Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kult vyvolených2/3

31. 07. 2005
4
0
1287
Autor
Saidhi

Další část. Chcete i závěr? Tak víte, co máte dělat...;oj

Kdysi dávno, před mnohými časy, kdy stálo jen málo měst a lidé neměli nic jiného než holé ruce v boji o přežití, se sourozencům, chlapci a dívce, zjevili muž a žena a nejen že je vyvedli z písečné bouře, ale také odhalili pramen, kde pak vesničané postavili studnu a vše se pomalu obracelo k lepšímu. Tak bylo vše v klidu a míru, dokud se neobjevil jistý cizinec z daleké země, který prosil o přístřeší, protože zabloudil. Nebyl žádné víry, žádného přesvědčení ani vyznání, nepatřil k žádnému národu. Ale lidé z vesnice ho přijali jako vlastního a starali se o něj do té doby, dokud se zcela nezotavil. Muž si dokonce vybral za manželku ženu z té vísky a počal s ní dítě. Sdílel s vesničany bídu, těžkou dřinu, i hojnost a štěstí, sdílel vše. Až na jedno. Neuznával náboženství těchto lidí, zdálo se mu, že něco takového, pokud to existuje, jako bůh, nemůže být tak nízké... Dlouho přemýšlel, až se jednou dozvěděl o Legendě, která vše předznamenávala a vydal se hledat onu bájnou studnu s pramenem. Mnoho dní projezdil pouští i vesnicemi, ptal se, vyzvídal, ale nikdo nevěděl, kde studna leží. Bohové ji dobře chránili před takovým bezvěrcem jako byl on.... Až jednou... Potají se v noci k místu vypravil a studnu zničil. Po té, jako by si uvědomil, co vlastně způsobil, se přikrčil. Nic se však nestalo. Bohové jej nijak nepotrestali...

  Zvrátil hlavu a začal se šíleně smát. A v té samé chvíli se mu v hlavě zrodila nová, velká myšlenka...

 

  Kde byla poušť vyrostly lesy a kde písek, tam kyprá, černá půda. Země, která se zdála být rájem snad pro každého, vskutku zde bylo hojnosti potravin, zvířata se zde množila a lidé byli zdraví a silní. Národ byl však rozdělen, a to propastí, kterou nešlo překlenout. Zde nebojovali jen lidé samotní. Byl to boj víry proti víře, Boha proti "jinému" Bohu prostřednictvím těch ubohých lidských loutek. A to vše dokázal rozpoutat jeden jediný muž, kdysi dávno, před třemi sty lety... A rozdmýchal takový oheň, že jeho žár nikdo po tu dobu nedokázal uhasit a v němž nakonec onen muž sám zahynul...

  Proti sobě stála dvě vojska. Bojovali již pět dní a pět nocí a za tu dobu mnoho lidí, a nejen mužů, ale také žen a dětí, zemřelo a mnoho vesnic bylo vypáleno.... Nyní se střetli v posledním, rozhodujícím boji, kde již však bylo předem jasné, kdo zvítězí. Těch druhých byla jen hrstka oproti protivníkovi z vlastního rodu a krve. I přes to byl boj dlouhý a ještě mnoho očí vyhaslo a srdcí utichlo, než padl ortel...

  Poražení, necelá hrstka mužů a žen, byla zahnána hluboko do lesů, kde žili po dlouhou dobu skryti a zapomenuti, než se ovšem připomněla jejich existence společně se silou, která narůstala. Nejednalo se o tu fyzickou, ale především o duchovní. Kněží měli opšt pocit, že hrozí nebezpečí a tak začalo opětovné pronásledování a vybíjení Těch z Druhého břehu, jak se jim říkalo....

  A proč to všechno? Pro víru. Pro jediného muže, který dokázal rozdmýchat oheň nenávisti, jenž doposud hoří stejnou silou, jako kdysi.

 

  Venku stále vládla tma, i když už ne tak neproniknutelná a hustá. V malé kapli u klášterní zdi se dousud svítilo. Malá okénka ve tvaru čepele meče propouštěla to sporé světlo přes barevná sklíčka a dělila jej na paprsky různých barev.

  Mladý kněz ještě naposledy poklekl, políbil symbol, jenž stál na oltáři a pomalým krokem s pokorně skloněnou šíjí pozadu vyšel z kapličky, neboť kdyby se k Bohu otočil zády, mohl by jej rozzuřit. A pak by jej stihl trest. Svíce nechal volně dohořet, zavřel dveře na kovovou petlici a tichými kroky se vzdálil.

  Purpurový měsíc zářil na pobledlé obloze, když z kláštera vyšlo pár postav kněží v prostém rouchu. Všichni směřovali k velkému paláci, stojícímu za vysokou hradbou.

  ,,Kdo je tam?!"

  Ozvalo se.

  ,,Svatí muži, vracíme se z kláštera, kde jsme se modlili za spásu vašich duší před těmi Proklatými! Jsme promrzlí a hladoví, tak neotálej už, strážče bran a otevři, sic z nás bude jen kus ledu...!"

  Zvolal jeden z mnichů a stáhl si kápi víc do obličeje. Strážný jen zabručel, popadl halapartnu a kývl na druhého.

  ,,Jdi votevřít..."

  Zabručel pak, opřel se o hradbu a zívl.

  ,,Svatý muži... pche..."

 

  První velekněz Astöova kláštera nespokojeně pokýval hlavou a odsunul poničený svitek stranou.

  ,,Nic... stále nic... Přece nejsou nepolapitelné! Jednu jsme už dostali, tak proč ne ty další?!"

  Rozkřikl se náhle a na čelo vystoupily krůpěje potu. Zavalité tělo se zvedlo z rozložitého křesla a ozvalo se zahekání.

  ,,Bože... Ztrestej je! A všechny, kdo se protiví naší víře! Nechť zvítězíme v této Svaté válce a jdeme do svých domovů s hlavami hrdě vztyčenými!"

  ,,Jen je netyčte moc vysoko, veleknězi... Aby vám je pak někdo neusekl.... A takových je dost...."

  První se zprudka otočil a chvíli trvalo, než jej poznal.

  ,,Ty?! Co tady chceš? Jestli nemáš žádné nové zprávy, tak okamžitě...."

  ,,Klid, klid... Mám spíš menší starost... Jedné ženě, jejíž jméno je ti jistě velmi dobře známé a jenž je věrná a poctivá, se ztratilo něco z jejího majetku... Nebo to bylo spíše ukradeno..."

  Velekněz zbělel a polila ho vlna horka. Snad to není...

  ,,Jmenuje se Hecate..."

  Po dozvuku tohoto jména v palácových komnatách První ztěžka dosedl do křesla a chvíli měl pocit, že nemůže dýchat...

 

  Jistý mnich, jménem Lugh, v mládí zhřešil a počal s prostou ženou cizího rodu dítě. Když se chlapec narodil, zemřela. A tak Lugh byl nucen dát syna do péče chůvě a velmi dlouho se s ním nesměl stýkat. Když jej poprvé uviděl u Přijímání, srdce se mu zachvělo, avšak ne radostí. Smutkem. Ten se stupňoval víc a víc... Jeho syn, jeho milovaný syn, jehož překřtili na jméno Efram, mu byl nyní tak blízko, tak blízko a přeci daleko. Mohl se ho téměř dotknout, viděl jej téměř každý den a přeci mu byl vzdálenější, než kdy dřív... A pak si ho vyhlédl První a pověřil jej nebezpečným úkolem, který mohl stát Eframa život. A on proti tomu nemohl nic dělat, nemohl ho hájit! A nyní je už pozdě. Lughův syn se nevracel. Kněz si byl pomalu jist, že Efram zaplatil životem, ale už dávno se odnaučil vzteklému pěnění, který jeho syn zdědil také. Usedl na malou lavičku a pozoroval, jak měsíc mění svou barvu a pomalu se z něj stává slunce. A myslel při tom na Eframa...

 

První zatím dal vyslat vojáky, aby pátrali po dívce, kterou unesla nějaká žena. Když mu ji Hecate popsala, stěží se mohl nadechnout a měl pocit, že se dusí. Celý v obličeji zrudnul a hrdlo se mu stáhlo... Když se konečně mohl nadechnout, rozkašlal se.

  ,,No tak něco dělejte! Najděte jí! Kdo mi bude vařit? A kdo uklízet? A co moje dvě děti, to mají tahat za vlasy samy sebe? Takhle by to dál nešlo! Chci tu povětrnici zpátky a to hned!"

  ,,Uklidněte se, paní Hecate. Vyslal jsem vojáky a nebudu vám nic nalhávat... Jestli se dostala k Těm z Druhého břehu, obávám se, že jí není pomoci a nejspíš už její tělo leží rozřezané na kusy na některém z těch krví potřísněných oltářů.... Spravedlivý Bůh nechť ochrání a doprovází její duši..."

  V tu chvíli se ozvalo zaklepání. Vzápětí vešel Lugh, avšak po několika krocích se zastavil. Oči se mu matně leskly.

  ,,Co tady děláš? Nepovolal jsem tě, mnichu...."

  Řekl trochu zaraženě a podrážděně velekněz.

  Mnich neodpovídal, jen pevněji sevřel cosi v ruce.

  ,,Tak já čekám.... Co chceš?"

  Stále ticho.

  ,,Jdi mi z očí, nemám čas na tyhle tvoje hlouposti..."

  Řekl a odvrátil se od mnicha směrem k Hecate.

  ,,Můj syn..."

  Zaznělo do ticha zastřeným, nezvykle hlubokým hlasem. Při tom zvuku sebou velekněz trhnul.

  ,,Aha..." mhouřil svá prasečí očka a prohlížel si muže lépe.

  ,,Ty jsi..."

  ,,Lugh, První..."

  Odvětil muž klidně.

  ,,Můj syn, Efram... Ještě se nevrátil..."

  Velekněz mnicha téměř nevnímal. Namočil pouze pero do kalamáře a chystal se podepsat listinu. Zvuk skřípajícího pera se rozléhal po místnosti, kde bylo nyní tíživé ticho.

  ,,Musíme činit i některé oběti, zvláště toho, co je postradatelné a zbytečné. Přesto ti děkuji Lughu, i když valstně nevím za co..."

  ,,To se brzy dozvíš..."

  Zasyčel mnich.

  ,,Tak co je.. Odejdi!"

  Velekněz jako by neviděl výraz mužovy tváře, podivný lesk zastřených očí a už vůbec nemohl postřehnout malý nožík, který mnich svíral v dlani. První zapálil svíci a chystal se rozpustit vosk, aby zapečetil listinu o náhradě škod pro Hecate. Náhle celá jeho postava strnula a škubla sebou. Na papír káplo pár kapek červeného vosku. Pak, jako by se nic nestalo, sedl se velekněz zpět do rozložitého křesla. Lugh stál nehybně vprostřed chodby  a uvolnil dlaň, v níž svíral nožík. Nic tam však nyní nebylo...

  Hecate se zdálo, že čeká již dost dlouho. Naklonila se proto blíže k Prvnímu a chtěla listinu zapečetit sama, všimla si, že je vosk ještě tekutý. Chvíli bylo ticho a pak se ozval ženský výkřik...

 

 


čim dál lepší čumáčku, Já chci závěr!!! ;-)

Já chcu závěr! :o) Moc se mi to líbí, musím dát tip :o)

Saidhi
31. 07. 2005
Dát tip
Jejej, děkuju moc;oj Tak ju, už kvůli tobě závěr bude... ale až zítra...;oj

Loutka
31. 07. 2005
Dát tip
fantasy v jakékoli podobě (snad kromě Brokse a Prečeta) žeru *

fungus2
31. 07. 2005
Dát tip
Výborné***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru