Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zdál se mi sen

01. 07. 2005
4
0
1431
Autor
Saidhi

Zdál se mi sen, 

v něm dívka stojí,
tvář má velmi podobnou té mojí.
Vypadá, že se čehosi neznámého velmi bojí.

Vlasy jí ve vlnách spadaly,
kapky rosy jako démanty se v nich blyštěly
a nahé tělo její jako šátek z pavučin

kadeře halily.

V očích třpyt hvězdný,
v nohách hbitost laní.
Přes louky, smrčiny

jak vítr uhání.

Náhle vidím, před čím to vlastně utíká.
Její stopu vytrvale sleduje skřetí tlupa veliká.
Otáčí se, v očích strach,

vlastními slzami se zajíká.

Tu otvírá se před ní mýtina,

čerstvým sněhem zavátá.
Náhle padá k zemi, zvedá se zas a vločkami dál klopýtá.
Tvář její je kromě slunce i krví zalitá.

Zdál se mi sen,

v něm dívka stojí,
její tvář je i tváří mojí.
Třesu se, bojím se o život dcery svojí.

V poslední chvíli, kus před okrajem lesa,
klopýtám zas, v náruči dítě nesa.
Nemůžu dál,

chodidla zebou a jsou bosá.

S životem se loučím, dítě své k ňadrům přimknuté.
Blíží se vánice, bouře a mrazy třeskuté,
bezmocně hledím k okraji lesa.

Pěsti i rty pevně semknuté.

Skřeti se blíží,

zem pod nimi sténá.
Já, co zde ležím, nemám pro tu hrůzu jména.
Věk, jenž nyní nastal, bude časem temna.

Oči mé z té hrůzy za mnou již nic nevidí,

noc se přes ně snesla.
Necítím bít srdce dcery své, kterou jsem před chvílí nesla.
Mé dítě již nedýchá, na ňadrech mých dcera navždy usla.

Z temného hvozdu,

tam, od mlází,
čísi stín spolu s měsícem vychází.
Nebojím se smrti, hvězda má spolu se sluncem zachází.

Silueta štíhlá se od nočních stínů odděluje,
skřeti mi berou z rukou

mrtvé dítě moje.
Pak staví se vedle sebe do jednoho voje.

Muž, s lukem v ruce jedné.
Mé rty pronáší věty bědné,
riskuje vše,

pro život elfky obyčejné.

Ryk boje k mým uším doléhá,

do srdce mého bodá.
Ruka má pomalu vychládá, meč mu přec podá,
jeho ostrou čepelí do nepřátelských útrob bodá.

Náhle je ticho, tětivy přestaly zpívat,
duše jeho i má do očí smrti bude se teď dívat.
A ona, v gestu svém hrabivém

tiše se usmívat.

Náhle cítím, že tělo mé někdo lehce zvedá.
Otevřu oči, nebojím se,

přede mnou tvář jeho bledá.
Na vrcholky hor sníh si opět zvolna sedá.

Hledím na něj pozorněji,

nyní jej již poznávám.
Vždyť je to Elessar, pán Lesa hvězdných stromů sám!
Přispěchal na pomoc v nouzi nám.

Jasné světlo mu z tváře vychází,
hvězda života mého

však velmi rychle zachází.
Temná noc do něj nyní tiše přichází.

Nechci již dál zůstat naživu,
prsty jeho zvolna pouští tětivu.
Naše duše budou spolu

navždy bloudit v moři zálivu.

Zdál se mi sen…


Tiara
29. 11. 2005
Dát tip
Ano.......Zdařilé dilko.......Ikdyž, připadá mi jako psané na objednávku k nějakému dobrodružství. I přesto dám Tip.

Lancelott
02. 07. 2005
Dát tip
Docela zdařilé, zdá se mi...zajímavé...zpracování rozhodně stojí za ohodnocení...tip.

Styxian
01. 07. 2005
Dát tip
Tohle je velmi slibné - líbí se mi "naivní lehkost" veršů (tu a tam, rytmicky a rýmově zahaprují) a čistota výpovědi. Talent, to bezpochyby

Saidhi
01. 07. 2005
Dát tip
Díky moc:o)

Spousta z nás quendi píše povídky a básně s podobným námětem, ale tahle je opravdu vyjímečná. Zase jsem dostal husí kůži jako když se před bitvou soukám do kostýmu... Díky mockrát, bylo to jako smutné pohlazení pírkem mrtvé labutě... Prostě nádhera!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru