Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ani ve smrti... kapitola 4. část 1.

28. 06. 2005
0
0
1516
Autor
Saidhi

  ,,Mohu vás vyrušit, Pane?"
  Alcarmo vzhlédl.
  ,,Ano, Sailone?"
  ,,Je to… velmi důležité, králi. Pojďte prosím se mnou. A to ihned, jestli vás smím žádat…"
  Elf vstal a následoval komořího. Hlavou se mu honila spousta otázek, na něž zatím nenalézal odpovědi, ale věděl, že to nebude mít dlouhého trvání.
  Sailon jej zavedl přímo do veliké místnosti, která sloužila jako uvítací sál. Alespoň před několika lety byla k tomuto určena. Nyní se v ní skladovaly především staré zbraně jako meče, halapartny, kopí, kuše a luky. Alcarmo se rozhlédl. Nevyhlíželo to zde zrovna vábně.
  ,,Proč jsi mne sem zavedl, Sailone? Doufám, že jsi k tomu měl opravdu vážného důvodu…"
  Komoří pouze ustoupil.
  ,,Máte zde návštěvu."
  Ozval se hlas velitele stráže. Vzápětí dovnitř branou postrčil mladou dívku s dlouhými, jako antracit černými vlasy a krátkými, potrhanými šaty, které sotva postačovaly halit její štíhlé tělo s bělostnou kůží jako ze slonoviny. Oči měla hluboké, avšak čiré jako dvě lesní studánky.
  ,,Tvrdí, že vás zná…"
  ,,Palouk…"
  zašeptaly královy rty. Na těch jejích spatřil lehký, téměř neznatelný úsměv.
  ,,Pane, jestli je to jen lhářka, tak ji odvedu…"
  ,,Ne… To je v pořádku. Ať zůstane…"
  pronesl Alcarmo okouzleně a zasněným zrakem, v němž se zračilo překvapení a radost, pohlížel na dívku. Na přízrak, o kterém si myslel, že již nikdy nespatří ani se jej nikdy více nebude smět dotknout. Opět ucítil tu nádhernou svěží květinovou vůni, vůni, jenž vycházela z jejích vlasů… Ne, nejen z jejích vlasů, ale i z jejích očí, tváře, úst… Z jejího srdce a duše. Opět pocítil tu harmonii, ten pocit smíření a bezbřehého klidu…
  ,,Nechte nás o samotě."
  poručil strážím.
  ,,Ty zde setrvej, Sailone…"
  oslovil odcházejícího komořího.
  ,,Smím se zeptat…"
  ,,Ano, smíš. Potřebuji, abys vše sepsal a zařídil…"
  přerušil jej král a pohlédl na dívku.
  ,,…Zítra se totiž bude konat velký obřad…"
  Na tváři Eressiel se objevil úsměv. Měla pocit, že se s ní roztočil svět. V mysli se však ozval hlas: ,,Odejdi! Opusť ho, dokud je ještě čas!" Její oči náhle vyhasly a líčko pobledlo. Úsměv se ztratil jako mávnutím proutku.
  ,,Děje se něco, má paní? Nějak jsi pobledla a tvář ztratila ruměnec… Děje se něco? Nepospíchám na tebe snad příliš?"
  Ptal se, v očích starost o onu dívku, jež miloval více, než svůj vlastní, promarněný a prokletý život.
  ,,Ne… Nemáte se čeho obávat, můj králi. Jsem v pořádku, jen se mi udělalo mdlo. Potřebovala bych, alespoň na okamžik ven na čerstvý vzduch vyjíti a cvrkotem ptáků a šepotem trávy se potěšiti. Dovolí nyní můj pán, abych se od něj vzdálila?"
  Alcarmo beze slov přikývl a sledoval ji, dokud nezmizela v zeleném šeru listoví, jímž prosvítaly paprsky vycházejícího slunce…

  ,,Králi, jste si skutečně jist, že horečka pominula a vám se již vrátilo plného vědomí, jasného jako křišťál? Nebo je vaše mysl stále zastřena mlhavým závojem a nechá se obelhat půvabným, laskavým zjevem, za kterým se však skrývá cosi nenávistného, temného a zlého…"
  Alcarmo poznal ten hlas, hlas Láthspellův, jenž promlouval k jeho mysli. Po chvilce zamyšlení se otočil. K svému překvapení hleděl jen na pootevřené dveře.
  ,,Králi…"
  Elf sebou trhnul a obrátil se prudce zpět. Hleděl nyní přímo do černých, temných očí.
  ,,Zemřeš, králi… Tam, ve stáji…"
  Alcarmovi se podařilo vymanit ze stájníkovy vůle.
  ,,Odejdi, Lastone… Hned! Dnes o tvoje rady nestojím!"
  Vybuchl.
  ,,Abys brzy nelitoval svých nynějších slov…"
  vyslovil muž tiše a zmizel stejně nenápadně, jako se objevil.

  Alcarmo, velmi znepokojen jeho slovy, vyhlédl ven, na svěže se zelenající zahradu, jenž byla samý květ a rozpukající se poupě bílé růže upoutalo jeho pozornost. Hlavou opět začaly vířit myšlenky, na které nechtěl znát odpověď. Kdo je ta dívka? Proč sem přišla? Jen proto, že ho miluje? A miluje ho doopravdy?

  ,,Nic o ní nevíš," šeptal hlas v jeho nitru, ,,odkud přišla, nic o její minulosti... jako by se zrodila z lehkého vánku a vůně květin, které rostou i v tvé zahradě... Je jich tam tolik... A všechny jsou krásné... Proč jsi utrhl zrovna to bílé poupě? Proč? Proč to, a ne jiné? Čím tě tak upoutalo? Vždyť je to jen obyčejná planá růže, zdánlivě nevinná, avšak i ta nejmenší má ostré trny, jimiž zraňuje srdce a rozdírá duši. Tak proč?"

  Prudce se obrátil od okna a chtěl pokračovat v práci. Usedl k listinám, ale přistihl se, že myšlenky se mu rozutekly. Nedokázal se již soustředit. Snad by mu malá projížďka udělala dobře, jako už mnohokrát...

  Dal zavolat komořího a vzkázal do stájí, aby mu připravili koně.

  ,,A... paní?"

  otázal se Sailon tiše.

  ,,Uveď ji do jejích komnat a splň každé přání, které vysloví. K večeru se vrátím..."

  Král nasedl na koně, pobídl jej patami a hnal je daleko na Sever, k Faiským horám. Zde sesedl, aby svlažil vyschlé hrdlo douškem vody vyvěrající přímo z pramene. Když však k němu přistoupil, zdálo se mu, že se kdosi skrývá v temném šeru skalního převisu. Opatrně a potichu se přiblížil a zjistil, že jej zrak nezklamal. Vskutku-stál tam muž, zahalený do černého hábitu s kápí, jenž zakrývala jeho obličej.

  ,,Kdo jsi, cizinče, a jaká náhoda či cíl tě zavedly do Alahastu?"

  Neznámý pouze zvedl pravou paži. Byla kostnatá s dlouhými, zašpičatělými prsty. Tenké rty se zkroutily do posměšného úšklebku a odhalily tak řadu žlutých zubů. Elfovo srdce se rozbušilo jako zvon a jako by cítil, jak se mu kolem šíje stahuje neviditelná smyčka. Ve své hlavě uslyšel dutý, kovový hlas: ,,Nic o ní nevíš, ...Je jich tam tolik... A všechny jsou krásné... Proč jsi utrhl zrovna to bílé poupě? Proč? Proč to, a ne jiné? Čím tě tak upoutalo? Vždyť je to jen obyčejná planá růže, zdánlivě nevinná, avšak i ta nejmenší má ostré trny, jimiž zraňuje srdce a rozdírá duši... " 

  Alcarmo si zakryl rukama tvář. Nemohl to dále snést.

  ,,Co ode mne chceš?!"

  Skoro vykřikl.

  Muž zvedl hlavu a kápě mu spadla. Elf nyní hleděl do prázdných očních důlků. Najednou vyšlehly plameny. Byly všude...

  ,,Vrať ji... vrať ji zpět, nebo ji láska sežehne na popel tak, jako duše tvých rodičů!"

  To bylo to poslední, co král vnímal...

 

  Když se probudil, rozhlédl se a hbitě vyskočil, ale po cizinci jako by se slehla zem. Pohladil koně po šíji a vyhoupl se do sedla. Čelo mu pokryly krůpěje potu a plášť měl slepený bahnem. Pohlédl na obzor. Slunce, ten stařec s dlouhými, zlatavými vousy, se pomalu chystalo předat svou vládu měsíci.

 Již nemeškal, pobídl zvíře a rozjel se tryskem zpět, do hradu...

 

  Uvítal jej pouze Sailon.

  ,,Vítejte, Pane. Už jsme si o vás dělali obavy, dlouho jste se nevracel..."

  ,,Kde je Feon?!"

  Přerušil elf komořího zprudka.

  ,,Nevím, Pane. Asi se vás vydal hledat. Má vás rád... Jak by také ne, vždyť jste jej zachránil před špínou ulice a jistou smrtí..."

  Již klidněji položil Alcarmo ruku na rameno starého věrného muže a s lehkým úsměvem na rtech dodal: Já vím, Sailone... Kéž bych tak dokázal uchránit všechny tohoto zla... Budu ve své komnatě..."

  ,,Ano, Pane. Dobrou noc..."

  ,,Dobrou noc i tobě, Sailone,"

  odvětil král.

  Komoří ještě chvíli stál na nádvoří, osamocený, jen se svíčkou v ruce a pohlédl do malých, úzkých oken vysoké věže, v níž byly komnaty Tavarillë...

 

  Alcarmovi se té noci špatně spalo. Víčka mu těžkla a těžkla, snažil se je udržet, aby tak unikl té příšerné noční můře, která jej pronásledovala, a tak i před skutečností a svou minulostí. Byl však příliš znaven, příliš otupily jeho smysly horečkami, v nichž blouznil před několika hodinami. Netrvalo dlouho a svůj boj se spánkem a únavou prohrál a ti dva, objímajíc se a milujíc se vstoupili nezváni do jeho mysli…

  Pomalu se setmělo a hrad obestřel hustý, neproniknutelný příkrov temnoty. Těžké mraky zahalily jinak jasnou oblohu, zakryly hvězdy a dokonce i měsíc, jejich pastýř putující po nočním nebi, musel ustoupit.
  Na malý, matným světlem svíce ozářený balkon vyšla vysoká, štíhlá postava. Drobné kapky deště se v jejích antracitových vlasech leskly jako malé perly, oči zářily modrým světlem a líce bělostnou čistotou.
  ,,Myslíš si, že máš vyhráno?"
  Prudce se otočila, dech se zrychlil a hrdlo stáhlo.
  ,,Ale no tak… Přeci by ses mne nebála…"
  ,,Kdo jsi?"
  Málem vykřikla.
  Z temnoty se oddělil mohutný stín. V příštím okamžiku bylo možno rozpoznat postavu muže s dlouhými, stříbrnými vlasy a černými vousy zarostlou tváří, z níž jasně vystupovaly temné, hluboké, pichlavé oči.
  ,,Kdo jsem? Na tom nesejde…"
  odvětil chladně.
  ,,Spíš… Kdo jsi ty, že se zde procházíš… Sama… A v noci…"
  Nadechla se k odpovědi. Muž ji však zadržel.
  ,,Než vypustíš ta lživá slova z úst, rozmysli své počínání…"
  ,,Nemám vám proč lhát, cizinče… Jmenuji se Tavarillë a jsem Dcerou palouku."
  Její hlas zněl jasně a pevně.
  ,,A nyní, žádám vás…"
  Chtěla pokračovat, ale sklonil se nad ní a přímo do ucha zašeptal: ,,Odejděte. Hned."
  Vzápětí zmizel za kovanými dveřmi. Eressiel semkla rty a pevně zavřela oči. Tlak v jejím nitru stále narůstal. Víc… Víc…
  Padla na kolena. Po líci stekla slza a na okamžik se zastavila, aby posečkala na desítky sester, které se k ní přidružily ve smutném, bolavém zoufalství a žalu.
  Rozhodla se, že ještě dnes, dnes v noci, hrad opustí…

 

***

 

  Mlha. Bílá mlha. Všude. Cítil bezradnost, bezmoc, která mu ztěžovala dýchání. Náhle pocítil zápach kouře. Nejprve pouze nepatrně, jako by plíživě se vkradl do jeho mysli. Pach nabýval na intenzitě. Teď. Nyní to spatřil- rudou záři probleskující tou mlhavou clonou. A křik. Zděšený křik… Viděl sám sebe, jako malého chlapce, jak stojí na nádvoří a snaží se překřičet hukot ohně. Kolem něj běhají v hrůze zmatení lidé, některým hoří šaty…
  Dým mu ztěžoval dýchání. Stačily dva kroky... Sklonil se nad dítětem a hoch k němu obrátil svou něžnou tvář se smutnýma, uslzenýma očima. Krále zamrazilo. Váhavě natáhl k chlapci ruku. Ten se od něj pouze odvrátil a dál hleděl, teď už mlčky, do toho horkého, řvoucího pekla.
  Alcarmovi bleskla hlavou šílená myšlenka, která, čím déle hleděl do plamenů, tím více na něj dotírala. Naprosto nečekaně se rozběhl dovnitř zámku, nedbaje na zoufalý, srdcervoucí křik malého dítěte. Když si uvědomil, kde se vlastně ocitl, bylo už pozdě. Trámy, silně prohořelé, nevydržely již pod zuby ohně a se strašlivou ránou se zbortily. Alcarmo ucítil pouze ostrou bolest, která mu zatemnila mysl. Marně se snažil popadnout dech. Dýchat! Dýchat! Pokusil se vyprostit ze žhavých sutin. Bezúspěšně. Byl v pasti…
  Nádvoří se již zcela vylidnilo, uprostřed něj stál pouze malý chlapec a velikýma, smutnýma očima pozoroval, jak se plameny ohně šplhají stále výš a výš. Jeho zrak padl na vchod, v kterém zmizel Alcarmo. A když se hustý dým rozptýlil, uzřel mužovo tělo, pohřbené pod troskami.
  ,,Každý je zodpovědný za svůj osud. Bojuj a možná ti bude dopřáno míru…"
  Hoch se ještě naposledy otočil a zahleděl na dohořívající trosky zámku, který mu byl po léta domovem. V očích mu zvláštně zajiskřilo. Pousmál se.
  ,,Ale tobě, Alcarmo, králi Alahastu, míru nikdy dopřáno nebude…"
  vyslovil tiše. Pak se jeho silueta ztratila v šeru noci…

  ,,Ne!"
  Alcarmo se vymrštil z lůžka a zprudka se nadechl osvěžujícího nočního vzduchu. Rozhlédl se okolo sebe. Byl opět zde, na hradě, ve své ložnici. Po čele a celém těle mu klouzaly krůpěje ledově chladného potu. Roztřásl se zimou a přitáhl si deku blíže k bradě.
  ,,Byl to jen sen… Jen sen…"
Snažil se sám sobě namluvit. Ale věděl, že to bylo víc než jen to. Vstal a začal chodit po malé místnosti, zimomřivě se zachvívaje, se zarytým pohledem v tváři. Nakonec ho však únava opět přemohla a jen co ulehl na pelest, usnul tvrdým, hlubokým spánkem a probudil se až pozdě odpoledne. Slunce již dávno nahlíželo hradními okny do místnosti, která se mu stala skoro vězením, vězením jeho duše. Jen s těží se dokázal postavit na nohy. Nepamatoval se na nic z večera, jen v něm hlodal jakýsi nepříjemný pocit, že se něco stalo. Něco zlého. Něco špatného…
  Tiše za sebou zavřel kované dveře a vyšel na nádvoří. Mohutné věže hradu se tyčily do výšky stejně hrdě, jako jindy, ale dnes jaksi zlověstně, jako by věštily náhlý, krásný vzlet, ale o to hrůznější, překvapivější a strmější pád…
  ,,Dej osedlat koně. Hned."
  přikázal, jakmile vešel do stájí.
  Feon naň udiveně pohlédl.
  ,,Pane… Měl byste odpočívat, nejste ještě zcela zdráv…"
vyslovil tišeji, protože viděl, že Alcarmo je čímsi velmi rozčilen a znepokojen. Nechtěl ho proto rozhněvat ještě více.
  ,,Nedělej si starosti. Stačilo, žes mne jel uprostřed noci bez ohlášení hledat. Teď si odpočiň. Ať mi Laston připraví koně."
  odvětil úsečně.
  ,,Ale… Pane… stájník zde není, odjel již časně zrána a…"
  ,,Nevíš, kam, Feone?"
  skočil mladíkovi král do řeči.
  ,,Opravdu… ne…"
  Elf na podkoního pohlédl. Věděl, poznal, že před ním něco skrývá. Nemohl také přehlédnout prázdné místo šedákova stání. Místo, které se mu málem stalo osudným…
  Feona z králova pohledu zamrazilo, ale neřekl již ničeho.
  ,,Dobrá tedy. Připrav mi koně sám…"
dodal, otočil se a odešel. Na mladíkovi bylo vidět, jak se mu ulevilo. Hned a bez meškání vyhřebelcoval tmavého ryzáka, dal mu postroj a vyvedl zvíře ven. Alcarmo beze slova nasedl, ale ještě než odjel, zadržel ho komoří.
  ,,Pane! Pane! Počkejte, Pane!"
  ,,Co se děje, Sailone?"
  optal se král přívětivěji, ale i přes to bylo možno vyčíst v tónu jeho hlasu netrpělivost. Posečkal, až komoří popadne dech.
  ,,Ta dívka, Tavarillë…"
  nestačil dopovědět. Na nádvoří vyšla štíhlá, nepatrná postava v dlouhých šatech jakoby utkaných z mlhy a těch nejjemnějších pavučin v barvě lučních zvonků skropených kapkami rosy.
  Pomalu, důstojně došla až ke králi.
  ,,Má paní si něco přeje? Není zde snad spokojena?"
  otázal se, spíše ze zdvořilosti.
  ,,Nikoli, můj pane, ale i přes to… Musím odejít… Uvrhla bych na vás pouze neštěstí, stín hrůzy, nejistoty a zoufalství, v němž by štěstí zmizelo pod hladinou…"
  V králově tváři se náhle objevil úlek a překvapení.
  ,,Co to říkáš… Bez tebe bych zemřel. Právě tys mi dala smysl života, který bych celý promarnil mezi těmito chladnými zdmi. To tys mé štěstí, jediné, které mám… A nyní mne, ve chvílích, kdy tě nejvíce potřebuji, chceš opustit?"
  Cítila, jak v jejím nitru opět vzrůstá ten zvláštní, hřejivý pocit. Ne. Zůstane s králem, zapomene na svou minulost a bude šťastná. Navěky…
  Zarděla se a pohlédla do Alcarmových očí.
  ,,Zůstanu zde…"
  zašeptaly její rty.
  ,,Díky, králi…"
  Otočila se a pomalu přešla nádvoří. Přede dveřmi do věže se naposledy otočila a pohlédla na Alcarma, který již projížděl branou.
  ,,Králi… Ach, můj králi… Snad se kletba zruší a já budu opět svobodná... S tebou... navěky.... Ani ve smrti... Nikdy tě neopustím..."
  vydechla a zmizela ve věži…

  Alcarmo hnal zpěněné zvíře přes louky, skrz les a potok, až opět dorazil na mýtinu, kde ji poprvé spatřil. Tak nádhernou a… Z úvah ho vyrušil známý hlas.
  ,,Jdeš za mnou, králi?"
  znělo to spíš jako konstatování, než otázka. Elf se otočil. Za ním, sedící v sedle mohutného šedáka, byl Laston. Jevil se teď ještě větší a hrozivější, než kdy jindy. Jeho vlasy prosvítalo sluneční světlo, avšak tvář zůstávala skrytá v šeru.
  ,,Potřeboval jsem tě. Kde jsi byl?"
  optal se částečně rozhořčeně král.
  ,,Na tom nesejde, kde jsem byl já. Kde jsi spíš byl ty, králi?"
  ,,Nerozumím ti, Lastone."
  ,,Tak si vzpomeň. Kde jsi byl dnes v noci… Když tvé tělo odpočívalo na pelesti královského lože a tvá víčka se zachvívala, zatímco jsi snil!"
  Poslední věta Láthspellova projela královým mozkem jako nůž s právě naostřenou čepelí, lesknoucí se jako diamanty. Lehce sebou trhnul. Stájník pouze pokýval hlavou, pobídl šedáka a naposledy se Alcarmovi zahleděl hluboko do očí.
  ,,Pamatuj, králi… Čas je nebezpečný spojenec zla…"
  Zaslechl ve své hlavě, když se díval za odjíždějícím mužem…


Flavia
29. 06. 2005
Dát tip
Taky jsem tu ,,otiskla" trochu delší povídku a moc lidí na to samozřejmě nemělo trpělivost a čas. Tak jsem se rozhodla přečíst delší věc od někoho jiného. Abych se přiznala, jsem alergická na postavy elfů, kteří jsou snad úplně v každém fantasy! Moc jsem nestíhala souvislosti, což je ale jasný, když člověk čte něco od půlky. Až to dopíšeš, dej vědět, možná bych se na to mrkla, takhle to fakt nemá cenu. Doufám, že to má nějakou dobrou myšlenku a nápad, ne jenom kopie jiných podobných věcí. Z úryvku se nedá moc vypozorovat, ale vypadá to dobře, pěkně se to čte. možná si někdy přečtu předchozí části. Fantsy mě baví.

Saidhi
29. 06. 2005
Dát tip
Také jsem si toho všimla, ale pár pravidelných čtenářů jsem našla, tak uvidíme:o) Že jsi na ně alergická, se až tak moc nediví, ale v příběhu je elfem pouze Alcarmo, tak to snad nebude tak zlé;o) Pokusím se ti dát vědět, chystám se tohle dílo vydat i jako knihu. Nevím, co máš namysli kopiemi podobných věcí(myslím tím jaký děj ty věci mají), tak uvidím, až dopíšu, zda-li to zdárně dočteš, budu čekat na tvůj ortel:o) Jinak díky. S pozdravem, autorka.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru