Déštˇ někdy nosí naději

DÉŠTˇ NĚKDY NOSÍ NADĚJI

Dnes prší.Malé kapky,občas rozházené deštěm,bubnují do okenních tabulí střešního okna mého pokoje.Přes roztažené žaluzie jsem též mohl zahlédnout líné,již na půl vypršené mraky,jak se zvolna snáší nad lesem,div se nedotýkají korun starých borovic.Skoro to vypadalo,jako by si nebe chtělo s lesem alespon na chvíli vyměnit role.Les však po něčem takovém netoužil.A tak mraky pluly dál.Ta podívaná mě přitahovala a dalo by se říci,že i hypnotizovala.Navíc ve mně neutuchající,mírně dekadentní, koncertní vystoupení deštových kapek rozbrnkalo struny melancholie a tohle zátiší k němu pasovalo.

Na jabloni seděl holub,kterému déšt zjevně nevadil.Asi jen přemýšlel.Pak odletěl.To mne probudilo z letargie.Po malé úvaze jsem se rozhodl pro situaci “s deštěm o dešti”.Uvedl jsem do činosti cd

přehrávač,ze kterého se po chvíli rozezněly tony Psích vojáků,respektive jejich skladby Prší.Sáhl jsem do malé krabičky od čaje,již dominoval reklamní slogan navozuje příjemné pocity a nahmatal v ní přítele za časů dobrých i zlých.Pana Jointa.Opravdu jsem zaznamenal příjemné pocity a po nedlouhé době byl můj přítel típnutý v plechovce.Nebyl z toho mrzutý.Své poslání splnil.

S podivným pocitem jsem si uvědomil,že za okny již jen mrholí.Musím se jít projít než přestane úplně,usadilo se mi v hlavě.Navlékl jsem si podivné ošacení,nazul boty revolty a vyšel do ulic.Ač byla šed civilizace úplně zamlklá,v hlavě mi stále zněly tony undergroundové kapely.Už jen proto jsem nebyl sám.

Opět se rozpršelo.Déšt ze mne smíval špínu vědomí a okamžitě ji nahrazoval nadějí!Ten text nelhal,nadšením jsem plesal.Jen mi bylo líto,že ulice zůstaly liduprázdné.Znovu připomínám-nebyl jsem sám!

Loudavé tony hudby nahradil pochod myšlenek,jenž se zabýval tématem,proč lidé za deště nevychází ven.Asi jim připadá příliš smutný.Doba vyžaduje dokonalost.A nechovají se lidé k sobě stejně jako vůči počasí?Za slunným či veselým jdeme,za deštivým či smutným nezavítáme.

Chtělo se mi tančit.V kaluži.

Déšt však pronikl až ke kůži a proto zvítězila volba,která navrhovala návštěvu hostince.

Dal jsem si grog,pozorujíce při něm pomník Hrdinům rudé armády,který po několik desetiletí odolával deštům,žáru slunce i toxicitě holubích výkalů.Žula je holt žula.

Déšt ustal,avšak já v knajpě zůstal.Třeba to pršení nebylo dosti silné uvažovalo mé vědomí a dál jsem si lil mozek do hlavy.