Námořník

Sedím ve své kajutě, vlastně zda se to dá vůbec nazývat kajuta – je to spíš kuchyň s postelí. Ale to je jedno, pro mne je to můj kousek soukromého Světa, který je jen a jen můj.

            Včera jsme potopili španělskou galéru San Sebastian, kapitán nám dal volno. Nevím jestli mám, jako kuchař právo oslavovat, ale staří ostřílení námořníci říkají, že taková událost je slávou pro všechny. Já se, ale bojím. Včera totiž jeden z mladíků – tedy prý – zahlédl několik španělských dvaceti čtyř-dělích lodí, jak se šikují u Maklérských břehů. Staříci se mu vysmáli a on se od té chvíle neopovážil cokoliv říci, jen se bezmyšlenkovitě dívá do vln a zpívá takovou smutnou písničku o lásce a smrti.

            Jak tady tak píšu do deníku, slyším jak vojáci křičí v rumovém opojení.

            Křik zastavil blízký výbuch v moři, nastává zmatek – já jsem jen kuchař, proto se zamykám abych co nejméně překážel – z malého okénka vidím tři lodě, které viděl ten mladík – poznávám je – sám kapitán Pedro Eskabarasos. Jestli tohle přežijeme už se mladíkovi nebude nikdo smát.

            Další výbuch, zaslechl jsem jak někde povolily hřeby, ale ještě se držíme. Slyším naše děla – podle křiku střelců jsme museli trefit velící loď a asi dobře, z toho co vidím to vypadá, že jde ke dnu –ach ano. Tak to snad španělský krysy vzdají.

            Ale ne ten výbuch co teď přišel byl z naší lodi, slyším, jak praskají příčny a lámou se sloupce – potápíme se.

            Pokusil jsem se dostat z kajuty, ale zámek se zasekl, dveře jsou sice vodotěsné – kuchyň je z bezpečnostních důvodů v kovové kapsli s větráním shora – je to taková past – já jsem v té pasti.

            Ještě několikrát jsem se s křikem pokusil otevřít dveře – nezbývá mi než čekat, zda si na mne někdo vzpomene, nebo zda se utopím. Okénkem sleduji vzdalující se záchranné čluny, asi jsem sám – ano jsem sám – sám v této hloupé kapsli, kterou vymyslel nějaký Angličan.

            Se slzami v očích jsem zahlédl, jak ty španělský krysy trefili člun s mými kamarády – roztrhaná těla – z okna vidím hladinu – klesám s lodí – utopím se.

            Moře je plné trosek z Naší slavné lodi, slzy v očích a vítězství v mysli mi nedovolí pomyslet na to co se děje. Kolik lodí jsme potopili, ale nikdy jsme nestříleli na zachráněné, raději jsem odpluli – pravda možná jsme byli horší, ale na druhou stranu jsme jim nechávali naději – oni je jen vyhodili do vzduchu – krysy!

            Začíná mi sem zatékat voda větracími trubicemi – utopím se, ale nad tím nepřemýšlím – vzpomínám, když jsem byl malý chlapec, jak jsem ukradl pytel brambor a pak jsem byl chycen a dán do žaláře – po odpykání trestu jsem se nechal naverbovat na Red Lady a teď sní půjdu do pekel.

            Voda mne chladí na břiše, to už jsem také jednou zažil – byl jsem na lodi jen pár dní a zkazil jsem oběd pro posádku – zavřeli mne do sudu – udělali do něho díru – vhodili přivázaný za loď do moře a čekali. Dostal jsem se ven když mi byla voda po pás – prý nejrychleji ze všech – no a teď to nejde – nedokážu otevřít dveře a vyplavat. Ale co, co kdybych to dokázal, jak poznám v té slané vodě, kde je nahoře a kde dole – tlak je příšerný už ve čtyřech metrech natož tady, jen Bůh ví jak hluboko.

            Voda je mi po ramena – budu muset začít plavat – pak se nadechnout – a jak říkali staříci – pak se utopím. Měl bych snad vyprázdnit své tělo od vzduchu – a pak se utopit dobrovolně – ne můj mozek mi to nedovolí.

            Myslím na rodinu, na otce když mne mlátil, na matku když se válela s každým kdo byl alespoň trochu k světu.

            Myslím na kapitána – na kterém člunu byl? Byl vůbec na nějakém, nezůstal tu semnou. Neutopil se společně se svou lodí???

            Nemám kyslík, musím se nadechnout – není čeho – pomoct….