Nevšední všednosti

Můžu se tě dotýkat ?                                              1917

Sbírka, která nenaléhá. Nebude se vám vnucovat bombastickou grafikou, masírováním češtiny, ani snahou vyřešit mezi řádky smysl života.

Kdyby nebylo slovo „upřímnost“ poslední dobou tak zneužíváno, použila bych je jako hlavní charakteristiku tohoto souboru. Takhle jen konstatuji, že autorovi se podařilo najít pověstnou „zlatou střední cestu“ mezi deníčkem (kdy si čtenář všechny informace v básních automaticky spojuje s jeho osobou) a poezií (metafory, formální stránka textu,…).

Dá se říct, že sbírka je koncipována jako dialog; resp. monolog za přítomnosti druhé osoby – ženy (teoreticky by to mohla být třeba i slečna Poezie, na niž básník promlouvá; ovšem připustíme-li, že má tato imaginární postava vagínu).

Kulisy básní jsou vesměs všední – vlak (s nímž autor „prohání uhlí kdesi po Ostravě“), park, nebo to, co čtenář vnímá jako domov.

Osvěžující je sebeironie (doporučuji básně V nádražce a Já zoufalec), jejíž rozmístění ve sbírce zdá se mi být ideální – prostřídává závažnější úseky. (Nejen) díky tomu se autorova poezie netopí v patosu a neuspává.

Ostatně svou tvorbu zlehčuje básník sám v kousku Mé múzy (Největší tvůrčí období mám krátce před výplatou, /  když už nemám ani na pivo, / když stále sním a myslím, / povětšinou na jídlo.).

Místy dochází ke konfrontaci (šedi a chladu) vnějšího světa s (teplem a důležitostí) světa intimního (Země je placatá jak pánev na plotně / nikam se netočí / jen tvé tělo to moje zahřívá).

Zajímavá je role, kterou má ve sbírce erotika – kromě již zmíněné vagíny se verši míhá i onanie, „vlasy, co lechtají mě v rozkroku“, sperma či soulož v různých polohách…pardon…podobách. Pochybuji však, že by mohla kohokoli pohoršit. Veškerý sex se totiž odehrává jakoby na správných místech. Sem tam má i ironický nádech (opět odkazuji na piďibáseň V nádražce).

V přítomných třinácti textech se střídá volný, vázaný i smíšený verš, který se obejde bez výstřelků – interpunkce je převážně přítomna, na jiný než spisovný jazyk narazíte jen výjimečně.

Jenže přes relativní všednost témat a ne netradiční formu nepostrádá sbírka originalitu. Verše se místy otřou o „něco více“ – o nějaký vyšší (nebo taky hlubší) princip – nejčastěji prostřednictvím výrazněji vyjádřených emocí, které čtenáře překvapí (Vím že kdesi pod těmi mraky mám tebe taky / Nebýt tomu tak nechci nebýt nemít … / Stačí budeš-li živá / nechci nikdy jinak).

Tam asi by se našel i důvod titulu sbírky; v doteku rozehřáté plotny a následném ucuknutí. To všechno s nesmělostí, kterou by od autora veršů „Zoufalec jsem uzoufaný / fčera usínal jsem zas ožralý“ čekal málokdo.

Co říct k nedostatkům… Jejich posuzování závisí více než obvykle na čtenáři. Nepochybně by se našel takový, který by z básní pochytal všechny „okecávačky“, „nepoetismy“ a podobné lotry a přišpendlil je na literární nástěnku tak_takhle_teda_ne. Pak ale je i řada takových (já se mezi ně řadím), kteří našli všechno, co očekávali a poezie je pro ně poživatelná i bez (nebo jenom bez) neologismů, slůvhrátek a snahy všechno zakódovat.

Měla-li bych proto reagovat na závěr autorovy básně Kalamita – Cokoliv co já jsem napsal / bylo vesměs o hovnu – řekla bych, že ne tak docela.

http://www.pismak.cz/vypsbirka.php3?u=&id=2608&langs=1&upd=0