V ringu

Spoutávám zpocené chrániče

a v mém pohledu nikdo nic nepozná....

Vstupuji do ringu

na mysli, že cesta zpátky není.

Tváře, které jsem vídávala ráda

se stávají terči útoků a já necítím bolest.

Jen radost z ran co rozdávám.

Přese všechen hluk neslyším ani hlásek,

to se jen tak říká.

Ba nevnímám ani, že ze mě krev stříká.

To není podstatné- na špičce žebře,

chci vyhrát a jedna z nás

na prohru zemře.

Nemyslím na kluky, nemyslím na krásu,

ani jak vyhnout se nějakému trapasu.

Soupeřka červená a pohled má ze skla,

pot nebo slza se

ve světle leskla.

Obě už nemůžem, saháme na dno,

vyvstává myšlenka, že všechno je jedno.

Vyhaslé ambice, světla i stíny,

nohy jak z olova v metráku hlíny.

Nechci vyhrát, jen slyšet zvonec,

co dvě minuty očekával,

kdy zazvoní konec.

Teď ta holka padá k zemi

a vystrašeně vzhůru tlemí,

prchlavá radost však vzápětí mizí,

ta slečna na zemi mi není tak cizí.

Nechci jí ublížit,

ať sakra vstane!

Nevidím, neslyším,

jen slza mi skane.

Dívá se oddaně,

bez pomsty v očích,

je tak moc bezbranná,

svět se mi točí.

Paže má bezvládné,

drána je nahoru,

na místě vítezů

má barva praporu.

Tak k čemu je vítězství

bez poražených?