První setkání

5

Setkání

 

 

Sall se lehce zavrtěl. Probudila ho ostrá bolest na levé straně hrudníku. Těžce zavzdychal. Pomalu otevřel oči, ale obraz byl silně rozmazaný, proto je opět zavřel. V hlavě si znovu a znovu přehrával tragedii minulé noci. Po tvářích mu začaly stékat slzy.

„Nebreč!“  ozval se jemu dobře známý hlas.

Překvapením sebou trhl, ale bolestí zasyčel. Chvíli se snažil zaostřit a v rozmazaných konturách začal rozeznávat zářivé vlasy a štíhlé tělo.

„Ashanti!“  nadšeně vykřikl.

Dívka zvedla pravé obočí. S pohledem upřeným do ohniště vyštěkla: „Nejsem Ashanti.“

Sall se pokusil posadit, ale zranění mu to nedovolila. Rychle zamrkal a konečně zaostřil. Otočil hlavu směrem k dívce. Seděla na kládě naproti němu a klackem převalovala žhavé uhlíky. Vedle jejích stehen ležel meč,úzká dýka a luk, o kameny byl opřený oválný měděný štít.

„Nejsem Ashanti.“  zopakovala mírnějším hlasem a pokračovala. „Sem Anisha. A tvoje méno?“ zadívala se mu hluboce do očí.

„Sall.“ vykoktal ze sebe. Nedokázal pochopit, co se to děje. Viděl před sebou Ashanti. Svoji Ashanti. Ale způsob, jakým s ním mluvila, nenaznačoval, že by Salla znala.

„Fajn. Seznamovací ceremoniál máme za sebou. Ukaž, převážu ti rány.“.Vstala a přešla k chlapci. Posadila se vedle něj, sundala staré obvazy a položila je na kámen. Jak se k němu naklonila, všiml si, že její oči jsou na rozdíl od Ashanti zářivě zelené. Z malého váčku, který měla přivázaný u pasu, vytáhla malou lahvičku s tmavou tekutinou, namočila v ní malý hadřík a otřela Sallovi šrámy. Zhluboka dýchal, aby potlačil pálení. Dívka se usmála.

„Pálí?“ Zavtěl hlavou. „Je to směs bylin, která vytáhne špínu, aby se ti to nezanítilo.“

Z kotlíku nad ohněm vytáhla čisté pruhy látky. Přes hrudník se Sallovi táhla hluboká rána, několik dalších měl přes ramena a záda, pálila ho kůže na celém těle jako by proběhl ohněm.V hlavě mu dunělo a měl opuchlý obličej. Ale nic Salla nebolelo. Nic z toho necítil tak, jako že už Ashanti nikdy neuvidí. Ztratil ženu, kterou nadevše miloval. Chtělo se mu plakat, a tak zavřel oči a nechal si svůj žal pro sebe.

„Spi.“

            Když se Sall ráno probudil, všiml si,že leží v jeskyni. Z ohniště stoupal šedivý dým,jak oheň pomalu dohoříval. Ranní slunce pomalu pronikalo mezi kameny a zalévalo celou jeskyni příjemným světlem.Dívka i její zbraně byly pryč. Pomalu se posadil.Rukou si přejel přes obvazy na hrudi.Při pokusu vstát těžce oddychoval.

„Co to děláš?“ .Anisha neslyšně vešla do jeskyně. Jak se lekl,spadl zpátky na zem a zaskučel.

„Snažil jsem se vstát. Promiň, ale nemůžu tu takhle ležet napořád. Kde si byla? Nechala si mě tu! Co kdyby někdo přišel?  Co kdyby se vrátili?“

„Nevrátí se. Sou mrtví.“. Ledový klid v jejím hlase ho znervózňoval. „Byla sem na lovu. Předpokládám, že máš hlad.“. Posadila se k ohni a rozfoukala nový plamen, postupně přiložila několik polen.Z opasku si odvázala svazek zabitých králíků.Bleskovými pohyby je stáhla z kůže, vyvrhla a napíchla na klacky. Pomohla Sallovi posadit se a jeden klacek mu vrazila do ruky. Při opékání se snažil navázat rozhovor s dívkou.

„Kde si mě našla?“

„Ležel si u potoka.“

„A jak víš, že oni jsou mrtví?“

„Zabila sem je.“ .V jejím hlase zazněl posměšný tón.

„Jsi vždycky tak odměřená? Mluvíš se mnou, jako bych tě obtěžoval. Tak proč si mi pomáhala? Klidně si mě mohla nechat umřít!“,intenzita jeho hlasu se postupně zvyšovala, až začal křičet.

Anisha zpříma zvedla hlavu.  „Přestaň křičet.“  řekla tiše.

Sall se uklidnil,  zhluboka se nadechl a začal se vyptávat.

„Kdo jsi?“

„Už sem se představila...“

„Ne! Nechci slyšet tvoje jméno. Chci vědět, co si zač!“ skočil jí do řeči. „Jakto,  že vypadáš jako...“ nedokázal větu dokončit.  Nedokázal si představit život bez Ashanti, nebylo snadné uvědomit si takovou  ztrátu. Ztěžka se nadechl a sklonil hlavu.Anisha ho beze slova pozorovala.

„Myslím, že se stává, že některý lidi sou si podobný...ale bohužel ti nedokážu vysvětlit, proč to tak je.“ odmlčela se a chtěla pokračovat, ale Sall ji zarazil.

„Kde máš rodinu?“

„Nemám.“ . Sall se na ni zadíval zarudlýma očima a zamračil se.

„Ty nemáš rodinu? A kde žiješ?“

Rozmáchla svou štíhlou paží a s úsměvem řekla: „Tady.“. Zakroutil hlavou.

„Něco se ti nelíbí?“ ušlíbla se a hodila na mladíka předstíraný ostrý pohled. Usmál se.

„Ne.Jen...co když je zima? Prší? Nemáš tu dveře ani...co lupiči nebo...“

„Zpomal,zpomal!“ zasmála se. „Počasí může být i přítelem, když se s nim naučíš vycházet.“

„Dobrá, ale může tě tu kdykoli někdo přepadnout a oloupit...“

„Hi hi hi, mě? Olopit? Salle ke mě loupežníci chodí na večeři. Sdílíme tenhle svět společně. Oni vědí o mně a já o nich. Často spolu sedíme u jednoho ohně. Opravdu, já se tu nemám čeho bát.“

„Takže žiješ v lese.V jeskyni.“ Řekl si sám pro sebe a pokýval hlavou. Oba se na okamžik pohroužili sami do sebe,do svých myšlenek.

„Pálí se ti králík.“Sall zamrkal,rychle stáhl králíka z ohně a chvíli s ním ve vzduchu mával.

„Co to děláš?“podivila se.

„Chci,aby vychlad.“.V tu chvíli se na sebe podívali a oba vybuchli smíchy.

„Kam máš namířeno?“

„K Raffasovi.“

Anisha sebou prudce trhla a překvapeně se na něj podívala. „Co?“

„Jedu ke králi.“

Rychle vstala,z pochvy vytáhla meč a přiložila ho Sallovi na krk.

„Seš Raffasův posel?Nějakej posluhovač?Měla sem tě nechat tý zvěři!“ křičela a mávala při tom mečem před jeho obličejem.

„Ne ne počkej,tak to není!“

„Vážně?Tak mluv!“

„Já...nemohla bys ten meč dát pryč?“

„Ne to bych teda nemohla!Mluv!“

„Stejně nemám dost síly na to,abych ti utek.“.Přivřela podezíravě oči,ale pak si uvědomila,že má pravdu a meč odložila.Stála nad ním a její tvář vypovídala o silném rozčilení.

„Jedu za králem,protože mě za ním poslali.“

„Kdo?“

„Prosím,nech mě mluvit.Poslali mě za ním lidé Země.Chtějí s ním jednat o...“.Přerušil ho Anishin divoký smích.Salla její reakce urazila,svraštil čelo a zuřivě odkopl poleno ležící před ním.

„Čemu se směješ!“

Naklonila se a upřela pohled do jeho očí. „Nech mě hádat. Chtějí mír, že je to tak?“

„Ano,chtějí s králem jednat o míru a svobodě.“

„Je to nesmysl. Než se k němu dostaneš, nechá tě zabít.“

„Dokážu se ubránit.“

„Ha!To sem viděla!“ posadila se, natáhla nohy a dlaně si opřela o kolena.

„Lidé Země byli vždycky hrozně naivní. Salle, nechci ti vyvracet vážnost tvýho úkolu, ale nemáš šanci. I kdyby tě Raffas pustil do paláce, vysměje se ti.“

„Dobrá. Tvůj názor. Tak mi řekni, co mám dělat.“

„Hmm, to nevim.“

Mezi nimi se rozhostilo ticho. Sall vzal do ruky klacík a začal šťourat do žhavých uhlíků na kraji ohniště. Snažil se přemýšlet. Proč by ho posílali za králem, kdyby věděli,že úkol nemůže splnit?Přece by ho jen tak neposlali na smrt.Zadíval se na mladou ženu naproti sobě.Jeho myšlenky se stočily na ni. Zapomněl na krále i na svoje poslání. Vlasy měla stažené z čela úzkou černou čelenkou,přesto se několik úzkých pramenů uvolnilo a spadalo jí do obličeje. Napadlo ho, že je krásná stejně jako Ashanti, ale přece jen není úplně stejná. Její tělo bylo více šlachovité, vytvarované svaly neobaloval snad žádný tuk, možná proto, že žila jiným způsobem než dívka, kterou miloval. Odvrátil pohled. Anisha lehce zvedla oči od meče, který leštila. Vycítila Sallův neklid.

 

Čas v jeskyni ubíhal velmi pomalu, ale Sallovi rány se díky masti, kterou ho Anisha léčila, hojily rychle. Dnes večer se mu těžce usínalo. Začalo pršet, vzduch se ochladil a vítr,který vál do jeskyně, přinášel jeho nasládlou vůni. Zachumlal se do přikrývek, ale i přesto se silně třásl. Anisha přiložila do ohně a posadila se vedle něho.

„Tobě není zima?“

Usmála se a odpověděla. „Ne...ale tobě ano,viď?“. Tiše souhlasil. Dívka nadzvedla jeho pokrývku a lehla si vedle něho.Objala ho svýma hebkýma rukama a tiše na něho mluvila.

„Za okamžik ti bude teplo, uvidíš.“. V Sallovi se cosi zlomilo a tiše zavzlykal. Vzpomínal na pozdní léto, na chvíle strávené s Ashanti. Vybavil se mu její nežný úsměv a modré oči naplněné láskou. Snažil se připomenout si poslední společný rozhovor, kdy seděli pod basanovníkem a pozorovali západ slunce.

„Salle,vzpomínáš si na svoje dětství?“

„Jo,bylo celkem normální. Proč se ptáš?“

„Jen tak.“.Chvilku seděli vedle sebe a poslouchali cvrkání lašenky salašniční. Jeden z ptáčků se z ničeho nic snesl k zemi několik metrů od nich. Ve světle zapadajícího slunce jeho peří zářilo ocelovým leskem. Dlouhý, štíhlý krček vyúsťoval v drobnou kulatou hlavičku, na které se třpytily dvě jasná černá očka. Perka měla olivově zelenou barvu, stejně jako listy stromu, pod kterým posedávali a na temeni hlavy se čepýřila rudá chocholka. Na konci krátkých nožek, předpovídajících, že lašenky mnohem častěji létají než běhají po zemi, byly drobné pařátky s malými drápky.

„Nehýbej se.“ zašeptala Ashanti. Lašenka hopkala kolem a když získala pocit bezpečí vyskočila Sallovi na rameno. Nevydržel příjemné napětí z blískosti drobného tvorečka a usmál se. Ptáček bleskově uskočil a vyletěl zpět do koruny basanovníku. Jeho kmen měl v průměru přibližně deset metrů, jeho kůra na severní straně obrůstala šedozeleným mechem a listy kruhového tvaru, vpředu lehce zašpičatělé, byly asi třicet centimentrů dlouhé. Seděli opřeni o strom a tiše vnímali jeden druhého.

„Nic si nepamatuji.“

Sall se na dívku tázavě zadíval.

„Ze svého dětství.“ Vysvětlila. „První vzpomínky jsou až z mých osmi, možná devíti let. Nevzpomínám si na maminku ani na tatínka.“ sklonila hlavu. Sall ji položil ruku kolem ramen a jemně si ji k sobě přitáhl.

Anisha cítila jeho žal. Pevněji ho objala a pohladila ho po vlasech. Sall se zachvěl a v koutku oka se mu zaleskla slza. Rychle schoval hlavu do její náruče. Déšť přinášel čerstvý vzduch, který očišťoval jejich myšlenky.

---