To je neštěstí, viďte, slečno

A zas jednou ze života ...

To je neštěstí, viďte, slečno

Pražské metro je pokaždé přecpané davem lidí. Člověk se tou záplavou těl musí prodírat rukama nohama a nejednou se stane, že někoho „přikotvíte“ k zemi. Šlapete pak po lidech jako po hlávkách zelí. A ta bezostyšná bezohlednost! A jak si tu takhle z pohodlí domova stěžuji na lidské jedince, za pačesy mě popadne kapitální nápad – co se takhle chovat ke všem bytostem slušně, ohleduplně, taktně … snad nepatrně lidštěji? A jak jsem si usmyslila, do té míry jsem započala i realizaci.
„Nechceš s něčím pomoct, maminko?“.
„Chceš donést kafíčko, tatínku?“
„Nechceš něco uvařit, Dášenko?“, tokala jsem a zdrobněliny se z mého hrdla linuly stále častěji a o to hbitěji.
S odstupem času je potřeba objasnit, jak mé snahy o lidštější chování dopadly. Stala jsem se podřadnou služtičkou a neméně naivkou.
„Ale jo, kafe bych si dal. Ale bez cukru. Dík.“.
Běžela jsem vařit kafíčko.
„Poslouchej, Leni, dal bych si k tomu nějaký sušenky. Máme?“
„Tak já se ti po nějakých podívám, jů?!“, spěchala jsem do spíže, hledala jak divá, ale marná snaha.
„Žádný sušenky bohužel nemáme.“, konstatovala jsem otci.
„Hmmm …“, mohutně zamručel a dodal: „Nechtěla bys nějaký dojít koupit?“.
Jako správná a hodná dceruška jsem se oblékla do zimní bundy, vyběhla z baráku a v nejbližší samoobsluze mu nakoupila tři druhy sušenek.
S pocitem zadostiučinění jsem je za několik málo minut slavnostně předávala.
Otec protáhl obličej do nepopsatelné grimasy a zachrčel: „Chchch … zrovna tyhle. Pchá! Ty nejsou vůbec dobrý.“, po uzření mého ztrápeného výrazu pokračoval: „Ale co … .“.
S nevídanou chutí je v následných třiceti sekundách pozřel a prohlásil své stručné: „Díky.“.

Sestřičce jsem ukuchtila zeleninové rizeto a byla časovaná jednou výtkou za druhou o jeho nepoživatelnosti.
Konání ušlechtilých skutků na sebe ovšem nenechalo dlouho čekat.
„No jo, mohla bys dojet na Skalky a dovést babičce oběd.“, využila mé dobrotivosti máma.
Takovým stylem jsem sice užitečná být nechtěla, nicméně jsem popadla připravený kastrůlek s jídlem a bez remcání se vydala na úmornou cestu metrem.

Metro je zaručená zkouška lidskosti. Říkala jsem si: „Když to teď vydržíš, tak máš vyhráno. Jenom vydrž, holka, to zvládneš!“.
V podzemní dráze se samozřejmě vyskytovala spousta lidí a na eskalátorech se nedalo projít. Nemám ráda jezdící schody. Fakt je, že jsou pohodlné, ale nesou nepopíratelné úskalí. Jste nedobrovolně namačkáni na lidská těla, čicháte jejich pižmo a zteplalý dech zavánějící cibulí, česnekem, cigaretovým kouřem, alkoholem, přesmaženým hamburgerem nebo čímkoliv jiným.
„To bude dobrý.“, brumlala jsem si sama pro sebe, když jsem s kastrůlkem zabaleným v igelitové tašce vstupovala do prostoru metra.
„Dávej pozor!“, zaječela jsem. Přede mnou náhle zastavil nějaký kluk a já do něho narazila. Otočil se na mě s výrazem „mentála“ na výletě.
„Promiňte slečno, on je postižený. To je neštěstí, viďte, slečno.“, pravil jeho doprovod. Zúčastněně jsem přitakala: „To je.“.
Prohlédla jsem si toho chlapce, se kterým jsem se srazila a neurvale na něho rozkřikla. Bylo mi až hanba. To ale nepěkně končí ty moje pokusy o lidskost. Ten kluk měl na první pohled jasné postižení hybnosti, motoriky pohybového aparátu. Vypadal toporně, neohebně a tuze. Stál tam přede mnou v neobvyklém postavení, zřetelně upřednostňoval pravou polovinu těla, jakoby veškerou tíhu světa přenesl výhradně na tuto část. Stál tam neohrabaný, vystrašený a jakoby ztracený. Doprovod ho popadl surově za paži a táhl za sebou rovnou k eskalátoru. Snažila jsem se jít co nejopatrněji, abych náhodou opět nenarušila jeho nůžkovitou chůzi. Stehna a kolena se mu třela o sebe a našlapoval jen na špičky. Trup nakláněl napravo. Vypadalo to, že má pravé končetiny kratší. Ruce zkroucené a hlava se mu klimbala tak, až měl člověk pocit, že mu každou chvíli upadne.

Téměř jsem se ploužila, abych nanovo do chlapce nenarazila. Táhla jsem se za tím párečkem mladých kluků, z nichž jeden byl postižen, jako smrad. Jídlo v kastrůlku mi počalo nemilosrdně chladnout.
Nástup na eskalátory činil postiženému mladíkovi značné potíže.
„Nééé … já ne. Nechci. Nééé.“, rozkřičel se a nesouvisle něco brkotal.
Zdravý hoch se na mě otočil: „To je neštěstí, viďte, slečno.“.
Přikývla jsem soucitně hlavou, zastavila se, aby měl chlapec dostatek prostoru na nastoupení.
„To je neštěstí, viďte, slečno.“, otočil se na mě znovu s prosebným výrazem.
„Né. Já nechci.“, naříkal chlapec a pro slzy by jistě nemusel daleko.
„Ty seš zlej. Nechci.“, zaúpěl na svůj doprovod.
„To je neštěstí, viďte, slečno.“, obrátil své prosebné oči zdravý chlapec a střetnul se s mým pohledem.
„No, to je. To máte pravdu, to je hrozné. Nechcete pomoct?“, nabídla jsem se.
„To je neštěstí, viďte, slečno.“, pravil ve chvíli, kdy se nám podařilo chlapce naložit na jezdící schody. Řval jak pomatený Turek a jeho doprovod neustále opakoval: „To je neštěstí, viďte, slečno.“.

Dvouminutová cesta k vlaku se protáhla na čtvrt hodiny. Snad stokrát jsem odpovídala na větu: „To je neštěstí, viďte, slečno.“ a nadávala na veškeré bezohledné lidi, co tyhle dva chudáky míjeli bez povšimnutí, vráželi do nich a bez jakékoliv omluvy dále pospíchali na svůj vlak. Neexistovalo pro ně nic důležitějšího, než stihnout svoji mašinu domů, protože na další by museli čekat pět minut. Mně ujelo hned několik vlaků, dokonce jeden přímo před nosem – nedokázala jsem ty dvě nebohá stvoření jen tak předběhnout. Plazila jsem se za nimi proto šnečím tempem. Na druhé straně zrovna přijel vlak, ti dva se k němu rozeběhli. Civěla jsem jak blázen.
„To je neštěstí, viď, ty buchto!“, zvolal na mě vychechtaný „postiženec“.
Dolní čelist mi nemilosrdně narazila na zem.
„On běží?“, zapochybovala jsem: „Ale … .“, k čemu to dopovídat, bylo to zřejmé. Ti dva šprýmaři si ze mě udělali dobrý den.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají... .“, zaslechla jsem známou znělku. Za zavřenými vlakovými dveřmi na mě ti vtipálci ukazovali sprostá gesta a koutky úst se jim protáhly od ucha k uchu. Zřejmě jsem je pobavila svým soucitným přístupem.

Marně jsem přemýšlela, zda nemám popletené datumy, třeba místo 23. února je 1. dubna – tedy apríl. Kdepak, první duben byl mohutně před námi, což chlapcům v jejich šaškování nebránilo. Teď si říkám, že jednou se tomu někdo možná zasměje, třeba se tomu někdy zasměji i já, ale … co když potkám skutečně postiženého člověka a budu ho míjet bez povšimnutí a neurvale jako všichni ostatní?!?

---