu,“ zadrmolil Bláha a rychle vyšel ze stodoly. Koutný zavřel auto a šel za ním.
Venku bylo Bláhovi mnohem lépe. Strach téměř zmizel.
„Moc se v tý vesnici nevyznám,“ přiznal se Koutný. „Nešlo by, že bych odpoledne zašel za váma a vy byste mě to tu trochu ukázal?“
Bláha neměl do večera co dělat, tak souhlasil. „No jasně, to by šlo. Hodí se vám to ve dvě?“
„Jo, to je dobrý. Nashle.“
„Nashle.“

Bláha šel po obědě přebírat brambory. Kolem druhé hodiny zazvonil u dveří Koutný.
„Zdravím vás, sousede!“ pozdravil ho Bláha.
„Dobrej,“ řekl Koutný. „Takže platí to, co jsme si ráno domluvili?“
„No jasně,“ přisvědčil Bláha. „Počkejte minutku, jen co si umeju ruce.“
Bláha odešel ze dvora do domu. Za chvilku vyšel ven.
„Tak teď půjdeme na začátek naší vesnice,“ oznámil Bláha. Dali se do kroku.
„Jo, to je dobrý,“ souhlasil Koutný. „Nechci, abyste mi říkal jména obyvatel, kolem kterejch půjdem. Já se s nima časem seznámím sám. Jenom chci vědět, jaký tudy vedou cesty, kudy se dostat do lesa a podobně. Jo, a taky mi řekněte něco o tý divný holý pláni, co je na druhym konci vesnice.“
„To vám samozřejmě řeknu,“ ujistil ho Bláha, „ale až se tam dostanem.“

Na konci vesnice se jim naskytl nádherný pohled. Za posledním domem bylo vidět několik luk. Tam, kde končily, začínal nekonečný temný les. Uprostřed se táhla nenápadná a neudržovaná cesta. Koutný odhadoval, že zde projede maximálně jedno auto za týden.
„Tak, tady končí veškerá civilizace,“ řekl Bláha.
„No, tak zas asi ne,“ pochyboval Koutný. „Ty louky jsou posečený. Ale ta cesta… Vás sem snad nejezděj žádný auta?“
Bláha se usmál. „Tyhle louky v životě nikdo nesek. Pasou se nám tady krávy a kozy. Sečeme jiný louky, ty vám pak ukážu. A máte pravdu, že na týhle cestě moc lidí nejezdí. Nejbližší město je tam asi 60 kilometrů daleko. My všichni jezdíme tou cestou, kterou jste přijel.“
Dali se do kroku zpět do vesnice. „Tak, tohle jsou první baráky,“ řekl Bláha.
Koutný se rozhlédl. Před sebou viděl asi dva domy, každý na jedné straně cesty. Další byly až v dálce. Mezi nimi bylo několik stromů. A všude bylo bílo – kvůli heřmánku, který všude rostl.
„Máte tu fakt vysokou hustotu osídlení,“ poznamenal ironicky Koutný. „A toho heřmánku tady… Z toho by se dal vytěžit pěknej balík, ve městě je heřmánkovej čaj drahej jako prase.“
„Pár lidí si s tím přivydělává, ale znáte to. Tak malá vesnice… Lidi jsou tu strašně konzervativní.“
Prošli kolem polorozpadlého domu. „Tady už léta nikdo nebydlí,“ řekl Bláha.
„Tak to jsem si taky všim,“ odtušil Koutný.
Bláha pokračoval: „Místní říkaj, že tam straší. Kdysi tam žila jedna rodina. A chlapovi ruplo v kouli nebo co a povraždil celou svou rodinu motorovkou. Potom si s ní uříz hlavu.“
Bláha se podíval na Koutného. Ten neříkal nic, ale rozzářily se mu oči a v obličeji měl nadšený výraz. Bláhovi z toho přeběhl mráz po zádech. Raději přešel k jinému tématu.
„Jo, a ohledně toho heřmánku: Ne, že by v jinejch vesnicích nerost, ale u nás je to fakt hodně velkej extrém. A kromě toho jinde roste spíš rmen. Když si chcete nasbírat heřmánek, musíte ho nejdřív očuchat, jestli to není rmen. A tady u nás je to všechno heřmánek. Nikdo tu nikdy neviděl rmen. Ale moc se nám to nelíbí. Heřmánek je sice dobrej na čaj, zvířatům taky chutná, ale je to plevel. Kvůli tomu tu máme dost nízkou úrodu.“
Když domluvil, byli už v „centru“ vesnice. Před nimi pokračovala cesta k městu. Vpravo odbočovala.
„Tak tady je naše centrum,“ oznámil Bláha.
„A tamhle se jede do města, to je mi jasný. Ale kam vede tahle cesta?“ zeptal se Koutný a ukázal doprava.
„Tam se jde do lesa. Ale v něm se ta cesta ztrácí a nedá se nikam dojít.“
Pokračovali v chůzi směrem k městu. „Jsme tady dost odříznutý od světa,“ prohodil Koutný, „umíte si představit, co by se stalo, kdyby ta cesta do města třeba zapadala sněhem nebo něco podobnýho? A trvalo by to třeba čtrnáct dní? Nejsou tu obchody, nic.“
„Už se nám to jednou stalo. Trvalo to sice jenom tejden, ale stejně to bylo hnusný. Od tý doby si všichni děláme zásoby jídla na zimu, kdybysme se nedostali do města.“
„Tak to už abych začal střádat,“ uvažoval Koutný. „Zima je tu co nevidět.“
„Nebojte se,“ uklidňoval ho Bláha, „vždyť je ještě léto. Kromě toho-“
„A hele!“ vykřikl Koutný, „už vidím ten zajímavej kousek země!“
„‘vysoce zaujímavej’ kousek země, podle místního nářečí,” poučil ho Bláha.
„To je jedno. Ale řekněte mi o něm něco.“
„Až se dostaneme blíž, ne? Ale doprostřed stejně nepůjdem, aspoň já ne. Prej je to prokletý místo.“
Přistupovali blíže k holé pláni. Byl to opravdu nevšední úkaz. Pláň měla tvar – téměř až geometricky přesného – kruhu, asi dvě stě metrů v průměru. Šlo ji jasně poznat. Ohraničovalo ji velké množství trávy a heřmánku – v této vesnici obvyklé. Uvnitř nebylo nic. U kraje ještě skomíralo pár zubožených trsů trávy, ale dále ke středu nerostlo vůbec nic. Hlína se postupně zesvětlovala a ve středu to vlastně už nebyla žádná hlína. Jenom prach, absolutně bez živin.
Bláha s Koutným došli ke kraji pláně.
„Tak vyprávějte, sousede!“ vyzval Koutný Bláhu. Ten začal:
„Nechtějte ode mě vědět všechno, nezažil jsem to na vlastní kůži. Bylo mi devět, když se to stalo. Bylo hodně parný léto a my jsme měli hlavní prázdniny. Všichni dospělí byli na polích, ale já na to byl moc malej, tak jsem pás husy. Jo – to vám taky musím říct – tahle pláň byla takhle jasně vidět odjakživa, protože tam nikdy nerost heřmánek. Byla tam nejúrodnější půda ve vesnici a navíc tam nebyl ten zatracenej plevel heřmánek.
Ten den, kdy se to stalo, byla většina vesničanů právě tam a makali jak šrouby. No jo, jenže přišla bouřka – to je v tak parnejch létech dost častý. Nikdo si mraku nevšim až do chvíle, kdy zakryl slunce. Byl prej velkej přes celou oblohu a naprosto černej – nevím, co je na tom pravdy, ale po tom, co se stalo, bych tomu klidně věřil. Slyšel jsem, že zavládla tma, skoro jak v noci, a strašně depresivní nálada – jako by měli všichni umřít, nebo co. Víte, ono je jasný, že když se tak rychle setmí, tak nikomu není do zpěvu, ale tohle prej bylo extrémní.
No – abych se moc nezakecal.“
„To je v pořádku,“ uklidňoval ho Koutný, „já poslouchám příběhy rád.“
„Tak jo,“ řekl Bláha a pokračoval: „No, prostě zavládnul strach. A když se všichni uklidnili, tak začali panikařit, aby jim nezmoklo seno. Začalo pršet a všichni se dali do uklízení. Najednou zahřmělo. V tý době tu ještě skoro nikdo nevěděl, jak se chovat při bouřce, a tak panikařili ještě víc. Koně se splašili a utekli do lesů. Lidi nevěděli, co dělat se zpřevrhanejma vozama a senem, tak se pokusili zachránit aspoň něco. Jenže ten starej blázen Strauss popad kosu a letěl s ní přes celou pláň domů.
Víte, jaký to je, když někdo při bouřce utíká. Blesk sjel z oblohy a sejmul ho. Podle všech lidí co mi to vyprávěli, vypadal jak smrtka s kosou. A prej to zahřmění, který následovalo, vypadalo spíš jako nějakej smích. Já to nemůžu posoudit, protože když jsem viděl blížící se mrak, tak jsem nahnal husy do chlíva a šel jsem domů.
Lidi na nic nečekali a rozběhli se domů. Je zázrak, že se nikomu nic nestalo. Bouřka pak trvala asi tři hodiny. Když se potom vrátili pro Straussovo tělo, venku bylo plno bláta. Strauss byl celej spálenej. Vozy a seno kompletně zničený a všechna úroda taky. Strausse pohřbili, ale den po pohřbu našli jeho hrobku vypáčenou, rakev otevřenou a tělo nikde. Rád bych věděl, kdo by ho krad – to tělo bylo fakt v hroznym stavu.
Zima přišla dřív než obvykle. Na jaře se všechno vrátilo k normálu. Všechno – až na tu pláň. Od tý doby je v tomhle stavu.
Je škoda, že jsem byl tak malej. Kdyby mi bylo víc, byl bych tam a viděl bych to na vlastní oči. Nebo by mi aspoň oznámili, co se stalo, a nikdo by si nic nevymyslel. Jenže takhle mi to nikdo nechtěl říct. Vymysleli si, že přišla normální bouřka, Strauss umřel na infarkt a na pláni se prostě něco stalo s půdou. Pravdu jsem se dozvěděl až asi v šestnácti, takže to může bejt dost zkreslený.“
„Dobrej příběh,“ uznal Koutný.
Bláha se podíval na hodinky. „Ježišmarja! Musím okamžitě domů udělat krmení pro zvířata.“
„Tak se mějte!“ loučil se Koutný. „Já tu ještě chvilku pobudu, nejspíš půjdu až do středu tý pláně. A nebojte se. Tu procházku vám oplatím.“
„Nashle!“ řekl rychle Bláha a spěchal domů. Pořád mu ale v hlavně zněla poslední Koutného věta.
Tu procházku vám oplatím.
Z ničeho nic ho napadla strašná myšlenka:
Za tu procházku vás zabiju.
Naposled se ohlédl. Viděl Koutného, jak jde do středu pláně.
To je blázen! pomyslel si, on tam fakt leze!
Když dorazil domů, trochu se uklidnil. Zítra jde do práce, tam se odreaguje. Pokusil se přestat myslet na Koutného, přestože věděl, že to prostě nejde. Začal připravovat krmení pro dobytek.
Koutný přešel ke sředu holé pláně.
To je fakt vysoce zaujímavý, pomyslel si. Kopl do písku, který kdysi býval hlínou. Byl naprosto suchý a prášil se.
To je dobrý! řekl si a zašklebil se. To je dost dobrý. To je přímo ideální!

Bláha si obvykle pouštěl před spaním televizi, ale dnes na ni opravdu neměl náladu. Umyl se a zapadl do postele. Usnul okamžitě.
Měl velmi divoké sny. Ani sám nevěděl, jestli to nebyla skutečnost. Chvíli po tom, co usnul, s ním začal někdo lomcovat. Otevřel oči – a nad ním stál Koutný.
„Vstávejte, sousede!“ zašeptal. „Slíbil jsem vám přece procházku na oplátku.“
„Teď!?!“ divil se Bláha. „Zbláznil jste se?“
„Ne,“ řekl chladně Koutný. „Myslím to naprosto vážně. Pojďte se mnou.“
„Víte, kolik je hodin?“ vydechl rozespale Bláha a znova usnul.
Proloupl oči. Nevěděl, jestli sní nebo bdí, ale doufal, že to je jen sen. Byl totiž venku. Najednou si uvědomil, kde je, a zachvátila ho neuvěřitelná hrůza. Stál na půdě holé pláně.
Zkusil se štípnout, ale nepomohlo to. Vše vnímal naprosto normálně. Ale nebyl si ničím jist, neboť byl velmi rozespalý.
Podíval se pod nohy a zakřičel. Ze země trčela lidská hlava. Člověk, kterému patřila, ještě žil. V očích měl vystrašený výraz. Plival hlínu a krev. Jedna kapka přistála Bláhovi na botě. Ten se otočil a pádil domů. Za sebou uslyšel sténání a zvuk motorové pily.
Na víc si nepamatoval.

Zazvonil budík. Bláha se probudil. Bolelo ho celé tělo a byl silně nevyspalý.
Sakra! říkal si. Jak je to možný?! Vždyť jsem celou dobu spal!
Nebo ne? napadlo ho najednou. Vtom si uvědomil, že to nejspíš bude pravda. Chtěl odkrýt peřinu, ale pořád se k tomu nemohl odhodlat.
(teď uvidím svoje nohy a budu je mít špinavý a zablácený a OD KRVE!!!)
Sebral odvahu a peřiny odhrnul. Vydechl úlevou. Nohy byly naprosto čisté. Chtěl si ještě na chvíli lehnout, ale neriskoval to. Přišel by pozdě do práce.
Šel si do kuchyně udělat kávu. Obvykle si dával dvě lžičky do hrnku denně, ale tentokrát použil jen malý šálek a nasypal si do něj mnohem víc. Věděl sice, že to jeho organismu uškodí – o to víc, že byl v takovém stavu – ale v práci musí být aktivní. Nenamáhal se se snídaní ani s čištěním zubů a rovnou se šel obléknout.
Tak moment! Tady něco nesouhlasilo. Bláha si brzy uvědomil proč. Před spaním si šaty vždy pečlivě skládal a dával do skříně. Teď ležely zmačkané u postele.
„Co- co je to za blbost!?!“ řekl si pro sebe, tentokrát nahlas. Když byl vystrašený, obvykle mu mluvení do prázdné místnosti dodávalo odvahy. Teď to však nepomohlo.
Snad jsem byl moc ospalej, utěšoval se, ale věděl, že to není pravda. Jasně si pamatoval, že si večer oblečení skládal.
Pak ale nad tím mávnul rukou: Hadry jsou tu, tak co. Nesmím zmeškat práci. Oblékl se a odešel. Sebral klíčky od auta, vyšel z domu a zamkl za sebou dveře. Začal se obouvat. Najednou uviděl něco, z čeho mu naskočila husí kůže. Boty byly špinavé. Ne, že by to na vesnici bylo neobvyklé, ale ty boty byly spíš zaprášené. Podíval se pořádně. Ano, bylo to tak. Nemohlo to být nic jiného, než půda ze středu holé pláně.
Já tam fakt byl, pomyslel si a začal se klepat. Foukl na botu. Prach se rozvířil po celém zápraží. Když se usadil, Bláha uviděl zaschlou krvavou skvrnu.
Přinutil se obout si boty a odešel k autu. Odjel na kraj města do zemědělského družstva, kde pracoval. Třikrát málem naboural, neboť se vůbec nemohl soustředit na řízení.

Přede dveřmi budovy zemědělského družstva stál šéf. Bláha si uvědomil, že něco není v pořádku, a šel k němu.
„Zdravím vás, pane Bláha!“ pozdravil šéf.
„Dobrej,“ odpověděl Bláha. „Stalo se něco? Nebo proč tu stojíte?“
Šéf nasadil smutný výraz. „Náš nejvyšší vedoucí mě požádal, abych to sdělil všem svým podřízeným. Naše družstvo vykazuje již několik měsíců ztráty, takže nejspíš budeme muset začít propouštět zaměstnance.“
„Tím chcete říct,“ ptal se nevěřícně Bláha, „že mě vyhazujete?!“
„Zatím ne. Vedení dělá, co může. Ale buďte klidný. Propouštět budeme, ale vás ne. Jen vám musím říct, že naše situace je opravdu špatná, takže dostanete dva týdny neplacenou dovolenou. Potom už snad budeme v pořádku.“
„Hm. Taky doufám. Takže za dva tejdny nashle.“
„Nashledanou!“ odpověděl šéf. Bláha nastartoval auto a odjel.

Bláha nejel z pracoviště rovnou domů. Pozitivní síla kávy pomalu ustupovala a Bláha začal být znovu unavený. Navíc se objevila bolest hlavy, protože to s tou kávou ráno přece jen trochu přehnal. Nevěděl si rady, a proto se zastavil v městské lékárně pro nějaký lék proti bolesti. Když dorazil domů, bylo již poledne.
Zaparkoval auto na příjezdové cestě k domu. Ani se nenamáhal dávat ho do stodoly – na to je dost času, až mu bude lépe. Nemohl se dočkat, až bude pohodlně sedět na pohovce, a tak nechal auto autem a šel domů. Měl hlad, ale nebyl schopen si udělat oběd, tak šel rovnou do obývacího pokoje, vzal si prášek proti bolesti hlavy, lehnul si na pohovku a usnul.
Za tři hodiny se probudil. Jeho stav se mírně zlepšil, pořád však nebyl v pořádku. Rozhodl se, že se trochu projde. Čerstvý vzduch je na bolesti hlavy dobrý. V tom si uvědomil, že si po příjezdu domů nesundal bundu ani boty.
A sakra pomyslel si, zas budu muset mejt podlahu.
Pak na to ale přestal myslet a raději vyšel z domu.
Cesta jej zavedla až ke Koutného domu. Sám nevěděl, jak je to možné. Nechtěl se již s Koutným setkat, alespoň ne dnes. Šel okolo spěšným krokem, ale Koutný na něj skrz otevřená vrata zavolal.
„Á, pan Bláha! Jdete se projít?“
Bláha viděl, že Koutný pořád spravuje vrata. Ačkoli by nejradši už šel dál, odpověděl: „Dobrej den. Dneska mě trochu bolela hlava a pobyt na čerstvym vzduchu mi udělá dobře.“
Koutný se usmál. „To jo. Nechcete jít dál?“
„Ani ne, díky,“ odpověděl Bláha. „Radši-“
Zarazil se v půlce věty. Z pozice, kde byl, viděl dobře do dvora. Stodola byla otevřená. Stálo v ní auto. Mělo zaprášená kola a podvozek. Bláhovi bylo jasné, odkud je ten prach. Vůz musel jet po holé pláni.
„Máte nějaký špinavý auto,“ oznámil Bláha.
„Takže přece jenom chcete jít dál,“ usmál se Koutný.
„No…“ přemýšlel Bláha. Nakonec jeho zvědavost zvítězila nad zdravým rozumem. Vykročil směrem ke stodole. Koutný ho následoval.
Ve stodole přepadl Bláhu strach. Navíc ho znovu rozbolela hlava. Viděl ten prach. Teď už nebylo pochyb, odkud pocházel.
Koutný otevřel kufr. „Jak vidíte,“ řekl, „žádnou ilegální činnost jsem neprovozoval.“
Tím si ale Bláha nebyl tak docela jist. V kufru byla pořád jen motorová pila. Ale něco se změnilo.
„Vždyť máte kufr plnej krve!“ zakřičel vystrašeně Bláha.
„To bude nejspíš od tý pily, nemyslíte?“ zeptal se ironicky Koutný.
Bláha neměl na takové žerty ani trochu náladu. „A k-kde se vzala krev na tý pile?“
Koutný se zase usmál. Bláha si pomyslel, že je to blázen – kufr plný krve a on se usmívá.
„Ta bude asi odněkud zvenčí,“ odpověděl Koutný, „pily obvykle nekrvácej.“
Jasně, pomyslel si Bláha, ale lidi, kterejm s ní uřízneš hlavu, obvykle jo.
Náhle vytřeštil zrak. Poblíž auta viselo něco zabalené do hnědočervené látky. Nevěděl, co to je, ale mělo to tvar míče. Nebo spíš- ale ne, to přece nemůže být pravda! Pak si ale uvědomil, že to pravda bude. Látka totiž byla bílá – nahoře byl čistý kousek. Zbytek byl zbrocen krví. Bláha na předmět tupě zíral. Byla to uříznutá hlava. Tělo tlelo v zemi holé pláně.
Koutný zjistil, kam se Bláha dívá. „Kupoval jsem ve městě kus masa,“ oznámil mu.
„A můžete mi ho ukázat?“ vypálil na něj Bláha, ačkoli toho vzápětí litoval.
Koutného výraz se změnil. Vypadal velmi rozzlobeně. „Vy slídile,“ řekl Koutný, „radím vám dobře: nechte mě na pokoji! Strkáte nos do věcí, do kterejch vám nic není!“
Bláha už na nic nečekal. Otočil se a pádil pryč. Zastavil se až asi kilometr od Koutného domu.
Trvalo mu dlouho, než se uklidnil. Několik hodin se procházel venku. Když se vracel domů, bylo šest.
Na chodbě si zul boty a svlékl bundu. Najednou ho přepadl podivný pocit – zdálo se mu, že ho někdo pozoruje. Nebyl to jen pocit – byl si tím téměř jistý. Polekaně se rozhlédl po chodbě. Nikdo nikde. Namluvil si – ač tomu sám nevěřil – že je to tím, v jakém je stavu.
Probudilo ho tříštění skla. Vyskočil z pohovky. Do hlavy mu vystřelila příšerná bolest, ale nevnímal to. Teď už si byl jist, že v jeho domě je někdo cizí. Popadl nůž a vyběhl na chodbu.
Rozrazil dveře. Naproti bylo plno střepů. Bláha si uvědomil, že mohou být jedině z vázy, která předtím stála naproti. Rozhlédl se po chodbě. Nikoho neviděl. Přivřel dveře, kterými přišel a vyjekl. Za nimi stál šklebící se Koutný.
„Tak co, ty šmíráku!“ zařval a vší silou strčil do Bláhy. Ten spadl na skříň, ze které se zřítilo několik předmětů. Bláha dal Koutnému pěstí do nosu.
„Au, ty hajzle!!!“ Koutný podrazil Bláhovi nohy. Bláha upadl na zem. Koutný ho držel. Bláha se pokoušel bránit, ale marně. Koutný byl mnohem silnější. Popadl Bláhovu hlavu a nadzdvihl ji.
Teď mi zlomí nos, uvažoval Bláha. Vzhledem k tomu, že to nechtěl, rozhodl se použít fintu. Když mu Koutný bouchl hlavou o zem, ohnul krk a nastavil zemi čelo. To však nebyl moc dobrý nápad. Nos to sice přežil (tekla z něj krev, ale zlomený nebyl), avšak hlavou mu projela prudká bolest. Když se vzpamatoval, byl svázaný a Koutný ho vlekl k sobě domů.

Koutný se ani nenamáhal zout si boty. Vlekl Bláhu domovní chodbou až do obývacího pokoje. Posadil ho na židli a nedbale jej svázal. Potom popadl velký sešit ležící na stole a hodil jej Bláhovi na klín.
„Tady máš něco na čtení,“ řekl. „Jdu konečně spravit ty zatracený dveře. Pak se stavím. Jo, a kdybys nevěděl – ten poslední je můj starej kamarád. V tom kufru fakt byl. Teď je zakopanej ve středu holý pláně a jeho hlava visí u mě ve stodole – jak sis jistě všimnul.“ Potom odešel.
Bláhu pořád bolela hlava. Chtěl otevřít ten sešit, ale měl svázané ruce. Sklonil proto hlavu (ve které jej znovu zabolelo) a otevřel desky ústy.
Je zvláštní, že taková spousta vraždících maniaků si vede deník i přesto, že by mohl sloužit jako důkazní materiál. Bláha viděl takových deníků ve filmech spoustu, ale nikdy ho nenapadlo, že jeden bude číst doopravdy. Rozhodně ne se svázanýma rukama v bytě vraha.
Měl pocit, jako by mu v hlavě hořelo. V deníku viděl výstřižky z novin, ale písmena se mu rozmazávala před očima. Kromě bolesti hlavy měl nejspíš i horečku. Typoval tak 39°C.
Nesměl však ztrácet hlavu. Usilovně se soustředil ne první výstřižek s nadpisem VRAHEM BYL NEJSPÍŠ TŘINÁCTILETÝ CHLAPEC. Polilo jej horko. Takže Koutný začal již ve třinácti. Z další části textu vyčetl pouze velmi kusé informace o tom, že obětí byla důchodkyně, motivem s největší pravděpodobností peníze (to asi těžko, pomyslel si Bláha) a totožnost podezřelého policie tají vzhledem k jeho nízkému věku.
Takových výstřižků zde byla spousta. Bláha však věděl, že by z nich nic nevyčetl. Bylo mu jasné jen jedno – Koutný je opravdový maniak. A masový vrah.
Bláhu zaujal až poslední výstřižek. Nebo spíš jeho nadpis. POLICIE STÁLE HLEDÁ POHŘEŠOVANÉHO MUŽE, stálo tam. Bláha vykřikl, když viděl přiloženou fotografii. Byl na ní ten, kterého viděl ve snu. Nepochyboval o tom. Na fotografii byl Koutného „starý kamarád“.
Bláha shodil sešit z klína. Pokusil se vstát, ale s židlí to nešlo. Sedl si a čekal na smrt.

Naděje umírá poslední. Bláha se o tom přesvědčil, když seděl spoutaný na židli. Uvědomil si, že Koutný se jej chystá zabít a že se z toho musí za každou cenu dostat. Zhodnotil situaci. Bylo mu jasné, že nejdřív se musí dostat z těch pout. Napadlo ho přeřezat je o něco. Potom to zavrhl. Nebyl schopen se s židlí pohybovat a i kdyby, stejně by se nedokázal kývat tak, aby pouta zlikvidoval. Kromě toho – v obývacím pokoji nebylo nic ostrého, o co by je přeřezal. Takže tohle ne, říkal si, musím vymyslet něco jinýho.
Celkem dlouhou dobu seděl a přemýšlel. Moc dobře to nešlo – pořád ho příšerně bolela hlava a pomyšlení na brzkou smrt mu také nepomohlo jasně uvažovat. Nevědomky však pohyboval rukama. Náhle si uvědomil jednu věc, která by ho mohla zachránit – provaz, kterým byl svázán, trochu povoloval. Bláha začal zuřivě lomcovat rukama. K ničemu to nebylo. Začal se tedy raději osvobozovat klidně. Pomaličku pohnul pravou rukou a povedlo se mu vyndat palec. Postupně povytahoval další prsty a v duchu zajásal. Levá ruka již nepředstavovala žádný problém.
Po chvíli provaz rozvázal úplně a vstal. Do hlavy mu vystřelila vlna bolesti, ale pokusil se to nevnímat. Teď má na práci důležitější věci. Za prvé: dostat se ven z tohoto příšerného domu. Za druhé: zavolat na policii. Vykročil ke dveřím.
Chodba Koutného domu byla téměř prázdná. U stěn stálo několik – většinou prázdných – polic. Na stěně byly pověšeny hodiny. Ukazovaly tři čtvrtě na sedm. Venku se setmělo. Bláha si matně uvědomoval, že nejspíš bude muset projít dvorem. Vůbec se mu to pomyšlení nelíbilo, když tam Koutný spravoval vrata.
Bláha dostal nápad. V jedné z polic bylo nářadí, ke kterému patřila i obrovská palice. Bláha se podivil, jak vůbec může ta police takovou tíhu udržet. Pokusil se ji zvednout, ale nepodařilo se mu to. Byla moc těžká. Sebral proto největší kladivo, které v sadě bylo, a odešel na dvůr.
Koutný právě spravoval vrata. Stál otočený zády ke dvoru a byl natolik zabraný do své práce, že ani neslyšel otevírání dveří. Bláha velmi váhavě a pomalu vykročil. Uvažoval, jestli by byl opravdu schopen praštit Koutného kladivem přes hlavu. Řekl si, že nejspíš ne. mohl by ho tím zabít, což by znamenalo několik let strávených ve vězení mezi zabijáky. Kromě toho byl mírumilovný člověk a tohle by nevydržel. Nakonec se ale rozhodl, že pokud to bude třeba, přece jen kladivo použije.
Koutný za sebou zaslechl kroky. Otočil se a spatřil Bláhu, který třímal v ruce velké kladivo.
„Jak se- jak se vám to povedlo?“ vykoktal překvapeně.
„Nechte mě projít!!!“ zakřičel Bláha důrazně. „Nebo vám rozbiju hlavu kladivem!“
„Jasně,“ řekl Koutný a odstoupil. Najednou se rozběhl ke stodole. „Stejně tě dostanu!“ pohrozil Bláhovi, „a klidně uteč. Mám rád, když jsou moje oběti — vystresovaný.“
Bláhovi bylo jasné, že jde k autu. Už na nic nečekal, zahodil kladivo a dal se do běhu. Bylo mu již trochu lépe – hlava ho sice bolela, ale už byl schopen utíkat. Za sebou uslyšel hlasitou ránu, jak Koutný znovu prorazil autem vrata. Teď to však vypadalo, že dveře již nemají šanci vydržet.
Aniž na to příliš myslel, běžel do lesa. Bylo to asi to nejlepší, co mohl za dané situace dělat. Doma by sice možná stihl zavolat policii, ale Koutný by jej dostihl. A sousedé by mu moc nepomohli. Věděl, že Koutný by je zabil také.
Na kraji lesa rostla vysoká tráva a Bláhovi dělalo velké potíže jí prolézt. Nakonec se mu to podařilo a znovu se dal do běhu. Když se dostal celkem daleko, padl únavou a usnul.

Probudil ho zvuk motoru.
Co se to- říkal si, ale vzápětí si to uvědomil. Koutný musí být nedaleko. Bláha ucítil další příval bolesti hlavy. Přesto se zvedl a rozhlédl se. Ač se to zdálo neuvěřitelné, před ním byla cesta. Říkal si, že je to určitě nesmysl, protože o cestě v tomto lese v životě neslyšel. Rozhodně ne o takové, na kterou by se vešlo auto. Uslyšel prásknutí dveří. Byl natolik zděšený, že se nedokázal pohnout. Najednou se ozvala motorová pila.
„Nééé!!!“ zařval zoufale Bláha a znovu mu hlavou projela příšerná bolest.
Koutný nastartoval pilu. Viděl Bláhu dobře. Rozběhl se za ním.
„Mě neutečeš!“ křičel Koutný.
Toho se Bláha obával, ačkoli nemohl Koutného přes zvuk pily slyšet. Už vůbec nevnímal bolest hlavy. Teď bojoval o přežití.
Koutný byl i s těžkou pilou rychlejší. Netrvalo dlouho a dostal se velmi blízko Bláhy. Napřáhl se a – řízl.
Bláha utíkal, co mu síly stačily. To však nestačilo. Ucítil naprosto šílenou bolest v pravé noze, proti které nebyl předchozí bolehlav vůbec nic. Právě si uvědomil, že prohrál.
Upadl na zem a uviděl něco děsivého. Vedle něj ležela jeho bota. Bláha na ni vyděšeně zíral. V botě byl totiž i kus jeho nohy.
Koutný zahodil pilu a odkopl Bláhovo uříznuté chodidlo. Věděl, že Bláha by tu za několik minut vykrvácel. Proto ho sebral a odnesl k autu.
Bláha to celé téměř nevnímal – musel totiž pořád myslet na tu nesnesitelnou bolest, která se náhle mnohem zhoršila. Ucítil zápach spáleného masa. Matně si uvědomoval, že mu Koutný spekl krvácející pahýl nohy motorem od auta. Potom omdlel bolestí.
Probudil se. V pravé noze mu pulzovala nepopsatelná bolest. Chtěl se pohnout, ale nešlo to. Brzy si uvědomil proč. Byl zakopán v zemi. Rozhlédl se a hned věděl, kde. Kolem se rozkládala holá pláň.
Koutný se zasmál a kopl mu do obličeje prach, který ležel na zemi. Bláha ho začal plivat. Viděl, že s ní plive i krev.
Takže jsem dopad jak ten jeho „starej kamarád“, pomyslel si.
„Už tě nebudu trápit,“ řekl Koutný nastartoval motorovou pilu. Bláha zavřel oči a čekal na smrt. Jeho poslední myšlenka byla: Ať to mám rychle za sebou!!!

Bláhovo zmizení začalo vrtat hlavou celé vesnici. Přivolali proto policii. Ta se začla zajímat hlavně o Koutného, neboť Bláha byl – podle slov vesničanů – jediný soused, který se přátelil s Koutným. Navíc byl mnohokrát podezříván z vraždy, ale nikdy nebyl kvůli nedostatku důkazů souzen. Do vesnice byl vyslán jeden policista. Už se nevrátil.
Ke Koutného domu šlo policejní komando, které mělo šest členů. Nalezli naprosto zdemolovaná vrata, kterými bez problémů prošli. Zazvonili u domovních dveří, ale nikdo neotvíral. Dovnitř se dostali násilím.
Prošli chodbou do kuchyně. Tak je čekala úplná jatka. Všude bylo plno krve. Na podlaze ležel bezhlavý muž s brokovnicí v ruce. Byl identifikován jako Koutný.
Tři zmizelí lidé nikdy nebyli nalezeni. Byli oficiálně označeni jako pohřešovaní, ale každému bylo jasné, jak to doopravdy bylo – Koutný je zabil, jejich těla někam ukryl a když viděl blížící se policejní komando, spáchal sebevraždu brokovnicí.

Za nějakou dobu ve vesnici opět zavládl klid. Koutný neměl žádné příbuzné a nenapsal závěť, takže jeho dům připadl státu, který jej prodal hluboko pod cenou někomu, kdo si z něj sebral všechny cenné nebo použitelné věci a nechal ho zbořit.
Brzy přišla zima a následně po ní jaro. Když zmizel sníh, vesničany čekalo překvapení. Shromáždili se kolem holé pláně a přemýšleli, jak je to možné. Byla zarostlá trávou, jako by ji něco vyživovalo. Nejvíce v jejím středu.

---