On

Znovu pojal do své mysli vše co stvořil a opět pocítil ono známé znepokojení a nutkání. Jako již tolikrát předtím i teď věděl, že to zase není tak, jak by mělo. Neměl tušení, proč to není správně, jak by to mělo být správně a hlavně z jakého důvodu se vůbec snaží, aby to správně bylo. Nevěděl kým je, odkud se vzal a o co se snaží.

Jediné, co si nějak uvědomoval byl obrovský počet pokusů a nezdarů, které již absolvoval. Nedalo se říct, že by si některý z nich pamatoval. Svým způsobem totiž vznikal a zanikal zároveň s tím, co tvořil či ničil. Proto v něm nikdy žádná konkrétní vzpomínka nepřetrvala. Zůstávalo jen nejasné povědomí o minulosti.

Minulost. Ani v tomto bodě neměl jistotu. Tam, kde se nacházel, žádný čas neplynul. Nedalo se posoudit, která z těch miliard stvoření provedl v minulosti a které teprve provede. Neexistuje-li čas, nemůže ani existovat proces stvoření a proces zničení. Něco prostě buď je, nebo není. A tohle bylo. Všechno najednou. A zároveň vůbec nic z toho nebylo. Současně.

Sám to nedovedl pochopit. Problém byl v tom, že když tvořil, byl součástí toho, co vznikalo. Dokonce ne jen pouhou součástí. Doslova se svým výtvorem splýval. Vlastně to nebyl žádný nový výtvor, byl to on sám transformovaný do nové podoby.

A teď právě byl něčím, co bytosti žijící uvnitř popisovaly jako Vesmír s čtyřrozměrným prostoročasem, přičemž ty prostorové rozměry byly tři a časový jeden.

A ačkoliv pro něj samotného čas ani prostor neexistovali, vnímal zároveň i to, čemu život v něm říkal „fyzikální realita“. Vnímal tři navzájem kolmé směry. Vnímal jeden směr plynutí času i nezměrnost hloubky čtrnácti miliard roků, které podle měření živých tvorů v tomto Vesmíru uběhly od jeho vzniku. A byl sám pro sebe stejnou záhadou, jakou by byl pro ně, kdyby si ho byli vůbec dovedli představit.

Tak to bylo pokaždé. Vždy přejal vlastnosti toho, čím právě byl a tím se pro něj jeho vlastní existence mimo prostor a čas stala absolutně nepochopitelnou, nepředstavitelnou a neuvěřitelnou. A přesto přese všechno věděl, že on je a bude pořád. Jeho nesvazovalo nic, nebyl závislý na ničem, nic ho nemohlo ohrozit, či zničit. Byl je on.

Něco, čemu nerozuměl, nějaká síla, nutkání nebo snad touha, mu bránila setrvávat bez jakékoliv formy v neprostoru a bez času a nutila ho stále dokola měnit své podoby, vytvářet a opět ničit světy a hledat, ačkoliv vlastně nevěděl co přesně.

V miliardách svých podob už vyzkoušel mnoho. Nekonečné multidimenzionální vesmíry v nichž neplynul čas. Malé ohraničené jednoprostorové světy. Jindy se bez prostoru obešel úplně a stvořil vesmír v němž byl jen několik časů a každý z nich ubíhal jiným směrem. Někdy bylo to, co vytvořil plné miniaturních entit, jež se řídili sadou složitých pravidel, jindy se proměnil v čistý chaos a ještě častěji krát nabýval podob, které si teď - svázán pojmy a zákonitostmi Vesmíru jímž právě byl - nedovedl ani představit, natož je pojmenovat.

Jen jedno zůstávalo pořád stejné. Vědomí nedokonalosti a nedokončenosti. A nepřekonatelné nutkání dosáhnout cíle, ať už je jakýkoliv.

Ani tento Vesmír nebyl výjimkou. Musí to zkusit znovu. Po kolikáté už…?

Reverend odložil svou Bibli na noční stolek a zhasl lampičku nad postelí. Ležel tiše a upíral oči do noci. Vždy když četl o apokalypse, honila se mu pak hlavou spousta myšlenek, díky nimž nemohl dlouho usnout. Ačkoliv byl hluboce věřící, byl ale zároveň také moderní vzdělaný člověk. Chápal, že biblické příběhy jsou poplatné vědění dostupnému v době svého vzniku. Až jednou konec světa skutečně nastane (a reverend věřil, že dříve či později se tak nepochybně stane), jistě to nebude vypadat tak, jak to stojí v knize. Když už si Bůh dal tolik práce s vymýšlením záludných fyzikálních zákonů, říkal si napůl žertem reverend, nepokazí přece docela na konci všechno tím, že by postupoval tak - tady se reverend na chvíli zarazil, ale ano - tak naivním způsobem.