Nezvaný host.

V zrcadlech toulám se podzimem

potkávám tě i v listech

z roztrhaných fotek

postava bez tváře

jen anděl na dotek

co křídly brání

vstup poznání

tak blízko obrazu

déšť za chvíli

ozvěny po zvonech

čekají na odraz

křik rodí ženy

a déšť stříká na zdi

vytlučená okna řežou do nohou

odlitek bolesti tupí skalpel

bojím se smrti

umět tak malovat

než strhnou můj štít

a obejmou mě drátem s ostny

na místo svetru a ruce aby nemohli psát.

Prý chceš si na mě sáhnout

někde v mé tmě

chci být most a pít z řeky

závaží jsou tvé kroky

držím zdracdlo ať spálí zábradlí

a cedulka se zavražděným jménem

posílá pozdravy vosku

zhaslé lucerny

a okna hoď do sklepů

jsem svařený drát

a koukám z mostu

tak ustříhni mě kousek

a nech mě žít v mém svetru

nech mě krvácet na sníh

až slunce vytře paprskem můj otisk

snad pochopíš až budeš prát skvrny

na mostu až zavřu oči.

Tak přijdi mě číst

nebo rozetnout mou lebku

je mi 37

a uhýbám před těly

co ze mne skáčou

padá hvězda

tak co si mám přát

ať pavouci natáhnou síť

a oči zanecháš v zrcadle

tak blízko ke světlu

v dechu

praskot páteře.