Noc na Ynis Witrin

                              NOC NA YNIS WITRIN

 

                                                      Kapitola  I.

              

               Za časů, kdy síly dobra měly přibližně stejnou šanci na přežití jako síly zla, a kdy Jednooký vládl ve všech světech, stával na pahorku na Ynis Witrin kamenný kruh. Nikdo neví, kdo a kdy ho tam postavil, a dokonce ani k čemu přesně sloužil, neboť tradice dávných umění již dávno zanikla, nicméně nikdo se dosud neodvážil odnést byť jediný kámen. Pravidelně se několikrát do roka konaly pod pahorkem jakési veselice, avšak, co jsem se doslechla, neměly s duchem onoho místa pranic společného a spíše ho provokovaly než udobřovaly. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se mezi lidmi z nedalekého okolí začal šířit tichý neklid a obavy. Nikdo nevěděl nic jistého, ale mnoho věcí se šuškalo a o dalších se raději jen tajuplně mlčelo. Pak se jednoho rána našlo ve stáji mrtvé hříbě. Samo o sobě to není nic podivuhodného, avšak to nebohé zvíře mělo zorničky doširoka rozevřené, nejspíš hrůzou, nohy ztuhlé, že se s nimi nedalo pohnout, a v nozdrách se mu houpal velký zlatý torquet, kruh, který nosili na krku dávní lidé. Ve všech městech a vesnicích se obyvatelé pomocí někdy až směšných kouzel zkoušeli chránit proti mocnostem zla, a ráno se probouzeli zalití potem a strachem. Necelý týden po celé události jsem do těchto končin dorazila já.

 

               Putuji už po krajích zdejších i vzdálených pěkných pár zim. Nevím, proč mě život na jednom místě omrzel. Jednoho rána jsem se vzbudila a ucítila v nohách zvláštní neklid. Vstala jsem a prostě se sbalila. Tomu, s nímž jsem tehdy žila, jsem popravdě řekla, že už nemám stání a musím jít dál. Jak se dalo čekat, pravý důvod nepochopil. Nejdřív se vztekal, pak to zkoušel po dobrém, obviňoval sebe i mě a dokonce se v jednu chvíli rozplakal, ale když viděl, že to se mnou ani nehne, zakřičel cosi, co mohlo být ´Táhni k čertu´ stejně jako ´Zůstaň se mnou´a přestal se mnou komunikovat. Pokrčila jsem rameny, zavřela dveře a udělala první krok, ten ze všech nejdůležitější. Překročila jsem práh vlastní minulosti a nechala se vést vlastní cestou. Potkala jsem jak lidi chytré, tak i vychytralé, mladíky důvtipné i duchem zaostalé, a hlavně se lecčemus přiučila. Přestala mi vadit dlouhá samota, dokonce jsem se přistihla, že jsou mi někdy druzí lidé spíš na obtíž, pokud s nimi musím trávit delší čas. Pak jsem ale zavítala do míst, která mě svou silou a krásou doslova uchvátila, a já se rozhodla porušit na čas své mlčení a zůstat v nedalekém městě. Chvíli mi pískalo v uších, než jsem si zvykla na jeho rytmus a neustávající šum, ale brzy jsem se zorientovala a zamířila k nejbližšímu hostinci, který se měl na pár dnů stát mým domovem.

 

               „Dobrej večír, lady,“ zahlaholil jakýsi chlap u zadního stolu, sotva jsem odložila svůj plášť. „Copak tak pozdě, sama samotinká?“

                Nevěnovala jsem mu jedinou myšlenku. Rozhlížela jsem se nenápadně po místnosti. Menší, poloprázdná, celkem čistá, avšak pořádku vládla mužská, ne ženská ruka, jak jsem postřehla dle způsobu uspořádání nábytku. Však taky u žádného ze stolů žena neseděla, a i obsluhu obstarával muž.

               „Co to bude,lady?“ zeptal se, když konečně přišel i k mému stolu. Nedal na sobě znát nejmenší údiv nad tím, že jsem přišla pozdě a bez doprovodu.

               „Máte volný pokoj?“ zeptala jsem se tiše.

               „Je tu naprostý prázdno – vod tý doby, co se stalo.... tamto, sem nikdo ani nepáchne.“

               „Stalo – co?“ snažila jsem se ho přimět k dokončení věty.

               V jeho hlase se objevily známky podivení – nad mou nevědomostí.

               „No přece to mrtvý hříbě, lady,“ zašeptal, že jsem ho málem neslyšela.

               „Jaké mrtvé hříbě?“ zeptala jsem se možná až příliš zvědavě.

               Hostinskému však zřejmě došla chuť se se mnou dál vybavovat. Sáhl do kapsy a hodil přede mě na stůl klíč.

               „Přejete si ještě něco?“ zahuhlal a chystal se k odchodu. Ačkoliv jsem byla vyhládlá, netroufla jsem si říct o cokoliv, zvlášť když jsem si všimla, že se na nás upřely pohledy všech pijanů od okolních stolů. Sebrala jsem klíč a pokud možno nehlučně vystoupala po schodech vedoucích k zadní části domu. V zádech jsem cítila pohledy jejich očí, ale cítila jsem, že nikdo z nich nemá na špásy se mnou ani pomyšlení.

 

               Samozřejmě že mi to celé připadalo nějaké podivné. Proč se lidé bojí bydlet v hostinci proto, že se někde našlo mrtvé hříbě? To se snad stává běžně, zvířata se rodí a zase umírají. Přemýšlela jsem o tom, ještě když jsem se ukládala k spánku. Jak je na cestách mým dobrým zvykem, spávám naprosto nahá. Zvláště v teplých obdobích se dokonce ani nepřikrývám, nicméně všechny své věci mám na dosah ruky, zejména plášť, bez kterého neudělám ani krok. I teď jsem se natáhla na postel a  všechny své věci položila na židli vedle. Jediné, co jsem nesundala, byl přívěšek bohyně Cerridwen, mé ochránkyně na cestách a ve zlých časech. Usnula jsem poměrně snadno, avšak hluk zvenčí mě zanedlouho probudil. Natáhla jsem se pro plášť a vyhlédla z okna. Dole pode mnou lidé pobíhali tam a zase zpátky, nechápala jsem, co uprostřed noci dělají tak důležitého, dokud jsem v dálce nezahlédla šlehající plameny. Pochopila jsem, že kdesi hoří. Aniž bych si dělala starosti s oblékáním, vyběhla jsem z pokoje. Možná můžu být nějak užitečná, a každopádně zjistím, co se děje.

 

               Sotva jsem seběhla ze schodů, závan větru mi připomněl, že jsem se nijak nepřioděla. Zabalila jsem se tedy alespoň do pláště a opatrně vyšla z hospody. Nikdo si mě nevšiml. Lidé zmateně pobíhali a cosi nezřetelného volali. Vmísila jsem se do davu a snažila se rozeznat jednotlivá slova. Porozuměla jsem jen třem – Kameny, Smrt, Pomsta. Moudrá jsem z toho tedy nebyla, ale nevzdávala to a vydala se proti proudu prchajících. Ovšemže jsem si na cestě do města všimla kruhu na pahorku, ale ve dne mi nepřipadal nijak zvláštní. Že by měl nějakou citelnou moc či že by mu zdejší obyvatelé přikládali větší význam, jsem netušila. Nebojím se noci ani plamenů, a tak jsem se rozhodla přijít tomu všemu zmatku kolem na kloub.

 

               Čím víc se blížím ke kamenům, tím silnější teplo cítím. Plameny už však nikde nevidím. Uvědomuji se, že to, co jsem viděla, nebyl požár. Vycházelo to odsud. Zastavuji se a rozhlížím. Nikde ani živáčka. Stojím pár desítek metrů od kruhu a žár začíná být nesnesitelný. Jen necouvnout!, říkám si a přiměji se udělat ještě několik kroků blíž. Kupodivu mi přestává být takové horko. Vcházím do kamenného kruhu a kráčím ke kameni symbolizujícímu nejspíš oltář. Zvedá se vítr a já s povděkem vítám příjemný chlad na svém těle. Žár skoro nevnímám. Najednou se na kameni něco hnulo. Nejsem tu sama! Zpozorním a snažím se nedýchat, aby si mě ten někdo nevšiml. Ve chvíli, kdy uslyším zasténání, však na svůj pud sebezáchovy rychle zapomenu. Stačí pár dlouhých kroků a jsem u něho. Skloním se k němu a sáhnu mu na čelo. Ucítím teplo podobné tomu, které mi málem zabránilo sem vejít. Leknu se, když otevře oči a zadívá se na mě. Pohledem však neuhnu.

 

               „Kdo jsi?“ zeptám se ho.

               „Jsem posledním z těch, kteří ještě pamatují dávné časy.“

               Udiveně si ho prohlížím. „Jak jsi se sem dostal?“

               Shovívavě se usměje, avšak v jeho tváři se zračí bolest.  „Já tu žiji mnoho let, to ty jsi zde cizinkou. A přece jsi první, která mě vidí a dotýká se mě.“

               „Jak to myslíš?“

               „Ti, co sem občas zavítají, pouze procházejí. Nezastaví se, hned pospíchají dál. Když už tu zůstanou, požadují, abych se já přizpůsobil jim, a dal jim svolení brát si, kolik unesou. Neptají se, jen kladou požadavky a rozkazy. Za svou mocí však skrývají strach – strach z nevědomosti. Nevědí, jak dlouho budou moci ve svém zabírání pokračovat a kdy nadejde chvíle zúčtování. Nevědí ani, z čeho přesně berou. Netuší, že ubírají sami sobě, svým předkům i potomkům.“

               „Ty jsi...?“

               „Ano, jsem to já. Brzy se však roztříštím na malé částečky, neboť se již nedokážu dál ubránit...“

               „Ale co má znamenat ten žár?“

               „To sama Matka Země se dnes v noci vzepřela a ukázala, kdo tu skutečně vládne.“ Pootočil hlavu a pohledem přejížděl po kamenech. „Kdysi tu žil lid z bažin. Dbal zákonů života a se mnou býval vždy zadobře. Obětoval mi nejlepší část své úrody a sdílel se mnou své radosti i strasti. Pak však odešel, a na jeho místo sem nastoupil někdo jiný. Začal stavět domy, ohraničovat svá území, držet si odstup od věcí, kterých se bál. Zapomnělo se na mě. Mlčel jsem, dokud tento kruh nebyl znesvěcen. Až dnes, dnes večer...“

               Hlas se mu zlomil. Chvíli vypadal, jako že se snaží popadnout dech.

               „Co se stalo dnes večer?“

               Místo odpovědi se znovu rozhlédl kolem. Podívala jsem stejným směrem a všimla si, že na kamenech je cosi nakresleno. Vstala jsem a přistoupila k nejbližšímu kameni. Vyryté nápisy kdosi zamaloval ohavnou směsí bláta a čehosi, co vypadalo jako krev.

               „To udělali... oni?“ pronesla jsem nevěřícně a máchla rukou směrem k vesnici.

               „Ano,“pronesl téměř neslyšně.

               Rozhlédla jsem se kolem dokola. Všechny kameny byly pošpiněné. Zavřela jsem oči a snažila se spojit se Zemí. Nedařilo se. Poklekla jsem znovu k muži a vzala ho za ruku.

               „Už... už musím.... jít...,“ zašeptal přerývaně.

               Začínám tomu rozumět. Zavírám oči a nevědomky se kolíbám dopředu a dozadu. Za okamžik si uvědomím, že zpívám píseň, kterou neznám, v jakémsi cizím jazyce. Vtom ucítím škubnutí. Muž natáhl ruku a strhl ze mě můj plášť. Sedím teď vedle něho docela nahá. Dotkl se mého talismanu a začal mluvit nesrozumitelnou řečí. Brzy jsem se k němu přidala. Naše hlasy stále sílily a já se zalykala vedrem. Hladili jsme se navzájem. Pak se země otřásla. Znovu. A znovu. Někam jsem padala....

               „ÁÁÁ.....  Ngys  tuir branngir.... Cerridwen....“

 

               Prudce jsem se posadila. Co se to se mnou stalo? Zmateně se rozhlížím kolem. Věci stojí na svém místě, všechno vypadá přesně tak, jak se to zdálo být, než jsem usnula. Chci vstát, ale sotva se opřu rukama o pelest, syknu bolestí. Mé dlaně jsou popálené. Začínám si vybavovat zážitky z noci. Nebo že by to byl jen sen? Snažím se obléct pokud možno bezbolestně, a poněkud zmatena scházím dolů. Na tak časnou ranní dobu je v šenku docela rušno. Zastavím se na schodech a chvíli jen naslouchám, ale hostinský si mě brzy všimne a tak raději zasednu k nejbližšímu stolu.

               Ihned je u mě. „Buďte ráda, že jste celou noc klidně spala,“ spustí hned na úvod, až jsem z toho celá zkoprnělá. „Byli takový, co...,“ a mávne rukou. Nezapomene však na svou povinnost. „Co to bude po ránu, lady?“

               Objednám si pořádný kus pečeně a víno. Sotva se obrátí k dalšímu stolu, nenápadně se zaposlouchám do hovoru dvou chlapíků vedle mě.

               „Podle mýho má to, co si zasloužil. Neměl si začínat, no né?“ prohlásí ten blížší a řádně si přihne. Nestačím se divit.

               „Ale co ty kameny?“ namítne druhý.

               Zpozorním.

               První se trochu zarazí. „Stejně už byly zarostlý. Jak říkám, kdy si nezahrával s věcma, kterejm nerozumí, a nezabíjel to hříbě, mohl bejt dneska tady mezi náma...“

               Aha! Takže to hříbě není žádná záhada. Někdo ho zabil schválně.

               „No jo, ale rozhodně nemoh zápalit všecky stohy sena, rozbořit kamennej kruh, zapatlat kameny vlastní krví, dovlíct se do stáje a tam se rozporcovat.... To by nedokázal ani sám Merlin,“ opáčil druhý a hlasitě si říhnul.

               Nenápadně jsem se pod stolem zadívala na své ohořelé dlaně. Najednou mě přešla chuť k jídlu. Vstala jsem a než mi v tom hostinský stačil zabránit, vyběhla jsem ven. Ačkoliv jsem při svém příchodu kameny zahlédla jen zdálky, připadalo mi, jako bych cestu k nim znala odjakživa.  Neubránila jsem se však alespoň nahlédnout do oné stáje, o které jsem slyšela. Míjela jsem lidi klevetící i plačící, avšak nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost. To, co jsem uviděla, bylo nechutné a děsivé. Zbytky zvířete, které bylo již několik dnů zakopané, se válely všude kolem, a na seně leželo torzo člověka - bez rukou, bez očí a bez několika dalších částí těla. Raději jsem se obrátila a běžela ke kruhu.

 

               Ani tam se mi však nenaskytl příjemnější pohled. Zbytky kamenů se válely všude kolem a prach se mísil s krví. Co se tu v noci stalo? Jediný kámen, který zůstal na svém místě, byl oltář. Na něm se leskl zlatý kruh. Při bližším prozkoumání jsem zjistila, že je to torguet – celý od krve. Nejspíš to byl ten samý, který mělo v nozdrách to nebohé zvíře. Ale jak se dostal sem? A co s tím vším mají společného mé spálené dlaně? Přece jen tu tedy někde hořelo...

               Pomalu si skládám celý příběh jako dětskou stavebnici – kousek po kousku. Někdo zabil hříbě, aby vyděsil ostatní. Ale kde našel torquet? A kdo se mu tak krutě pomstil? Znovu si prohlížím zbytky kamenů. Po chvíli zvednu i torquet, abych si ho pořádně prohlédla. Setřu  krev, pod kterou se skrývá nápis. Písmenko po písmenku odhaluji celá slova.

               ´ N g y s   t u i r    b r a n n g i r´

              

               Ta slova přece znám! Nevózně se rozhlédnu kolem, abych se ujistila, že tu skutečně nikdo není, schovám torquet pod plášť a pospíchám zpátky. Zadýchaně vletím do hostince, doběhnu si pro zbytek věcí, zaplatím za nocleh a rychle opět mizím. Poslední věc, kterou bych teď potřebovala, jsou všetečné otázky. Zastavuji se teprve za vesnicí. Ať už se tu stalo cokoliv, jsem s tím spojená víc, než je mi milé. Nevím, proč si duch tohoto místa vybral za prostředníka ke své pomstě právě mne, ale musím zmizet dřív, než komukoliv dojde, že bych to mohla být já. Neotočím se, abych se naposledy podívala na cíl mé noční cesty. Torquet si však ponechám. Kdoví, možná se mi bude hodit někdy příště. Jistě to není poslední noc, kterou jsem strávila na Ynis Witrin.

 

 

                                                Kapitola II.

 

         Není tomu zas tak dávno, co jsem si žila v pohodlném hnízdečku s hřejivou přikrývkou a snídaní do postele, přemítám, zatímco se mé tělo snaží ignorovat nevlídnost a chlad malé jeskyně, v níž jsem byla přinucena nalézt minulého večera dočasné útočiště. Jaká síla mě přinutila opustit pohostinné přístřeší a namísto poklidného života v ústraní mě stále znovu a znovu ponouká k plahočení se po klikatých bahnitých cestách za bouře a dešťů či polykat prach v dobách sucha a vedra? Čemu vděčím za zkušenosti, které jsem chtě či nechtě získala, a za někdy dost komplikované situace, do nichž jsem se ne vždy vlastní vinou dostala? Na rukou ještě cítím nedohojené popáleniny a v srdci neurčitou touhu dozvědět se víc o celé krajině kolem a o všech bytostech, které ji obývají. Jestliže jsem dokázala vidět, cítit a být duchem kruhu na Ynis Witrin, možná jsem s přírodou a životem v ní spjata víc, než jsem čekala. Potřebuji ji, a ona potřebuje mě.

 

         Natáhnu ruku vedle hlavy. Leží přesně tam, kam jsem ho před spaním položila. Starobylý torquet s nápisem v neznámém jazyce, kterému jsem nejspíš kdysi rozuměla, ale zrození v tomto čase a prostoru mi zabránilo vzpomenout si na obsah a význam jeho slov. Vím však, že je pro mě nezbytně nutné střežit ho jako oko v hlavě, nejen kvůli obavě, že by posloužil jako dobrá stopa k prozrazení mého úkrytu, ale i ze strachu, aby se nedostal do nepovolaných rukou. Opatrně ho zabalím do šálu a položím na kámen. Sama si obléknu tmavé šaty, na loktech a bocích už notně omšelé, a cestovní plášť. Musím se co nejrychleji dostat dolů k řece, jinak snad zajdu žízní.

 

         Opatrně sbíhám po strmém strázu od jeskyně. Sotva vyjdu z jejího stínu, uslyším za sebou dusot koní.

         „Dál se už dostat nemohla, za to dám krk,“ křikne kdosi pár metrů za mnou.

         Rychle se skrčím u kmene rozložitého dubu. Dýchám, jak nejtiššeji umím. Myšlenky mi proletují hlavou rychlostí blesku. Jsem to já, po kom pátrají? A proč? Přijíždějí z té samé vesnice, ze které jsem před pár týdny utekla? Nakolik si dali dohromady, co se onu noc stalo, když to plně nedochází ani mě? A když mě najdou, co mi provedou?

         Dusot kopyt a hlasy jezdců se pomalu vzdalují. Nepodaří se mi zachytit jediné slůvko, které by mi pomohlo zjisit, koho a proč hledají. Vím jen, že si musím dát zatracený pozor, a pokud možno se na nějaký čas někam schovat. Někde, kde nikoho neznám a oni neznají m.

 

         Když se dosytosti napiju a osvěžím, naposledy se ujistím, že mám torquet pevně přivázaný k pasu, přehodím si kapuci přes hlavu a opět se vydám na další pouť. Slunce mě příjemně hřeje do zad a já mám co dělat, abych nepodlehla idylce krásného poklidného podzimního dne. Dojdu na kraj lesa a rozhlédnu se, kudy dál. Pomohlo by mi, kdybych získala nějaký dopravní prostředek, napadá mě. Nejbližší vesnice je vzdálená několik mil, možná k ní dnes ani nedojdu. V žaludku mi kručí, od včerejšího rána jsem nic nejedla, nepočítaje pár darů lesa. Nezbývá než se vydat k vesnici a doufat, že se mi podaří získat alespoň něco na zub.

 

         „A hele, kohopak to tu máme?“  Málem jsem zakopla, jak mě ten hlas vylekal. Rychle jsem se otočila po zvuku, ale to už mi zatarasil cestu jakýsi muž neurčitého věku.

         „Co chcete?“ obořila jsem se na něho.

         „Ale no tak, nebuďte hned tak nevrlá, slečinko,“ usmál se úlisně. „Nic vám neudělám, vopravdu, jen chci vědít, kam míří vaše ctěné nožky?“

         „A co je vám po tom?“ stále ještě vrčím, zčásti ze strachu a zčásti z hladu.

         „No já jen, že bych vám moh´ bejt třeba nějak nápomocnej,“ pokračuje jakoby nic a o krok postoupí ke mně.

         Za sebou zaslechnu šustot trávy. Pootočím se a koutkem oka zahlédnu slézat z koně dalšího muže. Kupodivu mě ani nevylekal. Přicházel směrem k nám. Podívám se na muže před sebou. ´Tak nápomocnej říkáš?´ přemítám v duchu. Usměju se na něho. Zarazí se. Tohle asi nečekal. Druhý muž mi téměř dýchá na zátylek. Seberu všechny síly, které mi ještě zbývají, odepnu si torquet, prudce se otočím a vrazím ho překvapenému muži do břicha. Než se ten první stačí vzpamatovat, trefím ho přesně do ramene. Oba klesnou k zemi.Rozeběhnu se a vyskočím na koně, dokonce se mi to podaří hned napoprvé. Ještě stačím zahlédnout, jak se druhý zvedá a cosi křičí. Pak už mě můj nový kůň odnáší daleko do polí.

 

         Cválám bez přestání a bez zastávek, zvolním, teprve když se na obzoru objeví vesnice. Není to ta, ke které jsem měla namířeno původně. Při bližším pohledu zjišťuji, že je to spíš jakési opevněné hradiště. Tím lépe, snáz se tam skryji. Doufám. Před bránou zastavím a seskočím z koně. Je otevřeno, davy lidí proudí dovnitř a ven a nikdo si mě nevšímá. Tím líp. Zařadím se za povoz a vejdu dovnitř. Málem škobrtnu o malého klučinu, který se mi připltl pod nohy a žebrá měďáky. Smutně se usměju. Sama bych nějaké potřebovala, chlapče, u mě jsi na špatné adrese. Pochopí, a odklusá kamsi dozadu.

 

         Hradiště není zas tak velké, jak se zdálo být zvenčí. Trhovci tu nabízejí zboží přímo před svými domky, děti se batolí všude kolem, připadá mi, že všude kolem zavládl neudržitelný zmatek. Kdosi se mi pokusí sebrat koně, prudce ho odstrčím a snažím se protlačit do zadní částí, kde podle hluku a množství lidí na jednom místě tuším hospodu.

         Konečně se dostanu až před šenk.

         „Hej, slečinko, kampak s tím zvířetem?“ prohodí kdosi laškovně. Jsem příliš znavená na jakékoliv vtípky, musím si však obstarat jídlo, a tak se snažím být milá.

         „Hledám pro něho pěknou stáj, to víte, cesta byla dlouhá, a takové zvíře se rychle unaví,“ odpovím co možná nejlehčeji a usměju se tak, aby poznal, že je mi rozprava s ním příjěmná, ale aby si od toho nic víc nesliboval.

         „Jo, tak to já náhodou vo jedný takový vim,“ zařehtá se. Pohybem ruky naznačí, že si mám přisednout. Chvíli váhám, kde tak narychlo ustájím svého oře. Všimnu si břevna visícího na rohu hospody a sloužícího nesjpíš za provizorní stání. Přivážu ho vedle dalšího koně, černého jako havran, zamířím k bodrému chlapíkovi.

        

         Sedí venku, a sotva si všimne, že k němu mířím, zahlaholí:

         „Hej, šenkýřko, korbel piva a pořádnou pečínku pro tuhle slečinku.“

         V duchu ho tisíckrát blahořečím.

         Sotva dosednu, popadne mě kolem ramen a rádoby lhostejně se zeptá:

         „A vodkudpak slečinka cestuje,co? Zdaleka, zdaleka?“

         Mimoděk si přitáhnu plášť co nejvíc k tělu, aby nezahlédl torquet u mého pasu, a neurčitě odpovím:

         „Tady je všechno daleko, když jde člověk sám...“

         Chlapíkovi to přijde náramně k smíchu.  „Tak to máte setsakramentskou pravdu.“

         „Jo, a kdyby něco, já sem Freddie,“ prohodí a napřáhne ke mně pravou tlapu.

         Rádoby nesměle si potřesu s jeho pravicí.  „Misty,“ představím se, jak se sluší a patří.

         Po mém prohlášení se rozřehtá ještě víc. „Misty, ha ha ha, to je dobrý.. To jako že pořád mlžíš, jo? No, tak to vy ženský umíte, to je pravda, ha ha ha.“

         Zahlédnu šenkýřku, jak mi konečně přináší jídlo. Chvíli se snažím jíst způsobně, aby si nemyslel, kdoví jaké mi neprokazuje dobrodiní, když mě však pobídl, jen ať si dám podle libosti, vrhnu se na pečínku jako dravá šelma a zanedlouho po ní zbydou jen kosti. Nad pivem se však zarazím. Mému hostiteli naštěstí dojde, že korbel piva asi nebyl tou nejlepší volbou, a objedná mi láhev červeného. Zhluboka se napiju, až udiveně zvedne obočí a ostatní u stolu uznale zatleskají.

         „Mno, vidim, že ti chutná. Tebe bude asi snadnější živit než šatit, co?“ zařehtá se. Zavolá na šenkýřku, že chce platit. Vyrovná na stůl pár stříbrňáků a ani nemrkne. Tentokrát stála štěstěna na mé straně.

 

         „Tak teď si půjdem vomrknout tu stáj.“

         Vstáváme od stolu. S pár lidmi si potřese pravicí, já jen zdvořile kývnu na pozdrav, a zamířím ke svému koni. Je mi podstatně líp, pečínka a pivo mě hřejí v žaludku a celým tělem mi probíhá příjemný pocit, že už zanedlouho ulehnu v suchu a teple kdesi pod střechou. Kráčíme vedle sebe tiše k zadní části hradiště, daleko za hospodou. Jeho domek je o něco větší než ty ostatní, a ze strany k němu přiléhá ještě malá stáj. Trošku se ošiju při vzpomínce, co jsem uviděla v poslední stájí, a před vraty se zarazím.

         Mé malé zaváhání Freddiemu neuniklo.

         „No tak,“ pobídne mě, „tam ustájím tvýho koně.“  Snad z pocitu sounáležitosti mi začal tykat. Věděla jsem, že mi nechce ublížit, ale nějaký neznámý strach mi bránil vejít dovnitř. Než se stačil zeptat, poprosila jsem ho sama, jestli by mého bělouše nemohl ustájit sám. Když přisvědčil, obrátila jsem se a zamířila k domku.

 

         „Půjdu se ještě trochu projít,“ zavolala jsem do místnosti sloužící za kuchyni a jídelnu zároveň. Počkala jsem, až se ozve cosi jako souhlasné zamručení a zavřela dveře. Spát budu na půdě na slámě, je to dobré. Ukázalo se, že můj hostitel je podkoním u majitele hradiště, jakéhosi knížete jednoho z ulsterských panství. Ve stáji měl pěkných pár kousků, které jsem si však nešla prohlédnout. Zajímalo mě spíš, kde jsem se to vlastně octla.

         Kousek za domem byly schody vedoucí na hradby taáhnoucí se po celém obvodu hradiště. Vylezla jsem nahoru a do tváře mě udeřil závan větru. Stmívá se. Pohlédnu přímo před sebe a spatřím nekonečně širé moře. Téměř mi to vyrazí dech, nevěděla jsem, že je moře tak blízko. Slyším, jak kdesi pode mnou jeho vlny narážejí na útesy skal a bouří se proti věčným zákonům přírody. Zavírám oči a zplna hrdla vdechuji tu živoucí sílu obepínající mě ze všech stran. Náhle se mi zdá, že slyším vzdálenou hudbu. Nepátrám po jejím zdroji, nechávám se unášet melodií vnikající mi hluboko do nitra. Něco mě nutí pobrukovat si slova v neznámém jazyce. Uvědomím si, že se kolébám ze strany na stranu a z úst mi vychází věta: „Ngys tuir branngir.“ Zvedám ruce. Slunce se propadá do rudých mraků a s nimi vplouvá do moře. Už nezpívám, křičím. Síla teď ve mně proudí zcela nekontrolovaně.

 

         „Misty, MISTYÝ!“

         Teprve po nějaké době si uvědomím, že to jméno patří mně. Svěsím ruce. Moře se pomalu uklidňuje a vítr tiší. Vracím se zpět. Otočím se. Za mnou stojí Freddie.

         „Hej, Misty, co tam propána děláš? Pojď se na něco podívat, no tak,“ zavolá. Ukazuje přitom na něco dole. Seběhnu ze schodů a jdu se podívat, co se tam děje, i když mě to vůbec nezajímá.

 

         „Mě už ty žvásty vo lepším životě začínají líst krkem,“ slyším na uvítanou. Mluvčím je jakýsi vychrtlý muž, a jeho slova zřejmě platila mému hostiteli.

         „Vidíš ho?“ ukazuje na něj Freddie a poťouchle se směje. „Vyhrožuje vzpourou proti samotnýmu hraběti Ulsteru, troufalec,“ pohrdavě si změří muže před sebou.

 

         „No a proč taky ne? Jen řekni, co z toho máš, celý dny tady trčet, starat se vo něco, co vůbec není tvoje, a dostat za to pár ubohejch měďáků? No, co já z toho mám?“ opakoval.

         „Co z toho máš, ty hlupáku? Máš kde bydlet, co žrát,“ Freddie se přestal usmívat.

         „A taky musím poslouchat cizí rozkazy, nasadit kejhák, kdy se mu namane, a skákat, jak von píská, a to se mi teda vůbec nelíbí, to teda ne,“ pokračoval vychrtlík zvýšeným hlasem.

 

         „A co chceš jako dělat?“ přiblížil se k němu Freddie na nebezpečnou vzdálenost. Muž zřejmě neměl dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy, neboť neohroženě pokračoval dál.

         „Hele, ty jako podkoní máš možnost mluvit s knížetem. Navrhni mu, ať se v tomhle zavšivenym hradišti postará i vo ty, co maj z pusy do huby, jak se řiká, co nemaj kde dělat a jsou vodkázaný na milost druhejch.“

         Freddiemu docházela trpělivost.

         „A co když vodmítnu?“

         „Tak...,“ zajíkl se vyzáblík, neboť mu docházela vážnost situace, do níž se vlastní vinou dostal. „Tak... ti to tady všecko podpálim.“

         Při posledním slově jsem se zachvěla. Freddie si to vyložil po svém a snažil se mě uklidnit: „To von by neudělal.“

         „Ale udělal, udělal,“ křičel vyzáblík. To už mu však Freddie zasadil jednu pěstí.

         „Mě tady nebude vyhrožovat takovej ubožák, co smrdí rybinou a nevidí si ani na špičku nosu,“ znechuceně si odplivl a obrátil se k domovu. Pro jistotu však vyzáblíka ještě nakopl, aby si konec debaty řádně zapamatoval.

 

         „Já bych ho nepodceňovala,“ nadhodila jsem cestou zpátky, „vypadal, že je vzhledem ke své situaci všeho schopen.“

         „Ale slečinko,“ usmál se shovívavě. „Takovej budižkničemu? Jen běž klidně spát, to bude dobrý.“

         Před domem mi popřál dobrou noc a přátelsky mě poplácal po zádech. Zalezla jsem si na půdu a pokoušela se usnout.

 

         Nebyla to klidná noc. Neustále jse se převalovala ze strany na stranu a když se náhodou podařilo mé duši přemístit se do jiných sfér, byla tam svědkem samých staršných událostí: hořící kruh, mrtvá těla, zářící předmět s nápisem...

         Probudila jsem se s výkřikem. Dole pode mnou kdosi běhal ven a zase dovnitř, zaslechla jsem vzrušené hlasy. Oblékla jsem si plášť a slezla dolů. Proti mně zrovna vyběhl Freddie. Snad ani nevnímal, že tam stojím. Mířil do stáje. Běžela jsem za ním. Na prahu jsem se zastavila. Světlo vycházejícího slunce dopadalo přes mé rameno na tělo mrtvého hřebce, nejspíš onoho vraníka, který stál u hospody. Zvíře mělo vyděšený pohled, který jsem už někde zahlédla. Tělem mi projel mráz. Na boku mělo zvíře vypálený nápis: 

         ´N g y s    t u i r   b r a n n g i r ´

 

         Sesula jsem se k podlaze. Kdosi mě zvedl a odnesl do domu. Seděla jsem na židli, neschopna myslet, hýbat se, udělat cokoliv. Poslouchala jsem, jak Freddie pláče. Kdosi se ho snažil utišit. Marně. Po chvíli přišel za mnou a sedl si ke stolu. Jediné, na co jsem si dávala pozor, byly mé popálené dlaně. Cítila jsem, že je nesmím nikomu ukázat. Torquet na boku mě pálil.

         „Budu muset odjet,“ pronesla jsem potichu.

         Nic na to neřekl. Snad ani nevnímal, co mu říkám. Pomalu jsem se zvedla a poprosila nejbližšího muže, aby mi přivedl mého koně. Bez ptaní splnil mé přání. Sotva jsem nasedla, cítila jsem se o něco jistější. Naposledy jsem pohlédla směrem k Freddiemu, popohnala koně a jako šílená jsem tryskem zamířila k bráně, která byla naštěstí otevřená.

 

         Co zas tohle mělo znamenat? Cválala jsem dlouhou dobu v naději, že si vyčistím mysl a na něco přijdu. Jediné, v čem jsem se ujistila, bylo přesvědčení, že musím stůj co stůj zjistit, co znamená nápis na torquetu. Kde a jak, nevím, ale nesmím se vzdát, dokud toto nesplním. Jinak mě tyto události budou pronásledovat dál a dál.  

 

        

                                             Kapitola III.

        

               Co se pamatuji, vždy byla cesta ulsterským hrabstvím na vlastní nebezpečí. Všichni lotři z celé země se stahovali do míst, kde věděli, že slabý panovník a neschopné vojsko jim nedokáží zabránit v provozování nezákonného řemesla. Kdo chtěl projet z jednoho konce země na druhý, musel mít pořádný kus odvahy a plný měšec, aby vykoupil alespoň holý život. Nebylo záhodno dráždit muže lesa – znali ho lépe než sami sebe, což byla jejich výhoda i slabost zároveň. Mnoho velmožů činících si nárok na trůn Ulsteru se pokoušelo dostat se jim na kobylku, ale každý z nich se vrátil s ostudou, pokud vůbec. Proslýchalo se, že v čele té tlupy stojí mocný kouzelník, který si podmanil všechny živé bytosti lesa. Zbavit se ho lze jen mocným kouzlem, jenž on sám nezvládne. ´Kde ale takové kouzlo najít?´ ptávala jsem se jako malá, když mi maminka vyprávěla příběhy Lesní moudrosti. Během dospívání jsem se naučila vybírat si z nich důležitější věci, nad pohádkou o lesním kouzelníkovi jen kroutím hlavou, nicméně pro jistotu jsem se před průjezdem největšího ulsterského lesa připojila ke skupině obchodníků se zlatem a drahými kameny. Nehodlám zbytečně riskovat vlastní život.

 

               Téměř se již nepamatuji na události, díky nimž jsem se rozhodla opustit bezpečí čtyř stěn a vyjet vstříc nejistotám a nástrahám prašných cest. Ráno mě probouzí první sluneční paprsky a já tiše pozoruji zázrak zrození nového dne. V duchu děkuji svým neviditelným průvodcům za tyto chvíle, a jediné, co mi někdy schází, je hmatatelný důkaz mé schopnosti sdílet - odraz, záblesk mých skrytých přání, který by ten zázrak sledoval se stejnou úctou a údivem jako já. Vím, že se stačí zaposlouchat do šumění větru a mohu si na vlastní kůži prožít sdílení s tisícem živých bytostí všude kolem, ale mému neklidnému srdci je i toto málo. Od oné noci na Ynis Witrin už znám ten pocit sounáležitosti s druhou bytostí, ačkoliv nepochází z našeho světa. Kdoví, snad byl onen muž jen projekcí mých přání, snad se zhmotnil, aby mohl otevřít tu část mne, která do té doby spala, a zůstat tak i nadále naživu. Stopa po noci strávené v kruhu ve mně zůstává. Torquet, houpající se mi u pasu, je němou připomínkou, otázkou a šifrou zároveň. I on je jedním z průvodců posílající mě z místa na místo jako hadrovou panenku.

 

               Poté, co zmizel Freddieho statek za mými zády, snažila jsem se nějak zjistit, co znamená nápis na torquetu. Zdálo se však, jako by si se mnou pohrávala neviditelná ruka osudu. Vždy, když už jsem se měla setkat s někým, kdo dle doporučení rozuměl starému jazyku, ukázalo se, že je to buď prolhaný chudák toužící se dostat snadno k penězům, starý lišák, co by se rád blýskl před mladou dámou, či někdo, kdo nechává lidi čekat a nakonec vůbec nepřijde. Mezitím se v hrabství ulsterském odehrály velké změny. Syn panovník se ztratil v lesích a s ním každý, kdo se ho pokusil najít. Starý hrabě se zoufalstvím pomátl na rozumu a kudy chodil, tudy vzýval všechny bohy, aby mu pomohli zlomit kouzlo ulsterských lesů. Jedinou nadějí na záchranu panství zmítaného neustálými bitkami a neshodami se zdály být vdavky panovníkovy dcery Caitlí, o jejíž ruku se ucházelo hned několik zájemců. Žádný z nich se však nechtěl zamíchat do tajemství ulsterských lesů, a proto si kladli podmínku, že ihned po svatbě si ji odvezou na své panství. Z pochopitelných důvodů si to nepřál ani hrabě, ani jeho dcera, a tak se nad budoucím následníkem trůnu vznášel otazník.

 

               Nic bližšího se mi však od obchodníků zjistit nepodařilo. Čas od času doputovali až do hraběcího sídla, ale vzhledem ke stále se ztenčujícímu majetku pána domu a nezájmu jeho dcery o třpytivé drobnosti nasměrovali své kroky do výnosnějších oblastí. Měla jsem docela štěstí, že neodjeli dřív, než jsme se seznámili. Nebýt nepřízně počasí, která mě stejně jako je přinutila zůstat na stejném místě o něco déle, asi by se naše cesty nikdy nezkřížily. Teď už však spokojeně sedím v sedle svého věrného oře a v závěsu vozu plného zboží pomalu vjíždím do hlubokého lesa. Slunce září vysoko nad zenitem a nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo cokoliv strhnout. Přesto cítím mrazení v zátylku, jako by mě někdo pozoroval. Ať se však rozhlížím sebevíc, nikoho nevidím.

 

„Prrr, no tak, stůj, ty kobylo praštěná,“ slyším zepředu. Pobídnu koně do klusu, abych zjistila, co se děje. Vidím však jen skácený strom a na něm plazícího se hada.

 

„Musíme to odklidit z cesty, jinak neprojedem,“ dohadují se. Tři silní muži vypřáhnou koně z povozů, ovážou kmen silnými lany a společnými silami zvířat i lidí se s ním snaží pohnout. Zvednu hlavu. Jejich snažení považuji za zbytečné. Zaostřím do tmy za padlým stromem. Nejasně vidím obrysy postav svírajících meče. Jsme obklíčeni.

 

Všechno se seběhlo rychle. Vozy se zbožím odvlečeny hluboko do lesa, obchodníci buď povražděni, nebo se rozprchli po okolí, kde je nejspíš stejně čeká brzká smrt. Jen já zůstala ušetřena. Neznámý muž mě strhl z koně a posadil za sebe a mně nezbylo než doufat, že jim jde o něco jiného než jen o mé tělo. Nemohla jsem ani sledovat cestu, neboť mi zavázali oči. Cítila jsem vítr kolem uší a větvičky šlehající mě do tváře. Pak ostré škubnutí a pád do měkkého listí. Hlasitý smích.

 

Konečně mi rozvázali oči. Rozhlížím se zmateně kolem. Stojím v kruhu asi deseti mužů, ani jeden se však neodvažuje se přiblížit. Můj únosce se mezitím vrací se džbánem vody.

 

„Tumáš, napij se, ať máš dost síly,“ podá mi dost nešetrně džbánek. Trocha vody mi přitom omyje obličej. ´Dost síly na co?´ ptám se v duchu, ale bez námitek ho poslechnu. Mezitím se on obrátí k přítomným mužům.

 

„Tímto ji prohlašuji za svůj majetek. Má u sebe něco, čeho si cením víc než života vás všech dohromady. A nejen to – ta věc nás může dostat z této temnoty na výsluní, kam po právu patříme, a proto je v zájmu nás všech, aby i ona zůstala naživu.“

 

Snažím se, aby nikdo nepostřehl, jak jsem se při jeho slovech zakuckala. Tak o tohle jim jde! Bezděčně zkontroluji, zda je torquet stále na svém místě. Dokud bude v mých rukou, nemůže se mi nic stát. Na okamžik jsem si oddechla. Sice ještě nevím, k čemu ho potřebují, ale můžu si být jista, že mám na nějaký čas život zaručen.

 

Poté, co muž – zřejmě jejich náčelník – domluvil, popadl mě za ruku a odvlekl ke dřevěné chýši, porostlé mechem. Zevnitř se ozývalo nesrozumitelné mumlání. Ani mě nenapadlo se vzpouzet, když mě postrčil dovnitř.

 

„To je ona,“ prohlásil do tmy, otočil se a odešel. Stála jsem na prahu a snažila se přivyknout šeru uvnitř. Náhle mě čísi ruce vtáhly dovnitř a posadily na rozviklanou židli. Ve světle hořící svíce jsem zahlédla ženu neurčitého věku. Seděla naproti mně a dlouze si mě prohlížela. Opětovala jsem její pohled a snažila si vrýt její rysy do paměti. Při pohledu do jejích temných očí mě pomalu opouštěl strach. Tvář měla klidnou jako hladina jezera za úplňku, ve vlasech se jí odrážel podivný lesk, ale nejvýraznější byly oči. Mohla jsem v nich číst o letech tvrdých zkoušek, o cestách, co nikde nekončí, ale běda, kdybych zapochybovala a ucukla pohledem! Spálily by mě na uhel.

 

„Odvaha ti věru nechybí,“ prohlásila po chvíli příjemným hlasem. „Však je taky potřeba, vzhledem k ceně věci, kterou mi neseš.“

 

´Já ti přece nic nenesu´, namítala jsem v duchu, ale nebyla jsem si tím moc jistá. Dívala jsem na ni a měla pocit, jako by mi viděla až na dno duše.

 

„Pověz mi, jaká byla cesta,“ vybídla mě. Nebyla jsem schopna vypravit ze sebe ani slovo. Prostě jsem se na ni jen upřeně dívala a dovolila jí nahlédnout do mě jako do otevřené knížky. V mysli mi znovu probíhaly události posledních měsíců. V duchu jí vyprávím o nutkání, které mě stále vodí z místa na místo a přimělo mě opustit milovanou bytost, o noci na Ynis Witrin a neznámém muži uprostřed plamenů, o mrtvých hříbatech a nevysvětlitelné úzkosti, pramenící z pocitu, že to vše se mnou nějak souvisí, a samozřejmě i o torquetu a nesrozumitelném nápisu na jeho obvodu. Nepřerušuje mě. Když skončím, vstane a obrátí se k ohni. Sundá z něho bublající kotlík. Čekám, že v něm bude tajuplný lektvar, k mému překvapení však vezme talíř, lžíci, zamíchá obsah a trochu nalije. Pak talíř položí přede mne. Přičichnu k tomu. Polévka. Obyčejná bramborová polévka!

 

„Až se najíš, tak mi ho ukaž.“ Nebyl to ani tak rozkaz, jako spíš prosté oznámení. A já ho stejně tak prostě splnila. Opatrně si ho prohlížela, otáčela v záři plamenů a vypadala nadmíru spokojně. Pozorovala jsem ji  a v hlavě mi zněla spousta otázek. Chtěla jsem vědět, kde to jsem, proč tu jsem, kdo jsou mí únosci a především, kdo je ona. Místo všech těch otázek jsem však po chvíli snažení vyslovila jedinou:

„Vy víte, co ten nápis znamená?“

 

„Samozřejmě, mám to psáno v knize Osudu.“

 

Co zas tohle znamená? Veškerou svou vůlí jsem se snažila pochopit, o co tu jde, ale všechny mé snahy byly zbytečné. Začínala jsem být netrpělivá.

 

„Vidím, že tomu ani trochu nerozumíš,“ pousmála se. „Můj syn se nejspíš neobtěžoval s dlouhým vysvětlováním, takže to zbude opět na mně.“

Opět si sedne naproti mně a torquet položí mezi nás na stůl. Ruku však nechá na něm. Zadívá se mi do očí a začne vyprávět.

„Před mnoha lety, kdy naše prabáby byly malými dětmi, žil v těchto končinách lesní lid. Znal moudrost a laskavost přírody a jeho nejvyšším cílem se stalo uchovávat a rozvíjet tuto moudrost pro další generace. Od nejútlejšího dětství se každý snažil rozvíjet sám sebe a pro radost svou i všech okolo se učil žít. Vládcové si jich považovali a často pro ně posílali v časech zlých i dobrých, a lidé z ostatních království k nim čas od času přicházeli, aby skrze Zákony přírody porozuměli sami sobě. Příroda však neodkrývá své dary jen tak, pro nic za nic. Pokud cítí, že si jejich darů dostatečně nevážíme, vrátí nám to. Něco podobného se stalo i lesnímu lidu. Postupně se přestával rozvíjel a zůstal stát. Hrstka těch, kteří nechtěli vyměnit lesk zlata a pozlátka blahobytu za  nekonečnou svobodu lesní moudrosti, byla nucena se ukrýt do temnot pralesů. V té době také vznikl tento torquet. Můj prapředek ho ukoval z mnoha druhů kovu a vryl do něj nápis ochraňující náš lid před zánikem. U sebe ho však smí mít pouze bytost s čistým srdcem. Kdo se ho pokusí zneužít, zaplatí životem.“

 

Všimne si mých rozšířených zorniček, usměje se a zlehounka mě pohladí po ruce.

 

„Ty ses dokázala spojit s duchem Ynis Witrin. Sama Matka Země ti dovolila nahlédnout do tajů, které jiným zůstávají skryty. Jsi teď jeho nositelkou, což v sobě obnáší určitá práva i povinnosti.“

 

Vypadala jsem asi hodně vyděšeně. Zvedla se a podala mi torquet.

 

„Pro dnešek už bylo otázek dost. Schovej ho u sebe a dávej na něj dobrý pozor. Najde se mnoho lidí toužících po jeho moci. Kdo ví, jak s ním zacházet, má v rukou veškerou moudrost lesního lidu. Úmysl, který ho stvořil, je velmi, velmi silný,“ dodala potichu.

 

Když viděla, že se stále nezvedám, přistoupila ke mně.

 

„Nejspíš mi teď nedůvěřuješ, ale zde v lesích se nemáš čeho bát. Jsi pod ochranou mého syna, náčelníka potomků lesního lidu, a kdo by se ti opovážil zkřivit jediný vlásek na hlavě, zle dopadne.“

 

„Ale… proč o mně prohlásil, že jsem jeho majetek?“

Proti tomuto prohlášení se ve mně všechno bouří. Nikomu nepatřím, a ani nebudu jenom proto, že si to nějaký muž usmyslí!

 

Žena se poťouchle usmála.

„Můj syn se tě jen snaží ochránit, má milá. Cítila by ses snad líp, kdyby si na tebe činili nárok všichni zdejší muži?“

Při té představě se oklepu. Všimne si toho a povzbudivě dodá:

„Jdi se teď porozhlédnout po okolí. Je třeba, aby sis zvykla na zdejší krajinu, která ti bude pomáhat při tvém výcviku.“

 

Jsem tak zmatená, že už nemám síly na další otázky. Bez rozloučení vykročím přímo do náruče šustícího listí. I přes poněkud neobvyklý způsob přepravy, díky níž jsem se dostala až sem, musím přiznat, že se tu cítím příjemně. Koruny stromů nad hlavou propustí jen sem tam nějaké světlo, zářící kotouč putující za obzor mohu sledovat jen z vrcholku nedalekého kopce. Aniž bych se někoho ptala, vyskočím na nejbližšího koně a zamířím ke kopci. Téměř vzápětí za sebou uslyším dusot kopyt.

 

Aniž bych se ohlédla, seskočím a vyškrábu se na kopec. Můj pronásledovatel učiní totéž. Až nahoře, když stojíme vedle sebe, mi sluch prozradí, o koho jde.

 

„Věděl jsem, že jako první místo si vybereš tohle.“

 

„Já zase věděla, že za mnou pojedeš.“

Sama se podivuji své odvaze či drzosti. Při pohledu na zapadající slunce se však všechny rozdíly stírají, najednou není důležité, kdo jsme a jak dlouho se známe, ale že jsme – právě teď a tady.

 

„Ty ale nejsi z našeho lidu.“

 

Odtrhnu se od nádhery před námi a zadívám se mu do očí. Jsou nachlup stejné jako oči té ženy z chýše, avšak kromě zkušeností z bojů se v nich odráží i nedočkavost a dychtivost mládí. Než odpovím, využiji možnosti pořádně si ho prohlédnout. Havraní vlasy mu sahají kamsi pod lopatky, na hrdém čele svítí stříbřitá čelenka s vyrytými ozdobami, snědá pleť, orlí nos, šibalský úsměv na rtech, ostré rysy tváře. To vše mu dodává zvláštní pocit důležitosti. Na rozdíl od jeho matky, z níž vyzařoval klid a jistota, však u něho nacházím nutkání, které velmi dobře znám – nedá ti spát, nemůžeš jíst, jen abys už vyrazil zase dál.

 

Odvrátím pohled zpět k obloze. Slunce mezitím zapadlo.

„Nevím,“ řeknu prostě. Po chvíli ticha mi však zvědavost nedá a zeptám se ho: „Ty víš, co znamená nápis na torquetu?“

 

Ošije se, zřejmě se mu do odpovědi nechce.

 

„Nevím,“ odpoví stejně jako před chvílí já. „Matka to přede všemi tají, dozvědět se to má jen osoba, která mu porozumí.“

 

„A kvůli tomu jsem tu teď já,“ doplním ho.

Stále na sobě cítím jeho pohled.

 

„Měl jsem tě přivést. Matka mi prozradila, že dnes pojedeš naším lesem, ale nevěděli jsme, že vás bude tolik,“ začal mi objasňovat důvod mého příjezdu. Pak se v něm však cosi zlomilo a hněvivě vykřikl: „Ale nechápu, proč si vybrala právě tebe a ne někoho z nás!“

 

Otočila jsem se k němu. Stáli jsme si tváří v tvář.

 

„Ani já nechápu, proč jsem teď tady,“ vmetla jsem mu do tváře. Jeho výkřik jakoby ve mně uvolnil dlouho potlačovaná stavidla zlosti a já konečně dala průchod svému hněvu.

„Nikdo se mě neptal, zda sem chci jít. Prostě jsi mě unesl a přivedl k tvé matce. Dlouho se snažím zjistit, co znamená nápis na tom předmětu, ale nedaří se mi to. A pak se octnu uprostřed lesa v chýši a nějaká osoba mi tvrdí, že ten nápis má v knize Osudu. Zřejmě ví, proč se to všechno děje, ale záměrně mi nic neřekne – prý za účelem výcviku. Ale já nepotřebuju žádný výcvik, nechci tu být!“

 

Ještě než jsem to dořekla, cítila jsem, že to není pravda. Jak jsme tak proti sobě stáli, všimla jsem si, že se zvedá vítr. Cuchal nám vlasy, vháněl slzy do očí, vnikal nám pod kůži. Přesto všechno jsem se však musela začít smát. I on se smál. Stáli jsme na vrcholu kopce a smáli se. Když jsme zase chytili dech, najednou se otočil a rozběhl se ke koním. Okamžitě jsem vyrazila za ním. Naskočili jsme a jako šílení se rozjeli po lese. Jen jednou se ohlédl, aby se ujistil, že mu stačím.

 

„Pojeď, pospěš si, všechno ti musím ukázat..!“

 

„Já vím!“

 

Můj výcvik právě začal.

 

 

                                    Kapitola IV.                  

 

            Probudila jsem se celá zpocená. Další sen, jehož význam si nedokážu nijak spojit se svým životem.Od chvíle, kdy jsem začala pronikat do tajů vlastního nitra, mě čím dál tím častěji přepadají noční můry. Nedaří se mi vystopovat, co ve mně způsobuje strach a obavy, promítající se mi do snů. Ačkoliv mívají různý obsah a děj, končívají vždy stejně - stejně špatně. Po probuzení si pamatuji jen pocit, podobný tomu, který jsem prožila na Ynis Witrin.

            ,,Misty!" ozvalo se zvenku.

            Rychle se obleču a chrstnu si na obličej trochu studené vody, abych se probrala. Nechci nechat Khuldwika čekat. Než za sebou zavřu dveře, ozve se můj žaludek. Hlásí, že už třetí den nic nedostal. Ani jsem si neuvědomila, že mi tak dlouho nenabídli nic k jídlu. Khuldwik tento fakt ospravedlňoval mým výcvikem, a každé ráno mi připomínal mou povinnost naučit se ovládat své přirozené touhy. Snažím se, seč mohu. Pohlédnu na obzor. Ačkoliv slunce se ještě zcela nevynořilo zpoza kopce, my už sedláme koně a vyrážíme do lesů. Každá chvilka má cenu zlata. Nevím přesně, jak dlouho jsem tu, ale cítím, že za tu dobu jsem se naučila víc než za celý svůj dosavadní život. Dny se opakují s železnou pravidelností, přesto nemám dojem, že bychom propadali stereotypu.

            Dnes míříme k jezeru. Vyznám se tu již natolik, že po pár metrech snadno určím, kam Khuldwik míří. Přesto se divím, kam a proč tak uhání. Obvykle jezdíváme pomaleji, vnímáme okolní svět a já naslouchám jeho vyprávění. Co se týče lesní moudrosti, zjistila jsem, že mě zajímá každá maličkost, i když jsem se zpočátku bránila. Cosi mi našeptávalo, že jsem tu držena jen kvůli svému drahocennému pokladu, a jakmile ho získají, něco mi provedou. Khuldwik a jeho matka mě však nenásilnou formou přesvědčili o opaku. Nemohu sice říct, že by mě zrovna rozmazlovali, nicméně výuková metoda mírných šoků a drobných kopanců udělala své - přestala jsem se strachovat a začala na sobě pracovat. Zanedlouho jsem na sobě pocítila změnu. Spolu s jistějším krokem a bystřejší myslí se však dostavily i noční můry, jejichž význam, stejně jako pravý důvod mého výcviku, zatím nedokážu rozluštit.

            Zastavili jsem u břehu. Slunce se blyštivě odráželo na vodní hladině. Téměř neslyšně jsme sesedli a rozhlíželi se po krajině. Kromě šplouchání ryb a křiku ptáků zde panovalo ticho.Občas se mezi stromy mihl srnec či zajíc, jinak nikde nebyla ani noha. Zvědavostí jsem přímo hořela, ale nedala jsem to najevo. Khuldwik rozvázal vak a cosi vytáhl. Mžourala jsem ve snaze rozpoznat, co to je. Nedal mi šanci. Že se jedná o šátek, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mi zavázal oči.

            "Co... co to děláš?" vypravila jsem ze sebe nejistě.

            Místo odpovědi se vzdálil. Udělala jsem pár kroků ve snaze ho následovat, ale klopýtla jsem a měla co dělat, abych udržela rovnováhu. Sundat si šátek jsem se však neodvážila.

            Zaslechla jsem se, jak nasedl na koně. V duchu jsem se zhrozila: To mě tu chce nechat? Podle zvuku s sebou odvážel i druhé zvíře.

            ,,Počkej! Co tu mám dělat?" Můj hlas zněl víc zoufale, než jsem chtěla.

            ,,Jedna z posledních zkoušek. Najdi cestu zpět mezi nás, a dokaž tím, že jsem tě učil dobře."

            Poslední zkoušky? Nikdo se přede mnou nezmiňoval o žádných zkouškách! Chtěla jsem protestovat, ale Khuldwik pobídl koně a zamířil do lesa. Nezbylo mi než udělat, co nařídil.

            Posadila jsem se na pařez a snažila se uklidnit rozbouřenou mysl. Za poslední měsíce jsem se přesvědčila, že každé rozhodnutí, které udělal, bylo užitečné a prospěšné. Ukázal mi, jak můžu pomocí myšlenek nasměrovat svůj záměr k cíli a snáze dosáhnout splnění svých přání. Naučil mě probudit v sobě odvahu k činům, které se mi zdály neuskutečnitelné, a nebát se udělat první krok. Ať už se jednalo o šerm holí, sestavu dechových a pohybových cvičení na uvolnění a zklidnění, či různé vytrvalostní a posilující úkoly, žádný z nich se neminul účinkem. Což jsem teď měla prakticky dokázat.

            Vstala jsem a snažila se zorientovat v prostoru. Po několika nárazech a klopýtnutích jsem ke svému překvapení dokázala jít docela rovně. Rukama jsem pátrala kolem sebe a pomalu sjednocovala pohyb celého těla. S větším či menším úspěchem jsem kličkovala mezi stromy a vyhýbala se ostnatým keřům. Doufala jsem, že jdu správným směrem.

            Vůbec netuším, jak dlouho jsem šla. Hodinu, možná dvě? Zastavil mě až nezvyklý zápach. Nedokázala jsem ho zařadit k ničemu, co znám. Chtěla jsem se otočit a vrátit, cosi mě však přinutilo jít dál. Jako by mi cosi zasáhlo do vědomí a já se nemohla bránit. Cítím intenzivní mrazení v zádech. Čím blíž jsem zdroji zápachu, tím hůř mi je. Dýchání se stává obtížným. V nouzi nejvyšší se rozhodnu sundat šátek.

            To, co jsem spatřila, mě doslova ochromilo. Jestli jsem doufala, že vidina mrtvých zvířat mě dávno opustila, velmi jsem se mýlila. Přímo přede mnou ležela těla dvou hříbat, pomalu se rozkládající v poledním žáru letního dne. Pohled to byl otřesný, přesto jsem od toho výjevu nedokázala odtrhnout oči. Všude kolem byla mračna much a mě se zmocnilo podobné zděšení jako v mých snech. Najednou jsem poznávala to místo. Až sem jsem pokaždé došla, než přišel hrůzný závěr. Mrtvá těla. Mračna much. Osamělost. Tupý děs a bezmezný strach. Ve snu jsem se rozhlížela a očekávala něčí příchod. Podvědomě zvedám hlavu. Cítím něčí přítomnost. Stačím se ohlédnout. Cosi se dotkne mého ramene a já se kamsi propadám...

            Probudí mě nezvyklé chladno. Oklepu se. Bezděčně si sáhnu na břicho a zjistím, že nemám nic na sobě. Polekaně vyskočím, snažíce se zakrýt, co jen lze. Pak si uvědomím, že zmizel i torquet. Držím se zuby nehty, abych nepropadla panice. Zhluboka se nadechnu. Po zápachu ani památky. Zavřu oči a upnu se k myšlence klidu. Po chvíli cítím, jak se mi celým tělem rozlévá pocit tepla. Když se dostatečně vzpamatuji, rozhlédnu se kolem. Stojím v kamenném kruhu, přímo vedle obrovského kamene sloužícího nejspíš za oltář. Moc dobře vím, kde jsem se to ocitla. Na Ynis Witrin.

            ,,Jsem rád, že to tu poznáváš." ozve se za mnou.

            Zprudka se otočím, a zcela zapomenu na to, že jsem nahá. Proti mě stojí Khuldwik. Alespoň má jeho podobu.

            ,,Co tu dělám?" zeptám se, aniž bych otevřela ústa.

            ,,Přišel čas sdělit ti druhou část poselství," čtu z jeho očí. Pak stočím pohled na jeho hruď. Na krku mu visí torquet, ten, který se mi ještě před chvílí houpal u pasu.

            Vycítí, na co se dívám. ,,Splnil svůj účel. Dovedl tě k lesním lidem a předal jim poselství o naději. Ngys tuir branghir. Vraťte se domů. Jednoduché zaříkání, dodávající síly umírajícím i zbloudilým. Nedílná součást každého rituálu vedoucího k poznání sebe sama."

            Odmlčel se a popošel blíž. Tušila jsem, že se konečně dozvím, kam nasměroval mé kroky.

            ,,Když jsi tu byla naposledy, vycítil jsem v tobě silnou energii, s níž neumíš zacházet natolik, abys ji uměla nasměrovat tam, kam je potřeba. Víš o ní však dost, abych ti mohl svěřit poklad svého lidu. Nedal jsem ti na vybranou, uznávám," dodá omluvně. Asi čekal, že něco namítnu, já však jen stála a dívala se na něho.

            ,,Lidé z měst a vesnic již přesáhli práh snesitelné bolesti. Zabíjejí sami sebe, aniž si uvědomují jak a proč. Obyvatelé lesa znají způsob, jak zahojit rány ducha a obnovit spojení s Přírodou, ale nemají dost síly vystoupit ze svých skrýší na povrch. Je třeba, aby jim někdo dodal potřebnou energii."

            Popošel blíž. Uvědomila jsem si, že je také nahý.

            ,,Ten někdo jsi ty. Naučila ses jejich znalostem a dokážeš je využít ve svůj prospěch. Odhalila jsi své slabiny, díky kterým bys mohla podlehnout svodům těla a neřízené mysli, a jsi ochotná se stále učit."

            Jeho slova rozechvívala každou buňku mého těla. Dosud jsem si toto všechno neuvědomovala, ale věděla jsem, že mluví pravdu. Znal mě mnohem lépe než já sama, ale kupodivu mi to působilo radost. Cítila jsem doslova soutok našich energií, a necítila jsem potřebu na cokoliv se ptát.

            Stáli jsme těsně u sebe. Náhle jsem si všimla, že mu z úst teče tenká stružka krve. Vztáhla jsem ruku, abych mu ji setřela.

            ,,Khuldwiku," zašeptala jsem. Dívala jsem se mu zpříma do očí, a cítila jsem, jak se všechno točí. Snažila jsem se nalézt pevný bod v hlubinách jeho duše, ale nepodařilo se. Opět jsem se kamsi propadla...

            ,,Khuldwiku!" slyšela jsem se, jak křičím. Otevřela jsem oči a zprudka se posadila.

            ,,Konečně," ozve se vedle mě úlevně. Na zemi sedí Khuldwig a pozoruje mě. Z jeho pohledu cítím obavy.

            ,,Co..konečně?" zeptám se poněkud vyjeveně.

            ,,Konečně ses probrala," vydechne. ,,Báli jsme se, že se z toho už nevykřešeš." dodá s ne příliš podařeným úsměvem.

            Rozhlížím se kolem, stále dost zmatená. Sedím na jakési podložce uvnitř chýše, okolo mě stojí několik osob, z nichž poznávám jen Khuldwika a jeho matku.

            ,,Co se to se mnou stalo?" vypravím ze sebe po chvíli.

            Namísto odpovědi mě čísi ruce opět položí.

            ,,Spojení se zdařilo," uslyším hlas Khuldwikovy matky. ,,Má dost síly dokončit, co začala."

            Pokusím se znovu vstát.

            ,,Jen lež, děvče," usměje se při mém dalším pokusu vstát. ,,Potřebuješ hodně síly. Zítra tě čeká cesta do neznáma."

            ,Tu v poslední době podnikám nějak často," povzdechnu si odevzdaně jen tak pro sebe. Když mi položí ruku na rameno, nevzmůžu se na jakýkoliv projev odporu. V duchu si snažím vzpomenout, odkud ten stisk znám, ale než se mi to podaří, spánek se zmocní mého vědomí a já se nechám unášet do říše snů.

            Ráno mě vzbudí šimrající paprsky a vůně čajových lístků. Za sebou slyším šustot chystané snídaně. Otočím se a naskytne se mi pohled na Khuldwikovu matku, jak cosi chystá u ohniště. Když si všimne, že jsem se probudila, povzbudivě se na mě usměje.

            ,,Už bys měla vstát, ať vyrazíte včas."

            ,,A kam máme vyrazit? A s kým?" zeptám se okamžitě.

            Opět se usměje, tentokrát nad mou nedočkavostí.

            ,,Ty a Khuldwig musíte jet za králem Ulsteru a doručit mu zprávu o tom, že jeho syn žije."

            ,,Je někde tady?" neubráním se další otázce.

            ,,Ano..i ne," odpoví vyhýbavě. ,,Důležitější je, předat mu tento vzkaz," přisotupí ke mně a podá mi svinutý pergamen. Ráda bych se dozvěděla, co obsahuje, ale můj zájem přehluší libá vůně pečeného masa. Tenntokrát snad konečně dostanu něco k snědku! Hladově se zadívám směrem k ohništi, za což se mi dostane odměny ve formě obrovské pečínky. I přes veškerou snahu se na ni vrhnu jako pořádně vyhladovělá vlčice. Khuldwikova matka se posadí naproti mě, pomalu přežvykujíc svou porci, a pozoruje mě se shovívavým úsměvem.

            Když se dosyta najím, neubráním se hlasitému odříhnutí. Pach z vlastních úst mi připomene zápach rozkládajících se těl a já se vytasím s další otázkou.

            ,,Proč se tam objevila ta mrtvá hříbata?"

            Pohlédla mi do očí. ,,Čekala jsem, kdy se na to zeptáš," pronesla k mému údivu.

            ,,Náš lid věří v Matku Přírodu projevující sílu Velké Bohyně, která tvoří i ničí vše živé kolem. Jejím posvátným symbolem je kůň. Projíždí na něm od rána do večera a od večera do rána, aby se nakonec spojila s bohem Slunce a završila běh věcí. Čím hlouběji lidé zasahují do tohoto přirozeného běhu věcí, tím víc ubližují sobě i jí. Zabíjejí svá i její mláďata. Tam, kde se objevila mrtvá hříbata, se lidem podařilo umlčet v sobě její hlas."

            Pozorovala jsem ji jako u vytržení. Poprvé jsem si všimla, že má v očích slzy. Netušila jsem, jak hluboce jsou tito lidé svázáni se svou zemí.

            ,,Už byste měli vyrazit, slunce dávno vyšlo," zakončila svou zpověď poněkud drsně. Jako na zavolanou se před chýší objevil Khuldwik. Rychle jsem provedla nezbytnou ranní očistu. Než jsem vyběhla ven, krátce jsem na ni pohlédla. Na chvíli se mi zazdálo, že vidím samotnou Bohyni. Pokývala hlavou a usmála se. Oplatila jsem jí úsměv a vyběhla ven.

            Domnívala jsem se, že pojedeme velmi dlouho, ale brzy jsem si uvědomila, že jsem opět podcenila znalosti lesních lidí. Znali zkratky, které mi dosud nebyly odhaleny a díky nimž jsme dorazili na královský hrad již za dva dny. Všimla jsem si, že lidé v království pohlížejí na lesní obyvatele poněkud nevraživě, ale díky mému doprovodu se neodváží otevřeného střetu. Bez větších obtíží jsme se dostali až ke králi.

            Předání zprávy jsem přenechala Khuldwikovi. Sotva se král dozvěděl, že jeho syn žije, vyhlásil třidenní hody. Při čtení další části se však zarazil. Krátce pohlédl na Khuldwika, pak zpět do pergamenu, a tento úkon několikrát zopakoval. Khuldwik, nevěda, co se děje, pokusil se zachránit situaci krátkým vysvětlením.

            ,,Má matka vám vzkazuje, že nastal ten správný čas navrátit rovnováhu této zemi spojením naší a vaší moudrosti."

            ,,Vím, dočetl jsem se o tom," prohlásil suše král.

            Na okamžik jsem se zalekla, že nás oba přinejmenším vyžene. Nezdálo se, že by tuto zprávu přijal s radostí. Stalo se však něco mnohem nečekanějšího.

            ,,Okamžitě začněte chystat svatební slavnost," vydal svým dvořanům rozkaz. Nevěřícně jsme na sebe s Khuldwikem pohlédli. I král si nás oba prohlédl, dřív, než dodal vysvětlení.

            ,,Vyřiď své matce, že její přání bude splněno. Co nejdříve se oženíš s mou jedinou dcerou!"

 

 

 

 

 

---