K zamyšlení

Před časem jsem byl v Ženevě, kde jsem poskytl řadu rozhovorů. Přítelkyně zrušila plánovanou večeři a tak jsem se po celodenní práci šel projít městem. Večer byl neobyčejně příjemný, ulice prázdné, bary a restaurace plné života, všechno se zdálo naprosto v pořádku, pokojné, hezké a najednou...

...najednou jsem si uvědomil, že jsem úplně sám.

Samozřejmě, že letos už jsem byl mnohokrát sám. Samozřejmě, že mě kdesi očekávala moje milá, k níž bych se dostal po dvou hodinách letu. Samozřejmě, že po tak rušném dni není nic lepšího, než se procházet uličkami a zákoutími starého města, nemusíte s nikým o ničem hovořit, stačí se jen rozhlížet po kráse kolem. Jenomže se mne zmocnil tísnivý, zneklidňující pocit samoty, neměl jsem s kým sdílet své dojmy z města, z procházky, své postřehy, které bych rád vyslovil.

Vyndal jsem si mobilní telefon, měl jsem přece ve městě dost přátel, ale zdálo se mi, že už je moc pozdě, abych vůbec někomu zavolal.

Napadlo mě, jestli nemám zajít někam do baru, dát si něco k pití, skoro určitě by mě někdo poznal a pozval ke stolu. Tomu pokušení jsem však odolal a snažil se prožít až dokonce chvíli, v níž jsem si uvědomil, jak hrozný je pocit, že nikomu nezáleží na tom, jestli existujeme, nebo ne, že se nikdo nezajímá o naše postřehy v životě, že svět může docela dobře trvat dál bez naší nepohodlné přítomnosti.

Začal jsem si představovat, kolik MILIONŮ lidí si v tomto okamžiku myslí, že jsou zbyteční, ubozí, ať jsou jakkoli bohatí, půvabní a okouzlující, protože jsou dnes večer sami, stejně jako včera a možná budou i zítra. Studenti, kteří nemají s kým vyjít, staří lidé u televize, jako by to byla poslední záchrana, podnikatelé v hotelových pokojích, kteří přemýšlejí, jestli má jejich činnost nějaký smysl, ženy, jež se odpoledne líčí a češou, dříve, než si vyrazí do baru, kde se budou tvářit, že o společnost nestojí, chtějí si jen potvrdit, že jsou stále přitažlivé, muži se dívají, dají se do řeči a ony s povýšeným výrazem odmítají jakékoli sblížení, protože si připadají méněcenné, bojí se, aby se neprozradilo, že jsou svobodné matky, bezvýznamné pracovní síly, které neumějí mluvit o událostech ve světě, protože pracují od rána do noci a nemají čas si přečíst zprávy. Lidé, kteří se na sebe podívali do zrcadla a připadají si oškliví, myslí si, že krása je to hlavní, a tak raději tráví čas tím, že si prohlížejí časopisy, kde jsou všichni hezcí, slavní a bohatí.

Manželé a manželky, kteří dovečeřeli a rádi by si popovídali jako dřív, ale jsou tu jiné starosti, jiné důležitější věci a povídání může počkat na zítřek, který nikdy nepřijde.

Právě toho dne jsem obědval s přítelkyní, která se nedávno rozvedla a řekla mi:"teď mám veškerou svobodu, o níž jsem vždycky snila". To je lež! Tenhle druh svobody nechce nikdo, všichni chceme kompromis, někoho vedle sebe, kdo by se s námi díval na krásy Ženevy, povídal si o knihách, rozhovorech, filmech, nebo by se s námi rozdělil o sendvič, protože peníze nestačí na celý. Raději ať nás přeruší MUŽ, KTERÝ SE CHCE HONEM VRÁTIT DOMŮ, PROTOŽE V TELEVIZI DÁVAJÍ DŮLEŽITÉ FOTBALOVÉ UTKÁNÍ, NEBO ŽENA, KTERÁ SE ZASTAVÍ U VÝLOHY A PŘERUŠÍ NÁŠ VÝKLAD O VĚŽI KATEDRÁLY, než mít celou Ženevu pro sebe, veškerý čas a klid k její prohlídce.

Raději mít hlad, než zůstat sám. Protože když je člověk sám a já mluvím o samotě, kterou si nezvolíme, ale kterou jsme nuceni přijmout - , jako by už nepatřil k lidskému rodu.

Na druhé straně řeky mě čekal pěkný hotel s pohodlným apartmá, ochotnými zaměstnanci a prvotřídními službami a tím hůř jsem se cítil, protože bych měl být spokojený a mít radost

ze všeho, čeho jsem dosáhl.

Na zpáteční cestě jsem potkal několik stejně osamělých lidí a všiml jsem si, že mají dva druhy pohledů:

arogantní, protože chtějí předstírat, že si za toho krásného večera zvolili samotu, nebo smutné, protože se stydí, že jsou sami.

Vyprávím to všechno  proto, že jsem si právě vzpomněl na jeden hotel v Amsterodamu, na ženu, která tam byla se mnou a povídala o svém životě. Vyprávím to všechno proto, že Kazatel sice hovoří o čase roztrhávání a čase sešívání, ale čas roztrhávání někdy zanechává příliš hluboké jizvy. Horší, než tak uboze kráčet Ženevou sám je být s někým a chovat se k němu tak, že si připadá, jako by nám na něm vůbec nezáleželo.

- Paulo Coelho, Záhir -

Tuto knihu jsem četl při mém pobytu v Itálii 2005 a tento výňatek, který Vám zde píši, mě velmi zarazil, protože...

- je to velká pravda,

kterou by jsem ovšem asi nikdy nebyl schopen takto popsat, ale naprosto s ní souhlasím. Bylo by dobře, kdyby se nad tím mnozí lidé mě nevyjímaje- zamysleli a něco, alespoň drobet si z toho vzali do paměti a použili v reálném životě. Hodně by se změnilo na mezilidských vztazích :)

.

.

.

.

ještě je tam - na konci tohoto výňatku jedna věta, poslední:

nastává dlouhá chvíle ticha a teprve pak se ozve potlesk

Vím proč ti lidé tleskali, souhlasím s nimi a v duchu tleskám taky. H.