Nic

S tíhou u srdce běžím pryč. Vzdaluji se od tebe a přitom mě to táhne zpět. Kam to vůbec běžím? Alejí rozkvetlých lip, cítím vůni květin a předtuchu nadcházejícího deště. Miluji déšt, proto protože tys ho taky miloval, miluji zemi po nížs šel, cestou plnou střepů kudy teď jdu já, ovšem...teď je milosrdná, jde se mi tak lehce..uvnitř mě však tíží skály světa. U tebe to bylo naopak, chodila jsi měl rozedraná ale duši čistou jako labutí pírka..Možná proto jsme se minuli a stále míjíme. Vstupuji do lesa protkaného přívětivou pavučinou slunečních paprsků, měkce našlapuji a chvílemi se dívám do nebe. Kde jste kdo? Nechci tu být sama, jen vítr šumí mezi listy stromů a listy se v něm lehce třepotají. Chci pryč a zároveň tu chci být. Musím jít dál. Podivné ticho. Netroufám si ze sebe vydat ani hlásku. Ty nepřicházíš a nevoláš mě nazpátek.Vycházím z lesa a nevidím nic, jen černo a cesta zpět se uzavírá v nic, nic které mě obklopuje. Chtěla bych myslet, anebo ne? Nevím..chtela bych být hloupejsi nez sem,nemusela bych se myslenkami zaobírat vůbec.I blázni mají svůj svět. Já už nemám nic, nezbývá než skočit tam, do toho nic.Na strach nemám pomyšlení, co se ještě může stát?Padám cihlovou věží a myslím na tebe, žádná jiná vzpomínka mi nezbyla a jsem tomu ráda.Ani jedna by nebyla tak krásná.Hezčí už nemůže být.