Pamflet na Mirka Dušína

Ó časy, ó mravy, někdo to přece už musí říct, i kdyby měly padat modly! Jak dlouho jej ještě strpíme na pidestalu národního hrdiny? Jej, strůjce statisíců nejčernějších dětských traumat, přetvařujícího se, podlého a úlisného Mirka Dušína!

   Spočítal někdy někdo všechny deprese v duších dětí, pramenící z domnělé Dušínovy dokonalosti? Hle, nešťastnému dítěti uklouzne jediné, takřka nevinné, jen lehce hrubé slovo – a hned na něj dolehne strašná tíže vědomí: „Už NIKDY nebudu jako Mirek Dušín, ten přece nikdy v životě neřekl sprosté slovo!!!“

   A jaká je přitom pravda o údajném vzoru všech hochů? Můžete si ji ověřit na každé stránce komiksu:

   Mirek Dušín, tmář, tabuizující sexuální informovanost mládeže – jeho jediný kontakt s děvčaty spočíval v tom, že jim občas postavil klubovnu.

   Mirek Dušín, násilník nenávidící zvířata – jen vzpomeňte na obrázek, na němž topí ubohého Štětináči pod pumpou a křičí: „Za trest odpravíš všechny své odporné krysy!“

   Mirek Dušín, špindíra a rozhodně špatný vzor naší mládeže – viděli jste ho snad někdy v něčem jiném, než ve stále stejném žlutém tričku a hnědých trenýrkách?

   Mirek Dušín, autokrat, zneužívající své autority v chlapeckém klubu – připomeňme jeho arogantní výraz, když říká: „Ty, Červenáčku, s námi do Stínadel nepůjdeš!“

   Mirek Dušín, simulant, který v závodě s Černými jezdci, místo aby klacík přeskočil, předstírá zakopnutí a ještě v „pádu“ stihne křičet „Protestuji, to je nečestné a nesportovní!“

   Mirek Dušín, zbabělec, který do chaty plné ozbrojených lupičů posílá dva nejmladší členy klubu, Červenáčka a Rychlonožku.

   Mirek Dušín, hamoun, který na saních, na skluzavce nebo na člunu nikdy nenechá nikoho jiného jet vepředu.

   Mirek Dušín, agresor, psychicky šikanující obézní chlapce. Jak se asi cítil posmívaný Metráček a jak Bambus, který kvůli svému handicapu nesměl mezi Rychlé šípy!

   Mirek Dušín, ješita, který pro několik přátelských žertů pohřbí celé Bratrstvo kočičí pracky pod obrovitou sněhovou koulí.

   Mirek Dušín, kibic, který má vždy své poučení nakonec, bohužel vždy až poté, co někdo utone, vystřelí si oko flobertkou atp.

Kolikrát jsem se jen, zdeformován záludným příběhem „Nepijte na ovoce“, po snědení pomeranče jakožto školní svačinky a následném bezmyšlenkovitém napití se, třásl strachem, čekaje každou chvíli pomalou a bolestivou smrt v křečích!

   Až nedávno jsem dokázal setřást trauma, které ve mně nechvalně známá postava Mirka Dušína vyvolávala. Děkuji za to svému kamarádovi a jeho památné větě: „Ty seš ale hajzl, Dušíne!!!“