Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

It's a sin

02. 07. 2005

1011

Autor

Verlin

Zničeho nic, zatáhl někdo za páku a svět se změnil kolem uší. Víčka se v temnotě ještě více tiskla, rozevřené prsty se začly pod tlakem bouřlivě třást.
Smrt se blížila, cítil ji. Na chvíli zapomněl na muka a před jeho zraky se počalo promítat dětství jako vítané anestetikum. Proplul těmi špatnými rozhodnutími, kerými si zkazil život a objevil se před ním venkov, chalupy, pěšinky mezi lesy a poli. Líbezný zvuk přírody, vzdálených traktorů. Vzpomněl si na své prarodiče, kam jezdil o prázdninách, na své blízké a kamarády. Najednou mu začali připadat vzdálení a jeho mysl se opět probrala do reality. Uvědomil si, že stále tiskne unavená víčka, ruce se už netřesou a klidný chladný vzduch věstil strašnou budoucnost. Ucítil teplý proud mezi stehny, jako potůček se pak rozšiřoval až na lýtka. Už nemohl ani plakat. Začal mít zlost, byl unavený. Chtěl, aby to skončilo. Jakkoliv. Zuřivě začal vrážet do kovových stěn, už neslyšel hlasy záchranářů, rozhodnutá duše se odpoutala a zanevřela nad světem. Dala tělu poslední příkaz, ženoucí ho do záhuby. Bylo příliš pozdě. Náhle se ozval zvuk a tělo se vzneslo, upadlo ke stropu. Hlasy se rozmazaly a vzdálily. Cítil, jak vnitřnosti pohltilo lechtavé teplo, celé tělo se uvolnilo a mysl usnula mezi lučními květy, v teplém létě. Usnul a zapomněl. Cítil, jak se zbavil té životní iluze. Najendou byl zase malý kluk plný optimismu plašící kobylky v porostu. Dostal se tam kam chtěl tak snadno,

proč jsou všichni v černém, proč ten smutek, proč maminka pláče. V leže klesám, hází po mni květiny, ale já je nechci. Chci zůstat. Ještě chvíli. Už jen hnědá zem a obloha, zapomínám tváře. Zradil jsem je a oni se ode mně nakonec odvrátí. Vzdalují se a já už nejsem nic, jen prázdnota. Další chyba,

jistě, podruhé se to už nestane.