Zahradní

15.5.1992 Nemohl jsem se na Johanku vynadívat když mi vyprávěla ten příběh, kterej se jí sice nikdy nestal, nicméně jí neustále pronásleduje : utíká po úbočí hory, zakopává okameny, zoufale volá o pomoc. Vyběhne z lesa. Za ní se ženou tři muži. Dva z nich jsou jen rozmazané bezvýrazné postavy - zato ten prostřední je mohutný rytíř v temně rudém brnění se zlatou lilií na hrudi a s vytaseným mečem. Už už ji dohánějí, když tu se scéna mění a Johanka vstupuje do zahrady, usedá za spinet a začíná hrát divukrásnou romanci. Přichází princ se zlatými vlasy a okouzlujícím úsměvem, přistoupí k ní - a vbodne jí dýku přímo do srdce. Konec pohádky. (Během vyprávění oloupala pomeranč a podala mi ho, byl šťavnatej a sladkej. BOHUŽEL mě napadlo plivat jadýrka na podlahu, což byla chyba. Johanka totiž nesnáší zametání. Musel jsem vzít do rukou smeták a udělat to sám. Tak se to opakuje už několik dnů)