Vzlétnout

Procházím se kolem našeho domu. Okolo létají ptáci a já si říkám - kdybych jenom uměla létat…odletět od všech mých starostí…dostat se pryč od rozhádaných rodičů, od sestry, která se pořád tváří, jako když mě nevidí, od bráchy, který mi v jednom kuse něco dělá, od dětí ze školky, co mi berou hračky…i od těch ptáčků. Závidím jim. Chci také vzlétnout. Nic mě nezastaví. Lezu na střechu našeho domu. Je to zvláštní pocit. Už za chvilku vzlétnu…vzlétnu…poletím, jako ti ptáčkové…už stojím na střeše. Je to vysoko, ale to mě nemůže zastavit. Natahuji ruce a skáču. Padám dolů, dolů, do zahrady, okolo vyděšené sestry a křičícího bratra, okolo maminky, která na mě řve, co to dělám, a okolo táty, který bere do ruky telefon, asi aby zavolal sanitku. Dopadám na zem…a špatně se mi dýchá. Všechno mě bolí. Ještě vnímám dva pány od sanitky. Říkají, že jsem asi pětiletý cvok…dají mě k psycholožce. A dál si nic nepamatuju.