Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Vážení přátelé písmáka, na úvod nového století jsem pro Vás připravil novou povídku. Je zase již tradičně pěkně dlouhá, za což se omlouvám, a je to volné pokračovaní povídky Smolař, jen je ještě veselejší. Snad se Vám bude líbit.
"Pane doktore, vy víte, že vás mám ráda skoro jako svýho, ale tohle prostě nejde," vykládala paní Mrázková a mávala přitom rukama, takže z dálky připomínala větrný mlýn.
"Jak si to představujete, pořád takhle bouchat. Co to proboha můžete furt zatloukat. Nejprve jsem si myslela, že jste se konečně přestal odbejvat a naklepáváte řízky, ale tolik řízků by nesežral ani nebožtík Mrázek, tak jsem si říkala, že zatloukáte hřebík, ale tolik hřebíků by neměli snad ani U Rotta.
Tak se mi nedivte, že mám strach. Kdybych nevěděla jakej jste slušnej a vzdělanej člověk, řekla bych, že mi ten kvartýr chcete docela rozbourat. Tak mi teda vysvětlete, co to vyvádíte?" ukončila najednou svůj nekonečný monolog.
"Nezlobte se, paní Mrázková, já vám to vysvětlím," řekl jsem zkroušeně.
"To doufám," řekla rázně a založila si ruce v bok, což její postavě dodalo ještě více pompéznosti. Trochu to vypadalo, jako kdyby Alexander Veliký sestoupil z pomníku zachycujícím ho na vrcholu jeho slávy a přišel se postavit ke mně do předsíně.
"Taky už jsem hotov," dodal jsem významně. "Víte já jsem opravdu zatloukal hřebík, protože jsem potřeboval pověsit obraz.
Já, abyste tomu rozuměla, jsem si koupil obraz."
"No prosim, to je v pořádku," řekl Alexandr Veliký a vrátil se na svůj sokl. "Pro mě za mě si kupte celou galérii, ale nemlaťte celej večer do zdi," řekla paní Mrázková již o vlásek přívětivěji. "To nevím, na co na jeden obraz potřebujete tolik hřebíků?"
"Víte, já jsem zatloukal jenom jeden. Jestli pak jste už někdy zatloukala hřebík?" překvapil jsem svou bytnou otázkou.
"Proč?" nenechala se zaskočit.
"Protože by jste neřekla, jak nekvalitní se dneska dělají hřebíky. Kdo to kdy viděl, dělat hřebíky s tak malou hlavičkou. A navíc se hrozně ohýbají. Ale nakonec se mi to podařilo," dodal jsem s notnou dávkou pýchy ve svém hlase.
"No dobře, když je to tak, tak tedy doufám, že už to bude v pořádku," řekla paní Mrázková, a jako na usmířenou dodala: "A nezlobte se, že jsem na vás tak vyjela, ale to víte, oni lidi jsou různí, a pak si leckdo třeba stěžuje a jsou z toho mrzutosti."
"Já to plně chápu, paní Mrázková a velice se vám omlouvám," ujišťoval jsem ji, zatímco se sunula ke dveřím.
"A paní Mrázková," řekl jsem v náhlém pohnutí mysli těsně předtím, než za ní zaklaply dveře.
"Ano, pane doktore?" zeptala se paní Mrázková už zase z prostředka předsíně.
"No," zaváhal jsem. Ale protože tu nikdo vhodnější nebyl a touha podělit se o svojí radost byla bezmezná, tiše jsem dodal: "Nechtěla by jste se třeba podívat?"
"Ale s radostí, pane doktore," rozsvítily se jí oči. "Vy víte, že na pěknej obrázek se vždycky ráda podívám. Vy si o mně možná myslíte, že jsem jen taková stará bába," vystihla přesně to, co si o ní skutečně myslím, paní Mrázková. "Ale to neznamená, že snad nemám ráda umění a obrazy zvlášť," líčila mi ta milovnice výtvarného umění, zatímco se hrnula do obýváku. "To naše Květuška, ta má taky moc ráda obrazy. Možná by se taky ráda přišla podívat. Co říkáte šlo by..."
Její otázka zůstala viset ve vzduchu, protože zraky paní bytné spočinuly na stěně, přesně v místě kterému dominovala pýcha mé sbírky. Obraz který byl cenný hned ze dvou důvodů. Jednak to byl živoucí důkaz mého historického vítězství nad kladivem a hřebíky, a pak i pro svou nespornou kvalitu uměleckou.
"Tak co tomu říkáte, paní Mrázková?" zeptal jsem se bytné, pyšně jí ukazujíc zdařilou Goyovu reprodukci. Z plátna na stěně shlížela Maja, oděna v Evino roucho, ležící na pohovce vydávajíc na obdiv své půvaby, kterých věru nebylo málo.
"No, pane doktore," lapala po dechu paní Mrázková. "Co je to?" vykoktala konečně a neměla přitom daleko k nervovému zhroucení. "Já jsem si vždycky myslela, že vás na žádné sprosťárny neužije a vy mě takhle zklamete. Ještě že jsem sem tu naši holku nebrala," oddychla si upřímně. "Ještě by se tu zkazila. Vona je Květuška moc slušný děvče, víte. A proto nestrpím, aby se dívala na něco takovéhle ho," odfrkla si směrem k dílu barokního malíře.
"A to si pamatujte, jestli ji tu načapu, tak máte okamžitě výpověď," začala vyhrožovat a přitom úplně zapomněla, že původně se sem snažila Květu nacpat hlavně ona.
"Jen se uklidněte, paní Mrázková," konejšil jsem ji. "To nejsou žádné sprosťárny, ale umění."
"Jó, jakýpak umění," nedala se. "Taková rajda, že se alespoň trochu nestydí. A kdo to vůbec maloval? Snad ne..," chytila se za pusu v hrozné předtuše.
"Ale ne, já malovat neumím," uklidnil jsem ji. To maloval jeden Španěl."
"No proto, Už jsem se lekla," oddechla si paní Mrázková. "Ale stejně se vám divím, že si sem takovou věc pověsíte. Dyť je to pak pro vostudu si sem vzít nějakou návštěvu. Víte co, sundáme ho a já ho strčím do sklepa za brambory a bude to," sápala se na obraz paní Mrázková.
"Nic se do sklepa dávat nebude," řekl jsem s rozhodností, která mě samotného překvapila. A na podporu svých slov jsem se postavil mezi ní a obraz, připraven chránit ho i proti smečce rozzuřených bytných.
"No jak myslíte," řekla paní Mrázková škrobeně. "Já jsem myslela pro vás dobře," dodala a uraženě odešla.
Když za paní Mrázkovou zapadly dveře, cítil jsem nepřekonatelně krásný pocit člověka, který si dokázal stát za svou pravdou a zvítězil. Jasně jsem v tom spatřoval analogii se smutným případem mistra Jana Husa. Je sice pravda, že mě nikdo neupálil, ale na druhé straně, on zase nemusel čelit vyčítavému pohledu paní Mrázkové. Takže bych řekl, že míra celkového utrpení je v obou případech stejná.
Takto slavnostně naladěného mě zastihlo zvonění na domovní zvonek doprovázené kopáním a bušením do dveří. Zvolna jsem nabral kurz do předsíně.
Bušení nepolevovalo. Nebyl jsem zvědavý kdo je za dveřmi, protože tímhle způsobem chodí na návštěvu jen tajná policie nebo...
"Nazdar Hugo," řekl jsem, když jsem konečně otevřel a zjistil jsem, že tentokrát ke mně zavítal můj přítel.
"No to je dost," oplatil mi Hugo přátelské přijetí.
"Promiň, kamaráde, ale nesedím na klice a vrátného jsem propustil minulý týden."
"No jo," přijal Hugo moji omluvu a odstrčil mě z cesty a hrnul se dovnitř mého budoáru.
"Pojď dál, Hugo," volal jsem za ním do obýváku.
"Mám na něco postavit?" ptal jsem se, abych neupadl v podezření, že snad nemám rád návštěvy.
"Dobrý nápad," zaradoval se Hugo, a pramálo se přitom staral o to, že by mohl upadnout do podezření, že je jednou z těch návštěv, které nikdo nemá rád. "Postav třeba na rum."
"Rum nemám," přiznal jsem. "Ale mám tu čaj až z Cejlonu.
"Čaj si strč do..."
"Hugo!!" zabránil jsem v posledním okamžiku tomu, aby se to v mém útulném bytečku hemžilo vulgarismy.
"...za klobouk i s Cejlonem."
"Proto," řekl jsem a chtěl jsem navázat přednáškou o tom, že je krajně neslušné vyzývat hostitele, který nabízí něco, co je ochotný sám si odtrhnout od úst, aby si to kamkoli strčil. Ale Hugo mě stejně neposlouchal, protože byl právě maximálně zaujat nahou Majou.
"Dobrá baba," ohodnotil klasiku barokního umění. "Kdo je to?"
"To je Maja."
"No, pěkná kost," pokyvoval znalecky hlavou. "Kdo to maloval?"
"Goya," poučil jsem ho.
"Kdo??"
"Fransisco Joseph Goya."
"Jak se někdo může takhle blbě jmenovat," kroutil Hugo nechápavě hlavou.
"To je Španěl," vysvětloval jsem.
"No jedině tak. A odkud ho vůbec znáš?"
"No, toho přeci zná kdekdo," řekl jsem poněkud v rozpacích.
"Já teda ne," ujistil mě Hugo. "Ale ty, Petře, teď mě něco napadlo. Kde von bydlí?"
"Kdo?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem ani nepostřehl, že se řeč stočila na něco jiného.
"No ten chlap."
"Kterej?" nechápal jsem stále o čem je řeč.
"No ten Gola nebo jak se jmenuje. Ten španěl, ty koukáš, jako bys nevěděl o čem mluvím," začal jevit známky netrpělivosti.
"Jo ty myslíš Goyu," rozsvítilo se mi.
"No a koho jinýho?"
"Ale Hugo, ten nikde nebydlí. On je už skoro dvěstě let mrtvej."
"Cože," podivil se Hugo. "Tak co mi blbneš hlavu."
"Já nikomu hlavu neblbnu," ohradil jsem se důrazně. "Já se ti od začátku snažím vysvětlit, že toto je velmi vydařená reprodukce, slavného obrazu ještě slavnějšího malíře. Na kterou se mi konečně po letech podařilo našetřit a koupit si ji."
"Já se ti divím," divil se mi Hugo. "Neříkám, že by to byla špatná baba. Ale na druhou stranu, kdyby sis koupil Leo, tak tě to, počítám, vyjde lacinějc."
"Hugo, co to plácáš? Vždyť ti říkám, že je to reprodukce velkého uměleckého díla," chytal jsem se za hlavu nad tím ignorantstvím.
"Jo tak vona je to reprodukce, to proto vono to bude tak drahý," usoudil Hugo.
"To asi," rezignoval jsem.
"No jo," pokyvoval si hlavou Hugo. "A řikáš, že už je mrtvej?" ujišťoval se.
"Jo," přikývl jsem. "Jak ten malíř, tak ta modelka," dodal jsem aby nemohlo dojít k omylu.
"Škoda," povzdychl si Hugo smutně, nad touto celosvětovou ztrátou.
"A nevím, co je na tom tak divnýho? Nebo proč ti to vadí?"
"No, říkal jsem si, že by mohl namalovat Zuzanu," vysvětlil Hugo.
"Jakou Zuzanu?" zbystřil jsem pozornost, protože tohle zavánělo průšvihem.
"Já jsem ti nevyprávěl o Zuzaně?" podivil se Hugo.
"V životě ne," přiznal jsem, což se ukázalo jako taktická chyba, neboť Maja, Goya i vše ostatní bylo rázem zapomenuto. Hugovi oči dostaly zvlhle zasněný lesk, a zavrtaly se mi mezi sedmé a osmé žebro.
"Petře, ona je..." začal.
"Nech mě hádat," přerušil jsem ho. "Ona je poklad. Nejkrásnější dívka která je k vidění na východní polokouli, Anděl v lidském přestrojení. Slunce které vnáší světlo naděje do šera temné reality. Éterická bytost, která sestupuje na zem, aby zde rozdávala řadu povzbuzujících úsměvů a činila tak nešťastníkům těžce zkoušeným osudem, jejich ponurý život alespoň o stupínek snesitelnější.
"Ty ji znáš?" zamračil se na mě Hugo.
"Ne, proč?"
"Protože, až na několik detailů jsi ji popsal dokonale," vysvětlil Hugo a lesk v jeho očích dostal skelný nádech.
"To není nic divného, protože ještě jsem se nesetkal s tím, že by jsi chodil s nějakou holkou, která by nebyla poklad. Nejkrásnější dívka která je k vidění na východní polokouli, anděl v lidském přestrojení. Slunce které vnáší světlo naděje do šera temné reality. Éterická bytost, která sestupuje na zem, aby zde rozdávala řadu povzbuzujících úsměvů a činila tak nešťastníkům těžce zkoušeným osudem, jejich ponurý život o alespoň stupínek snesitelnější.
Hugo lehce zbrunátněl, Tak tady opatrně, jo. Jednak Zuzana není žádná holka, ona je poklad. Nejkrásnější dívka která je k vidění na východní polokouli, anděl v lidském přestrojení. Slunce které vnáší světlo naděje do šera temné reality. Éterická bytost, která sestupuje na zem, aby zde rozdávala řadu povzbuzujících úsměvů a činila tak nešťastníkům těžce zkoušeným osudem, jejich ponurý život alespoň o stupínek snesitelnější a kdo jí bude říkat holka dostane do čumáku, jasný?" rozohnil se Hugo.
"Jasný Hugo," přisvědčil jsem. "Vážně jsem se tě nechtěl nijak dotknout, ani urazit tu tvoji slečnu," konejšil jsem ho.
"No proto," uklidnil se Hugo. "Ale stejně bych ti neradil, srovnávat Zuzanu s těmi slepicemi, které mi kdy zkřížily cestu a já jsem ve chvilkovém poblouznění na okamžik uvěřil, že jejich kvality stojí za víc, než za zlámanou grešli, přestože to všechno byla jen nedokonalá maska, kterou jsem vždy záhy prokoukl."
"Jistě, Hugo," přerušil jsem jeho plamennou řeč. "Budu si to pamatovat a jsem ze srdce rád, že jsi konečně našel tu pravou dívku, která je skutečným andělem a tak vůbec všechno jak jsme o tom mluvili." Řekl jsem procítěně a ještě jsem v duchu zápasil s pokušením dodat, že je to v tomto čtvrtletí již potřetí, ale raději jsem, pro všechno na světě, mlčel.
Hugo byl mou upřímností hluboce dojat. "Jsem tvojí upřímností hluboce dojat," řekl. "Já věděl, že ty mě nezklameš a zachováš se jako skutečný přítel, který nezradí přítele v nouzi, když k němu přijde s žádostí o pomoc."
Tak a je to tady. Věděl jsem, že to takhle skončí.
"Hugo, přiznej se, že ty chceš půjčit peníze!"
"Co si o mně myslíš," téměř se urazil Hugo. "Jak tě vůbec taková věc může napadnout?"
"Zkušenosti," vysvětlil jsem.
"Tss," mávnul rukou Hugo, čímž si rafinovaným způsobem připravil scénu pro další projev, ve kterém se ovšem odmítal zabývat tak povrchním tématem, jakým je půjčování si peněz ode mě, či od kohokoli jiného.
"Ještě jsem ti nic neřekl o Zuzaně," řekl a než jsem stačil namítnout, že to není nutné, pokračoval: "Je to vrcholně jemné stvoření, tahle Zuzana. A má stejně jemné povolání, které se k ní náramně hodí..."
"Co dělá? Hodinářku?" přerušil jsem ho, ale hned jsem se stáhl a chytil jsem se za pusu.
Hugo se na mě zaškaredil tak, že jsem se obával, jestli se na mě nevrhne. Chviličku byl můj další osud velmi nejistý, ale posléze v Hugovi nabyly vrchu ušlechtilé city které choval k jisté Zuzaně a pokračoval: "Ona prodává v cukrárně. A tam jsem ji taky poznal, kupoval jsem si tam smuteční zákusky a..."
"Promiň, Hugo, že tě zase přerušuju, ale co že jsi si kupoval?" nechápal jsem.
"Věnečky a rakvičky," vysvětlil mi Hugo neochotně. "A ona tu rakvičku balila s takovou elegancí a grácií, že jsem to nevydržel a než mi zabalila druhou, tak jsem jí vyznal lásku. Sice mě trošku zklamalo, že mou nabídku k sňatku prozatím odmítla, ale zato přijala pozvání na schůzku, která se uskutečnila ještě ten večer a má láska se na ní jen prohloubila. Toulali jsme se parkem a povídali jsme si. Měla hroznou radost, jaké já mám pěkné povolání."
"Z toho měla radost? Cos jí prosím tě řekl, že děláš?"
"Řekl jsem jí, že pracuji se zvířátky a myslím, že tím jsem si získal její náklonnost."
"A řekl jsi jí, že jsi řezník?" zajímal jsem se.
"Jistě že ne. Nebo si snad myslíš, že bych jí to mohl udělat. Ještě by jí to, chudinku, vyděsilo. A myslela by si o mně, že jsem nějakej surovec nebo něco podobnýho."
"Takhle si bude myslet, že jsi podvodník a lhář," řekl jsem.
"Co si to dovoluješ?" obořil se na mě Hugo.
"Jáá?" bránil jsem se, "Já si nic nedovoluju, jen se tě snažím upozornit, že jak jsem vyrozuměl z tvého nesouvislého blábolení, tak došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterému my právníci familiárně říkáme podvod."
"Víš co mi, vy právníci, můžete i s tou vaší familiérností. Já ti říkám, že pro Zuzanu pracuji se zvířátky, a basta."
"Jak myslíš. Pro mě za mě si jí nabulíkuj co chceš a klidně pokračuj. Skončil jsi, jak jste se toulali parkem a povídali si."
"No to jo, to jsme si povídali," přikývl Hugo.
"No a dál?" vyzvídal jsem spíš ze slušnosti, než ze zájmu.
"Jaký dál? Co dál? Dál už nic. Pak už jsme šli kolem toho zlatnictví a pak jsem ji doprovodil domů."
"Kolem jakýho zlatnictví?" začal jsem se zajímat.
"No kolem toho, jak tam měli ty smaragdový náušnice, co se jí tak líbily a já je slíbil koupit," vysvětloval Hugo.
"Počkej, Hugo, pomalu. Co jsi jí slíbil?" ujasňoval jsem si fakta.
"No, náušnice, smaragdový."
"Jaký?!" nechtěl jsem věřit vlastním uším.
"No, smaragdový. Co koukáš jako sůva z nudlí? Neviděl jsi nikdy smaragdy. Takový šutry zelený. Jsou docela hezký," poučil mě Hugo.
"Já vím, co to jsou smaragdy," ujistil jsem ho. "Ale, ty Hugo, když si jí to sliboval, tak jsi to nemyslel vážně, že ne?" zapřísahal jsem toho blázna.
"Jistěže jsem to myslel vážně. Nejsem žádnej lhář," durdil se Hugo.
"Jistě že ne, ty jsi obyčejnej maník, kterej pracuje se zvířátky," neodpustil jsem si, abych si trochu nezarejpal.
"Nech si to, tohle je něco jiného. Já jsem jí to slíbil a můj charakter mi velí, abych jí ty náušnice koupil."
"No to je sice hezký," pochválil jsem ho za jeho příkladný postoj ke slibu který dal ve slabé chvilce. "Jestli pak ti, ale taky tvůj charakter velí, kde na to vezmeš mergle. Jestlipak vůbec víš, na kolik taková sranda jako smaragdové náušnice přijde?"
"Mně to povídej, stojej padesát tisíc," upřesnil Hugo můj skromný odhad.
"Alespoň vidíš," triumfoval jsem. "Kde na to vezmeš?"
"To už mám vymyšlený," překvapil mě Hugo. "Právě proto jsem tady," konečně mi ozřejmil důvod své návštěvy.
"Počkej, Hugo, nejsi, doufám, tak naivní, aby sis, třeba jen na okamžik, myslel, že já šáhnu do matrace a vypláznu ti padesát tisíc?" hrozil jsem se už jen při té představě.
"Jistě, že ne. Přeci tě znám, že jsi stará držgrešle a z matrací bys mi vytáhl leda tak blechu."
Ulevilo se mi tak, že jsem byl dokonce ochoten přejít mlčením i jeho impertinentní poznámku. Ale jedna věc zůstávala záhadou. Proč Hugo, vlastně přišel. Jistě ne proto, aby mi tu sáhodlouze vykládal o své nové známosti. I když u něho jeden nikdy neví.
Vrtalo mi to hlavou a taky jsem mu to řekl: "Řeknu ti, Hugo, ulevilo se mi tak, že jsem dokonce ochoten přejít mlčením i tvoji impertinentní poznámku. Ale jedna věc zůstává záhadou. Proč jsi vlastně přišel. Jistě ne proto, aby jsi mi tu sáhodlouze vykládal o své nové známosti. I když u tebe jeden nikdy neví."
"Já že mám impertimentální poznámky?!" zhrozil se Hugo.
"Ne impertimentální ale impertinentní," opravil jsem ho.
"To je jedno!" rozhodl Hugo. "Sice nevím přesně co to znamená, ale určitě to nemám."
"To znamená, že..." snažil jsem se mu jednou provždy vnést jasno do problému impertinentních poznámek. Má snaha se však nesetkala s kladnou odezvou v řadách lačnících posluchačů. Spíše naopak. Masy lačnících posluchačů mě dosti neurvale přerušily dotčenou otázkou: "Tak chceš vědět, kde vezmu na ty náušnice nebo ne?"
"Ale jistě," vzdal jsem se poslední naděje na to, že budu moci alespoň dokončit předchozí větu.
"Slyšel jsi někdy o nosatý štěnici?" ztlumil Hugo spiklenecky hlas.
"Ty myslíš bar U Nosatý štěnice," dovtípil jsem se.
"Přesně ten myslím," přisvědčil Hugo. "Tak tam se, až úplně vzadu v rohu, hrávaj karty."
"Snad nechceš říct, že se chystáš kvůli těm penězům hrát karty u Nosatý štěnice?"
"Sám bych to nevystihl líp," liboval si Hugo nad mojí rétorikou.
"To přeci nemůžeš!"
"To nevim proč?"
"Neblázni, Hugo, to není jako když hraješ s Koudelkovic Toníčkem vole padni," přesvědčoval jsem ho.
"Jasně že to není stejný. Jednak ten parchant mě vždycky obehraje a pak u Nosatý štěnice se nehraje vole padni, ale voko."
"Ty bys, ale nikdy oko nehrál, viď?" působil jsem rafinovaně na tu ušlechtilejší stránku jeho osobnosti.
"A co jsem měl podle tebe dělat, ty chytrej, když vole padni hrát nechtěli," rozhořčil se při vzpomínce na prožité příkoří."
"To snad není pravda?" zahořekoval jsem. "Ty už si tam snad byl."
"Jasně že jsem tam byl," přikývl Hugo.
"No a?" visel jsem mu na rtech. "Jak to dopadlo?"
"No, jak?" ošíval se, "neměl jsem zrovna štěstí," přiznal nakonec.
"Prohrál jsi!!" vykřikl jsem.
"No tak zlý to zas nebylo," smlouval. "Já bych spíš řekl, že vyhrál protihráč."
"Kolik?" zeptal jsem se pragmaticky.
Hugo nasadil ukřivděný výraz jaký má nakopnutá ovečka, popotáhl nosem, vzlykl, vysmrkal se, znovu popotáhl nosem a řekl: "Tři tisíce."
Zamžikal jsem, zapotácel jsem se, chytil jsem se stolu, zase jsem zamžikal a řekl jsem: "A co jsi čekal?"
"No co by jsi řekl, ty hlavo?" poklepal si Hugo na čelo. "Myslel jsem, že vyhraju," zaskočil mě oslnivě logickou odpovědí. "Ale měl jsem smůlu. Příště to bude lepší," sliboval.
"Tobě to nestačilo?" divil jsem se. "Ty tam půjdeš znova?"
"Jak jinak bych mohl vyhrát zpátky svoje tři tisíce a navrch dalších padesát na ty náušnice?"
"A to ti ještě něco zbylo?" zajímal jsem se.
"Kvůli tomu jsem přišel za tebou," vyrukoval na mě Hugo a zastihl mě nepřipraveného. "Potřeboval bych pučit tisícovku."
"Jak to? Když jsi přišel, tak jsi říkal, že půjčit nepotřebuješ?" svolával jsem všechny bojeschopné síly k obraně.
"Jenomže to jsme mluvili o tom, že nechci půjčit na smaragdový náušnice. A to opravdu nechci. Tohle potřebuji na vklad do hry," rozcupoval Hugo mou chabou obranu na kousky.
"Já ti nepučím," zorientoval jsem se konečně v nově nastalé situaci.
"Petře, nebuď takovej krkoun."
"Nejsem krkoun, nenuť mě, abych tu bezesvědků vypočítal, kolik už mi dlužíš."
To zabralo. Hugo přehodil výhybku a pustil se do mě z druhé strany: "Hele, až vyhraju vrátím ti dvě," sliboval.
"Ne, a je to moje poslední slovo," konečně jsem našel pevnou půdu pod nohama.
Je zajímavé, že historikové nás vždy seznamují pouze s výsledky slavných bitev, nikoli s jejich průběhem. Každé malé dítě ví, kdo vyhrál na Bílé hoře nebo u Stalingradu.
Nikdo se však již nedozví, jak se bitva vyvíjela. Jakým způsobem kdo vedl útok a který okamžik zvrátil výsledek celého klání. Jako by to snad ani nebylo zajímavé.
Možná že není. A tak proto se i já přidržím této konvence a seznámím čtenáře pouze s výsledkem bitvy, kterou jsem svedl s Hugem a mou tisícikorunu a která co do dramatičnosti předčila obě výše jmenované bitvy.
Dopadlo to tak jak se dalo očekávat. Po dlouhém soupeření jsem vyčerpaně sáhl do peněženky a zničeně jsem odevzdal svému soupeři fialovou bankovku. Pak jsem se zdrceně sesul do křesla a nebyl jsem schopen ani řádně vychutnat krásu tahů Goyova štětce.
Zato Hugo jen zářil. Zamával mi na pozdrav a svižnou chůzí opustil můj byt. Jeho "dík" pronesené ležérně přes rameno, zaniklo v prásknutí dveří, které definitivně ukončilo tuto drahou návštěvu.
Kdyby se našel někdo, kdo by dostal skvělý nápad a rozhodl se tento nadmíru dojímavý příběh zfilmovat, poskytl by divákovi jistě působivý zážitek tím, že by, po vypjaté scéně která mě stála tisíc korun, nechal přes promítací plátno defilovat nápis: O den později. nebo : Druhého dne, případně: A tak uběhl den, či nějakého podobného znění.
Protože já nemám podobně efektní prostředky k dispozici, musím laskavé čtenáře a krásné čtenářky ošidit prostým konstatováním, že po večeru, který jsem strávil tím, že jsem si vyčítal málo rázný přístup v situaci do které jsem byl vmanipulován zákeřným osudem, přišla noc a po noci ráno.
Tím jsem si rafinovaně připravil půdu pro přesunutí děje do místa, kde chci navázat své vyprávění. A to místo je přesně v okamžiku, kdy jsem svižným krokem opouštěl budovu prokuratury, směřujíc ke svému obydlí, kde jsem se těšil, že pohovím unavenému organizmu a potěším se okulahodícím pohledem na ladné tvary krásné Maji.
Jistě si dovedete představit to zděšení, když jsem po příchodu domů zjistil, že můj útulný byt v době mé nepřítomnosti hostil lupiče. Kdo by však očekával srolované koberce, potrhané záclony, vysypané zásuvky, tak jak to známe z detektivních románů, byl by asi zklamán. Všude byl vzorný pořádek, který jen podtrhoval tragičnost celého případu, protože jen otlučená zeď kolem nakřivo zatlučeného hřebíku žalovala, co si nenechavý lapka vybral za objekt svého řádění.
Byl jsem zdrcen. Můj drahocenný obraz je pryč. Již nikdy se nepotěším pohledem na krásu, kterou se baroknímu malíři podařilo zachytit na plátně.
"Policie," chtělo se mi křičet, pak se posadit a začít plakat.
Nakonec ve mně nabyla vrchu racionální část mé povahy a ze mě se rázem stal muž činu, který postaven do situace, že musí čelit nespravedlnosti světa, která si ho ve svém rozmaru, vybrala za svou dnešní oběť, se rozhodl zjednat nápravu.
Vyšel jsem ostrým krokem před dům a plamenným zrakem jsem se rozhlížel po policistovi.
Dnes poprvé mi osud ukázal svou jasnou tvář a nijak na mě nešetřil laskavostí. Na rohu se vyloupli dva policisté, kteří rozvážným krokem mířili přímo ke mně.
"Haló, pánové, tady," upozorňoval jsem na sebe obě ramena spravedlnosti.
Důstojně došli až ke mně. "No?!" zeptali se rázně.
"Ještě že jste tady," řekl jsem a už jsem je před sebou tlačil do svého bytu. "Pánové byl jsem okraden.
"Pomalu, pomalu," mírnili mě policisté. "To se musí vyšetřit. Pěkně postupně. Kdo byl okraden, kým a pěkně popořadě," začali mě systematicky vyšetřovat. Já jsem se už nadechoval, že jim podám vyčerpávající výpověď, když v tom se ke mně hrnula paní Mrázková, jejíž byt jsme právě míjeli a nedbajíc překvapených policistů, se na mě vrhla, jako na právě znovunalezeného syna.
"Pane doktore," řekla s dojetím v oku. "Já věděla, že mě nezklamete, a že to, že jste si tu nestydu dal do pokoje byla jen taková slabost!" Pak se ke mně naklonila a důvěrně mi sdělila: "A pane doktore, já jenom abyste si špatně nevyložil, co jsem vám říkala o naší Květušce a o vás. Abyste si snad, nedej bože, nemyslel, že vám ji nepřeju, to by mě vážně mrzelo," mlela dokola ohranou písničku na staré téma. "Vždyť vy víte, že jsem vás vždycky měla ráda, a zvláště teď, co jste tu hanbárnu dal tomu individuu co k vám chodí," přehodila z ničeho nic výhybku na nové téma a já zbystřil pozornost.
"Co že jsem komu dal?" divil jsem se.
"No, však vy sám dobře víte. A dobře jste udělal. Taková sprosťárna je dobrá leda tak pro takovýho obejdu a ne pro tak vzdělanýho a slušnýho člověka jako jste vy."
"Počkejte paní Mrázková," jak vás tak poslouchám, tak bych řekl, že mluvíte o Hugovi," usoudil jsem, protože vím, že paní Mrázková pokládá Huga za černou skvrnu na mém charakteru. "Ale já vás ujišťuji, že jsem mu nic nedával."
"Jak to?" nedala se vyvézt z konceptu paní Mrázková. "Vždyť tu dneska dopoledne byl a odnesl si tu patlaninu, že prej jste mu ji dal, protože jste prej dal na mou radu. To jsem ale ráda, pane doktore, že jsem se ve vás nezmýlila. Jestli pak by jste nechtěl přijít dnes večer na návštěvu," lákala mě do svých tenat.
Nevěděl jsem z čeho mám být víc zděšen a pohoršen, jestli z drzosti, se kterou označila paní Mrázková Goyovo dílo za patlaninu, nebo spíš z toho co jsem se dozvěděl.
Ale to se už do celé věci vložili i policisté, kteří se konečně zorientovali v náhle vzniklé složité situaci a začali vyvíjet horečnou činnost.
"Tak pomalu, pomalu," řekli oba najednou a každý zvlášť mi pohrozil obuškem. "Pomalu," dodali pro případ, že by je předtím někdo neslyšel. "Tak co se to tu děje. A kdo je vůbec tahle osoba, která tady narušuje klidný průběh vyšetřování."
"Já jsem Marie Mrázková," řekla osoba, která tam narušovala klidný průběh vyšetřování. "A nic tu nenarušuju," ohradila se důrazně. A když se paní Mrázková proti něčemu důrazně ohradí, tak tuhne úsměv i těm nejotrlejším policistům. Tito patřily, k velmi otrlým, a snad to bylo příčinnou, že se neroztřásli a neprosili paní Mrázkovou, aby jim odpustila, že se na okamžik zachovali jako hulváti, a že ve čtvrté třídě snědli Pepíčkovi Vonásků svačinu. Nic takového se nestalo, ale přestože takto ukázali svou, bojem se zločinci, zocelenou statečnost, přestali dotírat.
Zato paní Mrázková se dostala do ráže. "A co tu chcete vyšetřovat?"
"Loupež," pípli tiše policisté.
"Jakou loupež?" vyděsila se paní Mrázková. "Koho oloupili?"
Odvážnější policista ukázal na mě.
"Ježíši Kriste," zalomila rukama paní Mrázková, "pane doktore, to je neštěstí, ještě že vám ti hrdlořezové nic neudělali."
"Klid, prosím," snažil jsem se utišit truchlící davy. "Podle všeho jde o nějaké nedorozumění."
"Tak byl jste okraden, nebo ne?" zajímal se živě policista, kterému až zázračně otrnulo.
"Podle všeho ne," přiznal jsem s přihlédnutím ke všem dostupným informacím. "Proto vám, pánové, děkuji za vaši ochotu a nashledanou," pozdravil jsem je slušně a chystal jsem se otočit kormidlem a zmizet ve svém bytě.
"Tak moment," zarazil mě statečnější policista slovem i pohledem a výhružně přitom zatočil pendrekem.
"Tak se mi zdá, že jste si z nás, chlape mizerná, dělal dobrý den, ale to by se vám taky mohlo nevyplatit," upozornil mě. Ale ve chvíli, kdy jsem si myslel, že se na mě vrhne, spoutá mě a pošle mě prvním transportem do Grónska, se mě zastala paní Mrázková.
"Tak vy byste se nestyděl tady panu doktorovi vyhrožovat," vložila se rázně do našeho dialogu.
Využil jsem příležitost a zmizel jsem nenápadně ze scény. Ještě než za mnou zapadli dveře zahlédl jsem jak zkoprnělí policisté marně hledají vhodný argument, a jak ho nemohou nalézt. Přes zavřené dveře jsem ještě hodnou chvíli slyšel, jak jim paní Mrázková dává co proto, než je konečně propustila a oni mohli pokračovat ve své obchůzce městem.
Teprve pak se celým domem rozlilo uklidňující ticho a nabídlo rozrušeným nervům hojivý obklad klidu.
Věru jsem ho potřeboval. Stál jsem před nelehkým úkolem. Objasnit, proč se Hugo snížil k tomu, aby mi za bílého dne zcizil můj největší poklad.
Proč? Ptal jsem se po vzoru starých antických filozofů. Proč jen to udělal? A podle stejného vzoru jsem nenacházel odpověď. Až najednou, najednou jsem mohl vykřiknout antické Heuréka, ať už to znamená cokoli, protože jsem konečně pochopil, příčinu Hugova podlého jednání a hluboce jsem se zastyděl. Teprve nyní, tváří tvář pravdě, mi došlo, jak špatně jsem znal svého dávného přítele. Vyčítal jsem si, že jsem správně neodhadl, jak citlivé jádro se skrývá pod slupkou ironie a cynismu se kterou Hugo komentoval můj obraz. Koho by napadlo, že tak zakrývá vytržení nad tou krásou, vytržení které se později proměnilo v touhu vlastnit tak vysoce hodnotné dílo. Touhu, která ho postupně vrhala na dráhu zločinu.
V mé duši se rozlila mohutná vlna porozumění a harmonie. Někdo by se na Huga možná zlobil. Někdo by snad vykřikl i "hanba mu". Možná by se našli i tací, kteří by se dovolávali uplatnění útrpného práva.
Já jsem ovšem jeho důvody chápal. Já znal pozadí celého případu a proto jsem si připadal, jako veliká nádoba po okraj naplněná mlékem porozumění a blaženosti.
V této povznesené náladě jsem byl zastižen Hugem, který vstoupil do mého bytu až nezvykle klidně a tiše.
"Ahoj, Petře," řekl vesele. Ale já jsem si jasně všiml, že jeho veselí není to tolik typické veselí které u něho znám. Jak jsem se na něho díval, nemohl jsem se zbavit dojmu, že je na něm něco zvláštního, ale nemohl jsem přijít na to co.
"Ahoj, Hugo, co se děje, starý vorvani," šplíchl jsem na něho něco mléka lidské laskavosti jíž jsem přetékal.
"Co by? Nic," řekl Hugo a mávl ledabyle rukou. Znovu jsem měl pocit, že se mi na něm něco nezdá.
"Nelži, Hugo, umím číst mezi řádky a tak jasně vím, že tvoje veselé "Ahoj Petře", není ani desetinou veselého "Ahoj Petře", se kterým chodíš obvykle.
Hugo znovu mávl rukou ale pak opatrně začal: "Ty se asi budeš zlobit, ale já ti musím něco říct."
Srdce mi pro něho roztálo. Všechno jsem pochopil. V Hugovi se hnulo svědomí a přišel mi vysvětlit, jak toužil po obraze, na který si nemohl nikdy našetřit a proto mi ho odnesl a nyní mi ho přinesl zpět.
"Nic mi neříkej Hugo. Všechno jsem pochopil. V tobě se hnulo..."
"Tak ty už to víš?" zaradoval se Hugo upřímně.
"Ale jistě, a nezlobím se na tebe," ujistil jsem ho.
"Ty se nezlobíš?" rozzářil se Hugo.
"To víš, že ne."
"A půjdeš tam se mnou?" zeptal se bez varování a musím přiznat, že mě na okamžik dostal.
"Kam?" zůstal jsem na něho tupě zírat.
"No, k Nosatý štěnici," řekl Hugo a já zalapal po dechu. "Já myslel, že všechno víš," řekl Hugo.
"Já jsem si to myslel taky," řekl jsem zničeně. "Ale jak tě tak poslouchám, tak asi bude lepší, když mi to řekneš znova."
"Myslíš jako od začátku?" ujišťoval se Hugo.
"Smím-li prosit. A nevynech žádný důležitý detail, prosím."
"No jak chceš," nadechl se Hugo a začal poutavě vyprávět.
"Všechno to začalo když jsem, jednou takhle odpoledne, dostal strašnou chuť na sladký. Tak jsem zapadl do první cukrárny, že si jako koupím věneček. Chápeš?" obrátil se na mě. Než jsem však stačil jakko-li zareagovat, pokračoval: "No v tom jsem ji uviděl..."
"Nech mě hádat," skočil jsem mu do řeči, "jmenuje se Zuzana."
Hugo se na mě podíval jako na něco, co zavrhla komise pro zdravou výživu a nevraživě se mě zeptal: "Jak to víš?"
"S tímhle příběhem jsem podrobně seznámen. O dokonalosti sličné cukrářky jsem byl informován již minule. Proto své poutavé vyprávění zkrať a pokračuj až od chvíle, kdy jsi na mně vyloudil tu tisícovku," pobídl jsem ho.
"A jsi si naprosto jistý, že jsem ti to minule vyprávěl celý?"
"Naprosto," přikývl jsem.
"A jsi si naprosto jistý, že si to nechceš poslechnout znova?"
"Naprosto."
"Já jenom, aby ti neunikl nějaký zdánlivě nepatrný detail, který by ti ve výsledku znemožnil pochopit celou situaci. To jak jsme se procházeli kolem výkladu zlatnictví jsem ti vyprávěl taky?"
"Taky. Ničeho se neboj a klidně to přeskoč."
"Tak jak myslíš," řekl Hugo zklamaně, ale poslechl a navázal své vyprávění ve chvíli, kdy rozradostněn opustil můj dům.
"Tak tedy ve chvíli kdy jsem rozradostněn opustil tvůj dům, hasil jsem si to přímo k Nosatý štěnici abych tam dal vrtkavé štěstěně příležitost usmát se na mě."
"A usmála?" nevydržel jsem trpělivě čekat na vyvrcholení celého dramatu a skočil jsem mu do řeči.
"Ne," řekl nakvašeně potom, co mě patřičně spražil pohledem. "A nepřerušuj mě pořád. Ten den jasně nepřál kartám. Asi byly interupce na slunci či co."
"Erupce," upřesnil jsem.
"Ty možná taky," chytil se Hugo příležitosti svést svůj neúspěch na dalšího viníka. "Ať už to bylo co chtělo, jisté je, že jsem tu tisícovku prohrál asi za půl hodiny a za další dvě hodiny ještě dalších pět."
"Promiň, že tě zase přerušuju, ale z toho, jak jsi na mě včera loudil ten litr, nabyl jsem dojmu, že jsi totálně švorc. A najednou se ukazuje, že jsi disponoval pěti tisíci."
"Houbeles jsem disponoval," nenechal mě Hugo ani domluvit. "Já jsem jim samozřejmě neřekl, že ty prachy nemám, protože jsem čekal, že to vyhraju zpátky. Ale nevyhrál. Když došlo na placení a ukázalo se, že nemám čím zaplatit, tak mě chtěli zmlátit," žaloval Hugo.
"Jak to víš, že tě chtěli zmlátit?" zeptal jsem se se zájmem.
"Když by nechtěli tak proč by mě zmlátili," vysvětlil mi Hugo a mě konečně došlo co se mi na něm celou dobu nezdá. Jeho tvář zdobila pod pravým okem modrá podlitina.
"No koukám, že moncla máš pěknýho," zalichotil jsem mu.
"No a to prej není nic proti tomu, co mi udělají jestli ten obraz nebude pravej."
"Jaký obraz?" nepochopil jsem hned o čem je řeč.
"Ten tvůj, samozřejmě. Co koukáš jako leklá ryba," osopil se na mě Hugo. "Když došlo na to jak zaplatím, tak jsem si vzpomněl, že jsi říkal, že ten obraz je vzácnej nebo co. "Jenomže mi nevěřili, že je pravej a tak jsem musel slíbit, že přijdeš a dosvědčíš mi to. No, co takhle koukáš, co jsem mohl dělat, oni by mě snad zabili," bránil své opovrženíhodné chování Hugo.
Když jsem přestál první šok vyrazil jsem ze sebe: "A možná by to pro tebe bylo lepší, protože takhle tě asi zabiju já." A nic jsem přitom nedbal na to, že se vlastně dopouštím trestného činnu vyhrožování z násilí.
"Tak co, půjdeš tam se mnou nebo ne?" zeptal se Hugo netrpělivě a mé výhrůžky bral evidentně na lehkou váhu.
"Ne," řekl jsem tvrdě a má obvyklá laskavost a shovívavost ke všemu živému vzala rázem za své. "Nejsem blázen, abych potom, co mi ukradneš obraz s tebou ještě někam chodil."
"Ale Petře, já chápu, že je to pro tebe nezvyklá situace," začal Hugo.
"Řekl jsem ne, a myslel jsem tím NE!" stál jsem si tvrdě na svém.
"Ale víš, že jsi slíbil mojí mamince než umřela, že se o mě budeš starat," začal mi Hugo hrát na city.
"Lháři, víš dobře, že tvoje maminka se těší skvělému zdraví i když se tomu divím, když má doma tohle to. Mimochodem pozdravuj ji o de mě.
"Vyřídím," slíbil Hugo. "Ale co bude s tím obrazem."
"Nic. Já se teď vzdálím a ty ho ve vlastním zájmu urychleně vrátíš kde jsi ho vzal, protože jinak za sebe ani v nejmenším neručím," nastínil jsem jediné možné řešení, které jsem si dovedl představit.
"Ale no tak, Petře, přeci nebudeš..."
"Budu!!"
"To bys přece neudělal, abys..."
"Udělal!!"
"To přece nemůžeš..."
"Můžu!!"
"Takovej ty přeci nejseš."
"Jsem!" trval jsem na svém.
"Oho, tomu prostě nevěřím," zahlaholil Hugo. "To prostě není pravda. Já vždycky říkám: "O kom že je to řeč? O Petrovi? Nemyslíte snad Petra Dolana, toho skvělého chlapíka na kterého je spolehnutí? Jistě že ho znám, správný maník, u kterého se vám nikdy nemůže stát, že jste, dejme tomu, v tíživé životní situaci a on by vám řekl: 'Milý Hugo, jsi sice můj přítel, ale v žádném případě,' jak jsme na to zvyklí u těch frivolních cápků co nosí čepici s kšiltem dozadu a mobil v kapse. Věřte mi, to se u Petra Dolana nemůže nikdy stát. A doufám, že mě teď nezklameš," ukončil svůj patolízalský monolog hodný kralevice Dánského.
"Proč si myslíš, že bych to měl udělat?" zeptal jsem se.
Hugo se na mě podíval překvapeně a nechápavě: "Ptal jsi se proč si myslím, že bys to měl udělat?"
"Jistě, To by mě zajímalo. Ty mě připravíš o tisíc korun, ukradneš mi největší klenot mé sbírky a ještě máš tu drzost, chtít na mně abych někde lhal. A já se ptám, proč bych to měl udělat. Můžeš mi to povědět?"
"Mno," protáhl obličej zřejmě zaskočený Hugo. "A co třeba pro věčnou spásu tvojí duše?" navrhl.
"O věčnou spásu své duše jsem se postaral už tím, že jsem tě už dávno a dávno nezabil."
"Tčá," odfrkl si Hugo.
"Nedělej tčá," napomenul jsem ho. "Leká mě to. Radši mi řekni jiný důvod, proč bych to měl udělat."
"Tčá," udělal Hugo, "určitě proto, abys ukázal svůj charakter, a nekonečnou dobrotou, která jistě zůstane zaznamenána i pro příští generace, které při sebemenší zmínce o tobě udělají: Ach."
"Tak ty chceš říct, že proto abych ukázal charakter, musím jít a lhát a podvádět? Má to smysl?!"
"Má to smysl?" zeptal se Hugo a okamžitě si odpověděl: "Ovšemže to má smysl. Protože nikdo na tobě nechce abys lhal."
"Jak to že ne?"
"Copak jsem nějakej podvodník? Ty prostě popravdě řekneš, že ten tvůj obraz má hodnotu sta tisíce a bude všechno v pořádku."
"Jak bude všechno v pořádku?" lapal jsem po dechu.
"No oni mě nechají jít, ale když to neřekneš, tak mi asi něco udělají. Vůbec si netroufám domyslet co. A to by jsi přece nemohl dopustit," hrál Hugo na citlivou strunu.
"Neříkám že mohl, ale měj rozum Hugo, já se ti tu už jakou dobu snažím marně vysvětlit, že ten obraz, co jsi mi ukradnul je pouhá reprodukce Goyova uměleckého díla."
"To je fuk," mínil Hugo. "Hlavně že to dosvědčíš a že to pokreje tu sekeru."
"Podívej se, Hugo. Reprodukce znamená, že jde o pouhou kopii. To znamená, že oproti originálu, tedy původnímu obrazu, má zanedbatelnou hodnotu," vysvětloval jsem trpělivě.
"Jak zanedbatelnou hodnotu máš na mysli?" zblednul Hugo. "Nemyslíš, doufám, zanedbatelně zanedbatelnou hodnotu, jako třeba míň než sto tisíc?"
"Myslím to tak, že ten obraz, má hodnotu o něco míň než jeden tisíc korun," upřesnil jsem jeho odhad.
"Vidím jen dvě možnosti," řekl Hugo. "Buďto mluvíš v librách šterlinků a nebo si ze mě děláš legraci a to od tebe není vůbec humánní."
"Ujišťuji tě, Hugo, že mluvím naprosto vážně a v korunách. Ten obraz jsem koupil za osm set."
"Jsem ztracen," hořekoval Hugo. "Mrtvý muž, nebohá troska. Nešťastník zmítaný osudem."
"Klid, Hugo, neblázni dobře to dopadne," snažil jsem se ho uchlácholit. "Určitě se podaří nalézt nějaké vhodné řešení. Přeci když ten dluh zaplatíš, tak oni obraz vrátí a bude po problému. Co říkáš?" navrhoval jsem.
"Kde na to vezmu?" téměř plakal Hugo.
Náhle se ve mě všechno zlomilo. Zaváhal jsem už jen na okamžik. Udělal jsem dramatickou pauzu a zvolna jsem řekl: "Ty, Hugo, že jseš to ty, já ti ty prachy půjčím. Říkal jsi, že je to pět tisíc. Tady je máš, kamaráde, ať se o nás právnících nemusí říkat, že jsme nelidové." S jasným zrakem a chvějící se rukou jsem sáhl do peněženky a podával jsem překvapenému Hugovi slíbenou sumu.
"Petře, Petříčku, to bys pro mě vážně udělal?" rozplýval se Hugo a měl jsem obavy, aby mě z vděčnosti nepolíbil na čelo. Pak náhle jeho euforie zmizela a do očí se mu vloudil výraz který má kočka, která dostala přes záda cihlou a teď čeká odkud přiletí další. "To si nemůžu vzít."
"Ale můžeš," ujišťoval jsem ho.
"Ne, nemůžu."
"Můžeš."
"Rozhodně ne," trval na svém Hugo. "A pak, je to málo."
"Cože? Jak to že je to málo?" nechápal jsem. "Říkal jsi, že jsi prohrál pět tisíc."
"To jo, to je pravda, ale když jsem jim řekl, že ten obraz má hodnotu dvěstě tisíc, tak mi ještě půjčili padesát tisíc, takže jim teď dlužím padesát pět tisíc."
"Pa, pa, padesát pět..."
"Tisíc," přikyvoval Hugo.
"Tak to musíš okamžitě vrátit!" rozhodl jsem kategoricky.
"To pude ztuha," mínil Hugo, "Já jsem za to koupil Zuzaně ty náušnice. To bys viděl jak upřímnou měla radost," zasnil se Hugo a po tváři se mu rozlil blažený úsměv.
"Aby neměla. Však vono jí to dlouho nevydrží. Budeš jí muset říct, aby je vrátila."
"To nikdy neudělám," vykřikl Hugo. "To se radši nechám zavřít do sudu a hodit do přehrady."
"No jak libo," řekl jsem ale nezapomeň si předem vzít teplé plavky protože touhle dobou už od vody pěkně táhne."
"Nedělej si legraci," napomenul mě Hugo, který si uvědomil, že to s tím odhodláním přehnal. "Přeci my nemůžou nic udělat, že ne?" ujišťoval se.
Buď bez obav Hugo, a v nejhorším případě jim to pěkně spočítám. Líp než s podmínkou nevyváznou, to ti slibuji."
"No jo, ale co mi to bude platný, když můj život bude trapně dokonán?" zajímal se Hugo.
"Trapně žil, trapně dokonal," pokusil jsem se trapně zaveršovat, ale pohled do Hugových skelných očí způsobil, že jsem drzý verš spolkl a na místo toho jsem se rozhodl kout železo, dokud bylo žhavé: "No to teda máš sakra pravdu," přikyvoval jsem mu vážně. "Proto je jen jediná možnost. Vrátit ty peníze."
No jo, ale to bych musel vzít Zuzaně ty náušnice a to po mně v žádném případě nemůžeš chtít," řekl Hugo, ale mému zkušenému uchu nemohlo uniknout, že jeho rozhodnost je ta tam. Proto jsem nezaváhal a ihned jsem přiložil polínko pod roztopený kotel jeho pochybností. "Klid, Hugo, jsem si jistý, že to Zuzana pochopí. Podle toho, jsi mi ji líčil, jedná se o nadmíru rozumné děvče, které jistě dá přednost tvému, byť bezcennému životu, před pomíjivým leskem smaragdu," horlil jsem.
"Myslíš?" zeptal se Hugo značně nalomen.
"Jistě," trval jsem na svém.
"No, já nevím," váhal Hugo.
"Můžeš si být jistý. Neříkal jsi přeci jak je skvělá?"
"No to jo, to ona je skvělá. Ona je poklad, nejkrásnější dívka ..."
"No tak?" přerušil jsem ho. "A ty si myslíš, že někdo takhle skvělý by dopustil, aby tvoje tělo posloužilo jako oběd dravým rybám na dně přehrady?"
"No to jistě ne," souhlasil Hugo. A když ty náušnice seženu tak mi pomůžeš?" zeptal se Hugo opatrně.
"Můžeš se spolehnout," slíbil jsem mu.
"No pak by to snad šlo," souhlasil konečně. "Tak já jdu a sejdeme se před nosatou štěnicí v šest hodin. A koukej ať něco vymyslíš. O ni jsou ty chlapy fakt schopný všeho."
Nadechl jsem se k peprné odpovědi, ale tam kde ještě před malou chvílí stál Hugo, nebylo teď vůbec nic. Tak jsem jen bezmocně vyfoukl vzduch a řekl jsem prázdnému místu na zdi: "Budu tam přesně."
V šest hodin zapadlo slunce.
V šest hodin a třicet sekund jsem zakotvil před barem U Nosatý štěnice.
V šest hodin patnáct odjel z hlavního nádraží pařížský expres. A V šest hodin třicet minut konečně přifuněl Hugo, s vítězným úsměvem.
"Kde jsi?" napomenul jsem ho. "Doba je nabitá událostmi. Všechno to začalo v šest hodin."
"Co začalo v šest hodin?"
"V šest hodin zapadlo slunce. V šest hodin a třicet sekund jsem zakotvil před barem U Nosatý štěnice.
V šest hodin patnáct odjel z hlavního nádraží pařížský expres. A ty jsi přifuněl až teď, jak to?"
Hugo se ani neobtěžoval jakkoli se mi omluvit, jen nonšalantně mávl rukou a řekl: "Ty toho naděláš, hlavně že jsem tady. Nebo ne?"
"Ale jistě jen jestli máš ty prachy."
"Něco lepšího," řekl Hugo a postrčil mě do dveří baru. "Ničeho se neboj, mám geniální nápad," šeptal mi do ucha, když mě tlačil výčepem k hráčskému doupěti.
"Právě z toho mám největší strach," řekl jsem, ale to už jsme se octli uprostřed skupinky pozoruhodných individuí a za námi zapadly dveře.
"No to je dost," přivítalo nás nejpodivnější individuum. "Kde jsi se flákal?"
Ta na tělo mířená otázka patřila Hugovi, protože mě si nikdo nevšímal.
"No, eee..." začal vysvětlovat Hugo zeširoka.
"Už jsme si mysleli, že se nás chystáš podrazit. A to bychom ti rozhodně neradili. Nemám pravdu chlapci? Obrátil se hlavní řečník na ostatní individua. Ta začala mohutně přikyvovat.
Nevím proč, ale na mě přikyvující individua působí tak, že se u mě spolehlivě dostavují příznaky kopřivky. Ovšem na tomto příkladu je krásně vidět, že nenajdeš dva lidi stejné a že co jednoho sráží k zemi, druhého může inspirovat k dosažení nebetyčných met. V tomto případě tím druhým byl právě Hugo.
Ten jako zázrakem našel ztracenou řeč a plynně se rozhovořil: "Co vás vede chlapci, ani nápad. Jak vás jen něco takového. Co si o mě myslíte, že já bych. No to snad ne, že by něco takového bylo..." Vedoucí individuum ho dloublo pod žebra. "Sháněl jsem ty prachy," uzavřel Hugo.
"To zní dobře," usoudil sbor. "A máš?"
"No, abyste tomu rozuměli, mládenci."
"Máš nebo nemáš?" drželi se hráči sveřepě tématu.
"Ne tak docela," špitl Hugo.
"Šéfe, já ho zabiju," navrhl jeden z komparsistů a v jeho ruce se zaleskl nůž.
"Néé...,zaječel Hugo. "Mám něco lepšího," dodal a odvážně se mi schoval za záda.
"Počkej Micku, neukvapuj se", vyzvalo nedočkavce velící individum, které se vyznačovalo kšiltem otočeným na stranu. "Třeba má opravdu něco lepšího."
Davem proběhlo nesouhlasné mručení, ale nikdo se neodvážil podniknout nic proti vůli svého mluvčího.
"Tak co máš?" zeptal se Huga.
"Tak pánové, já vám tady jistým nedopatřením dlužím nějaké peníze...."
"Ne nedopatřením, ty prachy jsi prohrál, a koukej to zaplatit, nebo uvidíš," upřesnil jeho oponent.
"Dobře, dobře, konejšil ho Hugo. Je jedno jak tomu řekneme. Ale jak víte nechal jsem vám tu za ně obraz nesmírné ceny."
"Ha, a co když není pravej? Nic takovýho. Vem si obraz a naval prachy."
"Ale bez obav, ten obraz je pravej a tady je svědek, který to může dosvědčit," řekl Hugo a postrčil mě dopředu se slovy: "No tak Petře, řekni pánům, že ten obraz je pravej."
"No, víte, ehm..."
"Cóóó?" zatvářil se nervózně Mick s nožem.
"Ano, ten obraz je skutečně pravý," vypadlo ze mě ani nevím jak. "A má velikou cenu," dodal jsem tiše.
Hloučkem pochybných maníků proběhla vlna vzrušení. "Co to má Hugo znamenat?" obrátil jsem se tiše na Huga. Než mi však stačil odpovědět, už se nám zase začal věnovat hlavní hráč.
"To je něco jiného, ale co má bejt?"
"No já jsem si myslel, že vy by jste si ten obraz mohli ode mně koupit," řekl Hugo.
"Cože?" zeptal se hráč.
"Cože!?" zařval jsem já. "Pánové já si musím tady něco ujasnit, promiňte na okamžik," řekl jsem a nedbaje jejich nechápavých pohledů odvlekl Huga stranou.
"Co to má Hugo znamenat? Doufám, že mi to vysvětlíš."
"Ale jistě, jen se nerozčiluj," konejšil mě Hugo. "Víš Petře, já jsem o tom cestou přemejšlel a ..."
"Ty jsi neměl co přemejšlet. Ty jsi měl přinýst od tý tvojí kočky náušnice, které jsi jí nezodpovědně dal."
"No to je to o čem jsem přemejšlel, Petře nebyl to dobrý nápad," řekl Hugo a díval se na mě velmi sugestivním pohledem. "Víš já jsem prostě nemohl přijít a říct, podivej se Zuzano, já jsem ti sice včera dal náušnice, ale dneska mi je musíš vrátit. No uznej sám, copak to jde?" zeptal se Hugo významě a aniž mi dal příležitost odpovědět, hned pokračoval. "Nejde to. Prostě to nejde a mysli si o tom co chceš."
"Taky že si o tom myslím. A to jde prodávat můj obraz?"
"Ty toho naděláš," odfrkl si Hugo. "Vždyť jsi říkal, že ten obraz stejně není pravej, tak co. A já se ptám, Petře, jak bych vypadal v očích té nevinné duše."
"Neměl jsi nic takového slibovat."
"Dobře, dobře, jistě máš pravdu, ale jak by k tomu to ubohé děvče přišlo, aby jsem ji nejdřív udělal radost hodnotným šperkem jenom proto, abych ji ho druhý den zase vzal?"
"O to se staráš, ale jak k tomu přijdu já to je ti jedno, co?"
Ale, no tak," podíval se na mě Hugo pohledem ukřivděné ovečky. "Jak mužeš bejt takovej sobec, Petře. Nevykládal jsem ti jak je krásná?"
"Jistěže vykládal. Asi třikrát."
"No vidíš. A to bys chtěl aby...."
"Tak co bude," vložil se do rozhovoru maník s kšiltem na stranu. "Co se tady domlouváte? Jestli chystáte nějakou boudu tak..."
"Klid, jen klid," řekl Hugo. "Není nejmenší důvod ke znepokojení. Jen mi tady ten říkal, že ten obraz má mnohem větší cenu, než je usmolených padesát tisíc," řekl Hugo a podíval se na mě štítivě. "Ale já jsem hned řekl: ˘tohle jsou správný kluci, ty to maj mít za ty prachy, ať klidně tratim. ˘
Tak co chlapci, plácneme si ?"
"Počkej pomalu, pomalu," brzdil ho kšilt. "Je pravda, že ten obraz má větší cenu obrátil se na mě.
Pohled do surových tváří jeho kumpánů mě donutil kývnout.
"Jak velkou?"
"150 tisíc," odpověděl Hugo sebejistě.
"Kecá?" obrátily se na mě zraky všech a jen svatí vědí, jak se Petr Dolan styděl když řekl: "Nekecá."
"Hmm, tak já nevím," váhal vůdce hráčské party od Nosatý štěnice.
"Co myslíte, chlapci?"
"Šéfe, pojď stranou, máme nápad řekly gorily a odvlekly ho stranou, kde mu něco šuškaly do ucha.
Když nás opět přizvali do hovoru, zářil jim všem na tváři spokojený úsměv.
"A co by jste řekli, že by jsme si o ten rozdíl zahráli. Když vyhrajete, tak vám ten obraz vrátíme, jinak docvaknete ještě těch padesát tisíc."
"Nepřichází v úvahu," rozhodl jsem kategoricky.
"Skvělý nápad," rozzářil se Hugo.
"Jak skvělý nápad?" nechápal jsem. "Samozřejmě je to nesmysl!!!"
"Podivej se, Petře, chceš ten obraz, nebo ne? Sám jsi řikal, že ho nemůžeme prodat. Tak ho vyhrajeme a bude pokoj," šeptal mi Hugo spiklenecky a vlekl mě k hráčskému stolku.
"Víš dobře jak jsi už dvakrát prohrál," upozorňoval jsem ho.
"Jednou se to zlomit musí," řekl sebejistě. A pak nebudu hrát já, ale ty.
Nadechl jsem se k dalším důrazným protestům, ale byl jsem přehlušen šustěním míchaných karet.
"Chceš hrát Perské monarchy?" zeptal se mě karbaník, který byl vybrán skupinou individuí.
"Neznám Perské monarchy," přiznal jsem se. "A já nechci hrát nic," dodal jsem ještě, ale nikdo mě neposlouchal.
"To je úplně jednoduchý, sejmu kartu, ty sejmeš kartu, máš vyšší vyhráls, nemáš a stojí tě to kilo. Je ti to jasné?"
"Trochu to připomíná Slepýho ulejváka" podotkl jsem.
"Je to Slepej ulejvák. Vlastně můžeš hrát slepýho ulejváka nebo Perské monarchy a je to jedno. Hrajeme?"
"Ale já nechci hrát ani Slepýho ulejváka, ani Perské monarchy."
"Tak Petře nezdržuj," napomínal mě Hugo. Sebral jsem veškerou vnitřní sílu a umlčel jsem ho jediným sugestivním pohledem.
"Tak hrajem voko," rozhodl karbaník a přede mě přisvištěly dvě karty.
"Ale já nechci..."
"Dělej ať tu nejsme do noci," okřikli mě houfně.
Byl jsem ztracen. Krátkým pohledem na půvabné křivky Maji, která zatím našla dočasné útočiště na zdi nad karetním stolkem, jsem načerpal sílu a zvedl jsem karty. Neměl ani jsem odvahu se na ně podívat.
Protihráč si vyžádal další kartu, a pak ještě jednu. Nakonec se sebevědomým úsměvem rozložil na stůl svůj vějíř.
"Oko," oznámil stroze. V houfu to pochvalně zašumělo a Hugo se chytil za srdce.
To jsem nečekal. Nikdy bych neřekl, že prohrát jde tak snadno. Rezignovaně jsem odhodil obě karty doprostřed stolu. Dopadly obrázky nahoru. Zářily na nich dvě esa.
"Královský oko," proběhlo hloučkem hráčů.
Ti jen těžko zakrývali své zklamání. Hugo se naopak ani nesnažil zakrýt své nadšení, a já jsem jen trnul, kdy na ně udělá dlouhý nos a zpečetí tak náš už tak dost nejistý osud. Ale Hugo byl tak rozjařen, že ho to ani nenapadlo.
"Vezměte si tu matlaninu, a ať už vás tu nevidím," nařídil nám hlavní mluvčí této zvláštní party.
Nemusel mě dlouho pobízet. Popadl jsem obraz a Huga a zastavil jsem se až na ulici o dva bloky dál.
"Tak vidíš, co jsem ti říkal? Dobře to dopadlo a to jsi měl pořád řečí až hanba. Měl by ses nad sebou zamyslet Petře," napomenul mě Hugo. "Ale co, čert to vem, hlavně že má Zuzana radost. No ne?"
"Jistě Hugo, jsem rád, že jsi spokojen," řekl jsem s notnou dávkou sarkasmu. "Ale slib mi, že už nikdy nebudeš hrát karty," prosil jsem.
"Nejsem blázen, ale byla to lapálie s tím obrazem co?"
"No to byla,"souhlasil jsem.
"Ale víš, že je to moc hezkej obraz. Fakt."
"Viď Hugo," roztál jsem jak sněhulák s příchodem jarního slunka. "Krásnej, ale řeknu ti, už jsem se s ním loučil."
"No já ti řeknu, tak pěknej obraz jsem už neviděl ani nepamatuju. Jestli jsem vůbec někdy takovej viděl," pěl Hugo ódy na barokní dílo. "A tak jsem si tak říkal, jestli bys mi ho nedal."
"Koho?" nepochopil jsem hned o co jde.
"No ten obraz, víš vona Zuzana, vyprávěl jsem ti vůbec o Zuzaně?"
"Jistě, co je s ní?" zeptal jsem se netrpělivě.
"Tak tahle Zuzana má ráda umění a já si myslím, že zrovna tenhle obraz by se jí docela určitě líbil. A když už si se sním, jak sám říkáš, rozloučil, tak bys mi ho mohl dát. Co říkáš?"
Na útok takovéhohle kalibru jsem rozhodně nebyl připraven. Zůstal jsem civět s pusou do kořán a nevěděl jsem co mám dělat. Ale najednou mi bylo všechno jasné. Jsou v životě chvíle, kdy se člověk nesmí stavět na odpor osudu, ale naopak přijmout ho se vztyčeným čelem a nechvějícími se rty.
"Dobře, Hugo, je tvůj a pozdravuj ode mě tu tvojí slečnu," řekl jsem pomalu.
"Dík," řekl Hugo ležérně. "A čau, už musím," dodal přes rameno a zamířil pryč.
Stál jsem na ulici a tupě zíral za ním dokud nezmizel rohem. Pak jsem se otočil a odešel jsem domů oznámit paní Mrázkové radostnou novinu.
Konec
Písmák