Opravdu můžeš

Opravdu můžeš

    Montér OEN (orbitální estetické nemocnice) právě opravoval servoenergetické zařízení satelitu. Nacházel se při tom třicet šest tisíc kilometrů nad povrchem Země, v obrovském modulárním monstru, kam se létali regenerovat slečny, paní ale i mnoho mužů z celého světa. Využívání stavu bez tíže ovšem nebyl zdaleka jediný program. Sanatorium nabízelo také bezpočet plastických operací a mnoho dalšího.

   „Do prdele“ vyprskl opravář. Když se nakláněl nad rozkrytou elektronikou vyklouzly mu z kapsy kleště a zmizely v obvodech. Už se pro ně natahoval, když tu se před ním zajiskřilo. Jako by ucítil lehké zachvění. Na stěnách se rozsvítila výstražná signalizace.

   Skočil k nejbližšímu monitorovacímu panelu.

   „Pane Bože“ procedil. Celý modul šest nebyl na svém místě, hlásily údaje od stovek senzorů.

   „To přece není možné...“ vyťukal několik příkazů. Zdálo se, že u oddělovacích komor vybuchli kompletně všechny kondenzátory.

   „Já vždycky říkal, že ty  pásy na nářadí, jsou pitomý...“

   Trochu se uklidnil, když zjistil, že všichni lidé jsou naživu. Nečinilo mu to problém, každý při vstupu do nemocnice obdrží malou krabičku, která monitoruje mimo jiné základní životní funkce.

   Kdyby viděl celou situaci zvenčí, rozhodně by nebyl vůbec klidný.

   Ve chvíli, kdy se kovové kleště dotkly odhalených vodičů způsobili přetížení, které vzdálený systém velkých kondenzátorů nemohl vydržet. Explodovali celou nahromaděnou energií, tak nešťastně a na tak kritickém místě, že způsobily roztržení pláště a odmrštili celou sekci šest. A to značnou rychlostí.

    Michael Nemes, čerstvě ženatý třicátník se o nehodě dozvěděl do dvou hodin, jako o každé větší události, která se na OEN stane. Měl na to právo díky tomu, že jako lékařka tam na krátko pracovala jeho žena Monika. Za necelé dva týdny se má vrátit zpět na Zem, k Michaelovy.

   Hned se nevyděsil, informace o menších poruchách chodí dost často. Za další hodinu, ale obdržel zprávu, která jej šokovala.

   Monika Nemesová končila s tříděním nových léků, když došlo k výbuchu. Přeletěla přes celou zásobní místnost sekce šest a skončila plující v lehkém bezvědomí v koutě. Neslišíc interkom volajíc dokola její jméno a označení.

   Když se probrala nevěřila vlastním očím. Tam kde za okny měla být svítící Země byla jen tma a hvězdy.

   Uvědomila si, že slyší rádio volat jí.

   „Haló, tady Monika Nemesová 7782, co se stalo?“

   „Došlo k nehodě, prosím jste v pořádku? Hned vám vysvětlím co se stalo.“ hlas na druhém konci si evidentně docela vydechl, když ji uslyšel.

   „Ano, už ano.“ popošla blíže k oknu. Něco bylo divné... ano...

   „Já..., já nevidím zbytek stanice, co to ...?“

   „Ano, došlo k lokálnímu výbuchu a modul číslo šest s Vámi se vzdaluje od zbytku OEN. Podle našich informací se není třeba hned děsit. Váš modul je téměř kompletně funkční. Automatika uzavřela místo exploze. Momentálně by se vám tedy nemělo nic stát.“

   „Tak pro mě pošlete skútr, nechci tady být.“ Moniku jímala lehká nervozita.

   „No... víte... to bohužel není možné. Modul se s Vámi vzdaluje příliš rychle. Prosím teď důkladněji zkontrolujte svůj zdravotní stav a stav modulu. Za čtvrt hodiny se ozveme.“

    Monika udělala co jí řekli. Byla v pořádku. Na modulu neshledala také žádnou anomálii, kromě zavřených východových dveří a velmi pomalé rotace.

    Zbylo pár minut. Zamyslela se. Aniž by si to připouštěla, docházelo jí co se děje.

   „Já chci vědět jak rychle odlétám vzhledem k Zemi a hned.“ křičela do mikrofonu, když napoprvé jí hodnotu odmítli sdělit.

   „Dobrá, dobrá. Dvacet osm kilometrů za sekundu a vzhledem k trajektorii nyní mírně stoupá.“ přiznal člověk ze stanice.

   „Panebože, to mě nedohoníte ničím co je na stanici ani... ani jinde na orbitě“

   „Moniko uděláme vše co bude potřeba, neměj strach.“ hlas se chvěl.

   „Co mi to povídáte, tak vypravte něco rychlejšího ze Země...“ Monika si sama uvědomila, že žádá nemožné. Rychlejší rakety, které mohli mimo orbity Země byly jen přeletové a průzkumné rakety a ty vypravit trvá minimálně rok a než naberou rychlost další tři.

    Ztichla. Bylo ji to jasné. Odlétá rychlostí přes sto tisíc kilometrů za hodinu kamsi do vesmíru a nikdo ji není schopný zastavit. Náhle promluvil reproduktor.

   „Známe vaši trajektorii. Pokud se Vás nepodaří zachytit obletíte Slunce a vrátíte se zpět blízko Země.“

   „Za jak dlouho“ šeptla Monika. Dlouho bylo ticho.

   „Dvacet jedna let....“

   Neunesla to. Obličej se jí zkřivil neštěstím. Zoufale se schoulila plačíc čirým zoufalstvím. Odepjala se od křesla a odručkovala pryč od reproduktorů, které nad ní vyřkli ortel.

   Druhý den se odhodlala zavolat Michaelovy. Zadrhával jí hlas.

   „... prý zvládnu části letu bližší k slunci pomocí mrazících boxů. Vše tu funguje, molekulární čističe vzduchu, regenerátor potravin. Atomový zdroj je prý nezasažený.“ 

   Michael v podstatě jen poslouchal. Dusil pláč. Nebyl schopen jakékoliv reakce. Nedokázal zvládnout bezmoc. Monika cítila, že momentálně je na tom psychicky lépe.

   „... asi se budeme muset rozloučit. Navždy. Ale já neumírám... budu se tu mít vlastně celkem dobře, ..video...“ asi nezněla přesvědčivě.

   Za pár dní si uvědomila, že musí přesvědčit Michaela aby na ni nečekal. Dvacet let je příliš dlouhá doba. Milovali se a ona to věděla. Proto to bude těžké a proto to musí udělat. Prostá slova nikam nevedou. Nemohou. Ona musí dokázat aby ji přestal milovat. Takže musí změnit sebe. Za každou cenu.

   Její odhodlání ještě zvýšilo zjištění, že na palubě modulu šest lze improvizovaně sestavit hibernační lůžko, takže ona může celých dvacet let prospat. Ale Michael ne. On musí žít.

   Zakázala si spojovat se sním. A dokázala to. Přestože snad tisíckrát již žádala jeho připojení ,ale pak vždy přístroj vypnula. Sílu jí dodával pohled na hibernační aparaturu. Stačí jen ulehnout, spustit a bude vše vyřešeno. Pak již nepůjde nic vrátit, nic řešit.

   Usilovně přemýšlela, jak dosáhnout odcizení se v Michaelových očích. Věděla, že slova zde nic nezmohou, jakákoli urážka by v jeho bystré mysli jednoznačně odhalila její záměr a tak jen posílila jeho rozhodnutí. Z jeho vzkazů bylo jasné, že je připravený na ni dvacet let čekat a zahodit tak velkou část života.   

    Nedopustí to. Napadlo ji natočit přímo zde v modulu nějaký zvlášť nechutný pornografický materiál a odeslat ho na Zem. Jistě by tím značně nabourala jejich city. Snad by to i dokázala, kdyby jí ale na mysl nepřišel mnohem mocnější plán. Zběžně překontrolovala vybavení lékařského sálu. Nemýlila se, bylo možné to udělat.  

     Na orbitální stanici se o jejím záměru dozvěděli jako první. Prvních několik korespondencí lékaři z OEN věnovali naléhavému přesvědčování o šílenosti Moničinýho plánu. Pak pochopili, že není možnost jak jí zastavit. Nakonec se tým rozdělil na dvě poloviny. První rezolutně odmítla s tím mít cokoliv společného a druhá svolila, že pomůže.

   Monika vše pečlivě připravila. Oholila si hlavu, svlékla se a připnula k hibernačnímu lůžko. Zahleděla se na zásobníky čiré tekutiny. Vedle její postele bylo v dávkovacím aparátu upevněno sedmdesát dva ampulí, jejichž obsah poputuje v měsíčních intervalech do těla. Nevládla zcela čistým rozumem. Kromě myšlenek na Michaela ji k činu donutila zoufalá touha dát příštím dvaceti letům smysl, obsah. Byla vyděšená, končí svůj život. Ale to tak či tak, řekla si a dotkla se ampulky s nápisem transformační hormon V.2.

   Již nikdy se neprobudí jako žena. Zbudou jí základy genitálií, ale to je vše. Současná medicína zvládá změny pohlaví téměř dokonale neinvazivně. Už jen proto, že po vynálezu hormonů řady V. se s žádosti množili geometrickou řadou. Na Zemi její proměnu v muže ihned po vyzvednutí dokončí. Tak alespoň zněla domluva s doktory z OEN.

   Monika vždy patřila k té skupině lidí, která změny pohlaví nechápala nijak fatalisticky. Ono i v obecném povědomí již tyto zákroky nebyli ocejchovány nějakou krajní nepřirozeností.

    Byl čas. Po chvilce tápání se jí podařilo upnou hlavu do tlapek přístroje. V místnosti bylo již zhasnuto. Nebylo to třeba, ale přišlo jí to takové patřičné. Zahleděla se do mlhavých struktur stropu. Právě když se v oku Moniky Nemesové pohnula nahromaděná slaná tekutina, zatlačila tatáž osoba na dotykový display šedé krabičky. Ta, aniž by se cokoliv stalo, vzala Monice vůli, svět a vědomí.

    A v příštích třech letech jí ta samá krabička vezme i její příslušnost mezi dívky a ženy.

    Michael, když jeho mozek pochopil obsah činu ženy, kterou miloval, neměl jinou možnost než podlehnout. Trvalo mu to čtyři roky. Viděl Moničinu neženskou vousatou tvář po roce, roce a půl, dvou letech... nebylo možné s tím nic dělat. Jeho zmučený rozum i tělo skončilo v náručí jeho dlouholeté přítelkyně Sarah.

   Zažili mnoho příjemného, zplodili potomka. Syna Patrika. Dával Michaelovy sílu.

   Přesto však po deseti letech v manželství Michaelovi došlo, že v životě mohou nastat takové patové situace ze kterých není úniku, ale není v nich možné ani zůstat. A jednu takovou zažil při loučení s Monikou. Jeho mysl to vyřešila popřením pravdy, nabráním síly a následnou sabotáží na svého majitele.

   Nebylo možné dále zůstat se Sarah. Což se mu potvrdilo, když se odstěhovala bez varování kamsi na druhý konec Země.

   Při pohledu na Michaelův následující živou byla zřejmá nesmyslnost zákazu hibernací na Zemi. Jeho tělo pouze spotřebovávalo, avšak kromě nevyhnutelného z něj nic nevycházelo.

Takto se přiblížil až k okraji zhroucení, kde jej však zachytil spásný nápad.

    Moničina kobka zdárně zvládla průlet kolem Slunce. Chladiče fungovali bezchybně. A dalších devět let uplynulo v jediném jejím očním záškubu.

   Kdyby byl na palubě někdo s očima  a  vědomím citem chvěl by radostí. Z levých okének už bylo vidět Zemi. Tak velkou jako vypadá Slunce ze Země. A ještě větší emoce by možná provázeli pohled na přibližující se kosmické plavidlo vypravené z OEN.

   Monika však neprožívala nic víc než posledních dvacet let. Chtěla to tak. Přála si aby se probudila kompletně jako muž.

   Její přání bylo beze zbytku vyslyšeno.

   Přetvořené tělo Moniky Nemesové nabylo vědomí. Byla připoutána na lůžku. V jejím otupeném mozku se zvolna roztáčela kolečka chápání. Už si vzpomněla. Bože, je to jako včera, kdy ještě prohlížela pacienty a těšila se na konec stáže. A, kdy se rozhodla stát mužem.

    Přístroje zaznamenaly její probuzení a přivolali personál.

   „Dobrý den, vítám vás na Zemi..., tedy poblíž Země - jste na OEN.“ spustil příchozí doktor.

   „Jak vy-padám, do-pa-dlo vše...?“ šeptla slabě. Zhrozila se svého i tak dunivého hlasu.

   „Vypadáte jako Mark Nemes. Vše proběhlo... zdárně.Vše je funkční. Do tří dnů budete moci vstát.“

   „Mark...“ vyšlo ztěžka z úst muže ležícího na pohovce.

   „Chci se vi-dět, ...prosím.“ Doktor zaváhal, mrknul na přístroj. nakonec souhlasil.

    Mark zíral do nastaveného zrcadla. Dokonalý muž. Snad i celkem pohledný. Lékaři patrně provedly i nějaké drobnější chirurgické zákroky. Vše Vé dvojka nezvládne.

    Tak a je to, blesklo myslí Markovi. Co jsem to provedla? ...Provedl.

    „Chtě... l bych vědět co se stalo s mým... bývalým mužem.“

    „Prosím, teď si ještě odpočněte. Na to přijde čas.“ Sotva lékař odešel usnul Mark s krátkými přestávkami na další tři dni.

   Mlžná vrstvička pokrývající oči ležícího se rozpouštěla. Teď již bylo patrné, že zelená skvrna vedle nemocniční postele je člověk sedící na židli. Žena. Položila ruku na Markovu paži.

   Trvalo velmi dlouho než Mark Nemes zjistil co je na situaci tak moc divné. Ta osoba je mu povědomá... moc povědomá. Žena promluvila.

   „Jak vypadám...“ velmi pomalu vyšlo z úst slzou zmáčené tváře.

   „Bože...“ Mark se vyděsil. Zdálo se že jeho tušení je pravda.

   „Prosím Vás, znáte Michaela N...“ nedokončil větu. Nebylo třeba. Žena kývala hlavou.

   „Ty šílenej blázne.“ Mark ani sám nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale  jeho svalstvo vytvořilo na jeho obličeji úsměv. A ten otevřel cestu k další neskutečné budoucnosti. Budoucnosti s Julií.

   Věda již dávno zjistila, že sexuální orientace není až tak niterně mozkovou záležitostí, aby ji nebylo možné složkou hormonu V.2 otočit podle libosti. A Mark a Julie toho plně využili.

   Aniž by to tušili, pohnuli vývojem lidí na dlouhé věky. Vida funkčnost jejich staronového vztahu a šílenost sexuálních vjemů, trvalo jen tři roky než se objevil, tentokrát dobrovolný, pár s tužbou výměny pohlaví těl. A dalších dvacet let stačilo k tomu, aby lidstvo shledalo tyto činy nejen zajímavé, ale i lákavé. A později již nic nebránilo tomu, prožít třeba týden v těle opačného pohlaví za cenu průměrného vozu.

   Celý tento vývoj se všemi větvemi, které se k výměnám těl nabalili zasadil mohutný a asi rozhodující úder všem snahám nezasahovat do biologického vývoje člověka. Nedotknutelnost genové informace nevydržela tolik přímých ukázek toho, co vše je možné.

   Člověk se cele a navždy chopil opratí své budoucnosti.

   Stále bylo slyšet neudusitelné hlasy, jež cosi ukazovali a varovali. Jenže ty si neuvědomovali, že cestu ke které kynou, již lidstvo minulo dávno a dávno. Dávno před tím, než Mark a Julie prožili milovaní při kterém si mysleli, že jim patří svět.

***