Nic

Nic

Prolog:  myšlenka na to, o čem tady budu psát, mě napadla při jízdě autem,člověk se kouká do rozmazané krajiny a nemá čím by se rozptýlil a tak zaměstnává mysl.Někdy i myšlenkami, jež mu nejsou příjemné…

Představte si člověka, co se probudil po autonehodě, zbavený všech smyslů:nevidí,neslyší,necítí a nemůže mluvit.Je pouze sám ve svém vědomí.

Probudil jsem se  a spatřil tmu. Ten pocit je děsivý. Většinou člověk zjišťuje, co se s ním stalo. Já jsem byl však v té tmě uzavřen a neměl jsem žádné prostředky. Jsem sám. Zmocňuje se mě panika a nevýslovný strach z něčeho, co jsem nikdy nezažil,chci řvát, plakat, volat o pomoc. Slyším jen mé vlastní myšlenky. Po několika hysterických pokusech navázat s někým nebo aspoň s něčím kontakt se uklidňuji. Začínám přemýšlet a vzpomínat. Poslední byla rozmazaná krajina. Rychle míhající se stromy a studené sklo okénka o které jsem si opíral čelo. Pak nával strachu, kdy se ve vás všechno semkne a vy cítíte nepříjemný pocit, který projel vaším tělem těsně před nárazem. Náraz už jsem vnímal jen jako ránu, než se všechno propadlo. Pomalu se mi asi rozjasňuje co se stalo,ale pořád nechápu,kde jsem a kde jsou ostatní?Žal se mísí s vztekem. Tisíce otázek proč? a jak? U jedné otázky jsem se zarazil .Co když jsem mrtvý? Takhle to přece může vypadat potom. Nemám žádné tělo, aspoň ho necítím, ale i přesto si nějak uvědomuji, že jsem. To pomyšlení mrazilo ,mohlo to znamenat, že v této tmě strávím věčnost, po tomto uvědomění dostalo toto slovo nový význam. Představil jsem si v normálním, tak vzdáleným životě před tím vším sebe, jak na otázku posmrtného života odpovídám: „Já nevěřím v nic.“ Ale tohle se jinak než Nic popsat nedá…pomalu začínám věřit v Nic.